Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. V., zastoupeného Mgr. Janou Jevtić, MBA, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 2, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 101/2024-512 ze dne 13. června 2024 v části týkající se náhrady nákladů řízení, a proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 23 C 49/2020-441 ze dne 16. listopadu 2023 v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a CZT a. s., sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a práva na spravedlivý proces podle a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy").
2. Stěžovatel byl zcela úspěšným žalovaným ve sporu o zaplacení částky 5 746 334 Kč s příslušenstvím vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8. Obvodní soud mu proto přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení. Sazbu mimosmluvní odměny určil jako 31 300 Kč; náklady tvořilo 13 úkonů právní služby přiznaných v plné výši (ač jich vyčetl 14, což následně zhojil odvolací soud), 6 úkonů právní služby přiznané ve výši poloviny úkonu (tj. 15 650 Kč). Dále soud přiznal 19 režijních paušálů po 300 Kč, náhradu za daň z přidané hodnoty v zákonné sazbě 21 % (106 365 Kč) a náhradu nákladů na notářský zápis ve výši 7 260 Kč. Celková hodnota přiznaných nákladů tedy tvořila 620 125 Kč.
3. K odvolání obou účastníků rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek změnil co do výše přiznaných nákladů řízení, které nově určil jako 630 713 Kč. Jinak rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný a rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dle městského soudu vykonal zástupce stěžovatele v řízení celkem 16 honorovatelných úkonů právní služby, zbylé úkony z různých důvodů neuznal. Neuznal jedno písemné vyjádření, protože nebylo účelné; jedno nahlížení do spisu, protože podle ustálené judikatury jej nepovažoval za výjimečně náročné; jeden úkon za podání odporu, protože jej považoval za součást podání žaloby; a náhradu za vyhotovení notářského zápisu, jelikož z něj obvodní soud nevycházel a nebylo třeba jej vyhotovovat.
4. Stěžovatel se následně bránil ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl jako předčasnou usnesením sp. zn. IV. ÚS 2648/24 ze dne 27. 11. 2024; Nejvyšší soud toho času projednával dovolání vedlejšího účastníka. O tomto dovolání již ovšem Nejvyšší soud rozhodl, a to tak, že jej odmítl (usnesení č. j. 25 Cdo 253/2025-557 ze dne 20. 1. 2026). Toto rozhodnutí navíc již přezkoumal z podnětu vedlejšího účastníka i Ústavní soud (usnesení sp. zn. I. ÚS 971/26 ze dne 20. 7. 2026).
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá nesprávný postup soudu při určování výše náhrady nákladů řízení a vyjmenovává jednotlivé úkony, u kterých se měly soudy dopustit pochybení.
6. Zaprvé, odvolací soud měl přiznat stěžovateli náhradu za úkon v podobě podání z 1. 10. 2022, jímž reagoval na výzvu soudu z předchozího jednání. Odvolací soud stěžovateli vyčetl, že se nejednalo o účelně vynaložený úkon; jeho obsah mohl prezentovat již v podání z 22. 6. 2022 nebo při bezprostředně nadcházejícím jednání 5. 10. 2022. Na tomto jednání ovšem byla předvolána řada svědků, nešlo očekávat prostor pro přednesy účastníků; navíc je v rámci zaběhnuté praxe žádoucí, aby se s předkládanými skutečnostmi mohl seznámit jak soud, tak protistrana s předstihem.
7. Zadruhé, dle odvolacího soudu je v souladu se soudní praxí náhrada nákladů za podání odporu proti platebnímu rozkazu nákladově zahrnutá v následujícím vyjádření k žalobě. Odůvodnění soudů je v tomto směru navíc rozporné; obvodní soud náhradu nepřiznal proto, že stěžovateli nic nebránilo spojit podání odporu s prvním vyjádřením ve věci, a jeho postup tak nepovažoval za účelný.
8. Zatřetí, co se týká náhrady nákladů za nahlížení do spisu, stěžovatel nerozporuje, že se tento úkon v civilním řízení běžně nehradí, v tomto případě se ovšem bude aplikovat odvolacím soudem vyloučená výjimka. Ve věci byla provedena značná e-mailová korespondence, kterou vedlejší účastník navrhoval navíc i po koncentraci řízení. Ve spise byla založena nepřehledným způsobem, stěžovatel se s ní musel seznámit nahlížením do spisu. Nadto je třeba dodat, že nahlížení do spisu je téměř vždy účelné. Odvolací soud tak měl přiznat náhradu i všech čtyř nahlížení do spisu, a to i za situace, kdy stěžovatel sám jedno nahlížení do spisu opomněl a náhrady za něj se původně nedomáhal.
9. Začtvrté, také nepřiznání náhrady za notářský zápis odvolacím soudem, když ji přiznal obvodní soud, je pro stěžovatele překvapivé. Dle odvolacího soudu bylo jeho vyhotovení nadbytečné, když to, co jím mělo být prokazováno, vzal obvodní soud za prokázané již e-mailem samotným. Tak tomu ale nebylo, obvodní soud výslovně stěžovatele vyzval, aby prokázal, zda součástí e-mailové zprávy bylo i samotné rozhodnutí.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 91/20 ze dne 21. 4. 2020, bod 6).
13. Zdrženlivost Ústavního soudu se obzvlášť projevuje v otázce náhrady nákladů řízení. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny relevantní (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bod 11).
14. Zaprvé a zadruhé, co se týče podání ze dne 1. 10. 2022 a zadruhé podání odporu, Ústavní soud setrvale připomíná, že pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený (srov např. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, bod 16 a navazující usnesení, např. sp. zn. IV. ÚS 1764/23 ze dne 23. 1. 2023). Je pouze na obecném soudu, zda zhodnotí náklady, jichž se účastník řízení domáhá, jako účelně vynaložené; jeho postup však musí vyhovovat obecnému požadavku procesní spravedlivosti a jeho závěr musí být dostatečně odůvodněn (např. nálezy sp. zn. IV.ÚS 3859/17 ze dne 27. 11. 2018, body 19 a 21 či sp. zn. I. ÚS 1882/21 ze dne 22. 3. 2022, bod 24 a 25).
15. Vybočení z těchto mantinelů zde Ústavní soud ovšem neshledává - odůvodnění odvolacího soudu je z tohoto pohledu zcela udržitelné. Odvolací soud zdůvodnil, proč tyto náklady nepovažoval za účelně vynaložené, a jeho odůvodnění je logické. Jestliže odvolací soud změnil odůvodnění nepřiznání náhrady za podání odporu, rovněž se nejedná o ústavněprávní pochybení. Změna odůvodnění jinak věcně správného rozsudku způsobem, který má za cíl zhojit možnou nesprávnost jinak bezvadného odůvodnění soudu prvního stupně, je zcela běžnou záležitostí rozhodování odvolacích soudů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1239/23 ze dne 25. 5. 2023, bod 10; či usnesení sp. zn. III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014).
16. Zatřetí, zjevně neopodstatněnou je i námitka k nepřiznání náhrady nákladů za nahlížení do spisu. Ač městský soud stěžovateli původně náklady za tři nahlížení přiznal (stěžovatel nejprve opomněl požadovat náklady za nahlížení dne 6. 2. 2022), odvolací soud tvrzený nárok posoudil po právní stránce jinak a nepřiznal je. Svůj odlišný právní názor přitom pečlivě a přesvědčivě odůvodnil; jeho odůvodnění je logické a Ústavní soud v něm nespatřuje nic protiústavního. Odvolací soud k problematice náhrady nákladů za nahlížení do spisu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které je toto nákladově zahrnuto již v úkonu převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Z tohoto pravidla lze výjimečně upustit tam, kde se nastudování spisu svým významem blíží prostudování trestnímu spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Možnost uplatnění výjimky odvolací soud řádně zvážil, ale v nyní posuzované věci ji neshledal, dostál tak požadavkům judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 4012/18 ze dne 8. 3. 2021, bod 17).
17. Začtvrté, jedinou potenciálně důvodnou námitkou tak zůstává nepřiznání náhrady nákladů za notářský zápis. Jestliže je však Ústavní soud zdrženlivý ve vztahu k náhradě nákladů řízení obecně, je navíc nutno připomenout jeho zvýšenou míru zdrženlivosti v tzv. bagatelních věcech, tedy tam, kde namítaná částka nepřevyšuje hranici 50 000 Kč, jako u této zbývající námitky (7 260 Kč). V případech bagatelních věcí je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena. Tvrzené (mimořádné) okolnosti, které věc činí co do ústavní roviny významnou musejí být o to mimořádnější (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bod 34; či nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025). Nelze ani přehlédnout, že stejná východiska byla důvodem pro přijetí čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, dle něhož Evropský soud pro lidská práva prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost, domnívá-li se, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (viz např. rozhodnutí ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. 7. 2010, č. 25551/05). Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae; jedná se o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
18. Stěžovatel netvrdí a Ústavní soud ani nezjistil žádné mimořádné okolnosti, které by vyžadovaly jeho zásah. Je přitom převážně na stěžovateli, aby vysvětlil (případně doložil), proč věc přes svou bagatelní a nákladovou povahu zakládá porušení ústavně zaručených práv a proč věc není bagatelní ve své kvalitativní dimenzi (např. nález I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, bod 31). Za situace, kdy tak stěžovatel přesvědčivě nečiní, není úlohou Ústavního soudu závěry soudů týkající se nákladů řízení přehodnocovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. 6. 2025, body 24 a 29).
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu