Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 č. j. 39 Co 257/2014-240 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2014 č. j. 10 C 113/2011-216, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 47.250 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, a Městský soud v Praze k jeho odvolání rozhodnutím, rovněž napadeným ústavní stížností, tento rozsudek potvrdil.
Ústavní soud opakovaně dává najevo, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu), zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Řečené se uplatní i v dané věci. Ústavní soud totiž v minulosti rozhodoval o mnoha věcně identických ústavních stížnostech jiných stěžovatelů, sepsaných týmž advokátem, a jako zjevně neopodstatněné je odmítl (jde např. o usnesení sp. zn. III. ÚS 4074/12, sp. zn. III. ÚS 2656/13, sp. zn. III. ÚS 3082/13, sp. zn. IV. ÚS 1026/13, sp. zn. IV. ÚS 3446/13, sp. zn. I. ÚS 2447/14, či sp. zn. II. ÚS 1121/14, dostupných na http://nalus.usoud.cz) Ve shodě s ostatními ústavními stížnostmi dalších poškozených komanditistů společnosti Joint Invest Action, a. s., mezi něž stěžovatel rovněž patří, je i jeho stížnost postavena na polemice se závěrem obecných soudů o předčasnosti podání žaloby o náhradu škody, jakož i jejich názoru o otevřené možnosti domáhat se svého nároku v občanskoprávním řízení. Stěžovatel je názoru, že výklad aplikovaný obecnými soudy neobstojí z hlediska práva na spravedlivý proces, jestliže - jak dovozuje - je zřejmé, že vymáhání náhrady škody touto cestou bude bezúspěšné. Ústavní stížnost je tedy důsledkem setrvání stěžovatele na argumentaci, se kterou se obecné soudy, jakož i soud Ústavní, opakovaně vypořádaly. V podrobnostech se odkazuje na výše citovaná usnesení Ústavního soudu.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného ve smyslu § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odůvodněno. Jako takovou ji Ústavní soud v senátě usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu