IV. ÚS 303/17

Odůvodnění

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatele přitom trpí vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a jeho podání nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.

Úřední činností soudu však bylo zjištěno, že stěžovatel se již v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. především neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tyto nedostatky byl stěžovatel upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. např. řízení evidovaná pod sp. zn. II. ÚS 3386/15, III. ÚS 3759/15, II. ÚS 292/16, II. ÚS 293/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 1616/16, III. ÚS 1777/16, I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tedy volí postup, kterým ignoruje povinné zastoupení advokátem a jiné formální náležitosti ústavní stížnosti, opakovaně, ačkoli byl soudem už mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě, která mu k tomu byla určena. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.

Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel byl v nedávné době s podmínkou povinného advokátního zastoupení a s dalšími zákonnými náležitostmi ústavní stížnosti obeznámen. V okamžiku podání této ústavní stížnosti si tak nepochybně musel být vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přesto však jím podaná ústavní stížnost tyto požadavky nesplňuje. Za dané situace lze přitom považovat za neúčelné, aby byl stěžovatel opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Obdobný postup (odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstraněné vady bez vyzývání stěžovatele k jejich odstranění) byl přitom zvolen také už při rozhodování o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele - z poslední doby viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 4101/16, usnesení sp. zn. II. ÚS 4102/16, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 114/17 a další.

Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti návrh stěžovatele soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2017

Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu