Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. Č., právně nezastoupen, proti usnesením Nejvyššího správního soudu vydaným ve věci sp. zn. 2 As 20/2012, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se navrhovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího správního soudu, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo garantované mu ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem dle ustanovení § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z evidence Ústavního soudu je zřejmé, že navrhovatel podal od roku 2007 k Ústavnímu soudu přes 150 podání. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (viz např. řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11, I. ÚS 783/12, I. ÚS 2783/12). Za zmíněnou dobu byl tedy navrhovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který jej zastupuje. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru, který vyjádřil ve věcech navrhovatele opakovaně, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená šedesátidenní lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení navrhovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu projednávaný návrh bez jednání odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2012 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj