Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Bernardem Urbanem ml., advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2026 č. j. 5 Tdo 17/2026-454, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. září 2025 č. j. 13 To 196/2025-412 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. května 2025 č. j. 2 T 39/2025-376, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy obchodní společnosti a družstev na pět let. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému 749 249 Kč; se zbytkem svých nároků byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání jako podané z jiných než dovolacích důvodů.
Argumentace stěžovatele
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Podle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami, že fakturaci měla provádět právnická osoba a nikoli stěžovatel a že pro posouzení, byly-li vyfakturované práce skutečně provedeny, by bylo nezbytné odborné posouzení. To však provedeno nebylo a jde o opomenutý důkaz, který by mohl odstranit pochybnosti významné pro rozhodnutí o vině a škodě. Nebyl prokázán úmysl škodu způsobit a stěžovatel namítá i extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a vyvozenými právními závěry (viz nález ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 362/19). Rozhodnutí obecných soudů bylo založeno výhradně na výpovědích osob, které podaly trestní oznámení. Dále má stěžovatel za to, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil dovolání jako výlučně skutkové a nenaplňující zákonné dovolací důvody; k tomu odkazuje na nález ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17.
4. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a protokoly z hlavního líčení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [viz nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci nejde.
7. Šetřeného jednání se stěžovatel dopustil tím, že jako předseda společenství vlastníků bytů (poškozeného) nechal ve prospěch své obchodní korporace proplatit faktury na úhradu za nespecifikované činnosti, které nebyly provedeny. Peníze využil na chod obchodní korporace a pro své osobní potřeby. Poté, co bylo odčerpání prostředků zjištěno, stěžovatel svůj dluh uznal, avšak neuhradil. V trestním řízení zpochybňoval tvrzení, že vyfakturované práce nebyly provedeny a požadoval, aby znalec jejich hodnotu posoudil. Obecné soudy na základě provedeného dokazování uzavřely, že bylo prokázáno aktivní protiprávní jednání stěžovatele, kterým vyvedl prostředky poškozeného do své dispozice. Navrhovaný důkaz znaleckým posudkem obecné soudy odmítly jako nadbytečný s tím, že není možné ocenit neprovedené činnosti, kdy ani stěžovatel nebyl schopen určit hodinovou sazbu (bod 20 rozsudku, bod 35 usnesení odvolacího soudu, bod 17 usnesení Nejvyššího soudu, či list 3 odst. 4 protokolu z hlavního líčení ze dne 1. 4. 2025).
8. Podle Ústavního soudu nebyly opomenuty žádné důkazy, stěžovatelův návrh obecné soudy řádně vypořádaly, kdy jej posoudily jako nadbytečný. Stěžovatel sice tyto závěry nesdílí, je ale věcí obecných soudů zvážit, jaké důkazy ke svému rozhodnutí potřebují a jaké nikoli. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, aby z rozhodnutí bylo patrné, proč tak obecné soudy učinily a navržený důkaz neprovedly.
9. Ústavní soud v řízení neshledal (obdobně jako Nejvyšší soud - bod 16 usnesení) ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním posouzením. Extrémní exces spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Jde o situaci, kdy hodnocení důkazů je výrazem zjevného faktického omylu či vnitřního rozporu, respektive nemají-li skutková zjištění obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo nevyplývají-li skutková zjištění z důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení, anebo jsou-li skutková zjištění opakem toho, co je obsahem důkazů (viz usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13).
10. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, je z jeho odůvodnění patrné, že v dovolacím řízení posuzoval, byla-li v řízení před soudy nižších stupňů zachována základní práva stěžovatele. Přestože dovolání odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů, fakticky námitky stěžovatele vypořádal (viz str. 5-8 usnesení). Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku, že nezávislý a nestranný soud bude postupovat podle předem stanovených pravidel. Nezaručuje však, že postup a vyslovené závěry budou odpovídat očekávání účastníka řízení.
11. Stěžovatelem prezentované pochybnosti nepředstavují porušení principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu) a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo. To se uplatní tehdy, není-li po provedeném dokazování dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Musí existovat důvodné pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit; nepostačuje subjektivní pochybnost účastníka řízení, případně jím tvrzená alternativní verze skutkového děje (viz například nález sp. zn. IV. ÚS 2718/21).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla porušena jeho základní práva. V ústavní stížnosti předestřel námitky, s nimiž se obecné soudy vypořádaly, jak je z napadených rozhodnutí patrné. Na základě provedených důkazů obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
13. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu