Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu společnosti TEMPLUM - společenské hry s. r. o., adresa: Radlická 49, [PSČ obec] 5, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2012 a označeném jako ústavní stížnost, stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil "rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011 č. j. 8 Cmo 432/2011-135 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2011 č. j. 36 Cm 196/2010-91" a současně žádá, aby jí Ústavní soud "poskytl adekvátní lhůty k doplňování".
Z podání stěžovatelky je zřejmé, že nebylo sepsáno advokátem, bylo přeposláno, odesílatelem (e-mailu) je [email]. Podle originálu e-mailové zprávy bylo ověřeno, že zásilka není podepsána, podpis není v pořádku, připojený certifikát není platný a není vydán akreditovaným poskytovatelem.
Dne 20. 3. 2012 obdržel Ústavní soud doplnění výše označeného podání, včetně připojeného napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011 č. j. 8 Cmo 432/2011-135, jímž tento soud potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2011 č. j. 36 Cm 196/2010-91, jímž městský soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudního poplatku ve výši 1 500,- Kč s odůvodněním, že poměry stěžovatelky sice shledal neuspokojivými, ale protože stěžovatelka je podnikatelským subjektem, od něhož lze právem očekávat, že tak nízkou částku může hradit ze svých finančních rezerv, při současném zjištění, že jí podaná žaloba je zřejmě bezúspěšná, usnesení městského soudu shledal správným.
Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady návrhu, spočívající v nepřiložení řádné plné moci (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také ve skutečnosti, že její návrh nebyl sepsán jí zmocněným advokátem, neboť ověřil, že stěžovatelka byla již v řadě dalších řízení před Ústavním soudem (např. řízení vedená pod sp. zn. II. ÚS 1599/10, I. ÚS 2032/10, III. ÚS 2341/10, I. ÚS 2831/10, III. ÚS 317/11 a II. ÚS 1730/11) opakovaně poučována o podmínkách a náležitostech stanovených zákonem o Ústavním soudu pro řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla před podáním předmětného návrhu také velmi dobře obeznámena s následky neakceptování výše uvedených podmínek, neboť, i když se jí od Ústavního soudu dostalo již v minulosti podrobného poučení, jakým způsobem odstranit vady jejích podání, aby splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, stěžovatelka se jím neřídila. Tyto ústavní stížnosti proto musely být pro neodstranění vad ve stanovené lhůtě Ústavním soudem odmítnuty.
Stejný postup Ústavního soudu tedy mohla stěžovatelka předpokládat i v projednávané věci, pokud vědomě doručila vadnou a nekvalifikovanou ústavní stížnost.
Za dané situace bylo proto neúčelné, aby Ústavní soud zcela formalisticky vyzýval stěžovatelku k odstranění vad podání a poskytoval jí k takovému postupu přiměřenou lhůtu.
Ústavní soud proto za přiměřené aplikace ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj