Plný text
33 Cdo 1089/2026-930
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně Vysoké školy ekonomie a managementu, a. s., se sídlem [adresa] a, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované L. V., zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem, se sídlem v [adresa] částky 69 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 209 C 35/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2025, č. j. 27 Co 165/2025-850, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 215,10 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Zástěry.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 209 C 35/2024-461 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2025, č. j. 27 Co 165/2025-850, změnil výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 4 000 Kč zamítl a ve zbylém rozsahu jej potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud při rozhodnutí ve věci samé vyšel z následujícího skutkového stavu:
Žalovaná (uchazečka u studium) podala elektronicky přihlášku k bakalářskému studiu u žalobkyně (soukromá vysoká škola), dne 7. 9. 2020 byla vyrozuměna o podmíněném přijetí k bakalářskému studiu. Téhož dne podepsala smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na VŠEM ve znění dodatku ze dne 11. 5. 2021 a postupovala podle sdělených instrukcí - nahrála do systému žalobkyně požadované podklady, podepsala prohlášení o platbách, seznámila se (resp. měla možnost se seznámit) se statutem, disciplinárním, studijním, zkušebním a stipendijním řádem vysoké školy. Žalovaná se dále seznámila s nařízením rektora upravujícím platby a rozdělení studijních a administrativních poplatků, načež v souladu s ním a po povolení splátek v prvním ročníku hradila školné odpovídající cenové úrovni Standard. Ve druhém ročníku žalovaná požádala o změnu cenové úrovně na úroveň Premium, její žádosti bylo vyhověno. Žalovaná nenaplnila požadavky pro ukončení studia ve standardní tříleté době od jeho počátku, proto bylo studium žalované prodlouženo, čímž trvala i povinnost žalované uhradit studijní poplatky. Dne 10. 11. 2023 žalobkyně zaslala žalované výzvu k úhradě 69 000 Kč (sestávající z neuhrazeného školného ve výši 60 000 Kč a administrativních poplatků z důvodu nedodržení řádného termínu splatnosti v rozsahu více než 60 dní v celkové výši 9 000 Kč za prodlení se zaplacením školného), žalobkyně dosud ničeho neplnila. Odvolací soud doplnil dokazování Nařízením rektora žalobkyně č. 9/2013 ze dne 1. 12. 2013, v rozhodném znění od 1. 9. 2021, z jehož čl. 2 zjistil, že v případě cenové úrovně Premium byly administrativní poplatky stanoveny ve výši 1 000 Kč za posunutí splatnosti studijních poplatků v rozsahu 1-30 dní, ve výši 3 000 Kč v rozsahu 31-60 dní a ve výši 5 000 Kč v rozsahu o více než 60 dní.
4. Odvolací soud po právní stránce dovodil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely v souladu s § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) tzv. nepojmenovanou (inominátní) smlouvu, která má povahu spotřebitelské smlouvy a jejíž obsah byl zachycen v listině ze dne 7. 9. 2020 označené jako Smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na VŠEM, ve znění dodatku ze dne 11. 5. 2021. Provedenými důkazy (včetně výpovědi žalované) měl za prokázáno, že se žalovaná stala studentkou žalobkyně a k ukončení studia mohlo dojít pouze ze zákonem stanovených důvodů. Nepřisvědčil argumentaci žalované, že se nestala studentkou žalobkyně, neboť jí nebylo formálně správně doručeno rozhodnutí o přijetí ke studiu. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně neměla platný státní souhlas a akreditaci k poskytování vysokoškolského studia. Protože z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně vykonávala činnost soukromé vysoké školy na základě státního souhlasu (§ 39 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o vysokých školách“), a že její vnitřní předpisy byly řádně registrovány MŠMT již v roce 2017 a tyto předpisy byly účinné a závazné v době uzavření smluvního vztahu se žalovanou, nepřisvědčil námitce, že vnitřní předpisy žalobkyně řádně registrovány nebyly. Následně se odvolací soud zabýval spotřebitelskou povahou smlouvy o studiu a neshledal, že by zejména ve vztahu k uplatněným nárokům smlouva obsahovala nepřípustná a zneužívající ujednání. Uzavřel, že úhrada školného není sama o sobě nepřípustná ani zneužívající, když smluvní vztah mezi účastníky neobsahuje ujednání, které by bylo možno hodnotit jako nepřípustné či zneužívající. Ujednání o předmětu plnění a ceně (školném), pak bylo žalované jako spotřebiteli poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem. Žalovaná byla byla dne 27. 9. 2023 vyrozuměna o prodloužení studia za situace, kdy žalovaná řádně studium neukončila, ani žalobkyni neoznámila, že chce studia zanechat, čímž jí vznikla povinnost uhradit školné ve výši 60 000 Kč. Žalobu proto v této části shledal důvodnou. Ve vztahu k administrativnímu poplatku odvolací soud výkladem článku 2 nařízení rektora dovodil, že poplatky byly stanoveny jen za období, do kterého posunutí nebo nedodržení řádného termínu splatnosti spadá; jestliže tedy trvalo prodlení žalované více než 60 dní, odpovídá tomu poplatek ve výši 5 000 Kč, proto ve zbývajícím rozsahu (4 000 Kč) neshledal žalobu důvodnou.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Formuluje dvě právní otázky:
1) Zda nezavršení řádného přijímacího řízení uchazeče o studium včetně jeho zápisu ke studiu podle zákona o vysokých školách (tzn. nesplnění podmínek stanovených veřejnoprávními předpisy) ze strany soukromé vysoké školy (žalobkyně) způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o studiu (inominátní smlouvy) v soukromém právu podle ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku.
2) Zda nedostatky (absence) úpravy poplatků spojených se studiem ve vnitřních předpisech soukromé vysoké školy (žalobkyně) ve smyslu a podle ustanovení § 59 zákona o vysokých školách způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o studiu (inominátní smlouvy) v soukromém právu podle ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku.
K otázce ad 1) dovolatelka prosazuje, že se nikdy nestala studentkou žalobkyně. Uvádí, že vyrozumění o splnění podmínek příjímacího řízení a přijetí ke studiu nemá žádnou právní sílu způsobit zákonem předvídaný právní následek. Má za to, že u žalované nebyly splněny podmínky pro přijetí, čímž nevzniklo právo na zápis, a právní účinky zápisu do studia nikdy nenastaly. Prosazuje, že nebyla studentkou a na škole nestudovala. Žalobkyně ve vztahu k její osobě nikdy nevydala ani nedoručila rozhodnutí o přijetí ke studiu, které by splňovalo formální i materiální podmínky zákona.
Podle dovolatelky na základě automatického zápisu nemohly de iure nastat a nenastaly žádné právní účinky, neboť žalovaná se osobně v určeném termínu u žalobkyně nezapsala. Namítá, že žalobkyně v mnoha aspektech zvláště hrubým způsobem a dlouhodobě porušuje zákon o vysokých školách i další právní předpisy. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že při právním posouzení věci účelově oddělil soukromé a veřejné právo.
K otázce ad 2) dovolatelka prosazuje, že žalobkyně nedisponuje řádně registrovaným vnitřním předpisem, který by upravoval školné a další poplatky a jeho absenci nemůže suplovat smlouva o studiu jakožto soukromoprávní titul. Má za to, že absence právního titulu pro vymáhání jakýchkoli pohledávek žalobkyní a právní irelevance smlouvy o studiu slouží pouze jako nástroj ve smyslu „účel světí prostředky“ pro lichevní jednání, nepoctivé právní jednání a zjevné zneužití práva, to vše mimo meze právního řádu. Dovolatelka odkazuje na rozsudek ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2443/2023-328, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že nařízení rektora nebylo řádně registrováno, a proto z něj nelze vyvozovat žádná práva či povinnosti. Na správnosti uvedeného závěru nemůže nic změnit ani kasační nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24.
V další části svého dovolání dovolatelka formuluje otázku, zda a jakým způsobem byla žalovaná žalobkyní seznámena s údajnými vnitřními předpisy, ať už registrovanými či neregistrovanými, ke které prosazuje, že seznámena nebyla.
Napadený rozsudek dovolatelka považuje za „nepřípustný právní exces“, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a za projev zakázané soudní libovůle. V rozhodnutí odvolacího soudu absentuje řádné a úplné odůvodnění, napadený rozsudek je vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný a odvolací soud se nevypořádal s celou řadou právních argumentů, což zakládá jeho neústavnost.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, z celého jeho obsahu je zřejmé, že směřuje výlučně proti meritornímu výroku, přičemž dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
13. Zkoumání objektivní přípustnosti dovolání předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 548/2017). Výrokem napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu částečně (co do částky 4 000 Kč) zamítl, nebyla žalované způsobena žádná újma odstranitelná případným zrušením napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolání je tudíž v této části subjektivně nepřípustné.
14. Na otázce, zda nezavršení řádného přijímacího řízení uchazeče o studium včetně jeho zápisu ke studiu podle zákona o vysokých školách způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o studiu uzavřené mezi studentem a soukromou vysokou školou, není napadené rozhodnutí založeno. Rozsáhlá argumentace, jíž žalovaná zpětně popírá, že byla na základě přihlášky přijata ke studiu na vysoké škole žalobkyně a byla její studentkou až do ukončení studia, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Její nesouhlas se zjištěním odvolacího soudu, že byla studentkou žalobkyně, je námitkou skutkové povahy, která přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže. Jde o výsledek hodnocení důkazů, který nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, nebo ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické. Oproti přesvědčení žalobkyně odvolací soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že se žalovaná ke studiu u žalobkyně přihlásila, byla ke studiu přijata, o čemž byla vyrozuměna, uzavřela se žalobkyní smlouvu o studiu, byla do studia zapsána, tedy měla postavení studenta a s ním spojená práva a povinnosti studenta vysoké školy. Z toho, že dovolatelka na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku tím, že zpětně své přijetí ke studiu zpochybňuje, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.
15. Prosazuje-li dovolatelka v souvislosti s druhou formulovanou otázkou, že žalobkyně neměla řádně registrovaný žádný vnitřní předpis, kterým by byly upraveny poplatky spojené se studiem, přičemž jeho absenci nemůže suplovat smlouva, pak tato námitka nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. , neboť jde o námitku skutkové povahy. Odvolací soud (viz bod 58 jeho rozhodnutí) z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně vykonávala činnost soukromé vysoké školy na základě státního souhlasu podle § 39 zákona o vysokých školách a že její vnitřní předpisy byly řádně registrovány MŠMT a byly účinné i v době uzavření smluvního vztahu se žalovanou. Řádně registrovaný statut žalobkyně umožňoval delegaci rozhodování o výši školného na nařízení rektora, jež ke své platnosti registraci nevyžadovalo. Oproti tomu žalovaná prosazuje, že zde žádný vnitřní předpis týkající se úpravy poplatků spojených se studiem neexistoval. Nadto se sluší uvést, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp zn. 33 Cdo 2443/2023, na jehož závěry se dovolatelka odvolává, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. US 2694/24.
16. Tvrzení žalované, že žalobkyně nedisponuje řádně registrovaným vnitřním předpisem, který by upravoval školné a další poplatky, přičemž jeho absenci nemůže suplovat smlouva o studiu jakožto soukromoprávní titul, přípustnost dovolání nezakládá.
17. Otázka „zda a jakým způsobem byla žalovaná ze strany žalobkyně seznámena s údajnými vnitřními předpisy, ať už registrovanými či neregistrovanými“ není způsobilá přípustnost dovolání založit, protože ve vztahu k ní dovolatelka neuvedla, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatelky.
18. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jde-li o přípustné dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
19. Kromě toho žalované nelze přisvědčit v názoru, že je napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Napadené rozhodnutí vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což v případě žalované zjevně nebyly. Povinnost soudu uvést důvody svého rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, neboť soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak se ostatně v nyní posuzovaném případě též stalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013).
20. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu