Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. č.j. 53 Co 351/2013-76, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 53 Co 351/2013 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 4. 2013, č. j. 15 C 242/2012-39, jímž bylo žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uloženo zaplatit stěžovateli 60 000 Kč s úrokem z prodlení od 1. 11. 2012 do zaplacení ve výši 7,05 % p.a., a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a co do částky 47 400 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalovaná částka byla stěžovatelem požadována jako náhrada nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), z důvodu nesprávného úředního postupu - průtahů v řízení - ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 191/2002. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem stanovení výše jemu příslušející náhrady nemajetkové újmy, kdy má za to, že obecné soudy správně nezohlednily veškeré okolnosti jeho případu. Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Třeba uvést, že podaná stížnost je jednou z celé řady ústavních stížností stěžovatele podávaných v obdobných věcech (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 699/14, II. ÚS 3679/13, IV. ÚS 764/12, III. ÚS 78/12, III. ÚS 3350/12, II. ÚS 3154/12, II. ÚS 2888/12, I. ÚS 901/12). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že stěžovatelova argumentace se pohybuje toliko v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní. Nutno opět zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Vzhledem k tomu Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek předseda senátu