Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2016, č. j. 25 Cdo 5725/2015-115, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, jež brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o neustanovení zástupce stěžovateli pro dovolací řízení a rovněž byla zastavena dvě dovolací řízení. Důvodem tohoto rozhodnutí byla zjevná bezúspěšnost uplatňování práva stěžovatelem a dále skutečnost, že stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení. Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a byl též poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (jen v tomto kalendářním roce byl stěžovatel takto poučen např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, II. ÚS 1616/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 293/16, II. ÚS 292/16 a III. ÚS 3759/15). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Postupoval ostatně stejně, jako v případě stejného stěžovatele učinil např. usneseními sp. zn. IV. ÚS 2127/16, II. ÚS 2997/16 anebo II. ÚS 2506/16.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj