IV. ÚS 1122/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Celní úřad pro Středočeský kraj doměřil stěžovatelce dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 12. 2021 clo za dovoz elektrických vozíků SELVO 4800 a příslušenství uskutečněný v roce 2019. Stěžovatelka v celním prohlášení deklarovala zboží jako vozík pro invalidy, s motorem nebo jiným mechanickým pohonným zařízením, který spadá pod položku 8713 kombinované nomenklatury (dále jen "KN") podle přílohy I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87, o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (dále jen "nařízení č. 2658/87"), tedy se sazbou cla 0 %. Celní úřad ale zboží posoudil jako vozidlo určené pro přepravu osob obecně, které spadá pod položku 8703 KN se sazbou cla 10 %. Proti rozhodnutí celního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 6. 9. 2022 zamítl.

3. Stěžovatelka podala žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který jí napadeným rozsudkem vyhověl. Krajský soud mj. aproboval postup celních úřadů, které na posuzovanou věc aplikovaly prováděcí nařízení Komise 2018/1602 ze dne 11. října 2018, kterým se mění Příloha I nařízení č. 2658/87, a zároveň při výkladu vycházely i z později přijatého prováděcího nařízení Komise (EU) 2021/1367 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury. Krajský soud při rozhodování zohlednil závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU) ze dne 28. 11. 2024 ve věci C-129/23 a C-567/23 BG Technik, stejně jako právní názor Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 21. 2. 2025 č. j. 10 Afs 134/2020-161.

4. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu a kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá porušení zásady legitimního očekávání založené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 Afs 125/2018-38, který vozík SELVO zařadil do položky 8713 KN. Rozhodování správních soudů v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 134/2020-161 a rozsudkem SDEU ve věci BG Technik nerespektuje skutečnost, že uvedený rozsudek představoval autoritativní a závazný výklad právní normy, na který se stěžovatelka legitimně spoléhala a jemuž přizpůsobila své jednání. Nejvyšší správní soud opřel své rozhodnutí o princip tzv. incidentní retrospektivy, ten však nemůže sloužit jako nástroj k legitimizaci situace, kdy je jednotlivec sankcionován za to, že jednal v souladu s tehdy platným a autoritativním výkladem práva.

6. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy nesprávně vyložily pojem "invalida" a v důsledku toho došlo k nesprávnému zařazení vozíků SELVO do KN. Pojem "invalida" ve smyslu KN je širší než tradiční vnitrostátní pojetí invalidity, které je často spojeno se statusem ZTP či jinými administrativními kritérii. Rozhodující je objektivní stupeň omezení chůze, nikoliv formální uznání určitého stupně invalidity. Pod pojem "invalida" ve smyslu KN spadají tedy právě osoby, které vozík SELVO využívají, tj. osoby s dlouhodobými či trvalými poruchami mobility. Správní soudy soud však tento široký a funkční výklad vůbec nezohlednily. Nevzaly v úvahu, jaké spektrum osob je schopno vozík SELVO využívat právě z důvodu značného omezení chůze, a zcela pominuly faktická zjištění o charakteru uživatelů v praxi. Tím neaplikovaly kritérium vymezené SDEU, a to rozlišení mezi okrajovým a nikoliv okrajovým omezením mobility. Pouze jej nahradily zjednodušeným a formálním pojetím, které neodpovídá ani textu rozhodnutí SDEU, ani jeho smyslu.

7. Stěžovatelka tvrdí, že vozíky SELVO jsou konstruovány a určeny pro osoby invalidní a osoby s omezenou schopností chůze, přičemž rozhodným kritériem je účel použití posuzovaného výrobku. Celní zařazení je sice otázkou právní, avšak účel použití je otázkou skutkovou, kterou je třeba zjistit dokazováním a s využitím odpovídajících odborných znalostí. Soud tak nemůže "od oka" říct, že vozík SELVO není určen pro osoby s omezením chůze, neboť takový závěr musí být podložen odborným posouzením a vyhodnocením všech relevantních důkazů. Správní soudy pochybily, když neprovedly žádné vlastní skutkové hodnocení technických vlastností výrobku, které bylo klíčovým předpokladem pro správné právní hodnocení a pouze formálně odkázaly na rozsudek SDEU. Závěry SDEU vyslovené v rozsudku BG Technik však neznamenají, že vozíky SELVO mají být automaticky zařazeny do položky 8703 KN. SDEU výslovně uvedl, že on sám jen vykládá kritéria KN a vnitrostátní soud má aplikovat tato kritéria na konkrétní skutkový stav. Správní soudy tak v napadených rozsudcích pochybily, když neprovedly své vlastní hodnocení a dokazování skutkového stavu. Dále také namítá, že správní soudy v posuzovaných věcech nesprávně aplikovaly závěry rozsudku SDEU ve věci Invamed Group.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Usnesením ze dne 9. 9. 2026 sp. zn. IV. ÚS 1122/26 senát vyloučil z projednávání a rozhodování věci soudce Zdeňka Kühna. V souladu s aktuálním rozvrhem práce v posuzované věci jako člen senátu rozhoduje soudce Josef Baxa.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

11. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se správními soudy učiněným výkladem dotčených položek celního sazebníku a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných správními soudy. Ústavní soud v nedávné době odmítl ústavní stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 9/26, které byly skutkově i právně totožné s posuzovanou věcí (liší se pouze jiným obdobím, za něž bylo stěžovatelce doměřeno clo). Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepodává odlišné námitky od těch, kterými se Ústavní soud již zabýval v plenárním usnesení, na které lze v plném rozsahu odkázat. Ústavní soud výše uvedené ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné, přičemž v nyní posuzované věci nemá důvod se od závěrů v předcházejícím rozhodnutí jakkoliv odchylovat.

12. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví a na stanovení daně jen na základě zákona podle čl. 11 odst. 1 a čl. 51 Listiny. Podle rozvrhu práce byla tato ústavní stížnost přidělena IV. senátu, jehož členem je soudce Zdeněk Kühn.

2. Dne 29. 7. 2026 soudce Zdeněk Kühn podle § 9 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2026 (č. Org. 01/26) předložil věc k rozhodnutí III. senátu s tím, že věc se týká věci vedené před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 Afs 134/2020, ve které se jako člen senátu podílel na tvorbě předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, podané usnesením ze dne 19. 1. 2023 č. j. 10 Afs 134/2020-114. Uvedený soud k této předběžné otázce a k předběžné otázce Krajského soudu v Ostravě vydal rozsudek ze dne 28. 11. 2024 ve spojených věcech C-129/23 a C-567/23 (BG Technik proti Generálnímu ředitelství cel). Nynější věc vychází z téměř stejného skutkového stavu, neboť celní orgán rozhodoval podle téhož spisového materiálu, jen k jinému zdaňovacímu období. Má za to, že jde o téměř shodnou situaci, jakou předpokládá § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a že by proto měl být z projednání a rozhodování věci vyloučen.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je též soudce vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Podle § 38 odst. 1 věty druhé téhož zákona rozhoduje o vyloučení soudce jiný senát určený rozvrhem práce.

4. Stejně jako ve svém dřívějším usnesení ze dne 20. 5. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 12/26 Ústavní soud dospěl k závěru, že soudce Zdeněk Kühn byl v přímo související věci činný jako soudce Nejvyššího správního soudu, čímž došlo k naplnění přímo podmínky vymezené v § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Rozhodl proto o jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí této věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátuIva Oherová