Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Dr. et Bc. J. K. MBA, zastoupeného Mgr. et Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 393/2012-159 ze dne 4. 1. 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 Sm 345/2008-151 ze dne 7. 9. 2012 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z právě uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Logickým důsledkem této subsidiarity a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je pak i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva. Tímto rozhodnutím je v posuzované věci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele (č. j. 29 Cdo 1064/2013-170 ze dne 30. 5. 2013). Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu své stížnosti nenavrhl. Takováto situace představuje dle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu vydaná ve věcech sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, II. ÚS 1710/10, I. ÚS 2007/13 aj., všechna dostupná z http://www.usoud.cz). Ústavní soud přitom zvažoval, zda stěžovatel skutečně nechtěl svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí o dovolání, a zda tedy odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem. Z úvodní strany je zřejmé, že stěžovatel za účastníky řízení označil výhradně Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze a z obsahu vlastní argumentace stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel nevznáší vůči argumentaci Nejvyššího soudu byť jedinou námitku; všechny své výhrady směřuje toliko proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, ačkoliv usnesení Nejvyššího soudu obsahuje další, judikaturní důvody, a to přesto, že stěžovatel byl v řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem. Tu je proto třeba uvést, že v případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze (výlučně) rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. k tomu usnesení ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13 ze dne 23. 7. 2013; II. ÚS 4289/12 ze dne 28. 6. 2013; I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013; II. ÚS 723/13 ze dne 7. 5. 2013 atd.).
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj