Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2019 sp. zn. 5 As 1/2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 25. 4. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova stížnost (doplněná dopisem doručeným dne 2. 5. 2019), kterou se domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 5 A 223/2018.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
3. Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami; stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ke stížnosti nejsou přiloženy předepsané přílohy (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 327/17). Stěžovatel však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již od samého počátku řízení.
5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
6. Stejně jako ve věcech vedených např. pod sp. zn. IV. ÚS 2049/09, sp. zn. I. ÚS 2142/10, sp. zn. IV. ÚS 2375/10, sp. zn. II. ÚS 3835/12, sp. zn. I. ÚS 3381/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl s tím, že informace stěžovatele o tom, že se obrátil na Českou advokátní komoru o určení advokáta, stejně jako jeho požadavek, aby Ústavní soud uvážil, zda bude žádat povinné zastoupení, protože Česká advokátní komora je zároveň žalovaným správním orgánem v řízení u správního soudu právě kvůli odmítnutí určit advokáta, na závěru Ústavního soudu nemohla ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj