Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 21 Cdo 5825/2016-244, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Okresního soudu v Ostravě, 2. Krajského soudu v Ostravě a 3. L. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní soud obdržel dne 19. dubna 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se B. K. (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky, článek 2 odst. 2 a 3, článek 4 odst. 1 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
U Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") probíhá pod sp. zn. 85 C 278/2014 občanskoprávní spor mezi stěžovatelem jako žalobcem a L. V. jako žalovaným, o částku 226.176,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 85 C 278/2014-108 bylo žalobě vyhověno. O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 č. j. 16 Co 50/2016-146 tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil. O dovolání žalovaného rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č. j. 21 Cdo 5825/2016-244 tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2016 č. j. 16 Co 50/2016-146 a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem kasace napadeného rozhodnutí bylo, že dovolací soud se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož protiprávní jednání L. V. (zaměstnavatele a žalovaného) spočívající v tom, že s žalobcem nerozvázal pracovní poměr z důvodu dle § 52 písm. d) zák. práce, bylo v příčinné souvislosti s údajnou škodou žalobce odpovídající dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku, za níž měl žalovaný odpovídat dle § 265 odst. 2 zák. práce.
III. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru dovolacího soudu, dle něhož měl v situaci, kdy jeho zaměstnavatel nepřistoupil k ukončení pracovního poměru dle § 52 písm. d) zák. práce, sám iniciovat skončení pracovního poměru a tak se i domoci odstupného ve výši dvanáctinásobku průměrné měsíční mzdy. Dle stěžovatele se však takový postup z žádného právního předpisu nepodává a v podstatě tak jde o dotváření práva v neprospěch zaměstnance. Zároveň stěžovatel nesouhlasí ani s právním názorem dovolacího soudu, dle něhož tím, že s ním zaměstnavatel nerozvázal pracovní poměr, mu nevznikla škoda odpovídající právě výši nevyplaceného odstupného.
IV. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, musel se zabývat otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti dle zákona o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní. Obecně proto není přípustná ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu v okamžiku, kdy je toto rozhodnutí vydáno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3547/13, ze dne 31. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1091/14, ze dne 19. února 2015 sp. zn. II. ÚS 3071/14, anebo ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 3794/14, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Kasačním rozhodnutím totiž řízení nekončí a věc se vrací k dalšímu projednání. V rámci dalšího řízení před obecnými soudy se přitom lze nadále domáhat ochrany základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 3576/13, či ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14). Až poté, co bude řízení definitivně skončeno, lze ústavní stížností napadnout konečné meritorní rozhodnutí, a případně - bude-li to ještě zapotřebí - spolu s ním i kasační rozhodnutí (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11, body 26-30, ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11, body 37-39, či ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14, bod 16). V projednávané věci stěžovatel napadá kasační rozsudek dovolacího soudu. Na základě tohoto rozhodnutí se věc vrátila k dalšímu řízení a rozhodování k odvolacímu soudu v Ostravě. Soudní řízení tak dosud není pravomocně skončeno. Jak bylo vyloženo výše, za této situace je ústavní stížnost obecně nepřípustná. Ústavní soud s odvoláním na své již zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 3071/14 zdůrazňuje, že napadený rozsudek dovolacího soudu není konečným rozhodnutím. Toto rozhodnutí dovolacího soudu není samo o sobě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zbývá dodat, že případy kdy Ústavní soud připouští ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně, jsou výjimečné. Postupuje tak např. z důvodu nedostatečného odůvodnění a tím i nepřezkoumatelnosti napadeného kasačního rozhodnutí nebo pro podjatost soudu. V projednávané věci však Ústavní soud důvody pro takový postup neshledal. Protože ústavní stížnost nebyla v dané věci ex lege přípustná, nezbylo Ústavnímu soud než ji odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj