Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. F. B. a H. B. obou zastoupených Mgr. Markétou Šafránkovou Křivanovou, advokátkou, se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2016, č. j. Nao 238/2016-78, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2017, a doplněnou podáním zástupkyně stěžovatelů ze dne 10. 4. 2017 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud vyslovil, že soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Zuzana Bystřická, JUDr. K. M., Ph.D., a Mgr. P. P. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 155/2015.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé napadají procesní rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná, resp. je předčasná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelé uplatnili ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno, neboť o jejich žalobě v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29 A 155/2015 dosud nebylo rozhodnuto. Není tudíž vyloučena ani ta varianta, že o podané žalobě bude rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Budou-li mít přesto stěžovatelé v dalším průběhu řízení za to, že pro ně nepříznivé pravomocné rozhodnutí bylo vydáno soudci podjatými, nic jim nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojili novou ústavní stížností (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 4532/12 ze dne 11. 12. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4549/12 ze dne 16. 4. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1005/15 ze dne 23. 4. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 3473/14 ze dne 27. 5. 2015, či usnesení sp. zn. III. ÚS 3407/14 ze dne 3. 6. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout. K návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelů, aby jim byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by se jednalo o "odůvodněný" případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj