Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Dagmar Lastoveckou o ústavní stížnosti V. G., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. 1 T 4/2006 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 6 To 90/2006, takto :
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 3, 5 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 6 To 90/2006. Nejvyšší soud České republiky o dovolání rozhodl dne 31.10. 2007 tak, že jej usnesením sp. zn. 6 Tdo 464/2007 dle ust. § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, přičemž vyšel z následující argumentace. Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými. Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval (srov. shodně kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. 132/07, II. ÚS 209/05 a další). Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil. Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, přičemž smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, kterým byly námitky stěžovatele meritorně prozkoumány, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohly existovat dvě různá rozhodnutí meritorního přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav. Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.), IV. ÚS 58/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.), III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, II. ÚS 51/07 a další]. V dané věci - jak již bylo shora uvedeno - bylo následně po podání ústavní stížnosti rozhodnuto o dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v petitu nerozšířil, a to ani na základě výzvy Ústavního soudu k upřesnění petitu, svoji ústavní stížnost o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu, ani jej nenapadl novou ústavní stížností. V důsledku takového deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. že kasačním návrhem (to ani z pohledu jeho obsahu) v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 464/2007, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2008
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj