Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem [adresa] a 2) H. A. II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 978/2023-1021 ze dne 26. července 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 226/2021-917 ze dne 15. září 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 16 C 196/2018-645 ze dne 20. května 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] Praha 2, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem [adresa] a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, 3) Lesů České republiky, s. p., sídlem [adresa] Hradec Králové, 4) Povodí Moravy, s. p., sídlem [adresa] Brno, 5) Správy železnic, státní organizace, sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, a 6) Vojenských lesů a statků ČR, s. p., sídlem [adresa] Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se jako žalobci v řízení před obecnými soudy domáhali vyklizení v žalobě uvedených nemovitých věcí, in eventum zaplacení náhrady za tyto nemovitosti. Stěžovatelka a) se rovněž domáhala určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobní návrh zdůvodnili tím, že stěžovatelka a) je všeobecným právním nástupcem F. J. II., knížete z Liechtensteinu, jemuž byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."). Československý stát tak měl v roce 1945 učinit přesto, že o konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, a dále, že F. J. II. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. se na něj nevztahovala. Smrtí F. J. II. Liechtensteina proto na žalobkyni a), jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo vlastnické právo k nemovitým věcem a žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního práva Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací.
2. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 20. 5. 2021 č. j. 16 C 196/2018-645 žalobu zamítl (výrok I - XVIII) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok XIX - XXXI). Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 15. 9. 2022 č. j. 38 Co 226/2021-917 zamítl jejich návrh na přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III - XIV rozsudku odvolacího soudu).
3. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat. Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu a zdůraznil, že tvrzené křivdy způsobené před 25. 2. 1948 se neodčiňují, nelze-li je podřadit pod restituční tituly. Stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitostí, zůstavitel byl konfiskačním výměrem označen za osobu německé národnosti a proti konfiskaci se neúspěšně bránil. Nemovitosti nabyl stát do vlastnictví účinností dekretu, a zůstavitel je tak nemohl převést na stěžovatelku. Tvrzení o nicotnosti deklaratorního správního rozhodnutí na tom s ohledem na ustálenou judikaturu nemůže nic změnit.
4. Stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž namítají porušení práva na spravedlivý proces a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace ("Mezinárodní úmluva"), jakož i práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
5. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji (srov. dále). Postačí uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Pro posouzení nynější věci je určující, že stěžovatelé se na Ústavní soud obrátili s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky identických skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Tyto věci jsou vedeny u všech senátů pod sp. zn. I. ÚS 1639/23, I. ÚS 2704/23, I. ÚS 2705/23, IV. ÚS 2802/23, II. ÚS 2803/23, II. ÚS 2804/23, I. ÚS 2993/23, I. ÚS 2991/23, II. ÚS 2992/23, IV. ÚS 2994/23, I. ÚS 3071/23, III. ÚS 3072/23, II. ÚS 3140/23, I. ÚS 3141/23, II. ÚS 3142/23, I. ÚS 3347/23, IV. ÚS 424/24 a I. ÚS 970/24.
8. První senát, jemuž napadla v pořadí první věc - vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23 - proto s přihlédnutím k tomu, že ve všech shora uvedených ústavních stížnostech stěžovatelé činili spornou stejnou právní otázku, jež je tedy relevantní i pro rozhodnutí nyní posuzované věci, o kteréžto právní otázce by rozhodovaly jiné senáty Ústavního soudu a mohla by tak vzniknout nejednota judikatury, rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti.
9. Plénum Ústavního soudu následně rozhodlo v postoupené věci zamítavým nálezem ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz. Ústavní soud zde s odkazem na dlouhodobě ustálenou judikaturu k tzv. Benešovým dekretům zdůraznil, že civilní soudy nejsou oprávněny nově přezkoumávat rozhodnutí tehdejších správních orgánů. Úzkou výjimku z toho pravidla stanovily pouze restituční předpisy. Ústavní soud tedy potvrdil, že stěžovatelé se nemohli civilními žalobami úspěšně domáhat vlastnického práva k věcem, kterých se stát zmocnil před 25. 2. 1948 nebo v období rozhodném pro restituce. Pro tyto účely by bylo případně možné uplatňovat pouze tzv. restituční nároky, které však stěžovatelé nevznesli.
10. Ústavní soud současně připomíná, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, jakož i z § 13 a § 23 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Stejně tak každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (srov. § 13 občanského zákoníku). Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Tato zásada se uplatní bez ohledu na výsledek řízení, což znamená, že se uplatní i tehdy, je-li účastník - tak jako nyní stěžovatelé - neúspěšný.
11. Citovaný plenární nález tudíž předurčuje výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti v nynější věci, která je co do skutkových okolností i právního posouzení zcela srovnatelná s věcí, o níž rozhodovalo plénum zdejšího soudu. Na tomto místě proto postačí pouze odkázat na odůvodnění uvedeného nálezu, neboť opakovat, co již Ústavní soud obsáhle vyložil, by bylo nadbytečné. Ústavní soud se v tomto nálezu vyjádřil ke všem námitkám, které stěžovatelé předkládají i v nyní posuzovaném návrhu. Klíčový je zejména závěr Ústavního soudu, dle kterého "soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Vycházely z něj a nemohly ani postupovat jinak. Tímto postupem proto nezaložily porušení práva na spravedlivý proces" (srov. nález Pl. ÚS 10/24, bod 48). Ústavní soud dále odmítl námitky tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru (srov. tamtéž, body 49 až 55), vyslovil se k otázce účinků plynutí času ve vztahu k (ne)možnosti zpochybnění faktické konfiskace a vypořádal se rovněž s argumenty dovolávajícími se porušení práva vlastnit majetek, včetně legitimního očekávání stěžovatelů vůči spornému majetku (body 68 až 77), jakož i práva na ochranu soukromí a rodinného života (body 78 až 82).
12. Jak již Ústavní soud vysvětlil výše, tyto závěry jsou plně použitelné i v kontextu nyní posuzovaného případu.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu