Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. V., advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2026 č. j. 1 Nc 2260/2026-648, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní soud obdržel dne 26. 8. 2026 blanketní ústavní stížnost stěžovatele, jímž brojí proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze. Uvádí, že ústavní stížnost doplní až k výzvě soudu, neboť je nemocen a je v pracovní neschopnosti.
2. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), musí podání obsahovat konkrétní důvody, v čem navrhovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv či svobod, musí pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se dovolává. Pouhé konstatování zásahu nepostačuje. Tzv. blanketní návrh je považován za vadné podání (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3012/20 či ze dne 31. 8. 2026 sp. zn. III. ÚS 2441/26).
3. Z lustra Ústavního soudu se podává, že stěžovatel opakovaně činí blanketní návrhy, přičemž byl opakovaně poučen, že neodstranění vytčených vad ve stanovené lhůtě je důvodem pro odmítnutí návrhu (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3497/20, IV. ÚS 1843/24, I. ÚS 989/24 a mnoha dalších). Přesto, ač je sám advokátem, tedy právním profesionálem, volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli o nich byl Ústavním soudem mnohokrát poučen. Uvádí-li, že je nemocen a v pracovní neschopnosti, toto své tvrzení žádným způsobem nespecifikuje ani nedokládá.
4. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Jinými slovy v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se téhož poučení dostávalo totožnému navrhovateli opakovaně, byl-li již dříve o nezbytných náležitostech podání k Ústavnímu soudu poučen.
5. Podle Ústavního soudu byl stěžovatel dostatečně seznámen s požadavky na zahájení řízení, další poučování nelze považovat za efektivní, proto Ústavní soud návrh odmítl za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2026 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj