IV. ÚS 1121/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. V této věci se Ústavní soud zabýval další z řady ústavních stížností stejné stěžovatelky. V nich se domáhá zrušení rozhodnutí, kterými obecné soudy potvrdily rozhodnutí celních úřadů o doměření cla za dovozy elektrických vozíků SELVO.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Celní úřad pro Moravskoslezský kraj doměřil stěžovatelce dodatečnými platebními výměry clo za dovozy elektrických vozíků SELVO 4800 a SELVO 4250 uskutečněné v roce 2019. Stěžovatelka v celním prohlášení deklarovala zboží jako vozík pro invalidy, s motorem nebo jiným mechanickým pohonným zařízením, který spadá pod položku 8713 kombinované nomenklatury (dále jen "KN") podle přílohy I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87, o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (dále jen "nařízení č. 2658/87"), tedy se sazbou cla 0 %. Celní úřad ale zboží posoudil jako vozidlo určené pro přepravu osob obecně, které spadá pod položku 8703 KN se sazbou cla 10 %. Vedlejší účastník dne 25. 2. 2022 rozhodl o odvoláních proti třem dodatečným platebním výměrům, které v základu potvrdil.

3. Stěžovatelka proti rozhodnutím vedlejšího účastníka podala žaloby ke Krajskému soudu v Ostravě, který je spojil ke společnému řízení a zamítl. Krajský soud mj. aproboval postup celních úřadů, které na posuzovanou věc aplikovaly prováděcí nařízení Komise 2018/1602 ze dne 11. října 2018, kterým se mění Příloha I nařízení č. 2658/87, a zároveň při výkladu vycházely i z později přijatého prováděcího nařízení Komise (EU) 2021/1367 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury. Krajský soud při rozhodování zohlednil závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU) ze dne 28. 11. 2024 ve věci C-129/23 a C-567/23 BG Technik, stejně jako právní názor Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 21. 2. 2025 č. j. 10 Afs 134/2020-161.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá porušení zásady legitimního očekávání založené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 Afs 125/2018-38, který vozík SELVO zařadil do položky 8713 KN. Rozhodování správních soudů v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 134/2020-161 a rozsudkem SDEU ve věci BG Technik nerespektuje skutečnost, že uvedený rozsudek představoval autoritativní a závazný výklad právní normy, na který se stěžovatelka legitimně spoléhala a jemuž přizpůsobila své jednání. Nejvyšší správní soud opřel své rozhodnutí o princip tzv. incidentní retrospektivy, ten však nemůže sloužit jako nástroj k legitimizaci situace, kdy je jednotlivec sankcionován za to, že jednal v souladu s tehdy platným a autoritativním výkladem práva.

5. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy nesprávně vyložily pojem "invalida" a v důsledku toho došlo k nesprávnému zařazení vozíků SELVO do KN. Pojem "invalida" ve smyslu KN je širší než tradiční vnitrostátní pojetí invalidity, které je často spojeno se statusem ZTP či jinými administrativními kritérii. Správní soudy soud však tento široký a funkční výklad nezohlednily. Nevzaly v úvahu, jaké spektrum osob je schopno vozík SELVO využívat právě z důvodu značného omezení chůze, a zcela pominuly faktická zjištění o charakteru uživatelů v praxi. Tím neaplikovaly kritérium vymezené SDEU, a to rozlišení mezi okrajovým a nikoliv okrajovým omezením mobility. Pouze jej nahradily zjednodušeným a formálním pojetím, které neodpovídá ani textu rozhodnutí SDEU, ani jeho smyslu. Rozhodným kritériem je účel použití posuzovaného výrobku. Celní zařazení je sice otázkou právní, avšak účel použití je otázkou skutkovou, kterou je třeba zjistit dokazováním a s využitím odpovídajících odborných znalostí. Správní soudy pochybily, když neprovedly žádné vlastní skutkové hodnocení technických vlastností výrobku a pouze formálně odkázaly na rozsudek SDEU. Závěry SDEU vyslovené v rozsudku BG Technik však neznamenají, že vozíky SELVO mají být automaticky zařazeny do položky 8703 KN. SDEU výslovně uvedl, že on sám jen vykládá kritéria KN a vnitrostátní soud má aplikovat tato kritéria na konkrétní skutkový stav. Správní soudy pochybily, když neprovedly své vlastní hodnocení a dokazování skutkového stavu. Nesprávně aplikovaly závěry rozsudku SDEU ve věci Invamed Group.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Usnesením ze dne 9. 9. 2026 sp. zn. IV. ÚS 1121/26 senát vyloučil z projednávání a rozhodování věci soudce Zdeňka Kühna. V souladu s aktuálním rozvrhem práce v posuzované věci rozhoduje jako člen senátu soudce Josef Baxa.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se správními soudy učiněným výkladem dotčených položek celního sazebníku. Opakuje námitky uplatněné již v předchozích řízeních, které byly řádně vypořádány správními soudy. Ústavní soud usnesením ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 9/26 odmítl jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti stěžovatelky, které byly skutkově i právně téměř totožné s posuzovanou věcí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá odlišné námitky od těch, kterými se Ústavní soud již zabýval v odkazovaném plenárním usnesení. Na jeho závěry Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje a nemá důvod se od nich odchylovat.

10. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví a na stanovení daně jen na základě zákona podle čl. 11 odst. 1 a čl. 51 Listiny. Podle rozvrhu práce byla tato ústavní stížnost přidělena IV. senátu, jehož členem je soudce Zdeněk Kühn.

2. Dne 29. 7. 2026 soudce Zdeněk Kühn podle § 9 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2026 (č. Org. 01/26) předložil věc k rozhodnutí III. senátu s tím, že věc se týká věci vedené před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 Afs 134/2020, ve které se jako člen senátu podílel na tvorbě předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie podané usnesením ze dne 19. 1. 2023 č. j. 10 Afs 134/2020-114. Uvedený soud k této předběžné otázce a k předběžné otázce Krajského soudu v Ostravě vydal rozsudek ze dne 28. 11. 2024 ve spojených věcech C-129/23 a C-567/23 (BG Technik proti Generálnímu ředitelství cel). Nynější věc vychází z téměř stejného skutkového stavu, neboť celní orgán rozhodoval podle téhož spisového materiálu, jen k jinému zdaňovacímu období. Má za to, že jde o téměř shodnou situaci, jak předpokládá § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a že by proto měl být z projednání a rozhodování věci vyloučen.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je též soudce vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Podle § 38 odst. 1 věty druhé téhož zákona rozhoduje o vyloučení soudce jiný senát určený rozvrhem práce.

4. Stejně jako ve svém dřívějším usnesení ze dne 20. 5. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 12/26 Ústavní soud dospěl k závěru, že soudce Zdeněk Kühn byl v přímo související věci činný jako soudce Nejvyššího správního soudu, čímž došlo k naplnění přímo podmínky vymezené v § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Rozhodl proto o jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí této věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2026

Jan Svatoň předseda senátu