Plný text
30 Cdo 1026/2026-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně BLESK Servis s.r.o., IČO [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] o zaplacení 22 790 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 169/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 54 Co 265/2025-424, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 25 C 169/2022-398, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 22 790 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 400 Kč (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku za celý rok 2020, a to v souvislosti s nečinnostmi a průtahy v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018 (první posuzované řízení), první čtvrtletí roku 2019 (druhé posuzované řízení) a druhé čtvrtletí roku 2019 (třetí posuzované řízení).
4. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
5. Žalobkyně v dovolání zformulovala celkem šest právních otázek, které by měl Nejvyšší soud posoudit odlišně od svého rozsudku ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023. Namítala i existenci rozporné judikatury Nejvyššího soudu a odchýlení rozsudku odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu. Jednalo se o otázky, (a) zda může průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) ve smyslu nesprávného úředního postupu správního orgánu spočívat i v přerušení řízení, (b) zda se při posouzení existence nesprávného úředního postupu zohledňuje i průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) spočívající v nedůvodném přerušení řízení, zejména byl-li zjištěn v rámci posuzovaných správních řízení nebo v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, (c) zda se průtahy (nečinnost) správního orgánu v době nedůvodného přerušení řízení zohledňují při stanovení okamžiku, kdy řízení bez průtahů mělo skončit, popř. při závěru o dodržení zákonných lhůt, a zda lhůty pro vydání rozhodnutí dle správního řádu v takovém případě „neběží již od okamžiku, kdy se taková překážka objeví, tedy i dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o přerušení řízení“, (d) zda při odškodnění majetkové újmy způsobené průtahy (nečinností) ve správním řízení je soud oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení, (e) zda lze nedůvodnost přerušení správního řízení zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení, a (f) zda může poškozený v případě nedůvodného přerušení řízení uplatnit jen jiné typy nároků (tj. zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím).
6. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila s tím, že zejména poukázala na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023, a uvedla, že žalobkyní v dovolání položené otázky byly zodpovězeny již právě v tomto rozhodnutí. K rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu žalovaná uvedla, že soud výkladem neomezil žalobkyni v možnosti domáhat se náhrady škody, přičemž zdůraznila, že žalobkyně neprokázala vznik předpokladů odpovědnosti žalované za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
9. Dovolací soud se proto následně zabýval tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné není, neboť se jedná o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
12. Ve vztahu k dovolání proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 o. s. ř.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. V úvodu je vhodné uvést, že žalobkyně se vůči žalované na základě (v podstatných znacích) shodného skutkového základu domáhala náhrady ušlého zisku i za část roku 2019. Toto řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 260/2021. Nejvyšší soud ve věci rozhodoval dvakrát, a to nejprve rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023, kterým zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a jej potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Usnesením ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2301/2025, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Dále se žalobkyně proti žalované v jiném řízení domáhala náhrady ušlého zisku za celý rok 2021, a to opět na základě (v podstatných znacích) stejného skutkového děje. O této žalobě bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2024, č. j. 43 C 216/2023-84, přičemž k odvolání žalobkyně byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 18 Co 60/2025-114. Dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2244/2025.
15. Dovolací otázky v projednávané věci jsou totožné s dovolacími otázkami předloženými v řízeních vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2301/2025 a pod sp. zn. 30 Cdo 2244/2025. Odůvodnění dovolání je pak téměř totožné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stejně jako ve věci sp. zn. 30 Cdo 2301/2025 a ve věci 30 Cdo 2244/2025 žádná ze žalobkyní předložených otázek přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
16. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně podle nichž došlo k nečinnosti odvolacího správního orgánu při rozhodování o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí úřadu práce o přerušení řízení, avšak zjištěný nesprávný úřední postup v prvním posuzovaném řízení nebyl příčinnou vzniku tvrzené škody, neboť ta dle tvrzení žalobkyně vznikla již rok před tím, než k nesprávnému úřednímu postupu došlo, v druhém a třetím posuzovaném řízení se výše uvedený nesprávný úřední postup v majetkové sféře žalobkyně nijak neprojevil, neboť příspěvky byly vyplaceny včas. Žaloba proto byla dle odvolacího soudu správně zamítnuta z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu a vznikem tvrzené škody.
17. Byť žalobkyně výslovně nenapadla základní důvod pro zamítnutí její žaloby, tedy závěr o neexistenci příčinné souvislosti, z obsahu dovolání je zřejmé, že svými námitkami (že je třeba jako průtah v řízení hodnotit i případnou neúčelnost přerušení řízení) zpochybňuje odvolacím soudem stanovené okamžiky, kdy měla posuzovaná řízení skončit. Jedná se tudíž o právní posouzení jednoho z předpokladů vzniku nároku na náhradu škody (existence nesprávného úředního postupu), mezi nimiž byla existence příčinné souvislosti zjišťována. Všemi dovolacími otázkami žalobkyně rovněž zpochybňuje předchozí závěry Nejvyššího soudu, kterými se řídily oba nižší soudy (ohledně posouzení toho, co lze pro účely nároku na náhradu škody z průtahů ve správním řízení za takový průtah považovat, a určení okamžiku, kdy měla posuzovaná správní řízení při dodržení zákonných lhůt skončit). Žalobkyně se jinými slovy vyjádřeno pokouší prosadit svůj názor, že soud je při odškodnění takové majetkové újmy oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení a při určování okamžiku, kdy mělo správní řízení skončit, má zohlednit i „průtahy“ spočívající v době nedůvodného přerušení správního řízení.
18. Jde-li o otázku zohlednění přerušení správního řízení při posouzení nároku na náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení, resp. z nedodržení zákonných lhůt pro rozhodnutí, Nejvyšší soud se k žalobkyní formulovaným otázkám již vyjádřil ve výše zmíněném rozsudku ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023. I v nyní posuzovaném případě lze odkázat na závěry v tomto rozhodnutí vyřčené, podle nichž v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodu, která měla být zapříčiněna nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít, neboť v souladu s § 65 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) po dobu přerušení řízení neběží. Dobu přerušení řízení (resp. dobu, po níž se běh lhůty dle správního řádu staví) tudíž nelze do běhu zákonné lhůty započítat, a to bez ohledu na to, zda bylo řízení přerušeno nedůvodně. Nedůvodnost přerušení správního řízení lze zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení, za splnění podmínek § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), nikoli však v případě škody způsobené výše uvedeným nesprávným úředním postupem, ohledně které je soud v odškodňovacím řízení pravomocným rozhodnutím o přerušení správního řízení vázán podle § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014). V této souvislosti Nejvyšší soud upozornil i na to, že skutečnost, že nadřízený správní orgán v opatření proti nečinnosti vydaném dle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu vysloví závěr, že přerušení řízení považuje za nedůvodné a že lhůta k vydání rozhodnutí dle jeho názoru již uplynula, nic nemění na tom, že tato lhůta ode dne, kdy nastal některý z důvodů uvedených v § 64 odst. 1 správního řádu, pro nějž správní orgán řízení přerušil, do ukončení tohoto přerušení řízení neběží a neskončí dříve než 15 dnů od tohoto data (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 Ans 4/2012).
19. Nejvyšší soud tedy v právě citovaném rozsudku uzavřel, že v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodu spočívá nesprávný úřední postup správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk v řízení se stanovenými zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí v jejich nedodržení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005, který se sice týká posuzování odpovědnosti státu podle předchozí právní úpravy, tedy dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ale ve výše uvedeném směru jsou jeho závěry aplikovatelné i na právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb.).
20. Je tudíž třeba určit, kdy takové řízení mělo dle právních předpisů, jež se na ně vztahují, skončit, a to s přihlédnutím ke stavění běhu těchto lhůt z důvodu přerušení řízení či při zohlednění běhu lhůt pro rozhodnutí odvolacích správních orgánů, neboť teprve na tomto podkladě bude možné zodpovědět otázku, zda se správní orgán nesprávného úředního postupu dopustil či nikoliv. V rámci tohoto posuzování pak nelze hodnotit účelnost postupu správních orgánů či jeho vady, které byly součástí rozhodovací činnosti a odrazily (projevily) se v následně vydaném rozhodnutí (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013), ani zohledňovat vydání následně zrušených rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15) či přerušení řízení, které bylo později hodnoceno jako nedůvodné (ať již v rámci vydaného opatření proti nečinnosti nebo v rámci odvolacího přezkumu rozhodnutí o přerušení řízení), jež je v souladu s § 76 odst. 5 větou druhou správního řádu ve spojení s § 74 odst. 1 větou druhou správního řádu rozhodnutím předběžně vykonatelným. S ohledem na tyto skutečnosti totiž může poškozený uplatnit jiné typy nároků (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím), nikoliv odškodnění majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk.
21. Od závěrů přijatých v tomto rozhodnutí nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit a položené otázky posoudit jinak, a to ani na podkladě námitek žalobkyně uvedených v tomto dovolání. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) výše uvedenými závěry řídil, od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.
22. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že v případě odškodnění majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu v řízení se stanovenými zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí dle § 13 odst. 1 OdpŠk může tento nesprávný úřední postup spočívat, na rozdíl např. od soudního řízení, kde takové lhůty stanovené nejsou, a je tedy třeba zkoumat přiměřenou délku řízení a odečítat jednotlivé období nečinnosti (míněno neaktivity) soudu, pouze v jejich nedodržení. Z tohoto důvodu je tedy nezbytné v každém řízení spočítat, kdy takové řízení mělo dle příslušného právního předpisu s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci skončit, což soudy obou stupňů učinily a ve vztahu ke zohlednění vlivu přerušení řízení na běh zákonných lhůt k rozhodnutí vyšly z výslovného znění § 65 odst. 1 správního řádu. Byť tedy žalobkyně v době přerušení řízení využívala nástroje na odstranění „nečinnosti“ správního orgánu (opatření a žaloba proti nečinnosti), s nimiž byla nakonec úspěšná, dle výše uvedené judikatury to neznamená, že by se nějak zpětně zkracovala z důvodu přerušení řízení dle § 65 odst. 1 správního řádu neběžící lhůta pro rozhodnutí, nýbrž jejich výsledkem bylo pouze přezkoumání důvodnosti tohoto přerušení řízení a v případě závěru, že není důvodné, stanovení nové lhůty pro rozhodnutí (jejíž dodržení pak soudy obou stupňů zkoumaly).
23. Co se týče žalobkyní v dovolání namítaného rozporu v judikatuře Nejvyššího soudu (odůvodněný poukazem na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 454/2025, stejně jako na část stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s tím, že není žádného důvodu činit rozdíl v posouzení existence nesprávného úředního postupu (jako předpokladu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.) v závislosti na tom, zda jde o uplatnění újmy majetkové (škody) či újmy nemajetkové, Nejvyšší soud i nyní (stejně jako v předchozích dvou rozhodnutích týkajících se obdobných nároků žalobkyně) setrvává na tom, že se oba rozsudky týkají vzájemně odlišných typů nároků (tj. odškodnění majetkové újmy z nedodržení zákonných lhůt pro rozhodnutí a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení), u nichž se zkoumají zcela odlišné skutečnosti, což ostatně vyplývá i z pasáží citovaných v dovolání. Jejich závěry tak nelze nijak porovnávat.
24. Poukazovala-li žalobkyně rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1572/2024, tak jí odkazované odstavce 24 a 25 se věnují otázce posuzování příčinné souvislosti, a to předvídatelnosti vzniku škody a vlivu nevydání správního rozhodnutí, na něž měl poškozený právní nárok, tedy otázkám v posuzované věci neřešeným. Navíc žalobkyní zdůrazněná věta z tohoto rozhodnutí, že porušení povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené je „vždy nesprávným úředním postupem (za který stát odpovídá)“, je vytržená z kontextu. V žádném případě z ní nevyplývá, že by soud měl dovodit existenci nesprávného úředního postupu správního orgánu v řízení se zákonem stanovenými lhůtami i v případě, že tyto lhůty dodrženy byly. Přiměřenou lhůtou pro rozhodnutí se totiž lze zabývat pouze v těch řízeních, která zákonnými lhůtami pro rozhodnutí svázány nejsou, jak ostatně vyplývá přímo ze znění § 13 odst. 1 OdpŠk.
25. Z výše uvedených důvodů se pak odvolací soud svým rozhodnutím neodchýlil ani od žalobkyní citované judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, a ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15), neboť svým rozhodnutím právo na náhradu škody ani nevyprázdnil (nepopřel), ani nepostupoval přepjatě formalisticky a žalobkyní uplatněný nárok posoudil v souladu s právní úpravou a výše uvedenou judikaturou. V případě dvou posledně odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu není zřejmé, kterak by se závěry v těchto rozhodnutích přijaté měly vztahovat na právě souzený případ, a to ani nyní, kdy dovolatelka zdůrazňuje závěry zde vyslovené, podle nichž Ústavní soud respektuje restriktivní přístup obecných soudů ve vztahu k náhradám za majetkovou újmu za podmínky, že nárok poškozeného na náhradu škody bude zohledněn při stanovení výše vzniklé nemajetkové újmy. Jak sama dovolatelka zřejmě připouští, v daném případě nebyl nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněn, přičemž vzhledem k výše uvedenému tak není zřejmé, kterak by dovolatelkou citované závěry Ústavního soudu měly dopadat na řešení přijatá soudy nižších stupňů v tomto řízení. Podobně, v nálezu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, se Ústavní soud zabýval po skutkové stránce zcela jinou situací, a to naplněním předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, nebylo-li takové rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (kterak vyžaduje § 8 OdpŠk).
26. Namítá-li žalobkyně rovněž rozpor s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 7 Ans 10/2012, tak toto rozhodnutí řeší postup (resp. rozsah přezkumu důvodnosti přerušení řízení) v řízení na ochranu proti nečinnosti dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nikoliv možnost přezkumu důvodnosti přerušení správního řízení v řízení o náhradu majetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. Na posuzovaný případ tudíž jeho závěry nijak nedopadají.
27. Žalobkyně rovněž v dovolání namítla i to, že (přestože je soud vázán žalobou) nic nebránilo soudům nižších stupňů, aby jí uplatněný nárok posoudily i podle jiných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., pokud by dospěly k závěru, že žalobkyni postupem správního orgánu vznikla majetková újma, kterou nelze odškodnit z titulu nesprávného úředního postupu, nýbrž z titulu nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení, protože právním posouzením nároku soud vázán není. Soudy tak měly postupovat v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3625/17) a porušit právo žalobkyně na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
28. Ani tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Ve shodě se skutkovým vymezením vzneseného nároku (viz bod 1 rozsudku soudu prvního stupně a bod 2 rozsudku odvolacího soudu) se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jenž uzavřel, že po celou dobu řízení žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu škody, která jí měla být způsobena tím, že správní orgán nerozhodl o jejích žádostech na přiznání příspěvků včas. Tedy že nebyly přiznány a vyplaceny v zákonem stanovených lhůtách, rozhodnutí o přerušení řízení pak zmiňuje jako okolnost, proč nebylo o jejích žádostech rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě.
29. Jak již Nejvyšší soud podrobně vysvětlil v usnesení ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2301/2025, je soud ve sporném řízení (v němž je žalobce pánem sporu) vázán žalobou, tedy skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006).
30. V žalobě žalobkyně skutkově vymezila svůj nárok tak, že jí škoda ve formě ušlého zisku vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že úřad práce rozhodl o jejích třech žádostech o příspěvky na podporu zaměstnanosti v řízení, které bylo zatíženo průtahy (v důsledku opožděně vydaných rozhodnutí), vinou čehož žalobkyni ušel v žalobě specifikovaný zisk. Takto žalobkyní vymezený skutkový děj nedoznal v průběhu řízení změn a setrvání na něm vyplývá i z dovolání, v němž žalobkyně nadále argumentuje tím, že zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle ní dodrženy nebyly, neboť zohlednitelný průtah (nečinnost) správního orgánu představuje i nedůvodné přerušení řízení. Jestliže by žalobkyně skutečně hodlala odvozovat své nároky od nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení, musela by konkretizovat, od kterého z těchto rozhodnutí odvozuje jaký nárok, neboť každé ze tří řízení bylo přerušeno, a to dvě dokonce opakovaně. To však žalobkyně neučinila a svůj nárok odvozovala od celkové délky každého ze tří posuzovaných řízení o jejích žádostech o příspěvek, o nichž nemělo být rozhodnuto včas.
31. K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné, což však v daném případě splněno není.
32. Jak již bylo uvedeno výše, ani jedna předložená otázka nezakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalobkyně odmítnuto, náleží žalované náhrada nákladů řízení ve formě paušální náhrady režijních nákladů, a to ve výši 450 Kč. K této výši paušální náhrady dospěl Nejvyšší soud podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2026.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2026
JUDr. Pavel Simon předseda senátu