Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

NálezVyhověno odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto pro nepříslušnost procesní - náhrada nákladů řízení - § 62

Spisová značka

III. ÚS 581/26: Nerespektování nosných důvodů rozhodovací praxe Ústavního soudu při určení náhrady nákladů řízení

Téma · generováno AINáklady řízení při náhradě újmy na zdraví

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 29. 10. 2026Vyhlášení: 12. 11. 2026Zpravodaj: Hulmák MilanTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2026:3.US.581.26.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - NS SOUD - MS Praha SOUD - OS Praha 2 MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnostiNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 3. 3. 2026Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu

Shrnutí · generováno AI

Stěžovatel žádal odškodnění za zdravotní újmu způsobenou vazbou; výši náhrady újmy Ústavní soud považoval za přiměřenou. Vyhověl mu však ohledně nákladů řízení, protože odvolací soud použil nesprávnou paušální tarifní hodnotu. Výrok o nákladech proto zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k novému rozhodnutí.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví, byť je nárok posuzován podle § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., určuje se náhrada nákladů primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoli podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Nový judikaturní výklad se zásadně uplatní i v probíhajících řízeních (incidentní retrospektiva). Vědomé nerespektování nosných důvodů judikatury Ústavního soudu porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny i legitimní očekávání nabytí vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu.
    Zobrazit v textu
  • Proto je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví, je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech (nálezy ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22 , ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 , ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 ).
    Zobrazit v textu
  • Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval účinkem změny judikatury na právní vztahy, přičemž shledal, že nový právní názor se zásadně použije i v dosud probíhajících či v budoucnu zahajovaných řízeních.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2026 č. j. 30 Cdo 2794/2025-839, výrokům II., III., IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025 č. j. 30 Co 159/2025-807, a výrokům II., III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2024 č. j. 14 C 163/2015-735, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

I. Městský soud v Praze výrokem III. rozsudku ze dne 24. června 2025 č. j. 30 Co 159/2025-807 porušil práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025 č. j. 30 Co 159/2025-807 se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

IV. Městský soud v Praze je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem 8 070,70 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. ICLic. Ronalda Němce, Ph.D., advokáta, do 15 dnů od doručení tohoto nálezu.

Odůvodnění

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisové dokumentace vyplývá, že stěžovatel byl stíhán pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Okresní soud v Hradci Králové jej vzal do vazby usnesením ze dne 4. 6. 2012. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové poté dalo příkaz k propuštění stěžovatele z vazby, k čemuž došlo dne 2. 7. 2012. Městský soud v Praze následně zprostil stěžovatele obžaloby rozsudkem ze dne 5. 9. 2013.

3. Stěžovatel podal žalobu na zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatel podal žalobu poté, co svůj nárok neúspěšně uplatnil u vedlejší účastnice. V důsledku vazby mu vznikly vážné zdravotní problémy, včetně posttraumatické stresové poruchy, sociální fobie, anorexie, insomnie, zvracení krve atd. K tomu jako důkaz doložil vícero lékařských zpráv. Zaslal také posudek o invaliditě, na základě kterého mu byl přiznán invalidní důchod III. stupně, se 70% mírou poklesu pracovní schopnosti.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nejprve rozsudkem ze dne 29. 2. 2016 odškodňovací žalobu zamítl. Nárok stěžovatele posoudil jako přiměřené zadostučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., k jehož uplatnění je stanovena šestiměsíční subjektivní lhůta, která stěžovateli marně uplynula (viz § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") poté k odvolání stěžovatele zrušil rozsudek obvodního soudu usnesením ze dne 14. 6. 2016. Zdůraznil, že obvodní soud nárok stěžovatele posoudil chybně jako nárok podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., avšak ve skutečnosti se jedná o nárok na náhradu škody na zdraví v důsledku rozhodnutí o vazbě ve smyslu § 9 zákona č. 82/1998 Sb., který promlčen není.

5. V dalším řízení stěžovatel upřesnil žalobu a specifikoval, že žalovaná částka 5 000 000 Kč se skládá z 1 000 000 Kč z titulu bolestného a 4 000 000 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel argumentoval nově také tím, že má být jeho nárok posuzován již podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, což dovozoval z přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Dle jeho názoru jsou u něj dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití nové právní úpravy. Obvodní soud dne 29. 6. 2017 žalobu stěžovatele zamítl pro nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a zaviněním státu, neboť podle obvodního soudu bylo trestní stíhání proti stěžovateli vedeno zčásti důvodně. Důvodnost trestního stíhání spočívala ve skutečnosti, že byl stěžovatel následně odsouzen pro jiný trestný čin. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu zrušil usnesením ze dne 28. 12. 2017, neboť obvodní soud si k prokázání příčinné souvislosti neopatřil důkazy, především znalecký posudek.

6. Obvodní soud následně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 tak, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Městský soud však rozsudek znovu zrušil usnesením ze dne 28. 3. 2019, ve kterém vytkl obvodnímu soudu, že neprokázal příčinnou souvislost mezi výkonem vazby a újmou. Dále shledal chybným právní posouzení obvodního soudu, který aplikoval občanský zákoník, ačkoli vazba byla vykonána ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). Posouzení podle občanského zákoníku by bylo možné, jen pokud by byly prokázány podmínky podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 občanského zákoníku, což se však nestalo.

7. Obvodní soud následně zadal zpracování znaleckého posudku za účelem určení výše odškodného podle § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 440/2001 Sb. (dále jen "vyhláška"). Soud povolil rozšíření žaloby usnesením ze dne 16. 5. 2022 tak, že předmětem řízení byla nadále částka 1 000 000 Kč na odškodnění bolesti a 15 000 000 Kč za ztížení společenského uplatnění. Na základě těchto a dalších důkazů obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2022 vyhověl žalobě co do částky 564 000 Kč. Ve zbývající části, tedy v rozsahu 15 436 000 Kč, žalobu zamítl. S odkazem na závazné právní názory městského soudu obvodní soud posoudil věc podle § 9 zákona č. 82/1998 Sb. Z provedených důkazů soud zjistil, že zdravotní stav stěžovatele byl před vzetím do vazby dobrý. Ke dni 9. 5. 2022, tedy zhruba 10 let po skončení vazebního stíhání, byl stěžovatel pro svůj nepříznivý zdravotní stav nadále hospitalizován v Národním ústavu duševního zdraví. Stěžovateli byl přiznán III. stupeň invalidity, jelikož byl prokázán dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav zapříčiněný velmi těžkou posttraumatickou stresovou poruchou. Za dominantní příčinu všech obtíží stěžovatele označil soud ve shodě se znalci právě výkon vazby. Podle soudu si stěžovatel vazbu sám nezavinil, což mimo jiné plyne z toho, že v trestní věci od počátku spolupracoval (kromě toho, že byl zproštěn obžaloby). Dále se obvodní soud zabýval výší odškodnění, kdy vycházel z úpravy podle § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a vyhlášky na základě přechodného ustanovení § 3079 odst. 1 občanského zákoníku. Soud převzal závěry znalkyně, která stanovila výši odškodnění podle vyhlášky. Znalkyně využila možnosti zvýšení bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % a v rámci své diskrece konstatovala nejvyšší možnou míru odškodnění. Bolestné bylo stanoveno ve výši 24 000 Kč (z žalované částky 1 000 000 Kč). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění soud stanovil ve výši 270 000 Kč (z žalované částky 15 000 000 Kč). Dále soud výši odškodnění zvýšil na dvojnásobek, tedy na 540 000 Kč, jelikož shledal naplnění podmínky zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky.

8. Městský soud usnesením ze dne 25. 10. 2022 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyly prokázány skutečnosti hodné mimořádného zřetele, jež by odůvodňovaly postup podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. a aproboval postup obvodního soudu. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2023 odmítl.

9. Ústavní soud nálezem ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2410/23 rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, že výrokem I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023 a výrokem II. rozsudku městského soudu ze dne 25. 10. 2022 bylo porušeno základní právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a tyto výroky proto zrušil. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že stěžovateli přiznané odškodnění není slušným, důstojným a rámcově přiměřeným a je v rozporu s ústavním principem plné náhrady újmy. Přestože se odškodnění stěžovatele řídí starou právní úpravou, nelze odhlížet ani od Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. Cpjn 14/2014 (dále jen "metodika Nejvyššího soudu") a zásad přiměřenosti, platných ke dni rozhodnutí. Obecné soudy postupovaly v mezích účinných právních předpisů, a zvýšily odškodnění mimořádně dvojnásobně nad rámec toho, co plynulo z vyhlášky, avšak i tak porušily základní práva stěžovatele, neboť odškodné ani rámcově neodpovídalo tomu, co si stěžovatel vytrpěl. Postup podle vyhlášky nesmí popřít smysl a účel zákonné úpravy, kterým je přiznat odškodnění přiměřené okolnostem. Podle Ústavního soudu by výše odškodnění měla být řádově taková, jako by tomu bylo podle nové právní úpravy, tj. podle metodiky Nejvyššího soudu a měla by vyhovovat ústavnímu principu plné náhrady újmy.

10. Městský soud usnesením ze dne 18. 3. 2024 zrušil výroky II., III. a IV. rozsudku obvodního soudu ze dne 16. 5. 2022 a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

11. Obvodní soud napadeným rozsudkem ze dne 6. 12. 2024, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 2. 2025, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 2 196 000 Kč včetně úroku z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v části žalobního požadavku na úhradu 13 240 000 Kč (výrok II.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 231 319 Kč (výrok III.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit náklady státu (výrok IV.). Při stanovení výše odškodného postupoval obvodní soud v souladu s přechodným ustanovením § 3079 odst. 1 občanského zákoníku podle § 444 odst. 1 zákona č. 140/1960 Sb. a vyhlášky, neboť stěžovatelem tvrzené okolnosti nedosahovaly požadované intenzity ve smyslu § 3079 odst. 2 občanského zákoníku. Vzal však v úvahu i výši odškodnění nemajetkové újmy podle aktuální metodiky Nejvyššího soudu a rozpor mezi právními úpravami překlenul navýšením základní částky podle vyhlášky, tj. částky 270 000 Kč, na desetinásobek ve vztahu ke ztížení společenskému uplatnění (při zohlednění zejména věku stěžovatele v době, kdy utrpěl újmu a překážky lepší budoucnosti, jak v osobním, tak v profesním životě). Ve vztahu k bolestnému pak obvodní soud navýšil částku 24 000 Kč o 2,5násobek na částku 60 000 Kč, se zohledněním toho, že přiznaná částka by měla být řádově taková, jako by tomu bylo podle nové právní úpravy. Obvodní soud tak přiznal stěžovateli částku 2 160 000 Kč na ztížení společenského uplatnění po zohlednění již pravomocně přisouzené částky 540 000 Kč (celkem 2 700 000 Kč) a na bolestném přiznal stěžovateli částku 36 000 Kč po zohlednění již pravomocně přisouzené částky 24 000 Kč (celkem 60 000 Kč). O nákladech řízení rozhodl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, tj. z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024, tedy odměnu advokáta vypočetl z paušální tarifní hodnoty 2 x 50 000 Kč (bolestné; ztížení společenského uplatnění).

12. Městský soud napadeným rozsudkem řízení o odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice proti výroku I. rozsudku obvodního soudu zastavil (výrok I.), výrok II. rozsudku obvodního soudu o věci samé změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 4 050 000 Kč s příslušenstvím, ohledně zbývající částky 9 190 000 Kč s příslušenstvím z této částky a úroku z prodlení z částky 1 810 000 Kč rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 310 782 Kč (výrok III. ) a uložil vedlejší účastnici zaplatit náklady státu (výrok IV.). Městský soud konstatoval, že obvodní soud dostatečně nedocenil nepoměr mezi odškodněním, které bylo stěžovateli přiznáno aplikací vyhlášky a odškodněním, které by mu mohlo být přiznáno podle metodiky Nejvyššího soudu. Odškodnění ztížení společenského uplatnění, které by mohlo být stěžovateli přiznáno podle metodiky Nejvyššího soudu, tak podle obvodního soudu dosahovalo částky 6 755 385 Kč a bylo zjištěno znaleckým posudkem MUDr. L. a jejím výslechem. Obvodní soud aplikací § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. navýšil základní částku odškodnění ztížení společenského uplatnění, tedy částku 270 000 Kč, na desetinásobek, tj. na částku 2 700 000 Kč, kterou považoval za odpovídající. Tímto postupem však podle městského soudu zcela nepřeklenul nepoměr mezi odškodněním, které bylo žalobci přiznáno aplikací vyhlášky a odškodněním, které by mu mohlo být přiznáno podle metodiky Nejvyššího soudu. Městský soud pochybení obvodního soudu napravil, neboť ten za odpovídající odškodnění ztížení společenského uplatnění považoval částku 6 750 000 Kč, která by mohla být stěžovateli přiznána i podle metodiky Nejvyššího soudu. Odškodnění tedy zvýšil na 25násobek základní částky odškodnění podle vyhlášky, které je v kontextu judikatury Nejvyššího soudu zcela mimořádné. Při rozhodování o nákladech řízení před obvodním soudem považoval za tarifní hodnotu sporu částku 2 x 50 000 Kč (bolestné, ztížení společenského uplatnění) podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Městský soud si byl vědom toho, že k tarifní hodnotě sporu se vyjádřil odlišně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22, avšak zohlednil právní úpravu a judikaturní závěry platné pro valnou část řízení vedeného již od 5. 6. 2015. Městský soud tak přiznal stěžovateli náhradu nákladů ve výši 150 204 Kč (viz výrok II. rozsudku obvodního soudu ze dne 16. 5. 2022) a ve výši 102 316 Kč (do doby vydání napadeného rozsudku obvodního soudu), celkem 252 520 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení před městským soudem určil tarifní hodnotu sporu podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, celkem ve výši 58 262 Kč. Městský soud tak přiznal stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů celkem ve výši 310 782 Kč.

13. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl, přičemž aproboval závěry městského soudu.

II. Argumentace stěžovatele

14. Stěžovatel namítá, že částečné odškodnění několika miliony nemůže jeho zásadní újmu kompenzovat způsobem odpovídajícím požadavkům na ochranu lidské důstojnosti. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2410/23 Ústavní soud výslovně zdůraznil, že výše odškodnění nemajetkové újmy (bolestného a ztížení společenského uplatnění) musí co nejvěrněji reflektovat konkrétní okolnosti případu a skutečné následky zásahu do zdraví poškozeného. V nyní napadených rozhodnutích obecné soudy nadále stěžovateli upírají podstatnou část jeho nároku, a tím nenapravily protiústavní stav, na nějž poukázal Ústavní soud. Ačkoli po kasačním zásahu Ústavního soudu došlo k určitému navýšení odškodnění, stěžovateli stále nebyla přiznána plná (ani přibližně adekvátní) náhrada za veškerou utrpěnou újmu, přičemž stěžovatel zdůrazňuje, že jeho zdravotní stav se nezlepšil. Stěžovatel namítá, že i dosud přiznaných 6,246 mil. Kč nedosahuje plné náhrady, neboť jím původně uplatněný nárok byl více než dvojnásobný.

15. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud dovolání odmítl bez věcného přezkumu, čímž stěžovatele připravil o možnost nechat posoudit zásadní právní otázky (např. interpretaci § 9, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., použití metodiky Nejvyššího soudu, a další) na nejvyšší úrovni obecné justice. Tento postup lze považovat za formalistický a potenciálně porušující právo na soudní ochranu, zejména pokud dovolání obsahovalo nové ústavně relevantní námitky. Ačkoli Nejvyšší soud má právo nevyhovět dovolání nesplňujícímu formální náležitosti či nepřesahujícímu význam konkrétní věci, v situaci, kdy šlo o naplnění závazného nálezu Ústavního soudu a vyřešení otázky přiměřenosti odškodnění za zásah do základních práv, se jeví odmítnutí dovolání jako příliš restriktivní. Tím spíše, že stěžovatel byl v důsledku toho nucen opětovně se obracet na Ústavní soud.

III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele

16. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení.

17. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatuje, že stěžovatelem položené otázky v dovolání nejsou právními otázkami ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. otázkami výkladu konkrétní právní normy, nýbrž obecně formulovaným nesouhlasem s výší přiznaného odškodnění. Nejvyšší soud nepovažoval výši přiznaného odškodnění městským soudem za zjevně nepřiměřenou, přičemž postup soudu při určení výše odškodnění byl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání v části týkající se výroku o nákladech řízení odmítl jako objektivně nepřípustné v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

18. Městský soud ve vyjádření konstatoval, že se při úvaze o výši požadované náhrady nemajetkové újmy řídil názory vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2410/23. Při stanovení náhrady nákladů před obvodním soudem postupoval s ohledem na konkrétní okolnosti sporu z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, v tehdejším znění, jak bylo uvedeno ve sjednocujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020.

19. Obvodní soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

20. Vedlejší účastnice ve vyjádření upozorňuje, že akceptovala rozhodnutí soudů a odškodnění stěžovateli již vyplatila. Celkem stěžovateli včetně příslušenství vyplatila částku ve výši 11 784 623,95 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že na příslušenství byla stěžovateli vyplacena částka téměř pět miliónů Kč nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že v přiznané částce není zohledněna délka řízení. Finálně přiznané zadostiučinění je vyšší než znalcem stanovené odškodnění podle metodiky Nejvyššího soudu, přestože rozhodnou právní úpravou je vyhláška, proto se z povahy věci nemůže jednat o rozhodnutí, které by ve vztahu ke stěžovateli negativně vybočovalo z rozhodovací praxe soudů.

21. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice setrval na svých námitkách i argumentaci podaných v ústavní stížnosti.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

22. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem, který je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stížnost je tedy přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Výjimkou jsou výrok III. rozsudku obvodního soudu, který byl nahrazen výrokem III. rozsudku městského soudu, a výrok II. rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v jakém byl změněn výrokem II. rozsudku městského soudu. Ústavní soud není příslušný rušit výroky již zrušené či změněné [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

V. I. Náhrada nemajetkové újmy na zdraví

23. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud rozlišuje precedenční a kasační závaznost nálezů. Zatímco precedenční závaznost vyžaduje, aby obecné soudy reflektovaly nosné důvody nálezů ve své rozhodovací činnosti, kasační závaznost se týká vázanosti závěry Ústavního soudu v téže věci (k oběma pojmům blíže nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05). Judikatura Ústavního soudu zásadně považuje nerespektování závěrů předchozích nálezů nejen za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale i za porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22, nebo ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 2941/17). Ústavní soud je v tomto nálezu bezprostředně vázán předchozím kasačním nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2410/23 v dané věci (viz bod 9 nálezu).

24. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2410/23 (ve věci stěžovatele) shrnul judikaturní východiska principu plné náhrady újmy a možnost přiměřeného zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, které měly obecné soudy při svém rozhodování zohlednit, a na které Ústavní soud nyní plně odkazuje. Ústavní soud konstatoval, že částka určená podle metodiky Nejvyššího soudu by činila řádově miliony korun, což představuje hrubý rámec pro představu, kde se v posuzované věci pohybují ústavně garantované meze slušného, spravedlivého a důstojného odškodnění. Ústavní soud tak zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů, neboť stěžovateli přiznaná částka byla nepřiměřeně nízká a rozporná s principem plné náhrady újmy.

25. Stěžovateli nelze přisvědčit, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly nález sp. zn. I. ÚS 2410/23, neboť v dalším řízení obvodní soud, vázán právním názorem Ústavního soudu, nechal zpracovat znalecký posudek podle metodiky Nejvyššího soudu. Přestože obvodní soud rozhodoval podle § 7 odst. 3 vyhlášky, zohlednil výši náhrady stanovenou soudní znalkyní podle metodiky Nejvyššího soudu a náhradu bolestného navýšil na 2,5násobek částky podle vyhlášky, a náhradu za ztížení společenského uplatnění navýšil na desetinásobek částky podle vyhlášky. K odvolání stěžovatele městský soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši stanovené podle metodiky Nejvyššího soudu, tj. ve výši 25násobku částky podle vyhlášky, neboť obvodní soud dostatečně nedocenil nepoměr mezi odškodněním, které bylo žalobci přiznáno aplikací vyhlášky, a odškodněním, které by mu mohlo být přiznáno podle metodiky Nejvyššího soudu. Stěžovatel setrvale namítá nedostatečnou výši přiznaného odškodnění, přičemž jako adekvátní náhradu požaduje částku ve výši 16 000 000 Kč. Ústavní soud plně akceptuje stěžovatelovo subjektivní vnímání újmy na zdraví a s tím spojenou polemiku s procentuální výší upravení základní částky podle konkrétních okolností případu (věk, intenzita předchozího zapojení do společenských aktivit), s jejichž výší nesouhlasí. Avšak výslednou částku odškodnění stanovenou podle metodiky Nejvyššího soudu aprobovaly obecné soudy na základě znaleckého posudku, přičemž modifikaci základní částky obecné soudy řádně odůvodnily a při svém rozhodování zohlednily výjimečné okolnosti v posuzované věci. Ze spisu také vyplývá, že stěžovatel v řízení před obvodním soudem ve svém vyjádření ze dne 15. 8. 2024 (č. l. 644) ke znaleckému posudku, navrhl zvýšení základní částky o 30 % z důvodu věku, a 10 % z důvodu potencionality jeho příjmů, tj. celkově na částku 6 754 475 Kč. Bolestné znalkyní stanovené ve výši 66 770 Kč ponechal stěžovatel na uvážení soudu. Stěžovatelem navrhovaná částka tak plně odpovídá částce přiznané mu napadeným rozhodnutím městského soudu. Ústavní soud konstatuje, že výše náhrady újmy na zdraví přiznaná stěžovateli městským soudem respektuje judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 31. 5. 2024 sp. zn. 30 Cdo 1032/2023) i judikaturu Ústavního soudu, přičemž obecné soudy při svém rozhodování zohlednily výjimečné okolnosti věci v souladu s požadavkem na individualizaci. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud ústavněprávně relevantní pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání v souladu s právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu.

26. Obecnými soudy přiznanou částku, jako náhradu nemajetkové újmy na zdraví, lze považovat za slušné, důstojné a přiměřené odškodnění splňující podmínku plné náhrady újmy v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 2410/23. Ústavní soud neshledal na těchto řádně odůvodněných závěrech obecných soudů cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

V. II. Náklady řízení

27. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný tento spor zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), v bodě 34, uzavřel, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.

28. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu. Při určování výše náhrady za újmu na zdraví hraje klíčovou roli znalecký posudek, který zohledňuje medicínské aspekty konkrétního případu. Prostor pro uvážení soudu při určení výše náhrady v konkrétním případě je užší než v jiných sporech o ochranu osobnosti, jelikož je významně determinován posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které se promítají právě ve znaleckém posudku. Proto je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví, je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech (nálezy ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22, ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22, ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23, ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22).

29. Nálezová judikatura Ústavního soudu je z roku 2023, 2024, pročež obvodnímu soudu měla být v době jeho rozhodování (prosinec 2024) známa a měl prostor k tomu, aby o náhradě nákladů řízení rozhodl na základě § 8 advokátního tarifu. Namísto toho pro určení náhrady nákladů řízení vycházel z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 advokátního tarifu, přestože pro takový postup nebyly podle judikatury Ústavního soudu splněny podmínky.

30. Pochybení obvodního soudu nenapravil ani městský soud, který se navíc rozhodl judikaturu Ústavní soudu vědomě ignorovat, přestože s ní byl prokazatelně seznámen (viz bod 58 rozsudku; vyjádření k ústavní stížnosti). Od nosných důvodů citované judikatury Ústavního soudu se městský soud úmyslně odklonil, neboť "zohlednil právní úpravu a judikaturní závěry platné pro valnou část řízení", které probíhá již od 5. 6. 2015. Městský soud však při svém rozhodování opomněl zohlednit časovou působnost nově vysloveného právního názoru. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval účinkem změny judikatury na právní vztahy, přičemž shledal, že nový právní názor se zásadně použije i v dosud probíhajících či v budoucnu zahajovaných řízeních. Jinými slovy, použije se princip incidentní retrospektivy judikaturního odklonu (např. nálezy ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18, usnesení ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 26/21, ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 9/26). Změna judikatury je ve své podstatě nápravou dříve vysloveného nesprávného právního názoru. Pokud by se nový právní názor nepoužil ve věci, jejíž skutkový děj sice nastal před změnou judikatury, soud ale rozhodoval až následně, znamenalo by to, že by soud v těchto věcech musel vědomě použít "nesprávný" právní názor (nález sp. zn. II. ÚS 1955/15, bod 18). Taková situace v posuzované věci nastala. Městský soud v napadeném výroku III., v části týkající se náhrady nákladů řízení před obvodním soudem, tak nerespektoval nejen princip incidentní retrospektivy, ale především cíleně nerespektoval závaznost výkladu vyjádřeného v judikatuře Ústavního soudu, přičemž svůj postup zdůvodnil pouhým obecným konstatováním, bez předložení jakékoliv argumentace, která by odlišný výklad opodstatňovala.

31. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ve vyjádření k ústavní stížnosti městský soud odůvodňuje svůj postup také odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Městský soud však opomíjí, že v odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22 se s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu Ústavní soud vyrovnal (srov. zejména odst. 22 a násl.) a vysvětlil proč neobstojí postup podporující automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu.

32. K postoji městského soudu nutno zdůraznit, že obecné soudy mají povinnost chránit základní práva účastníků řízení, a to s respektem k tomu, že právní názory vyložené v nálezech Ústavního soudu jsou zdrojem ústavně konformní interpretace podústavního práva. Pokud obecný soud nerespektuje ústavněprávní výklad vyložený v judikatuře Ústavního soudu a bez vážných důvodů se odchýlí od nosných důvodů v této judikatuře uvedených, nejen že takovým postupem porušuje základní právo dotčené osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale oslabuje také důvěru v právo a soudní systém jako celek. Zároveň tím došlo k zásahu do legitimního očekávání nabytí vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny [nálezy ze dne 13. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 263/26, ze dne 11. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 58/25, ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22, ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23].

33. Náklady stěžovatele v řízení před městským soudem posoudil městský soud řádně v souladu s § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025.

34. Ústavní soud uzavírá, že postup zvolený městským soudem se zjevně příčí uvedené nálezové judikatuře, aniž by k tomu měl ospravedlnitelný důvod. Městský soud nerespektoval postulát své vázanosti nosnými důvody rozhodovací praxe Ústavního soudu v intencích čl. 89 odst. 2 Ústavy a porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížností napadený výrok III. rozsudku městského soudu je proto neústavní.

35. Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení a městskému soudu postupem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel se v posuzované věci musel již podruhé domáhat ochrany svých základních práv před Ústavním soudem, přičemž vždy byl úspěšný, neboť obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy (první ústavní stížnost), stejně jako o výši nákladů řízení (druhá ústavní stížnost). Náklady řízení stěžovatele sestávají v souladu s § 7, § 9 odst. 6 a § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, z odměny v sazbě 6 220 Kč/úkon, paušální náhrady nákladů v sazbě 450 Kč/úkon ve vztahu k jednomu úkonu právní služby (sepsání ústavní stížnosti), a z náhrady DPH z částky 6 670 Kč ve výši 1 400,70 Kč. Celkové náklady stěžovatele tak činí 8 070,70 Kč.

VI. Závěr

36. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený výrok III. rozsudku městského soudu, neboť v tomto rozsahu byl rozporný s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím Ústavní soud otevírá městskému soudu procesní prostor, aby o nákladech řízení rozhodl znovu. V následném řízení je přitom městský soud vázán právními závěry obsaženými v tomto nálezu.

37. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 29. října 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací