II. ÚS 1611/09

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro tvrzené porušení svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na projednání věci soudem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č.j. 30 Co 369/2008-108, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2007, č.j. 27 C 242/2004-80, v napadeném výroku pod bodem I, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 27.800,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 15.800,- Kč od 17. 7. 2003 do zaplacení a z částky 12.000,- Kč od 5. 12. 2004 do zaplacení, tak, že se žaloba zamítá, pokud je jí požadováno zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 15.800,- Kč za den 17. a 18. 7. 2003 a 3 % úroku z prodlení z částky 12.000,- Kč od 5. 12. 2004 do 10. 9. 2005; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o. s. ř. odmítl jako nepřípustné ze zákona. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že odvolací soud tak rozhodoval o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.

Nejvyšší soud uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti, že při posouzení přípustnosti dovolání postupoval v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí, jejíž ústavní konformita byla opakovaně potvrzena Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. lll. ÚS 537/03, IV. ÚS 642/03, 1I1. ÜS 307/05, III. ÚS 390/06, IV. ÚS 1232/08, I. ÚS 1854/08 a nález I. ÚS 2884/08). V civilním řízení není ústavně zaručeno právo na dvě, tím méně tři instance. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a omezení jeho přípustnosti výší peněžitého plnění je legitimním a za současné úpravy přípustnosti dovolání z pohledu funkceschopnosti Nejvyššího soudu i nezbytným opatřením. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvedl především, že žalobní nároky lze v konkrétních případech samozřejmě rozdělovat na jednotlivé položky, a to téměř donekonečna. Za oprávněné rozdělování žalobního nároku by bylo snad ještě možné považovat např. případy, kdy plnění vyplývá z rozdílných smluv nebo se jedná o pohledávky na plnění za jednotlivé, samostatně fakturami vyúčtované dodávky zboží. Uvedené případy totiž mají u jednotlivých položek v určitém ohledu odlišný skutkový základ. Výklad uvedeného zákonného omezení přípustnosti dovolání však musí mít ve smyslu extenzivním určitou hranici. V předmětném případě se jednalo o žalobní nárok na náhradu škody vzniklé jednorázovým vyplavením garáže žalobce v důsledku intenzivních srážek, přičemž žalobce požadoval náhradu škody na opravu garáže v podobě nákladů na vysušení garáže a opravu elektroinstalace. Nezbytnou podmínkou provedení opravy elektroinstalace je i předcházející vysušení stavby, bez kterého by oprava elektroinstalace ani nemohla být provedena. Pokud tedy Nejvyšší soud rozdělil pro účely naplnění omezující výjimky v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. uvedený žalobní nárok žalobce na náhradu škody vzniklé náklady na opravu jeho garáže na dva samostatné nároky, překročil takový výklad dle názoru stěžovatele ve smyslu extenzivním uvedenou hranici přípustnosti.

Stěžovatel nejdříve v ústavní stížnosti rozporuje výklad § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. provedený Nejvyšším soudem. Tedy stěžovatel sporuje názor, že pokud bylo rozhodnutím odvolacího soudu rozhodnuto jedním výrokem o více samostatných nárocích jediného žalobce s odlišným skutkovým základem, je přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. překročení či nepřekročení hranice bagatelnosti) možno zkoumat ve vztahu k těmto jednotlivým samostatným nárokům s odlišným skutkovým základem.

K interpretaci ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, z nějž Nejvyšší soud v dané věci vycházel, a to, že jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Ústavní soud takový výklad respektuje (srov. např. usnesení sp. zn. III.ÚS 537/03, IV.ÚS 642/03, III.ÚS 307/05, III.ÚS 390/06, IV. ÚS 1232/08 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2884/08 - všechna rozhodnutí dostupná v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz).

Dále stěžovatel namítá, že ani při akceptaci citovaného výkladu § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., by napadené usnesení Nejvyššího soudu neobstálo, neboť citovaná právní norma na daný případ nedopadá. Předmětem řízení nebyly dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, ale jeden jediný údajný nárok žalobce na náhradu škody, vzniklé poškozením stavby garáže žalobce v důsledku náhlého průsaku vody v jednom konkrétním čase.

Relevantní část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se s předmětnou otázkou vypořádala následovně: "Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobcem požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících náklady na vysoušení zdiva (15.800,- Kč) a náklady na opravu elektroinstalace (12.000,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Odvolací soud tak rozhodoval o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč."

Ústavní soud k tomu konstatuje, že dovolací soud i v tomto aspektu postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a svůj postup rovněž přiměřeným způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele, tedy nebyl dán. Citované ustálené stanovisko k § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dopadá i na danou věc. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatele přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel argumentačně neobhájil své tvrzení, že bylo rozhodnuto o jediném nároku. Jeden nárok totiž zahrnoval náklady na vysoušení zdiva, druhý naopak náklady na opravu elektroinstalace [byť v obou případech šlo (stran právní kvalifikace) o náhradu škody]. Diferenciace žalované částky na dva nároky tak nejen že byla možná, ale plyne z povahy věci. Ostatně i vedlejší účastník požadoval v žalobě vydání dvou meritorních výroků, čímž deklaroval nepřímo existenci dvou nároků. Z logiky věci ke každému muselo být (v části) prováděno odlišné dokazování (v části bylo dokazování prováděno společně k oběma nárokům, neboť se odvíjely od téže události).

Lze dodat, že vedlejší účastník mohl podat dvě samostatné žaloby (např. postupně); o obou částkách by tak bylo rozhodnuto (meritorně) dvěma rozhodnutími. Dovolání stěžovatele proti oběma (meritorním) rozhodnutím by však muselo být odmítnuto pro nepřípustnost ex lege [dle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Pokud ale vedlejší účastník žaloval obě částky v jednom řízení, stěžovatel se domáhá přípustnosti dovolání. Rozdíl mezi oběma situacemi by však byl pouze ve formě (jedno rozhodnutí v. dvě rozhodnutí), nikoli v obsahu. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je toliko polemikou se závěry obecného soudu a dle obsahu napadeného rozhodnutí soudu a obsahu stěžovatelových námitek nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, postupoval Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Odůvodnění

Ústavní stížnost Hlavního města Prahy (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2009, čj. 25 Cdo 907/2009 - 122, napadla, podle rozvrhu práce, do II. senátu Ústavního soudu a byla přidělena soudci zpravodaji Jiřímu Nykodýmovi.

Dne 19. 8. 2009 předložil soudce zpravodaj prvnímu. senátu Ústavního soudu k posouzení otázku své podjatosti. V řízení o této ústavní stížnosti má postavení vedlejšího účastníka PhDr. P . M., který ve svém vyjádření vznesl námitku jeho podjatosti. Tu odůvodnil tím, že v minulosti, v jiném sporu, zastupoval protistranu J. Nykodým, jako tehdejší advokát. Vzhledem k takto vznesené námitce podjatosti, i ke skutečnosti, že PhDr. P. M. již v minulosti (v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 488/03) jeho podjatost namítal, cítí se Jiří Nykodým být podjatým i v řízení o této ústavní stížnosti.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

První senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce Ústavního soudu pro rozhodování o vyloučení soudců druhého senátu, dospěl, na základě prohlášení soudce J. Nykodýma, učiněného v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, k závěru, že soudce J. Nykodým, jako bývalý advokát protistrany vedlejšího účastníka, je vyloučen z projednávání této ústavní stížnosti.

Na základě těchto skutečností vyloučil I. senát Ústavního soudu soudce Jiřího Nykodýma z rozhodování o této ústavní stížnosti, protože ve věci shledal naplnění podmínek § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2009

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu