Ústavní soud

I. ÚS 2263/19

I. ÚS 2700/19

III. ÚS 52/19

IV. ÚS 2388/19

IV. ÚS 1721/19

II. ÚS 2155/19

I. ÚS 2412/19

II. ÚS 2836/19

I. ÚS 1390/19

IV. ÚS 1766/19

III. ÚS 2870/19

I. ÚS 1434/19

III. ÚS 1810/19

I. ÚS 2923/19

IV. ÚS 2329/19

III. ÚS 2901/19

I. ÚS 1173/18

I. ÚS 2054/19

IV. ÚS 2480/19

II. ÚS 2339/19

III. ÚS 3544/18

I. ÚS 2929/19

II. ÚS 2848/19

II. ÚS 1759/19

III. ÚS 2806/19

I. ÚS 477/19

I. ÚS 31/19

II. ÚS 2709/19

I. ÚS 3031/19

III. ÚS 1673/19

II. ÚS 105/19

II. ÚS 2628/19

II. ÚS 2656/19

II. ÚS 2871/19

II. ÚS 2195/19

II. ÚS 1977/19

III. ÚS 3289/17

Obecné soudy, které vyšly z právní úpravy neumožňující přezkoumat oprávněnost pohledávky dlužníka zajištěného věřitele z hlediska toho, zda příslušná smlouva neobsahuje tzv. zneužívající klauzule, přičemž tato právní úprava byla následně prohlášena za neústavní, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny. Příslušná právní úprava totiž bez racionálního důvodu rozlišovala mezi dlužníky zajištěných a nezajištěných pohledávek.

II. ÚS 2971/19

II. ÚS 2908/19

I. ÚS 2696/19

I. ÚS 2625/19

I. ÚS 2535/19

I. ÚS 2558/19

I. ÚS 2969/19

I. ÚS 3732/18

I. ÚS 2366/19

I. ÚS 2581/19

I. ÚS 2893/19

I. ÚS 521/17

I. ÚS 2792/19