Rozsudek ze dne 18. 4. 2013
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupená JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem [adresa] Uherské Hradiště, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 30. 4. 2010, č. j. 8097/2010-31-4, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Le. O., II) Lu. O., III) městys Buchlovice, se sídlem [adresa] [PSČ obec], a IV) Bc. M. L., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 10 A 150/2010 – 81,
t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 10 A 150/2010 – 81, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2006, č. j. 810/2005-D 144 Rozh, vydaným Obecním úřadem (nyní úřad městyse) Buchlovice, bylo žalobkyni podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nařízeno odstranění částí stavby na pozemku parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.] postavených v rozporu se stavebním povolením a s povolením změny stavby před jejím dokončením a dále byla žalobkyni zamítnuta žádost o povolení výjimky z § 22 odst. 3 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. K odvolání žalobkyně Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 20. 1. 2009, č. j. KUZL 4171/2009, rozhodnutí obecního úřadu částečně změnil (konkretizoval části stavby, které mají být odstraněny) – podstata však změněna nebyla.
[2] Na základě podnětu žalobkyně Ministerstvo pro místní rozvoj ve zkráceném přezkumném řízení obě předchozí rozhodnutí zrušilo rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010, č. j. 35259/2009-83/2625. Proti tomuto rozhodnutí podaly rozklad osoby zúčastněné na řízení ad I) až III). Ministr pro místní rozvoj rozkladu vyhověl a rozhodnutí ministerstva zrušil rozhodnutím ze dne 30. 4. 2010, č. j. 8097/2010 – 31 – 4. Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 10 A 150/2010 – 81, zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobkyně v kasační stížnosti namítla, že se městský soud neřídil žalobními námitkami a přezkoumával i jiné skutečnosti, které nebyly obsahem napadeného správního rozhodnutí. Městský soud nesprávně vyložil náležitosti rozkladu a vadně je aplikoval na rozklady podané osobami zúčastněnými na řízení ad I), II) a III). Dále žalobkyně městskému soudu vytkla nesprávný výklad § 82 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, týkající se rozsahu přezkumné povinnosti v řízení o rozkladu: výklad soudu znamená podle žalobkyně připuštění absolutní přezkumné pravomoci orgánu rozhodujícího o rozkladu. Soud se podle žalobkyně vůbec nezabýval otázkou vad podání, poučovací povinností a rovnými právy účastníků ve správním řízení Ministr pro místní rozvoj a stejně tak i městský soud zaměnili povinnosti správního orgánu při odstraňování vad podání za povinnost tvrzení a důkazní na straně žalobkyně při podání podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Výklad tohoto ustanovení soudem o menším rozsahu poučovací povinnosti správního orgánu je nezákonný. Žalobkyně též považovala postup správních orgánů v její věci za účelový s tím, že soud nahrazoval skutková zjištění těchto orgánů svými vlastními. Městským soudem zmiňované webové stránky nesvědčí o žádném jednání žalobkyně v rozporu se zákonem. Současný stav stavby napadaný v rozkladech (zejména výška stavby a provoz penzionu), existuje již mnoho let a je v souladu s právními předpisy. V replice k vyjádření osob zúčastněných na řízení ad I) a II) uvedla, že tyto osoby od počátku brojí obecně proti nemovitosti jako takové a jejich námitky se vůbec netýkají předmětu řízení. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil též žalobou napadené správní rozhodnutí.
[4] Osoby zúčastněné na řízení ad I) a II) ve svých několika vyjádřeních ke kasační stížnosti poukazovaly na konkrétní obtíže, které jim nepovolená stavba způsobuje. Vyjadřovaly se též ke kolaudačnímu rozhodnutí a k dalším správním rozhodnutím vydaným dříve ve věci, jakož i k náčrtům přiloženým žalobkyní ke kasační stížnosti, v nichž spatřovaly rozpory s projektovou dokumentací a skutečným stavem. Upozorňovaly na skutečnost, že vlastníkem předmětné stavby není žalobkyně, ale jiné osoby, a že stavba je užívána synem žalobkyně, panem L. K.
[5] Žalovaný a osoby zúčastněné na řízení ad II) a IV) se ke kasační stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřili.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti. V projednávané věci byla podána žaloba podle § 65 odst. 1 s. ř. s., podle kterého ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak. Aktivní procesní legitimace podle citovaného ustanovení je založena tvrzením účastníka řízení, že byl na svých subjektivních (hmotných) právech zkrácen buď přímo rozhodnutím správního orgánu, nebo v důsledku porušení svých procesních práv v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Předpokladem aktivní věcné (hmotné) legitimace pak je, že žalobce je nositelem subjektivního hmotného práva, proti jehož porušení žalobou brojí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 8/2004 - 61, www.nssoud.cz).
[9] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k otázce aktivní věcné legitimace v usnesení ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, publikovaném pod č. 534/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „[v]ěcná legitimace je potom stavem plynoucím z hmotného práva, mající ovšem význam pouze v rámci procesu. Věcná legitimace je předpokladem úspěšnosti žaloby a nikoliv předpokladem meritorního projednání a rozhodnutí věci, jako je tomu u procesní podmínky. Aby byl žalobce úspěšný, musí být aktivně věcně legitimován, tj. musí být nositelem subjektivního práva, jehož ochrany se domáhá, a žalovaný musí být legitimován pasivně, tj. musí být nositelem tomu odpovídající subjektivní povinnosti; z tohoto pravidla platí jako výjimky případy, v nichž je věcná legitimace založena procesně: u aktivní věcné legitimace je to např. § 65 odst. 2 s. ř. s., u pasivní je to případ, kdy po vydání napadeného rozhodnutí dojde k přechodu působnosti na jiný správní orgán.“
[10] Ustanovení § 65 a násl. s. ř. s. v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožňuje přezkoumání individuálních správních aktů soudem, tedy právně mocenského zásahu do sféry práva a svobod explicitně uvedených adresátů, případně dalších, implicitně v právech zasažených osob. Podle okruhu osob, které takovýto akt zavazuje, je možno odlišovat akty, které řeší osobní poměry adresátů, jímž jsou určeny (akty ad personam) anebo které se týkají adresáta v podstatě kvůli jeho vztahu k určité věci – např. nemovitosti (akty in rem). Zatím co správní akty ad personam zavazují pouze v nich jmenovitě uvedené osoby, jsou správní akty in rem závazné i pro jejich právní nástupce, na něž práva a povinnosti z těchto aktů přecházejí. Akty in rem působí vůči každé osobě, která se ve vztahu k předmětu daného aktu nachází ve stejné právní situaci jako původní adresát (viz též Hendrych D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, s. 119 – 120, též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č.j. 8 As 24/2006 – 60, www.nssoud.cz ).
[11] V projednávané věci bylo rozhodnuto o odstranění částí konkrétní stavby podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení se přitom odstranění stavby nařizuje vlastníku této stavby. Ačkoliv je tedy v příslušném rozhodnutí uvedena jako povinný subjekt žalobkyně, jedná se o správní rozhodnutí in rem, které se vztahuje ke konkrétní nemovité věci a jež zavazuje i právní nástupce žalobkyně. Jestliže dojde k převodu či přechodu vlastnictví k předmětné stavbě z žalobkyně na jinou osobu, není již žalobkyně povinna k odstranění stavby, neboť tato povinnost přechází na její právní nástupce. Z toho ovšem plyne též závěr, že správní rozhodnutí v takovém případě přestává jakkoliv zasahovat do subjektivního práva žalobkyně, resp. do její právní sféry.
[12] Na základě tvrzení osob zúčastněných na řízení Nejvyšší správní soud ověřil nahlédnutím do katastru nemovitostí, že žalobkyně v současné době není vlastnicí stavby, jejíž odstranění bylo nařízeno; vlastnicemi jsou E. K. a M. K., každá z jedné poloviny. Ze soudního spisu pak zdejší soud zjistil, že osoba zúčastněná na řízení ad III) dopisem ze dne 31. 3. 2011 sdělila městskému soudu, že došlo ke změně vlastnictví z žalobkyně na nové vlastnice (viz č. l. 51 spisu).
[13] V průběhu řízení před městským soudem se tedy do sféry městského soudu dostala indicie zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobkyně. Procesní předpoklad aktivní legitimace byl sice splněn tím, že stěžovatelka tvrdila porušení svých práv, nicméně nadále bylo pochybné, zda je též nositelkou hmotného práva, se kterým je její aktivní (věcná) legitimace neoddělitelně spjata. V takovém případě byl ovšem městský soud povinen z úřední povinnosti prověřit, zda a kdy k převodu vlastnického práva – a tedy i ke ztrátě věcné legitimace – došlo. Otázka aktivní legitimace totiž není závislá na tvrzeních a důkazech stran, nýbrž správní soud ji musí vyjasnit sám předtím, než se začne zabývat jednotlivými žalobními body. Pokud by to neučinil, mohl by třeba i zrušit správní rozhodnutí k žalobě osoby, jejíž právní sféry se správní rozhodnutí nijak nedotýkalo. Takový postup by byl ovšem v rozporu se smyslem řízení podle § 65 a násl. s. ř. s., jakož i s ochranou poskytovanou v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[14] Pokud by se soud meritorně zabýval věcí za situace, kdy žalobkyni již nesvědčila aktivní legitimace, s odůvodněním, že tato skutečnost nemá na posouzení věci vliv, dopustil by se dle stávající judikatury zdejšího soudu vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 As 9/2010 – 255, publikovaný pod č. 2377/2011 Sb. NSS). V nyní projednávaném případě ovšem městský soud na indicii zpochybňující aktivní legitimaci žalobkyně nijak nereagoval – ani procesními úkony, ani v odůvodnění svého rozsudku. V takovém případě je ovšem třeba jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se k otázce aktivní legitimace nijak nevyjádřil [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud pro úplnost zdůrazňuje, že výslovně zabývat se otázkou aktivní legitimace je třeba pouze tehdy, je-li podle tvrzení stran nebo podle informací, jež má k dispozici soud, sporná.
[15] V novém řízení bude muset městský soud v prvé řadě ověřit dotazem na žalobkyni nebo na příslušný katastrální úřad, zda a kdy k převodu vlastnického práva došlo. V úvahu pak připadají následující obecné scénáře řešení sporu. Pokud k převodu vlastnictví došlo již před podáním žaloby, byla žaloba podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, a v takovém případě městský soud žalobu s největší pravděpodobností odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Pokud k převodu vlastnictví došlo v průběhu řízení před soudem, pak podle stávající judikatury Nejvyššího správního soudu vzniká městskému soudu povinnost poučit žalobkyni o možnosti podat návrh podle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., soudní řád správní. Jestliže žalobkyně návrh podá a městský soud následně rozhodne o procesním nástupnictví, bude nadále v řízení pokračovat s právními nástupci žalobkyně. Jestliže žalobkyně návrh nepodá nebo nebude soudem kladně rozhodnuto o procesním nástupnictví, bude třeba s největší pravděpodobností žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace, aniž by se však soud blíže zabýval jednotlivými žalobními body. V případě, že se v řízení objeví jiné pro věc podstatné skutečnosti, městský soud je zohlední a přizpůsobí jim svůj procesní postup.
[16] Nejvyšší správní soud se za této situace dále zabýval tím, zda je oprávněn odpovědět na námitky žalobkyně uplatněné v kasační stížnosti. Při řešení této otázky aplikoval Nejvyšší správní soud usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, www.nssoud.cz. V tomto usnesení rozšířený senát vyslovil, že „krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud podotýká, že zabývat se těmito oddělitelnými otázkami je nutno jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci (či lze-li vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, že takový význam mít bude). Pokud se však s ohledem na dosavadní výsledky řízení, povahu věci či z jiných důvodů stávají v důsledku zrušovacího rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost některé skutkové a právní otázky (a k nim směřující žalobní či stížní námitky) bezpředmětnými, není nutno se jimi zabývat; postačí toliko zdůvodnit, proč je má soud v daném řízení nadále za bezpředmětné“.
[17] Jelikož se městský soud nevypořádal s otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně, postrádá smyslu se blíže zabývat konkrétními námitkami kasační stížnosti směřujícími do způsobu, jakým se městský soud vypořádal s žalobními body. Teprve po vyjasnění otázky, zda je žalobkyně vůbec oprávněna brojit proti rozhodnutí ministra správní žalobou, bude moci městský soud (a případně též následně Nejvyšší správní soud) přikročit k posouzení námitek směřujících do věci samé.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) a bude v něm dále jednat též s osobou zúčastněnou na řízení ad IV) jako novou vlastnicí sousedního domu č. p. [č.p.], která zdejšímu soudu k příslušné výzvě včas oznámila, že bude uplatňovat práva ve smyslu § 34 s. ř. s.
[19] V novém řízení rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 18. 3. 2013
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem [adresa] Uherské Hradiště, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 30. 4. 2010, č. j. 8097/2010-31-4, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. O., II) L. O., a III) městys Buchlovice, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 10 A 150/2010 – 81, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
t a k t o :
I. Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.
II. Žalobkyni s e u k l á d á zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2006, č. j. 810/2005-D 144 Rozh, vydaným Obecním úřadem (nyní úřad městyse) Buchlovice, bylo žalobkyni podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nařízeno odstranění částí stavby na pozemku parc. č. X v k. ú. B. postavených v rozporu se stavebním povolením a s povolením změny stavby před jejím dokončením a dále byla žalobkyni zamítnuta žádost o povolení výjimky z § 22 odst. 3 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. K odvolání žalobkyně Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 20. 1. 2009, č. j. KUZL 4171/2009, rozhodnutí obecního úřadu částečně změnil (konkretizoval části stavby, které mají být odstraněny) – podstata však změněna nezůstala.
[2] Na základě podnětu žalobkyně Ministerstvo pro místní rozvoj ve zkráceném přezkumném řízení obě předchozí rozhodnutí zrušilo rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010, č. j. 35259/2009-83/2625. Proti tomuto rozhodnutí podali rozklad všechny tři osoby zúčastněné na řízení. Ministr pro místní rozvoj rozkladu vyhověl a rozhodnutí ministerstva zrušil rozhodnutím ze dne 30. 4. 2010, č. j. 8097/2010 – 31 – 4. Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 10 A 150/2010 – 81, zamítl.
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost a současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Podle žalobkyně je z povahy věci zřejmé, že výkonem rozhodnutí o odstranění části stavby dojde k nenapravitelnému následku na stavbě a k nutnosti zabezpečení odstraněných částí, přičemž tato opatření si vyžádají náklady v řádech stovek tisíc korun. Stávající stav nezpůsobuje podle žalobkyně negativní důsledky z hlediska jak veřejného zájmu, tak i účastníků řízení. Odkladný účinek byl přiznán též městským soudem a stejné podmínky pro jeho přiznání trvají i nadále.
[4] Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení ad III) se v poskytnuté lhůtě k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřili; osoby zúčastněné na řízení ad I) a II) pak uvedli, že s návrhem nesouhlasí a žádají o rychlené řešení dle uvážení soudu.
[5] Podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Odkladný účinek podle § 107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, publikované pod č. 786/2006 Sb. NSS).
[6] Zákonem č. 303/2011 Sb. kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo s účinností od 1. 1. 2012 ke změně úpravy podmínek pro přiznání odkladného účinku v § 73 s. ř. s. Na rozdíl od předchozí právní úpravy již není nutné prokazovat tzv. nenahraditelnou újmu žalobce (resp. důvodnou obavu její hrozby), nýbrž stačí pouze poukázat na nepoměr mezi následkem (slovy zákona „újmou“), který by vznikl žalobci nepřiznáním odkladného účinku a případnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Přiznání odkladného účinku nesmí být současně v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb. v bodu 38 uvádí: „Institut odkladného účinku správní žaloby má pro faktickou úroveň ochrany veřejných subjektivních práv (tedy pro naplňování základního smyslu správního soudnictví) často klíčový význam. V situacích, kdy je žalobce vystaven hrozbě těžko napravitelné nebo kompenzovatelné újmy, může být pro žalobce rozhodnutí o jeho žádosti o přiznání odkladného účinku přednější než případné vyhovění samotné žalobě za situace, kdy je zrušené rozhodnutí již "konzumováno" a zásah do práv či zájmů hájených žalobcem neodstranitelný. Za základní problém současné právní úpravy lze označit skutečnost, že zákonodárce neponechal na uvážení soudu, kterému z konfliktních zájmů dát v konkrétním případě přednost, ani neupravil pouhá vodítka pro tuto úvahu. […] Každé rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku musí být vždy řádně odůvodněno, proto se tato povinnost stanovuje explicitně.“
[8] Lze tedy shrnout, že současná úprava je ve vztahu k přiznání odkladného účinku příznivější než úprava předešlá.
[9] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje kumulativní splnění výše uvedených zákonných předpokladů (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výrazné disproporcionality újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly; a 2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit lze (tj. uložené právní povinnosti nelze vynucovat, přiznaná oprávnění nelze uplatňovat, odejmutá oprávnění zůstávají zachována, atd.).
[10] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel. Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje a uvést její intenzitu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.
[11] Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci a z obsahu spisového materiálu.
[12] V projednávané věci je zřejmé, že zrušujícím rozhodnutím ministra pro místní rozvoj nic nebrání výkonu předchozího rozhodnutí o odstranění stavby. Nejvyšší správní soud ze spisu a z podkladů předložených žalobkyní zjistil, že odstraněna má být nikoliv nepatrná část stavby (v podstatě jeden celý štít střechy společně s navazujícími příčkami a dále řada střešních oken). Je zřejmé, že sám výkon rozhodnutí bude finančně náročný a že odstraněním této části stavby může dojít k nevratnému zásahu do vlastnického práva žalobkyně. Újma žalobkyně je zde tudíž zřetelně prokázána. Pokud jde o újmu jiných osob (v tomto případě osob zúčastněných na řízení), lze ze spisu a z vyjádření ke kasační stížnosti dovodit, že v případě neodstranění stavby může docházet k nadměrnému zastínění jejich pozemku, případně že budou omezování při rozebírání domu č. p. X, který je v těsné blízkosti stavby žalobkyně (nebudou moci použít techniku). Při zvážení obou újem se proto Nejvyšší správní soud přiklonil na stranu žalobkyně, neboť nemá pochyb o tom, že její újma převáží nad případnou újmou osob zúčastněných na řízení
[13] Nejvyšší správní soud rovněž na základě informací ze správního a soudního spisu jakož i po zvážení celé věci neshledal, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s konkrétním veřejným zájmem. Skutečnost, že prozatím nedojde k naplnění vykonatelného rozhodnutí o odstranění stavby, tímto rozporem sama o sobě není: odkladný účinek totiž pouze odsouvá účinky (realizaci) tohoto rozhodnutí). Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud žalobkyni vyhověl a kasační stížnosti přiznal odkladný účinek: do rozhodnutí zdejšího soudu o kasační stížnosti se tak pozastavují účinky rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 30. 4. 2010, č. j. 8097/2010-31-4, a nemůže dojít k výkonu rozhodnutí obecního úřadu a krajského úřadu ukládajících odstranění předmětné stavby. Soud však připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.). Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá výsledek řízení o kasační stížnosti.
[14] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu poplatku ve výši 1.000 Kč. Poplatková povinnost za návrh na vydání odkladného účinku vzniká uložením povinnosti zaplatit soudní poplatek [§ 4 odst. 1 písm. h) citovaného zákona per analogiam, srov. k tomu detailně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32]. Proto soud ve výroku II. tohoto usnesení uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za podání uvedeného návrhu. Ke splnění této povinnosti stanovil soud osobě zúčastněné na řízení lhůtu v délce tří dnů od právní moci tohoto usnesení v souladu s § 7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích.
[15] V nyní posuzovaném případě žalobkyně soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uhradila v plné výši ještě před rozhodnutím soudu o tomto návrhu. Přesto jí soud musel ve výroku II. tohoto usnesení uložit povinnost uhradit soudní poplatek za podání uvedeného návrhu, neboť teprve dnem nabytí právní moci tohoto usnesení vznikne žalobkyni povinnost soudní poplatek uhradit. Částka, která byla žalobkyní v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uhrazena, bude po nabytí právní moci tohoto usnesení použita na úhradu poplatkové povinnosti za podání návrhu na přiznání odkladného účinku. Byť tedy soud žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, není žalobkyně povinna soudu nic dalšího hradit.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu