II. ÚS 4289/12

Odůvodnění

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadenými rozhodnutími měla být rovněž porušena ustanovením čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 58/95, III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 2606/08, I. ÚS 2557/09, II. ÚS 3518/10 a další). Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jejího práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. O takový případ se jedná právě v posuzované věci. V dané věci se Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo stěžovatelčino dovolání - v meritorní části - zamítnuto [když bylo předtím v této části shledáno dovolacím soudem za přípustné v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud je přitom petitem návrhu v duchu zásady iudex ne eat ultra petita partium vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatelky posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že uvedený postup není možno považovat za formalistický, neboť v nenapadeném rozsudku se Nejvyšší soud - meritorně - zabýval i námitkami artikulovanými v projednávané ústavní stížnosti. V případě vydání vyhovujícího nálezu by tak Ústavní soud nemohl zrušit - meritorní - rozhodnutí dovolacího soudu, jež by nevyhnutelně muselo být v rozporu se závěry přijatými v takovém vyhovujícím nálezu, což by byl z hlediska principu právní jistoty zcela nepřijatelný stav. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 28. června 2013

Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj