Ústavní soud

III. ÚS 3240/18

III. ÚS 1411/18

III. ÚS 3576/18

IV. ÚS 4066/18

II. ÚS 4003/18

II. ÚS 2303/15

Nezabývá-li se obecný soud náležitě otázkou, zda ztráta aktivní věcné legitimace bývalého společníka obchodní společnosti k podání návrhu ve smyslu § 131 odst. 1 obchodního zákoníku není důsledkem jednání přičitatelného předmětné obchodní společnosti, resp. ji ovládajících společníků, jemuž nelze přiznat právní ochranu, neboť nese znaky zneužití práva, představuje takový postup odepření práva na přístup k soudu a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

IV. ÚS 2405/18

III. ÚS 3159/18

II. ÚS 1795/18

III. ÚS 574/16

II. ÚS 1685/17

Je-li možné vykládat vnitrostátní právní normu více možnými způsoby, je obecný soud povinen zvolit výklad eurokonformní, případně náležitě zdůvodnit, proč v daném případě bylo nutno upřednostnit výklad jiný.

Pl. ÚS 4/18

Soudy nemohou rezignovat na přezkum případů, ve kterých rozhodnutí závisí na posouzení odborných či vědeckých otázek. Z účelu a zásad řízení o abstraktní kontrole norem nicméně plyne, že Ústavní soud nemůže mít ambici pouštět se do přezkumu čistě technických záležitostí. K učinění podobných rozhodnutí disponuje potřebným administrativním a expertním zázemím a zdroji vláda a je proto primárně na ní, aby veškeré nutné faktory posoudila v jejich úplnosti a s přihlédnutím k současnému stavu vědění. Z ústavněprávního hlediska je totiž relevantní nikoliv to, jakým způsobem jsou pojaty a zformulovány jednotlivé technické normy, nýbrž jaké celkové dopady tato regulace vyvolává. Aktuální nařízení vlády stanovující limity hluku z dopravy není v rozporu s právem na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny základních práv a svobod), právem na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), ani právem na respektování obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. ÚS 3835/18

II. ÚS 3760/18

III. ÚS 3984/18

II. ÚS 3747/18

III. ÚS 400/18

III. ÚS 1375/18

III. ÚS 1349/18

III. ÚS 3414/18

III. ÚS 3713/18

III. ÚS 2550/18

II. ÚS 2078/18

II. ÚS 3922/18

III. ÚS 2604/18

III. ÚS 2581/17

II. ÚS 3935/18

II. ÚS 2884/18

IV. ÚS 4006/18

IV. ÚS 3917/18

II. ÚS 3723/18

II. ÚS 1444/18

Pl. ÚS 27/16

Ustanovení § 11 odst. 2 zákona o potravinách (ve znění zákona č. 180/2016 Sb.) nelze považovat za vyvlastňující opatření podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, nýbrž za ústavně přípustné omezení vlastníka potravin podle čl. 11 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 2 Listiny v jeho dispozičním právu k potravinám, které jsou podle předpisů potravinového práva Evropské unie a zákona o potravinách bezpečné, avšak nelze je uvádět na trh. Poskytnout potraviny podle § 11 odst. 2 zákona o potravinách je státem uloženou povinností, kterou nelze vykládat rozšiřujícím způsobem, nýbrž právě jen jako omezení práva vlastníka ve způsobu, jak může s takovými potravinami naložit; další s tím nutně související podmínky musí být upraveny dohodou s neziskovou organizací, která je nositelem oprávnění, plynoucích pro ni z takové povinnosti provozovatele potravinářského podniku. A protože povinnost poskytnout takové potraviny nelze vykládat rozšiřujícím způsobem, není ani stanovením tzv. naturální daně, a tato povinnost tudíž není v rozporu s čl. 11 odst. 5 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.

II. ÚS 2011/18

II. ÚS 3936/18

IV. ÚS 3230/18

IV. ÚS 1396/18

IV. ÚS 3473/18

IV. ÚS 2584/18

III. ÚS 1938/18

II. ÚS 3973/18

IV. ÚS 2755/18

III. ÚS 2100/18

III. ÚS 3619/17

IV. ÚS 4016/18

IV. ÚS 3991/18

II. ÚS 4048/18

I. ÚS 3017/18

IV. ÚS 3831/18

IV. ÚS 3706/18