Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2013 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem [adresa] Kroměříž, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 777/2013-24 ze dne 21. 8. 2013 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 To 6/2013-413 ze dne 11. 4. 2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 13. 11. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") č. j. 1 T 18/2012-350 ze dne 6. 12. 2012 uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem vydírání dle § 175 odst. 1 téhož předpisu. Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), č. j. 6 To 6/2013-413 ze dne 11. 4. 2013 byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla postoupena k projednání Městskému úřadu v Kroměříži. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 777/2013-24 ze dne 21. 8. 2013 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. II. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání. Stěžovatel v tomto ohledu uvedl, že si je vědom toho, že je neobvyklé podávat ústavní stížnost proti rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, nicméně dle jeho přesvědčení krajský soud závažným způsobem pochybil, když se v odůvodnění svého rozhodnutí nadbytečně vyjádřil v tom smyslu, že se jinak trestný čin stal. Stěžovatel podotkl, že soud je samozřejmě oprávněn uvést, zda se domnívá, že došlo k naplnění některých aspektů trestného činu a případně kterých. Jestliže však k tomu přistoupí, i když je mu zřejmé, že již s ohledem na nízkou společenskou nebezpečnost jednání nemůže jít o trestný čin, měl by postupovat obzvláště svědomitě a rezervovaně, s přihlédnutím k ústavně zaručeným právům plynoucím z čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5, čl. 7, čl. 12 a čl. 30 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento požadavek však krajský soud v nyní projednávané věci nesplnil, a aniž by se řádně vypořádal s námitkami obhajoby, uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí skutečnosti způsobilé zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu osobnosti. Stěžovatel zdůraznil, že pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nelze přezkoumat, dal by tím všem obecným soudům "bianco" možnost se svévolně vyjadřovat vůči obžalovaným, i když se nakonec spáchání trestného činu neprokáže.
III. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V nyní projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil orgánu, příslušnému k projednání přestupku. Trestní věc stěžovatele se tedy nachází ve stádiu, kdy o ní nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Nelze automaticky předpokládat, že přestupkový orgán rozhodne v souladu se závěry odvolacího soudu, vyslovenými v odůvodnění jeho usnesení. Zákon totiž váže postoupení věci pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být žalovaný skutek posouzen jako přestupek. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto ani tento orgán není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil. Jeho rozhodnutí bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatel tak má možnost v dalším řízení uplatňovat své námitky či vznášet důkazní návrhy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na nichž byly postaveny právní závěry odvolacího soudu. Rovněž mu náleží možnost podat proti budoucímu rozhodnutí přestupkového orgánu opravné prostředky. Jelikož tedy napadená rozhodnutí nepředstavují autoritativní konstatování stěžovatelovy viny, je nutno uzavřít, že stěžovatel doposud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně dotčených ústavně zaručených práv poskytoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 229/06 ze dne 23. 5. 2006 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2561/08 ze dne 18. 11. 2008, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nepřicházelo v úvahu přiznání práva na náhradu nákladů řízení, resp. práva na náhradu nákladů právního zastoupení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj