Pl. ÚS 105/20

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vláda vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky nouzový stav, usnesení vlády ze dne 3. 11. 2020 č. 1113, o prodloužení nouzového stavu, a dále proti usnesením vlády České republiky o přijetí krizových opatření, uvedených v záhlaví. Petitem svého návrhu se stěžovatelka domáhá zrušení všech napadených usnesení s tím, že jimi byla porušena její základní práva a svobody, zaručené čl. 14 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Dne 27. 10. 2020 stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce zpravodaje Ludvíka Davida podle § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Stěžovatelka v návrhu uvádí, že soudce Ludvík David by vůči ní mohl být podjatý proto, že podala návrh na jeho kárný podnět. Tento kárný podnět stěžovatelka zveřejnila na webových stránkách. Stěžovatelka odkazuje na text podaného kárného podnětu a důvody v něm uvedené uplatňuje také jako důvody, proč by tento soudce měl být vyloučen z rozhodování v její věci. V nedávné minulosti totiž právní zástupce stěžovatelky a několika dalších desítek navrhovatelů podali jednotlivé ústavní stížnosti proti jinému zásahu ze strany orgánu veřejné moci. Řízení v těchto věcech byla spojena a nadále byla vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 25/20. V prakticky totožné věci však byly podány ještě další čtyři ústavní stížnosti, jejichž soudcem zpravodajem byl právě Ludvík David. Ten namísto toho, aby je řádně projednal, nebo aby stěžovatele vyzval k doplnění těchto návrhů či k odstranění jejich vad (tak jako tomu došlo u všech jednotlivých návrhů spojených pod sp. zn. Pl. ÚS 25/20), věci administrativně bez rozhodování odložil, a tím stěžovatele zbavil přístupu k Ústavnímu soudu. Stěžovatelka zastává názor, že pokud tento soudce "hodil do koše" stížnosti několika stěžovatelů v souvislosti s kroky exekutivy a nouzovým stavem, lze mít důvodné pochybnosti, že i o nyní podané stížnosti by mohl nestranně a nezávislé rozhodovat. Vedle toho samotný fakt, že stěžovatelka podala kárný podnět a zveřejnila jej, když i její právní zástupce na tohoto soudce podal kárný podnět, musí v celkovém souhrnu vést k závěru, že daný soudce nemůže ve věci stěžovatelky nestranně a nezávisle rozhodovat.

4. Soudce zpravodaj Ludvík David ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že se v dané věci necítí být podjatý. Je přesvědčen, že k projednávané věci, k jejím účastníkům, k navrhovatelce, jejímu zástupci či jiným osobám nemá žádný vztah, který by mohl zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti a důvod pro jeho vyloučení z účasti na projednání a rozhodování ve věci.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 38 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu rozhoduje o vyloučení soudce plénum, jde-li o rozhodování v plénu; soudce, jehož se rozhodování o vyloučení týká, nehlasuje.

6. Podmínky vyloučení soudce dle shora citovaného ustanovení v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či k věci, a jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující legitimní pochybnosti o jeho nepodjatosti. K závěru o podjatosti musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; osobní přesvědčení účastníka řízení samo o sobě nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit". Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský, nebo naopak vztahem hostilním, vzniklým již dříve bez souvislosti s věcí či až v rámci řízení (patrným například z procesních postupů soudce, z jeho reakcí na podání či chování účastníků řízení).

8. Stěžovatelka svůj návrh na vyloučení soudce Ludvíka Davida odůvodňuje tím, že na tohoto soudce podala kárný podnět, což učinil i její právní zástupce. V návrhu na vyloučení pak odkazuje na důvody uvedené v onom podnětu.

9. Rozhodování o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Funkce soudce Ústavního soudu klade na jeho osobu vysoké nároky. K vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci tak může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti nelze opodstatněně a na rozumných základech očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

10. Takovou okolností nemůže být podle závěrů Ústavního soudu (vyjádřených například již v jeho usnesení ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 614/18) sama o sobě skutečnost, že stěžovatelka a její zástupce usilují o kárný postih jmenovaného soudce. Ústavní soud v citovaném usnesení uvedl, že "měl-li by být - obecně vzato - podjatý každý soudce Ústavního soudu, na nějž byl stěžovatelem podán podnět ke kárnému řízení, mohli by být v konečném důsledku buď všichni soudci Ústavního soudu podjatí, nebo by mohla naopak nastat obdobně absurdní situace, kdy by si tímto způsobem postupným vylučováním jednotlivých soudců takový stěžovatel ,nakonfiguroval' z jeho pohledu nejvhodnější trojici soudců", tedy ze svého pohledu nejvhodnější složení rozhodujícího tělesa Ústavního soudu. Bez nutnosti podrobnějšího odůvodnění je zřejmé, že takový přístup by byl ve zjevném rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

11. V projednávaném případě není důvodu se od tohoto názoru odchylovat, což ostatně Ústavní soud neučinil ani v usneseních ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 99/20 a sp. zn. Pl. ÚS 100/20, v nichž stěžovatelé rovněž navrhovali vyloučení soudce Ludvíka Davida ze stejných důvodů jako nyní stěžovatelka. Samo podání (či zveřejnění) kárného podnětu na soudce Ludvíka Davida stěžovatelkou či jejím právním zástupcem totiž není skutečností, která by mohla zakládat pochybnosti o nepodjatosti dotčeného soudce v nynější věci stěžovatelky.

12. Co se týká namítaného konkrétního jednání soudce Ludvíka Davida, při jeho posuzování je stěžejní, že jím zvolený (a stěžovatelkou nyní zpochybňovaný) procesní postup se odehrál v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu a došlo k němu ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti nyní projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 105/20. Týkal se tedy jiné, již skončené věcí.

13. Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 100/20 uvedl, že "jakkoliv byl postup jmenovaného soudce skutečně odlišný od postupu, které zvolilo plénum Ústavního soudu v ostatních věcech, byl to postup, který zákon o Ústavním soudu umožňuje". V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/20 Ústavní soud výslovně odlišil případy, kde byl soudcem zpravodajem Ludvík David, od případů ostatních, když uvedl, že "současně však se tyto ústavní stížnosti odlišují od podání stěžovatelů zastoupených stejným advokátem a vedených před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 29/20, Pl. ÚS 44/20, Pl. ÚS 59/20 a Pl. ÚS 74/20, které byly dne 28. 5. 2020 soudcem zpravodajem odloženy podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že se vůbec nejednalo o návrhy na zahájení řízení před Ústavním soudem. V nyní posuzovaných ústavních stížnostech totiž stěžovatelé svoje původní podání doplnili o nový petit, takže Ústavní soud shledal, že o návrhy na zahájení řízení jde, byť z důvodů, které budou vyloženy níže, nejsou způsobilé věcného posouzení."

14. Ústavní soud proto shledává, že namítané jednání soudce Ludvíka Davida nemá přímou spojitost s touto ústavní stížností stěžovatelky, a není projevem a priori negativního postoje vůči stěžovatelce ani jejímu zástupci. Poměr k věci nelze ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu interpretovat tak, že procesní postup soudce v jiné věci, s nímž stěžovatel nesouhlasí, či účast na projednání a rozhodování o předchozích ústavních stížnostech, představují důvod k vyloučení soudce z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele (viz usnesení sp. zn. 774/19 ze dne 9. 4. 2019, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 42/17 ze dne 17. 4. 2018 a další).

15. Závěrem Ústavní soud poukazuje na doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky ze dne 3. 11. 2020, v níž se stěžovatelka podivuje nad tím, že "dosud neměla možnost se seznámit s vyjádřeními soudců k jí podanému návrhu na vyloučení (soudci Rychetský, David, Uhlíř, Fenyk a soudkyně Tomková). Přitom ve věci Pl. ÚS 100/20 (která se netýká stěžovatelky) soudce zpravodaj předložil návrh na vyloučení soudů daným soudcům k vyjádření". Z návrhu stěžovatelky ze dne 27. 10. 2020 ve věci ústavní stížnosti sp. zn. Pl. ÚS 105/2020 je však zřejmé, že namítá podjatost jediného soudce, a to Ludvíka Davida jako soudce zpravodaje; ostatní soudce v tomto ani v jiném podání v označené věci vůbec nezmiňuje. Vyjádření soudce Davida k jeho navrhovanému vyloučení bylo součástí rozhodování pléna Ústavního soudu ve věci návrhu stěžovatelky, jak je označen v záhlaví tohoto usnesení.

16. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudce Ludvík David není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 105/20 vyloučen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností ze dne 21. 10. 2020 proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav na dobu 30 dnů, a dále zejména proti usnesení vlády České republiky ze dne 21. 10. 2020 č. 1078, o přijetí krizového opatření (č. 424/2020 Sb.), zde konkrétně o zákazu volného pohybu osob na území celé České republiky (s několika omezenými výjimkami), o omezení svobody pohybu na veřejně přístupných místech a o omezení práva pokojně se shromažďovat. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává ochrany základních práv zaručených čl. 14 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V doplnění návrhu ze dne 27. 10. 2020 stěžovatelka rozšířila petit ústavní stížnosti o další usnesení vlády České republiky, a to ze dne 26. 10. 2020 č. 1102, o přijetí krizového opatření (č. 431/2020 Sb.), jímž bylo současně v bodě VII zrušeno usnesení vlády č. 1078. V doplnění návrhu ze dne 3. 11. 2020 pak stěžovatelka rozšířila petit ústavní stížnosti o další dvě usnesení, a to usnesení vlády České republiky č. 1108 ze dne 30. 10. 2020, o prodloužení nouzového stavu (č. 439/2020 Sb.) a usnesení vlády České republiky ze dne 30. 10. 2020 č. 1113, o přijetí krizového opatření (č. 444/2020 Sb.).

3. Ústavní stížnost byla posouzena plénem Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako Sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum vyhrazuje rozhodování v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.

4. Stran náležitostí podání Ústavní soud shledal, že stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. Bylo však nutné posoudit otázku, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k podání návrhu.

5. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené akty jsou opatřeními obecné povahy. Podle jejího názoru sice Ústavní soud již judikoval opak, jeho rozhodování z letošního roku je však nejednotné a nekonzistentní. Tento její názor musí Ústavní soud odmítnout a uvést následující.

6. V případě usnesení vlády o přijetí krizového opatření se jedná o právní předpis sui generis. K podání ústavní stížnosti požadující jeho zrušení, bez předchozí aplikace konkrétně vůči stěžovatelce, proto stěžovatelka není oprávněna [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], jak již bylo vyloženo v usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a zejména v usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20 (body 15 až 17). Jedinou možnost, jak tu může stěžovatelka oprávněně podat návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho části, představuje postup podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka by tedy musela podat (akcesorický) návrh na zrušení právního předpisu spolu s ústavní stížností, přičemž by uplatněním tohoto právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení musela nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Takový procesní stav však ve věci stěžovatelky zjevně nenastal a netvrdí to ani stěžovatelka samotná.

7. Ohledně usnesení vlády, kterým byl vyhlášen (či prodloužen) nouzový stav, konstatuje Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20, že se jedná o ad hoc rozhodnutí, které nemá právně normativní obsah (bod 25), představuje primárně akt vládnutí politického charakteru a Ústavní soud by ho mohl zrušit jen v případě, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (bod 27).

8. Ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tento zásah musí být "osobní, aktuální a bezprostřední" (k tomu blíže, včetně citace zahraničního pramene, usnesení pléna ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 99/20, bod 10; závěry citovaného usnesení Ústavní soud nyní následuje). Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná actionem popularis [viz usnesení ze dne 8. 12. 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)]. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat akty zákonodárné a výkonné moci v rámci zmocnění daných Ústavou a provedených zákonem o Ústavním soudu. Z pohledu stěžovatelky by tedy přicházel ve vzniklé situaci v úvahu, za předpokladu splnění zákonných podmínek, postup podle § 74 zákona o Ústavním soudu, jak již vyloženo výše (bod 7).

9. Podmínky individuálnosti, aktuálnosti a bezprostřednosti zásahu do ústavně zaručených stěžovatele je nutno v souvislosti s napadenými akty vlády interpretovat tak, že se vládními usneseními - a v plné míře to platí zejména o vyhlášení či prodloužení nouzového stavu - otevírá prostor, aby byla za daného stavu vydávána další, tentokrát již konkrétní opatření exekutivních orgánů. I v tomto směru pokračuje Ústavní soud v rozhodovací linii nastavené již citovaným usnesením sp. zn. Pl. ÚS 99/20. V nyní posuzovaném návrhu však stěžovatelka neakcentuje individuální dopady napadených vládních aktů. Podstata její argumentace spočívá v obecné kritice chaotičnosti prováděných opatření, nedostatečné kontroly vlády Poslaneckou sněmovnou, v jiném názoru na rizika nemoci COVID-19 a na tvrzení, že nebylo postupováno podle pandemického plánu; napadená opatření nebyla založena na doporučeních odborníků a porušila tak její právo na život v demokratickém státě.

10. Stěžovatelka tedy není aktivně legitimována k podání předmětného návrhu, což představuje podstatnou vadu návrhu z hlediska oprávněnosti jej podat ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka rozsáhle kritizuje ve svém podání, takřka okamžitě po vydání příslušných správních aktů, v obecné rovině potencialitu zásahů exekutivy do života občanů. Jde jí o polemiku s postupy výkonného orgánu a výrazné vyslovení občanského postoje.

11. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že předmět její ústavní stížnosti má zásadní přesah nad rámec jejich vlastních zájmů, neboť namítané zásahy do jejích práv se dotýkají všech osob na území České republiky. Poukazuje na § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti (i bez splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků ochrany práva podle odst. 1 téhož ustanovení), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo). Stěžovatelka si je vědoma usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 8/20, kde Ústavní soud dovodil povinnost stěžovatele prokázat přesah svých individuálních zájmů. Proto zveřejnila text této ústavní stížnosti a vyzvala občany České republiky, aby dali soudcům Ústavního soudu najevo, že jí kritizované zásahy do základních práv se jich také dotýkají.

12. Takto dokumentovaný záměr přesahu vlastních zájmů však nemůže zhojit nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky při dané formulaci jejího návrhu. Ústavní soud neopomíjí občanské postoje, jež byly skrze postup zpřístupněný stěžovatelkou vysloveny. Bylo mu doručeno několik desítek vyjádření, v nichž je návrh stěžovatelky podpořen. V případě, že by návrh byl meritorně projednáván, přicházelo by v úvahu, za použití diskrece Ústavním soudem, fakultativní přiznání statusu vedlejšího účastníka (§ 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takový úmysl se však nyní z tvrzení stěžovatelky nepodává a totéž platí o eventualitě postavení amici curiae.

13. K aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nutno obecně připomenout, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 interpretován v relaci k tvrzením, směřujícím proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví. V této souvislosti bylo Ústavním soudem konstatováno (body 57 až 65 citovaného usnesení), že nebyly naplněny předpoklady pro uplatnění výjimky z přípustnosti návrhu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Za této situace Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu