Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Bc. Veronikou Kvapilovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 1699/2017-48, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Brně usnesením ze dne 20. 12. 2016 č. j. 50 C 138/2016-19 zamítl žádost žalobce (dále jen "stěžovatel") o ustanovení zástupce z řad advokátů, když poukázal na to, že se v souzené věci jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva (srov. § 30 a § 138 o. s. ř.). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2017 č. j. 44 Co 47/2017-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že stěžovatel netvrdí žádné skutečnosti, které by odpovídaly hypotéze některé právní normy, a připomněl, že opakovaným podáváním totožných žalob se ze strany stěžovatele jedná i o zneužití práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolací řízení zastavil, když v prvé řadě (a s odkazem na vlastní dosavadní judikaturu - srov. sen. zn. 31 NSCR 9/2015 a sp. zn. 30 Cdo 4347/2016) zkoumal splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů sám a dospěl k závěru, že předpoklady podle § 30 o. s. ř. ve spojení s § 138 splněny nejsou. Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel se v žalobě a v jejím doplnění omezil na neurčitá tvrzení o státních zločincích a neuvedl ani žádné konkrétní jednání (orgánů) státu, v důsledku něhož mu měla vzniknout újma způsobující nemožnost jeho uzdravení. Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel nevylíčil alespoň v hrubých rysech, čeho a z jakého důvodu se domáhá; dovodil, že podání považuje za svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Dovolací soud konečně také připomněl, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel zahajuje velké množství většinou neúspěšných soudních sporů se státem. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že má trvale poškozený zdravotní stav; obdobně jako v podání k dovolacímu soudu poukázal na "zločinecký režim (Česká republika) a jeho zločinecké organizace (soudy v Hradci Králové a Pardubicích)", které zajímá "ochrana bohatých zlodějů a zločinců jako je MUDr. G. B." a dotčené "likvidační procesy" (spis sp. zn. 2 T 159/2011).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud konstatuje, že postup dovolacího soudu nelze považovat za porušení stěžovatelova základního práva, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona. Dovolací soud posoudil a vyložil právní otázku spojenou se skutečností, že přes výzvu a poučení soudu prvního stupně stěžovatel při podání dovolání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Dovolací soud současně předmětnou otázku zkoumal sám, věnoval pozornost výše zmíněným otázkám a dovodil, že pro řízení o dovolání není důvod stěžovateli ustanovit advokáta. Ústavní soud proto uzavírá, že Nejvyšší soud svůj právní závěr řádně odůvodnil; rozhodnutí nelze označit za formalistické nebo rozporné s obecnými zásadami spravedlnosti a nelze v něm shledat porušení ústavnosti. Ústavní soud navíc dodává, že také jemu je z úřední činnosti známa četnost stěžovatelových procesně deficitních podání, kdy je pravidelně vyzýván k odstraňování vad, a to s patřičným poučením (např. sp. zn. I. ÚS 879/16, I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, II. ÚS 1616/16, II. ÚS 293/16, II. ÚS 292/16, III. ÚS 3759/15, I. ÚS 478/17, III. ÚS 1691/17, III. ÚS 1693/17, IV. ÚS 1690/17). Ústavní soud proto nemá pochybnosti o stěžovatelově náležité informovanosti o problematice právního zastoupení nejen v řízeních před Ústavním soudem, ale také v řízeních před civilním, správním nebo trestním soudem, kdy přes poučení předkládá opakovaná podání, a to jako v právě souzené věci za situace zjevně bezúspěšného uplatňování práva. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu