III. ÚS 1405/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 trestního řádu. Z předložených lékařských zpráv nevyplývá, že by v důsledku jinak velmi závažného onemocnění stěžovateli hrozilo bezprostřední ohrožení života a dostatečnou péči by nebylo možné poskytnout během výkonu trestu. Stěžovatel je ve výkonu trestu léčen, a to s pozitivními výsledky. Rozhodnutí o přerušení nelze opřít o negativní prognózy zdravotního stavu z roku 2022, pokud se mezitím nepotvrdily. Aktuální stav stěžovatele je hodnocen jako uspokojivý (při zohlednění závažnosti jeho choroby). Zejména z žádného důkazu nevyplývá, že by obdobná rizika, která toto onemocnění přináší, byla v domácím léčení nižší. Zdravotní péče je stěžovateli poskytována v potřebné míře zdravotnickým zařízením věznice ve spolupráci s mimovězeňskými zařízeními. Část léčby a testů navíc stěžovatel odmítá (trvá například na užívání opiátových analgetik).

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ke stížnostnímu řízení krajský soud uvedl, že řadu listin soudu doručila stěžovatelova družka, včetně plné moci, na jejímž základě měla stěžovatele zastupovat. K tomu soud konstatoval, že v trestním řízení nemůže být odsouzený zastupován stejně jako v občanskoprávním řízení. Jedinou možností zastoupení je prostřednictvím obhájce. S doručenými listinami se nicméně soud seznámil a shledal, že jde především o laické hodnocení lékařských zpráv a podporu argumentace učiněné obhájcem. Proto z nich krajský soud ani nevycházel jako z podkladů pro rozhodnutí. Jde-li o samotné meritorní rozhodnutí, dospěl krajský soud k totožnému závěru jako okresní soud. Zejména zpráva oblastní lékařské komise vyznívá velmi přesvědčivě a vypořádává se i s dokumenty předloženými obhajobou. Závěr zprávy vyznívá tak, že stěžovatelův stav nevyžaduje hospitalizaci a neohrožuje bezprostředně jeho život. Opak nevyplývá ani z důkazů předložených obhajobou. V případě zhoršení zdravotního stavu je možné přivolat specializovanou pomoc (k čemuž v minulosti došlo) a při nutnosti složitější péče je možné využít institutu přerušení trestu ředitelem věznice. Za zhoršující krajský soud považuje pouze psychický stav stěžovatele, což je nicméně spojené s podstatou výkonu trestu odnětí svobody. Na případnou transplantaci plíce by výkon trestu byl nepochybně přerušen. Dále krajský soud zamítl důkazní návrh na provedení ústavního znaleckého posudku, neboť podle jeho názoru není v dané věci spor o odborných otázkách (diagnóza i prognózy vyplývají ze všech důkazů totožně).

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel považuje usnesení krajského soudu za překvapivé, neboť bylo vydáno v neveřejném zasedání bez jakéhokoliv dalšího dokazování. Stěžovatel se tak k průběhu zasedání nemohl vyjádřit. Soudy nedostály své povinnosti zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Řádně se nevypořádaly s předloženými důkazy dokládajícími závažnost stěžovatelových zdravotních problémů. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, jak tyto důkazy hodnotily. Další důkazy krajský soud odmítl, ačkoliv je to v rozporu s § 89 odst. 2 trestního řádu. Nic totiž nebrání tomu, aby důkazy předložila stěžovatelova partnerka. Stěžovatel sám nebyl předložení takových důkazů schopen jednak kvůli výkonu trestu a dále pro svůj neblahý zdravotní stav. Podle stěžovatele je v řízení podle § 325 trestního řádu nutné analogicky aplikovat § 247 odst. 2 trestního řádu, který přiznává procesní postavení i osobám blízkým obžalovanému (k tomu odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2512/15). Soudy dále nesplnily svoji povinnost zvýšené ochrany nenahraditelných hodnot lidského života a zdraví (nález sp. zn. II. ÚS 197/24). Stěžovatel je zařazen na čekací listině k transplantaci plic a jeho stav vyžaduje trvalou specializovanou lékařskou péči, bez níž hrozí jeho další zhoršení. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal přednostně mimo pořadí nápadu (§ 39 zákona o Ústavním soudu).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto může ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod [viz například nález ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94].

8. V první řadě je nutné odmítnout stěžovatelovy námitky procesní povahy. Skutečnost, že krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání, není sama o sobě v rozporu se zákonem (§ 240 trestního řádu a contrario), ani nepředstavuje postup odporující závěrům judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 613/23, usnesení ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 2879/24, nebo usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 3183/21).

9. Stejně tak je nutné odmítnout poněkud neurčitou námitku týkající se vyhodnocení podání stěžovatelovy partnerky. Z obsahu těchto námitek lze dovodit, že stěžovatel se dovolává analogické aplikace § 247 odst. 2 trestního řádu, což je ustanovení zakotvující aktivní legitimaci vybraných blízkých osob k podání odvolání ve prospěch obžalovaného. K takovému postupu však nevidí Ústavní soud žádný důvod. S výjimkou práva obžalovaného podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) negarantuje ústavní pořádek možnost podat jakýkoliv opravný prostředek, nota bene za jiného. I úprava odvolání obsažená v § 247 odst. 2 trestního řádu představuje podle Ústavního soudu z hlediska ústavních práv obžalovaného beneficium zákonodárce. Opak nevyplývá ani ze stěžovatelem citovaného usnesení (chybně označeného za nález) ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2512/15, které se zabývá aktivní legitimací blízkých osob k podání ústavní stížnosti, přičemž dospívá k závěru, že osoby uvedené v § 247 odst. 2 trestního řádu takovou aktivní legitimaci nemají.

10. Jde-li o možnost zastupování obviněného (potažmo již odsouzeného) nechat se v trestním řízení zastupovat jinou osobou, garantuje mu ústavní pořádek právo se "hájit sám nebo prostřednictvím obhájce" (čl. 40 odst. 3 Listiny). Obecně tedy možnost jiného zastoupení ústavní pořádek negarantuje. Stěžovatel není osobou, která by nebyla schopna činit vlastní procesní úkony, a nadto byl po celé řízení zastoupen obhájcem. Pro úplnost je třeba dodat, že krajský soud se s listinami zaslanými stěžovatelovou partnerkou seznámil, vyhodnotil je a z jejich obsahu usoudil, že do dané věci nic důkazně relevantního nepřináší (viz strana 2, první odstavec napadeného usnesení krajského soudu). Nepovažoval je za vyjádření účastníka řízení, což řádně odůvodnil, a žádnou ústavní normu svým postupem neporušil.

11. Jde-li o obsah samotného meritorního rozhodnutí, musí Ústavní soud v první řadě připomenout, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu. Obdobná pravidla lze aplikovat rovněž ve vykonávacím trestním řízení, s přihlédnutím ke specifikům trestního řízení a trestního práva (viz bod 15 nálezu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 197/24).

12. Úkolem obecných soudů v řízení o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů (§ 325 trestního řádu) je zjistit, je-li odsouzený stižen těžkou nemocí, tedy zda mu hrozí bezprostřední nebezpečí smrti, nebo jde o vyléčitelnou nemoc, jejíž léčení nelze odložit na dobu po skončení výkonu trestu odnětí svobody bez nebezpečí pro zdraví odsouzeného, ani je nelze zajistit ve zdravotnickém zařízení, které je součástí věznice, ani je nelze krátkodobě zajistit při přerušení výkonu trestu odnětí svobody na základě rozhodnutí ředitele věznice (viz např. bod 10 usnesení ze dne 19. 2. 2026, sp. zn. III. ÚS 2157/25, a v něm citovaná komentářová literatura). Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že tento svůj úkol soudy v dané věci splnily.

13. Napadená rozhodnutí se velmi podrobně věnují všem předloženým lékařským zprávám a jiným odborným vyjádřením, přičemž z nich dovozují v podstatě nesporný závěr o stěžovatelově zdravotním stavu a prognózách. Posouzení, zda jsou splněny podmínky pro přerušení výkonu trestu, je však posouzením právním, k němuž je příslušný pouze soud (nikoliv znalci či lékaři). Soudy velmi podrobně popsaly stěžovatelův zdravotní stav, a to včetně psychického stavu (jak jim byl v době rozhodování znám), a z něj dovodily logický a důkazně podložený závěr o nenaplnění podmínek pro přerušení výkonu trestu. Řádně zohlednily rovněž stěžovatelův přístup k léčbě a některým vyšetřením. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní výhrady vůči jejich závěrům nevznáší s výjimkou jediné námitky o zařazení stěžovatele na tzv. čekací listině k provedení transplantace plic. K té se krajský soud vyjádřil tak, že výkon trestu čekání na transplantaci nebrání, pokud by byl stěžovatel k tomuto zákroku povolán, výkon jeho trestu by byl nepochybně přerušen. Samotné časově neurčité čekání na tuto transplantaci však podmínky § 325 odst. 1 trestního řádu nesplňuje. Na uvedených závěrech neshledává Ústavní soud nic nelogického, svévolného či jinak neústavního.

14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud vyhověl stěžovatelově žádosti o přednostní projednání podané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu