Nález ze dne 25. 2. 2008
Výrok
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 Ca 113/2006-74, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006 č. j. 11 Ca 137/2006-79, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006 č. j. 8 Ca 169/2005-41, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007 č. j. 5 Afs 139/2006-104 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 č. j. 9 Ca 109/2007-126 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění
1. Včas podanými ústavními stížnostmi, spojenými ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 625/06-57 ze dne 5. 11. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Dále měla být zkrácena v právu vlastnit majetek zaručeném v čl. 11 Listiny tím, že jí byl vyměřen celní dluh, čili daň a poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, bez zákonného důvodu. Konečně stěžovatelka žádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z podaných ústavních stížností a z vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 109/2007, 11 Ca 113/2006, 8 Ca 169/2005 a 11 Ca 137/2006 zjistil Ústavní soud, že předmětné ústavní stížnosti se po obsahové a argumentační stránce shodují se stěžovatelčinými návrhy, o nichž Ústavní soud rozhodl nálezy sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), sp. zn. III. ÚS 741/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 209/47 SbNU 685), sp. zn. III. ÚS 781/06 ze dne 22. 1. 2008 (N 17/48 SbNU 185), sp. zn. III. ÚS 783/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 210/47 SbNU 709), sp. zn. III. ÚS 924/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 211/47 SbNU 733), sp. zn. II. ÚS 107/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 4/48 SbNU 33), sp. zn. III. ÚS 109/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 212/47 SbNU 757), sp. zn. III. ÚS 151/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 213/47 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 319/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 214/47 SbNU 805), sp. zn. IV. ÚS 1329/07 ze dne 8. 1. 2008 (N 1/48 SbNU 3), sp. zn. II. ÚS 1759/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 6/48 SbNU 49), sp. zn. IV. ÚS 666/06 ze dne 21. 11. 2007 (N 203/47 SbNU 623), sp. zn. IV. ÚS 669/06 ze dne 13. 11. 2007 (N 192/47 SbNU 533), sp. zn. IV. ÚS 624/06 ze dne 13. 11. 2007 (N 191/47 SbNU 527), sp. zn. I. ÚS 819/07 ze dne 22. 10. 2007 (N 167/47 SbNU 195). Rovněž okruh účastníků je téměř totožný s drobnou odchylkou spočívající v tom, že v některých z výše zmiňovaných řízení před Ústavním soudem je účastníkem řízení i Nejvyšší správní soud, zatímco ve zbylých ústavních stížnostech jeho rozhodnutí sice nejsou navrhována ke zrušení, ale svůj odraz nacházejí v rozhodnutích soudu prvního stupně, který byl jeho právním názorem vázán. S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud za nadbytečné reprodukovat skutkové a právní okolnosti projednávané věci.
3. Výjimku činí Ústavní soud toliko v případě vyjádření předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu, ve kterém nad rámec vyjádření předloženého jiným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 319/07 uvádí, že na základě vlastního rozboru příslušných ustanovení celního zákona účinného v rozhodné době a provedených důkazů ve správním a soudním řízení, jakož i na základě rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se právně i skutkově obdobných věcí, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, který je v ústavní stížnosti napaden. Nejvyšší správní soud na svém závěru trvá. Pokud jde o judikaturu Ústavního soudu, o niž opírá svůj právní názor, odkazuje na odmítavá usnesení Ústavního soudu ve skutkově a právně podobných věcech (byť v ústavní stížností napadeném rozsudku nezmiňovaná) sp. zn. I. ÚS 537/98 ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. III. ÚS 144/99 ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 281/99 ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 291/2000 ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 129/2000 ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 130/2000 ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 340/01 ze dne 1. 11. 2001 a sp. zn. II. ÚS 537/98 ze dne 21. 12. 1999 (usnesení dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže Ústavní soud dospěl v uvedených věcech k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatelů nebylo zasaženo, ovlivnil tak i následnou rozhodovací praxi, neboť vyslal jasnou zprávu, že v ní lze pokračovat. Při plnění úlohy svěřené mu Ústavou České republiky a zákonem nepostupoval by tak, že by ve skutkově a právně obdobných věcech některé ústavní stížnosti usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné a některým by nálezem vyhověl, aniž by rozdílnost rozhodovací praxe v uvedených věcech vysvětlil a odůvodnil, ale pouze konstatoval, že se svými usneseními necítí být vázán. Nejvyšší správní soud má za to, že rozhodovací praxe zavazuje, a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti podle svého uvážení, neboť je mu znám nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06.
4. Protože od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci a poněvadž účastníci s tímto postupem souhlasili, Ústavní soud od konání ústního jednání ve věci podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil.
5. Ústavní stížnosti byly shledány opodstatněnými.
6. Stran důvodů, pro které Ústavní soud vyhověl stěžovatelčině návrhu žádajícímu kasaci v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, odkazuje Ústavní soud na nálezy citované v odstavci 2 tohoto rozhodnutí, neboť nemá důvod, proč by se od právního posouzení v nich obsaženého odchyloval, a to jednak proto, že nenalezl žádné okolnosti, které by projednávanou věc odlišovaly od procesního postupu posuzovaného v citovaných nálezech, a opodstatňovaly tak zaujetí jiného právního názoru, a jednak (především) proto, že takto nálezově traktované závěry necítí potřebu, maje je za správné, jakkoli korigovat.
7. Pokud Nejvyšší správní soud argumentoval starší judikaturou Ústavního soudu, v níž byl ve věcech skutkově a právně obdobných přijat závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, odkazuje Ústavní soud především na odstavce 38 a 40 výše zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06.
8. Jinými slovy, kvalitní a nově předestřená ústavněprávní argumentace stěžovatele, která vybídne Ústavní soud k nahlížení na problematiku dříve řešenou z dosud nepoužité perspektivy, může vést k tomu, že Ústavní soud takovou argumentaci posoudí jako natolik závažnou a přesvědčivou, že v dané věci přehodnotí svůj dosavadní právní názor vyslovený v usnesení, jímž nadto není vázán, a stěžovatelově ústavní stížnosti nálezem vyhoví. Ústavní soud si nenárokuje neomylnost; jeho judikatura nesmí ustrnout na určitém stupni dosaženého vývoje tak, že by se Ústavní soud slepě a sveřepě držel v minulosti utvořeného právního názoru, a z tohoto důvodu by odmítal vést jakýkoli dialog s účastníky řízení o možnosti posunu své rozhodovací praxe. K její změně je však nutno přistupovat opatrně a zdrženlivě, tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Aby se Ústavní soud nedopustil libovůle v rozhodování, a neporušil tak princip předvídatelnosti soudního rozhodování, je namístě, aby vlastní překonanou judikaturu nepřešel bez povšimnutí, ale naopak v odůvodnění svého rozhodnutí na ni upozornil a ozřejmil, jaké okolnosti jej vedly k zaujetí odlišného - nového právního názoru [obdobně srov. odstavec 25 v nálezu sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107)]; k tomuto postupu také - jak je zjevné z odkazu a citace obsažených v odstavci 7 tohoto nálezu - došlo. V podrobnostech k závaznosti jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu odkazuje Ústavní soud též na nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465).
9. K opodstatněnosti požadavku stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod. Majetkové poměry stěžovatelky (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ani okolnosti projednávané věci (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) výjimečný opačný postup neopodstatňují.
10. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podané ústavní stížnosti důvodnými a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Právní věta
Viz analytická právní věta v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06.
Kvalitní a nově předestřená ústavněprávní argumentace stěžovatele, která vybídne Ústavní soud k nahlížení na problematiku dříve řešenou z dosud nepoužité perspektivy, může vést k tomu, že Ústavní soud takovou argumentaci posoudí jako natolik závažnou a přesvědčivou, že v dané věci přehodnotí svůj dosavadní právní názor vyslovený v usnesení, jímž nadto není vázán, a stěžovatelově ústavní stížnosti nálezem vyhoví.
Ústavní soud si nenárokuje neomylnost; jeho judikatura nesmí ustrnout na určitém stupni dosaženého vývoje tak, že by se Ústavní soud slepě a sveřepě držel v minulosti utvořeného právního názoru a z tohoto důvodu by odmítal vést jakýkoli dialog s účastníky řízení o možnosti posunu své rozhodovací praxe. K její změně je však nutno přistupovat opatrně a zdrženlivě, tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Aby se Ústavní soud nedopustil libovůle v rozhodování a neporušil tak princip předvídatelnosti soudního rozhodování, je namístě, aby vlastní překonanou judikaturu nepřešel bez povšimnutí, ale naopak v odůvodnění svého rozhodnutí na ni upozornil a ozřejmil, jaké okolnosti jej vedly k zaujetí odlišného – nového právního názoru.
Usnesení ze dne 5. 11. 2007
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Komerční banky, a.s., se sídlem [adresa] 1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem, AK se sídlem E. Peškové 15/735, [PSČ obec] 5, o spojení ústavních stížností ke společnému řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod sp. zn. IV. ÚS 625/06, IV. ÚS 670/06, IV. ÚS 1330/07 a IV. ÚS 2253/07 se spojují ke společnému řízení.
Řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 625/06.
Odůvodnění
Dne 27. 9. 2006 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky, jíž byla přiřazena sp. zn. IV. ÚS 625/06 a kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006, č. j. 11 Ca 113/2006-74, dále dne 19. 10. 2006 byla doručena ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 670/06, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006, č. j. 11 Ca 137/2006-79, následně dne 24. 5. 2007 byla doručena ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 1330/07, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006, č. j. 8 Ca 169/2005-41, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007, č. j. 5 Afs 139/2006-104, a konečně dne 29. 8. 2007 byla doručena ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 2253/07, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Ca 109/2007-126.
Ve všech shora uvedených věcech se stěžovatelka správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Celního úřadu Beroun, kterými jí bylo uloženo zaplatit za celního deklaranta, firmu TOLL, spol. s r. o., jednotlivé celní dluhy, k jejichž uhrazení se stěžovatelka zavázala v záruční listině. Ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 625/06, IV. ÚS 670/06 a IV. ÚS 2253/07 Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu žalobu stěžovatelky zamítl, ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1330/07 Městský soud v Praze již svým prvním rozsudkem žalobu zamítl, přičemž kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud svým rozsudkem rovněž zamítl. Ve výše zmiňovaných ústavních stížnostech stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces založeného články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny, dále práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, když byl stěžovatelce bez zákonného podkladu vyměřen celní dluh, čili daň a poplatek ve smyslu článku 11 odst. 5 Listiny, taktéž stěžovatelka namítá nerespektování článku 2 odst. 2 a článku 4 odst. 1 Listiny a článku 2 odst. 3 Listiny a konečně zásah do principu právní jistoty jakožto jednoho z atributů demokratického právního státu dle článku 1 Ústavy.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
Protože podmínky shora citovaných ustanovení byly zjevně naplněny, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení spojil věci ke společnému řízení, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu