Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem [adresa] a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem [adresa] směřující proti nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 123 EC 203/2010-35 ze dne 1. března 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem 123 EC 203/2010-35 ze dne 1. března 2012, uložil žalovanému J. Ch. (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1.008,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a na nákladech řízení uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 300,- Kč.
Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žalovaný cestoval dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava a. s., přičemž na výzvu jeho oprávněného zaměstnance se neprokázal platným jízdním dokladem a nezaplatil jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1.000,- Kč. Žalovaný tuto pohledávku v Dohodě s cestujícím, kterou vlastnoručně podepsal, uznal co důvodu i výše. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek mezi společností Dopravní podnik Ostrava a. s. a společností FREEDOM Investment s.r.o. a smlouvy uzavřené mezi společností FREEDOM Investment s.r.o. a stěžovatelkou došlo k postoupení pohledávky, v důsledku čehož se stěžovatelka stala řádným věřitelem z pohledávky za žalovaným.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že soud jí měl přiznat mimo částky 300,- Kč, představující náklady na zaplacený soudní poplatek, i náklady řízení vynaložené na právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení jejich práv. Podle názoru stěžovatelky Okresní soud v Ostravě svým rozhodnutím přivodil stěžovatelce zjevnou nespravedlnost, když při rozhodnutí o nákladech řízení posoudil náklady na právní zastoupení (pomoc) jako neúčelně vynaložené.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ostravě se otázkou náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, a to zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu dostupnou na internetových stránkách http://nalus.usoud. cz (srov. např. usnesení ve věci stěžovatelky sp. zn. I. ÚS 44/12 ze dne 25. ledna 2012 a další).
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů. Zde je rovněž nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. V posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatelky, neshledal.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Okresní soud se danou věcí dostatečně zabýval a dostatečně rozvedl též důvody, zejména poukazem na jeho možnost žalovat více pohledávek vůči témuž žalovanému současně, pro které stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal. V této souvislosti je nutno poznamenat, že právě projednávaná ústavní stížnost je typově podobná i rozsáhlé judikatuře Ústavního soudu ve věci společností Bazcom, a. s. (srov. zejm. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. prosince 2011 a sp. zn. I ÚS 3679/11 ze dne 11. ledna 2012), kde Ústavní soud svoje postoje k tomuto typu sporů vyjádřil opakovaně a náležitě. Na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. prosince 2011 ostatně Okresní soud v Ostravě ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí odkazuje.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu