Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Ondřeje Bartoše a Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Ing. R. L., zastoupený JUDr. Marií Martinovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Praze, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2022, č. j. SIN 228/2022-12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2026, č. j. 6 A 10/2023-86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V posuzované věci se správní soudy zabývaly sporem o to, zda žalovaný žalobci po právu odepřel poskytnout usnesení Policie ČR o odložení tzv. reklamní větve kauzy Čapí hnízdo, o které žádal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále „informační zákon“).
[2] Žalobce dne 2. 11. 2022 požádal Městské státní zastupitelství v Praze (dále „MSZ“) jako povinný subjekt o poskytnutí shora uvedeného usnesení policie. MSZ žádost odmítlo, protože spisový materiál byl předložen žalovanému k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. V rámci dohledu je žalovaný oprávněn dát povinnému subjektu pokyny k případnému dalšímu postupu, případně uplatnit jiná opatření. MSZ proto dospělo k závěru, že poskytnutí usnesení by mohlo negativně ovlivnit dosažení účelu trestního řízení, protože by umožnilo vhled do činnosti orgánů činných v trestním řízení při odhalování trestné činnosti a při výkonu dohledových oprávnění.
[3] Proti rozhodnutí MSZ se žalobce odvolal. Žalovaný jeho odvolání rozhodnutím ze dne 16. 12. 2022 zamítl a potvrdil rozhodnutí MSZ. Ztotožnil se s tím, že se na věc aplikuje výluka podle § 11 odst. 6 informačního zákona. Žalobce se domáhal detailních informací o konkrétní trestní věci. V době rozhodování žalovaného stále probíhal dohled podle § 12d zákona o státním zastupitelství, jehož možným důsledkem mohlo být i „obživnutí“ trestní věci. Poskytnutím informací by byl prolomen princip neveřejnosti přípravného řízení trestního, což by ohrozilo plnění úkolů orgánů činných v trestním řízení podle § 11 odst. 6 informačního zákona (např. vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost); ohrozilo by to také účel trestního řízení i právo třetích osob na spravedlivý proces. Proto bylo namístě uplatnit i výluku podle § 11 odst. 4 písm. a) informačního zákona. Žalovaný koncipoval odůvodnění svého rozhodnutí obecně, protože konkrétnějším odůvodněním by byly de facto poskytovány chráněné informace. Žalovaný odmítl také námitku žalobce, že „pravým důvodem“ odmítnutí žádosti byla „politická vůle“, neboť kauza souvisela s osobou A. B., tehdy prezidentského kandidáta.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil u Městského soudu v Praze. Ten žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 6 A 10/2023 - 24. Tento rozsudek ale zrušil Nejvyšší správní soud (NSS) rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 2 As 33/2024 - 40. Kasační soud dal žalobci za pravdu, že rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný v otázce výkladu či aplikace § 12 informačního zákona: městský soud se nezabýval možností, zda lze poskytnout požadovanou informaci (či alespoň její část) po její „anonymizaci“, resp. po odstranění částí, které podléhají výluce z poskytnutí. V jeho rozsudku tak chyběla úvaha, zda k omezení stěžovatelova práva na informace došlo pouze v nezbytném rozsahu. NSS podotkl, že informační zákon předpokládá aplikaci § 12 v případě všech omezení práva na informace. Navíc zjistil, že městský soud rozhodl o žalobě, aniž měl k dispozici požadovanou informaci, což posoudil jako vadu řízení, k níž přihlédl z úřední povinnosti.
[5] Městský soud v dalším řízení žalobu znovu zamítl nyní napadeným rozsudkem. V odůvodnění doslovně převzal odůvodnění jiného svého rozsudku (ze dne 11. 2. 2026, č. j. 8 A 26/2023 - 104), který se týkal skutkově téměř a právně zcela shodné věci. Podle městského soudu správní orgány dostatečně posoudily aplikaci výluky z práva na informace podle § 11 odst. 6 informačního zákona. Informaci nebylo možné žalobci poskytnout ani v anonymizované podobě, resp. částečném rozsahu, protože požadované usnesení obsahuje konkrétní údaje vyplývající ze všech provedených důkazů, které by mohly být v případném pokračujícím řízení kompromitovány. V případě „obživnutí“ věci by všechny části dokumentu (jak shrnutí skutkových zjištění, tak právní hodnocení včetně subjektivní stránky věci), byly-li by žalobci poskytnuty, mohly ohrozit schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat ji nebo odhalovat, stíhat trestné činy nebo zajišťovat veřejný pořádek. Byl tak důvod neposkytnout informaci jako celek. Výluka obstojí i v testu proporcionality. Podle městského soudu správní orgány dostatečně odůvodnily i to, proč nepostupovaly podle § 12 informačního zákona – bránily tomu důvody probíhajícího prověřování. Žalovaný poměřoval jednotlivé veřejné zájmy se správným závěrem, že poskytnutí informace by mohlo vést k ohrožení plnění úkolů orgánů veřejné moci podle § 11 odst. 3 informačního zákona.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Městskému soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval posouzením aplikace § 12 informačního zákona. Nezhodnotil, zda je možné poskytnout požadovaný dokument po vyloučení těch částí, které podle § 11 odst. 6 informačního zákona poskytnout nelze. Podle stěžovatele není napadený rozsudek náležitě odůvodněný tak, aby z něj bylo patrné, jaké zájmy by byly poskytnutím informace ohroženy; není v něm konkrétně vyjádřeno prokazatelně existující (nikoli pouze hypotetické) ohrožení další činnosti orgánů činných v trestním řízení. Při posouzení aplikace § 12 informačního zákona městský soud převzal názor žalovaného a neprovedl vlastní úvahu, jak by poskytnutí jakékoliv části anonymizovaného dokumentu mohlo ohrozit další činnost orgánů činných v trestním řízení. Žalovaný vyložil naplnění výluky extenzivně, což směřuje proti smyslu a účelu ústavně zaručeného práva na informace. Výluky z práva na informace je třeba vykládat restriktivně, proto nebylo možné bez dalšího neposkytnout požadovaný dokument jako celek, ale bylo namístě hodnotit neposkytnutí pouze konkrétních částí, na které dopadá výluka podle § 11 odst. 6 informačního zákona. Ani samotné naplnění podmínek tohoto ustanovení podle stěžovatele ještě není dostatečným důvodem pro to, aby žalovaný odepřel poskytnutí požadovaného usnesení. Stěžovatel poukázal na články uveřejněné v médiích, z nichž plyne, že média tímto dokumentem disponovala. Je proto nespravedlivé, aby jemu bylo poskytnutí dokumentu odepřeno.
[7] Městský soud sám neprověřil, zda stále probíhá dohled žalovaného podle zákona o státním zastupitelství, pouze o tom převzal informaci z rozhodnutí žalovaného. Pokud by dohled již neprobíhal, nemohlo by dojít k „obživnutí“ věci, což by zpochybnilo důvody pro odepření informace žadateli.
[8] Stěžovatel navrhl, aby kasační soud nahradil v napadeném rozsudku chybějící úvahu městského soudu a sám posoudil aplikaci § 12 informačního zákona.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně položil otázku, jaké usnesení stěžovatel vlastně požaduje poskytnout. Ve věci byla vydána dvě usnesení: ze dne 22. 6. 2022 v rozsahu 118 stran a ze dne 29. 2. 2024 v rozsahu 188 stran. Druhé usnesení bylo vydáno v návaznosti na pokyn dozorujícího státního zástupce k pokračování v prověřování a konkrétním úkonům. Žalovaný dále uvedl, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyla věc konečným způsobem vyřízena: dosud probíhal dohled a poskytnutím původního usnesení před jeho ukončením by mohlo dojít k prozrazení podstatných skutečností z přípravného řízení, které je zásadně neveřejné (zejména by došlo ke zpřístupnění důkazů, skutečností z nich zjištěných a právních závěrů k nim se vztahujících). Při zpětném pohledu je zřejmé, že tato argumentace byla důvodná. Výsledkem dohledu byl pokyn k pokračování v prověřování a dalším úkonům trestního řízení.
[10] Podle žalovaného nebyl dán důvod hodnotit proporcionalitu odepření práva na informace. Zájem na neposkytnutí převažuje již jen na základě zákonodárcem stanovené výluky podle § 11 odst. 6 informačního zákona. Jiný test proporcionality než ten, který provedl již zákonodárce, se zde neprovádí (žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2024, č. j. 3 As 227/2023 - 47).
[11] K možnosti vydělit z požadovaného dokumentu informace v souladu s § 12 informačního zákona žalovaný uvedl, že již v napadeném rozhodnutí nebyl dán důvod pro hodnocení, zda nelze alespoň část dokumentu poskytnout. Důvody odepření se totiž vztahovaly k celému dokumentu. Jednotlivé části dokumentu jsou vzájemně provázané a je nemyslitelné, aby usnesení bylo nějak děleno a byly poskytovány jen jeho části. Všechny pasáže dokumentu obsahují kvalifikované a zásadně neveřejné informace, které jsou způsobilé ohrozit dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení v případě, že by věc „obživla“. I odděleným poskytnutím jen některých částí by pak žalovaný poskytoval informaci o tom, které části prověřování již nepovažuje za podstatné (proto je poskytuje) a které naopak za podstatné považuje (proto je poskytnout odmítá).
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] NSS konstatuje, že jde v pořadí již o druhou kasační stížnost podanou v téže věci týmž stěžovatelem. Opakovaná kasační stížnost je až na výjimky nepřípustná; NSS proto nejprve zkoumal, zda je v tomto případě přípustná. Z § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), vyplývá, že opakovaná kasační stížnost v téže věci je přípustná za předpokladu, že je jako její důvod namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem NSS.
[13] Judikatura dovodila také další výjimky z obecné nepřípustnosti opakované kasační stížnosti. Přípustnost opakované kasační stížnosti je omezena na důvody, které NSS v předchozím rozhodnutí neřešil; opakovaná kasační stížnost je přípustná i v případě, kdy krajský soud doplnil po zrušení svého původního rozsudku dokazování (usnesení NSS ze dne 5. 2. 2013, č. j. 8 Afs 47/2012 - 39). Nepřípustnost opakované kasační stížnosti nelze dále konstatovat v případě, kdy NSS vytkl krajskému soudu procesní pochybení, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí; námitky opakované kasační stížnosti musí směřovat k právní otázce, která nemohla být pro tyto vady řešena v první kasační stížnosti (viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 As 2/2012 - 55).
[14] NSS zrušil předchozí rozsudek městského soudu proto, že neobsahoval úvahu ohledně aplikace a výkladu § 12 informačního zákona. Městský soud se nezabýval tím, zda k omezení stěžovatelova práva na informace došlo pouze v nezbytně nutném rozsahu. V této souvislosti NSS zavázal městský soud právním názorem, že informační zákon předpokládá užití § 12 v případě všech omezení práva na informace, tedy i při aplikaci § 11 odst. 4 písm. a) či § 11 odst. 6 tohoto zákona. Kasační soud shledal rozsudek městského soudu v této části nepřezkoumatelným; navíc z úřední povinnosti zohlednil vadu řízení spočívající v tom, že městský soud rozhodl o žalobě, aniž měl k dispozici požadovanou informaci. NSS dále zavázal městský soud tím, aby – obdobně jako v případech, kdy je součástí správního spisu utajovaná informace – převzal za stěžovatele procesní iniciativu. V novém řízení také městský soud doplnil dokazování.
[15] Přestože je kasační stížnost opakovaná, je jako celek přípustná, neboť hlavním důvodem, proč NSS zrušil první rozsudek městského soudu, byla jeho nepřezkoumatelnost. Z dále popsaných důvodů je však část kasačních námitek nepřípustná.
[16] Na úvod považuje NSS za vhodné poznamenat, že nesdílí pochybnosti žalovaného o tom, jakou informaci stěžovatel žádal poskytnout. Touto informací – a tedy předmětem řízení – je usnesení policejního orgánu o odložení věci ze dne 22. 6. 2022 (v rozsahu 118 stran), a to navzdory tomu, že stěžovatel částečně argumentuje i ve vztahu k usnesení vydanému 29. 2. 2024 (v rozsahu 188 stran) – k tomu viz dále bod [27].
[17] Stěžovatel městskému soudu opětovně vytýkal, že se nedostatečně zabýval tím, zda je možné poskytnout požadovaný dokument po vyloučení částí, které podle § 11 odst. 6 informačního zákona nelze poskytnout. Znovu tedy namítá, že jsou úvahy městského soudu ve vztahu k této otázce nepřezkoumatelné.
[18] Městský soud vystavěl odůvodnění nyní napadeného rozsudku na úzké souvislosti s jinou věcí týkající se (ne)poskytnutí téže informace jiným povinným subjektem, kterou řešil v řízení vedeném pod sp. zn. 8 A 26/2023. Na odůvodnění rozsudku ze dne 11. 2. 2026, č. j. 8 A 26/2023 - 104, pak v podstatné míře odkázal a v bodě 10 odůvodnění jej doslovně převzal. Jakkoli si NSS umí představit vhodnější způsob následování jiného rozhodnutí soudu v téže či obdobné věci, než je doslovné zkopírování části jeho odůvodnění, takový postup nezakládá pochybení městského soudu; ostatně tímto směrem stěžovatelova argumentace ani nemíří.
[19] K možnosti, že by žalovaný stěžovateli požadovaný dokument poskytl podle § 12 informačního zákona, městský soud uvedl, že pokud by věc nebyla po provedení dohledu ze strany žalovaného odložena, ale vyhodnocena jako odůvodňující zahájení trestního stíhání, mohlo by poskytnutí informace ohrozit činnost orgánů činných v trestním řízení nebo bezpečnostních sborů, která se týká předcházení, vyhledávání, odhalování nebo stíhání trestné činnosti. Zpřístupnění obsahu požadovaného dokumentu by v případě „obživnutí“ dané trestní věci mohlo negativně ovlivnit průběh dalšího trestního řízení. Dosavadní stav prověřování (včetně skutkových i právních úvah orgánů činných v trestním řízení) by se totiž stal veřejně známým, a to právě s ohledem na obsah usnesení, které popisuje všechny doposud provedené důkazy. Podle městského soudu by tím orgány činné v trestním řízení ztratily informační výhodu ve vztahu k prověřovaným (podezřelým) osobám.
[20] Městský soud dále výslovně uvedl, že ani případná „anonymizace“ (přesněji řečeno se jedná spíše o vyloučení části informací, na něž se vztahuje zákonná výluka) by na tomto závěru nemohla nic změnit, především s ohledem na to, že požadované usnesení obsahuje zcela konkrétní údaje vyplývající ze všech provedených důkazů (výslechů svědků, účetnictví, znaleckých posudků atd.), jejichž případné další použití v trestním řízení by mohlo být ohroženo či přímo zmařeno. Městský soud měl proto za to, že dokument nemohl být stěžovateli poskytnut ani částečně.
[21] Městský soud tedy uvážil, že i částečné poskytnutí dokumentu by mohlo ohrozit další činnost orgánů činných v trestním řízení, a uvedl také, z jakých důvodů. Podle stěžovatele není napadený rozsudek náležitě odůvodněný v otázce, jaké zájmy by byly poskytnutím informace ohroženy. Tento zájem však městský soud popsal: jde o schopnost orgánů veřejné moci vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost a stíhat trestné činy; tento zájem ostatně vyplývá již ze samotné formulace výluky podle § 11 odst. 6 informačního zákona. Námitka nepřezkoumatelnosti proto není důvodná. Nebylo proto namístě vyhovět stěžovatelovu požadavku, aby kasační soud nahradil v napadeném rozsudku chybějící úvahu městského soudu a sám posoudil aplikaci § 12 informačního zákona, neboť tato úvaha v napadeném rozsudku ve skutečnosti nechybí.
[22] NSS ve své judikatuře již dříve vyslovil, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Zrušení správního rozhodnutí, případně rozsudku krajského (městského) soudu pro nepřezkoumatelnost, je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (např. rozsudek ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, bod 28). Rozšířený senát v této souvislosti vyslovil, že aplikace kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti připadá v úvahu výjimečně, není-li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé. K aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je třeba přistupovat krajně zdrženlivě (usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 - 123, č. 3668/2018 Sb. NSS).
[23] Ačkoliv se tedy napadený rozsudek k uvedené otázce vyjadřuje ne zcela vhodnou formou (doslovným převzetím textu jiného rozsudku) a z věcného hlediska spíše obecně a stručně, NSS neshledal, že by z něj vůbec nebylo patrno, jak městský soud o aplikaci § 12 informačního zákona uvážil. Stručnost a obecnost, s jakou se této otázce věnoval, je navíc předurčena i charakterem informace, kterou stěžovatel požadoval. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2025, č. j. 2 As 47/2025 - 48, v němž kasační soud – navíc na půdorysu kauzy téhož stěžovatele a téže informace, jen požadované od jiného povinného subjektu – vyslovil, že je zcela logické, že tvrzení a osvědčující podklady povinného subjektu mohou být jen takové povahy, že mírou své konkrétnosti nezmaří účel výluky. Bylo by absurdní, aby se žadatel o informaci podstatný obsah této informace dozvěděl ze zdůvodnění, proč mu nesmí být poskytnuta. Odůvodnění toho, proč informace nebyla poskytnuta, bude tedy v případech výluky podle § 11 odst. 6 informačního zákona nutně balancovat mezi požadavkem přezkoumatelnosti a potřebou ochrany obsahu dané informace (bod 44 cit. rozsudku). NSS vzhledem k uvedenému nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
[24] K nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku směřuje také kasační námitka, že samotné naplnění výluky podle § 11 odst. 6 informačního zákona nepředstavuje absolutní překážku poskytnutí informací, ale současně je nutné, aby odepření informací obstálo v testu proporcionality. Městský soud se ale proporcionalitou odepření poskytnutí informace zabýval: v bodech 36 a 37 rozsudku č. j. 8 A 26/2023 - 104 (které doslovně převzal v bodě 10 napadeného rozsudku) zdůraznil, že primárním důvodem přiměřenosti omezení práva na informace je veřejný zájem na zachování schopnosti orgánů činných v trestním řízení efektivně vyšetřovat konkrétní trestnou činnost. Vyzdvihl to, že kontrola veřejnosti není zcela vyloučena, jen je časově omezena – odsunuta do doby, kdy poskytnutí informace již s uvedeným veřejným zájmem nebude v kolizi. Omezení práva na informace označil městský soud za legální, legitimní a nezbytné. Stěžovatelova námitka, jíž se domáhá aplikace testu proporcionality, tak není důvodná, neboť městský soud se přiměřeností omezení práva na informace přezkoumatelně zabýval. Samotné závěry městského soudu ve vztahu k proporcionalitě pak stěžovatel konkrétně nevyvrací.
[25] Námitka extenzivního výkladu podmínek omezení práva na informace, který směřuje proti smyslu a účelu ústavně zaručeného práva na informace, je nepřípustná; stěžovatel v žalobě nenamítal, že žalovaný tyto podmínky vyložil extenzivně, ač tak učinit mohl. V žalobě namítal jen to, že žalovaný a MSZ měli požadované usnesení posoudit z toho hlediska, zda není možné ji poskytnout alespoň zčásti. To je ovšem otázka (ne)použití § 12 informačního zákona, a nikoli výkladu omezení práva na informace podle § 11 odst. 6 informačního zákona žalovaným. Ten naopak stěžovatel v žalobě akceptoval. Vytýká-li nyní městskému soudu, že aproboval závěr žalovaného, který ale v žalobě nezpochybnil (a neučinil jej tedy vůbec předmětem soudního přezkumu), jde o nepřípustnou námitku (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Totéž platí o námitce, že městský soud sám neprověřil, zda stále probíhá dohled žalovaného podle zákona o státním zastupitelství; tuto námitku posoudil NSS jako nepřípustnou již ve svém předchozím rozsudku č. j. 2 As 33/2024 - 40, bodě 21. Pro úplnost NSS dodává, že posuzovaná věc se od jiné stěžovatelovy věci, vedené pod sp. zn. 2 As 60/2026, liší; zatímco v nynější věci správní orgány stěžovatele informovaly o tom, že ve věci stále probíhá dohled, ve věci sp. zn. 2 As 60/2026 tak neučinily.
[26] Stěžovatel dále poukazoval na články uveřejněné v médiích, z nichž podle něj plyne, že média požadovaným dokumentem disponovala, a je proto nespravedlivé, aby jemu bylo jeho poskytnutí odepřeno. Touto otázkou se kasační soud v předchozím rozsudku nezabýval (rozsudek č. j. 2 As 33/2024 - 40, bod 28). Námitka je proto přípustná, není však důvodná.
[27] Jak správně upozornil žalovaný, ve věci reklamní větve kauzy Čapí hnízdo byla vydána postupně dvě usnesení o odložení věci. První usnesení ze dne 22. 6. 2022 bylo v rozsahu 118 stran. Toto usnesení představuje informaci požadovanou stěžovatelem, která je předmětem tohoto řízení. Druhé usnesení ze dne 29. 2. 2024 bylo v rozsahu 188 stran a bylo zveřejněno na úřední desce MSZ a předmětem nynějšího žádosti o poskytnutí informací – již jen s ohledem na datum svého vydání – být nemohlo. Toto druhé usnesení také měla k dispozici redakce internetového deníku Seznam Zprávy. Kasační argumentace proti nerovnému přístupu tak postrádá smysl, protože stěžovatel se svou žádostí domáhal poskytnutí prvního usnesení. Nedůvodná je také námitka, že se na požadovanou informaci neměla vztahovat výluka z poskytnutí, protože šlo o informaci veřejně dohledatelnou. Zveřejněno bylo druhé usnesení; naproti tomu u prvního usnesení, které stěžovatel požadoval, zveřejnění prokázáno nebylo.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] NSS ze shora uvedených důvodů zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti mu však nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Sylva Šiškeová
předsedkyně senátu