Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2020 č. j. 16 Co 215/2020-398, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněné podáním ze dne 28. 9. 2020, navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka současně navrhovala, aby její ústavní stížnost byla projednána přednostně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci nezletilé dcery stěžovatelky v řízení o změně péče a určení výživného Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 18. 6. 2020 č. j. 4 P 211/2014-378 přerušil řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o odvolání stěžovatelky do rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2020 č. j. 27 Co 2/2020-282, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019 č. j. 125 Nc 2505/2019-171. K odvolání podanému navrhovateli M. a D. J. (rodiči stěžovatelky), Krajský soud v Brně usnesením napadeným ústavní stížností usnesení okresního soudu změnil tak, že řízení se nepřerušuje.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení, s jehož přerušením nesouhlasila, neboť je přesvědčena, že v napadeném usnesení absentuje jakékoliv posouzení argumentace stěžovatelky a jakékoliv zdůvodnění, že pokračování v řízení o svěření nezletilé do péče je v zájmu samotné nezletilé.
4. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem o Ústavním soudu, tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
6. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost má výrazně subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené podústavním právem. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky).
7. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští jisté výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
8. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka uplatnila ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Je tak třeba konstatovat, že napadené usnesení, tedy rozhodnutí procesní povahy, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1710/20 ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1257/20 ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 2392/19 ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1925/18 ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1199/17 ze dne 13. 12. 2017; k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1953/20 ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 3013/15 ze dne 21. 7. 2016).
10. V posuzované věci Ústavní soud vycházel z toho, že je věcí civilních soudů, aby za pomoci výkladu příslušných procesních norem zvážily, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí; Ústavnímu soudu nepřísluší usuzovat o vhodnosti či nevhodnosti přerušení řízení. Jeho zásah by mohl přicházet v úvahu pouze za výjimečné situace, např. pokud by civilní soud byl nečinný i po odpadnutí překážky, pro kterou přerušil řízení. Ústavní soud tak uzavírá, že předmětné řízení nebylo napadeným rozhodnutím skončeno a dosud tak nemohlo dojít k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. 12. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2020
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj