Rozsudek ze dne 13. 11. 2023
Plný text
k § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění účinném do 1. 8. 2021
k čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (v textu jen „směrnice 2004/38/ES“)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2023, čj. 1 Azs 106/2023-75)
Žalobci podali dne 30. 1. 2019 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť hodlali na území České republiky pobývat přechodně po dobu delší než tři měsíce společně se svým synem – českým občanem. Ministerstvo vnitra rozhodnutími ze dne 18. 8. 2022 žádosti podle § 87e odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců zamítlo, neboť žalobci neprokázali, že jsou příbuznými občana EU, který ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, žil před vstupem na území s občanem EU ve společné domácnosti. Z tohoto důvodu bylo shledáno, že žalobci nejsou rodinnými příslušníky občana EU ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 1. 8. 2021. Odvolání žalobců proti rozhodnutím ministerstva žalovaná zamítla rozhodnutími ze dne 13. 10. 2022.
Proti těmto rozhodnutím žalobci brojili žalobami, které Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 4. 2023, čj. 31 A 34/2022-56, zamítl. Připomenul, že výkladem § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, čj. 3 Azs 271/2022-26, č. 4480/2023 Sb. NSS. Krajský soud shledal, že žalobce nelze považovat za rodinné příslušníky ve smyslu daného ustanovení. Nejedná se o tzv. dynamickou situaci, neboť žalobci žijí v České republice od roku 2007 a žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podali v roce 2019, poté, co jejich syn nabyl české státní občanství. Žádosti žalobců o připojení se k občanu EU proto nešlo považovat za žádosti o prvotní přechodný pobyt, neboť bezprostředně nenásledoval dobu jejich soužití ve společné domácnosti s občanem EU v jiné zemi a současně syn žalobců v době soužití ve společné domácnosti v Turecku ještě nebyl českým občanem. Nejedná se však ani o tzv. statickou situaci. Žalobci se sice v průběhu jejich pobytu na území České republiky stali rodinnými příslušníky občana EU, avšak na území pobývali od svého příchodu v roce 2007 bez pobytových oprávnění, a nejednalo se tedy o žádosti o následné pobytové oprávnění. V případě statické situace je totiž překážkou, že žalobci neměli nikdy na území České republiky povolen pobyt.
Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž – mimo jiné – namítali, že soud i správní orgány chybně aplikovaly § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců. Výklad krajského soudu, který vzal za rozhodující skutečnost, že stěžovatelé pobývali na území České republiky od počátku bez pobytových oprávnění, je příliš restriktivní. Rozsudek čj. 3 Azs 271/2022-26 dopadá i na jejich situaci, neboť zde reálně dlouhodobě pobývají.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu. Stěžovatelé nespadají pod definici § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, neboť nemají na území České republiky povolen pobyt. Podle žalované je tato podmínka výslovně uvedena v zákonné definici.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.A Jiné vady řízení před krajským soudem podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že jediná skutková okolnost, na které krajský soud vystavěl svůj právní závěr, je v rozporu s obsahem správního spisu. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel a) zde pobývá nelegálně od 1. 11. 2017. Stěžovatelé po svém příjezdu na území České republiky nejprve neúspěšně žádali o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu let 2011 až 2014 jim ministerstvo opakovaně udělovalo víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Z tohoto titulu pak bylo stěžovateli a) uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území podle § 43 zákona o pobytu cizinců s platností od 4. 1. 2014 do 3. 7. 2014. Stěžovatelce bylo stejné pobytové oprávnění uděleno s platností od 4. 1. 2014 do 3. 12. 2014.
[15] Skutkové zjištění krajského soudu, že stěžovatelé nikdy nebyli držiteli pobytového oprávnění, je tedy chybné a rozporné s obsahem správního spisu. Krajský soud se tím dopustil vady v řízení o žalobě. Proto je třeba posoudit, zda tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť pouze v takovém případě je namístě napadené rozhodnutí zrušit [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Zde je třeba zdůraznit, že tento zrušovací důvod počítá s pouhou možností, že je rozhodnutí nezákonné, nikoliv s jistotou. Pro posouzení, zda mohla mít procesní vada za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, je nutno přihlédnout mimo jiné k tomu, zda mohla tato vada vést k odlišnému výsledku věcného rozhodnutí (přiměřeně srov. rozsudky NSS ze dne 20. 4. 2017, čj. 2 Azs 343/2016-44, ze dne 14. 11. 2017, čj. 2 Azs 331/2017-33, a ze dne 18. 2. 2022, čj. 5 Azs 308/2020-76).
[16] Výsledek věcného posouzení krajského soudu přitom vycházel ze skutkového zjištění, že stěžovatelům zde nikdy nebyla udělena žádná forma pobytového oprávnění. Jeví se proto jako logické, že krajský soud zatížil rozsudek vadou spočívající v tom, že jím zjištěný skutkový stav je v rozporu s obsahem správního spisu, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud však současně i nesprávně posoudil právní otázku, na jejímž podkladu tento skutkový stav zjistil, přičemž na stejném právním názoru stojí již rozhodnutí správních orgánů. To samo o sobě kasační soud nutně muselo vést ke zrušení napadeného rozsudku i napadeného rozhodnutí. (…)
III.B Kritérium „ve státě, ve kterém měl povolen pobyt“ jako součást definice rodinného příslušníka podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců
[25] Nejvyšší správní soud připomíná, že v rozsudku čj. 3 Azs 271/2022-26, na který krajský soud odkázal, dospěl k závěru, že § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 15a odst. 3 téhož zákona dopadá jak na dynamické situace, kdy rodinný příslušník žádá o prvotní přechodný pobyt v souvislosti se svým přesunem na území České republiky z důvodu doprovázení či následování občana České republiky, s nímž bezprostředně předtím žil ve společné domácnosti v jiné zemi, tak i na statické situace, v nichž žádá o přechodný pobyt rodinný příslušník občana České republiky, který na území České republiky již dlouhodobě pobývá a žije ve společné domácnosti s osobou, jež má k okamžiku podání žádosti státní občanství České republiky (např. vzhledem k nabytí státního občanství České republiky jeho příbuzným, s nímž sdílí společnou domácnost). Slovní spojení „stát, ve kterém měl povolený pobyt“, obsažené v § 15a odst. 2 písm. a) bodě 1 zákona o pobytu cizinců, musí logicky zahrnovat i území samotné České republiky.
[26] Tyto závěry přitom krajský soud nezpochybňuje. Při svém posouzení projednávané věci, která se zaměřila na další, v citovaném rozsudku neřešenou otázku, však vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelé nikdy neměli na území České republiky povolen pobyt a že tedy žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu nebyla žádostí o následující pobytové oprávnění. Proto se dle jeho názoru nejedná o rodinné příslušníky ve smyslu tohoto ustanovení. Krajský soud přitom tvrdí, že vycházel z rozsudku čj. 3 Azs 271/2022-26. Stěžovatelé naopak namítají, že závěry plynoucí z tohoto rozsudku dopadají i na jejich situaci, jsou rodinnými příslušníky podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, a že tento rozsudek tedy krajský soud vyložil nesprávně.
[27] Již ministerstvo přitom uvedlo, že „stěžovatele nelze považovat za rodinné příslušníky občanů EU, kteří žili ve společné domácnosti s občanem EU ve státě, ve kterém měli povolen pobyt, neboť v ČR, kde stěžovatelé žili se svým synem R., již občanem ČR, ve společné domácnosti, neměli povolen pobyt“.
[28] Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a doprovází občana Evropské unie na území nebo následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, je povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce. Podle § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 1. 8. 2021, o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník občana Evropské unie uvedený v odstavci 1 povinen požádat ministerstvo ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Cizinec, který se stane rodinným příslušníkem občana Evropské unie v průběhu pobytu na území, je povinen požádat o vydání povolení k přechodnému pobytu ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a cizinec s jiným oprávněním k pobytu, do 3 měsíců ode dne uplynutí platnosti tohoto oprávnění.
[29] Podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 1. 8. 2021, platilo, že za rodinného příslušníka občana Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, žil před vstupem na území s občanem Evropské unie ve společné domácnosti.
[30] Podle § 15a odst. 3 tohoto zákona, ve znění účinném do 1. 8. 2021, ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.
[31] Pojem „rodinný příslušník občana Evropské unie“ obsažený v § 15a zákona o pobytu cizinců v sobě zahrnuje celkem čtyři odlišné skupiny cizinců. Mezi rodinnými příslušníky občanů EU odlišuje na jedné straně blízké rodinné příslušníky podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení vychází z definice „rodinného příslušníka“ podle čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/38/ES a rozumí se jím manžel, registrovaný partner a za určitých okolností i potomci a předci v přímé linii. Na druhé straně definuje skupinu širších rodinných příslušníků podle § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení transponuje definici tzv. oprávněných osob podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Jimi jsou za určitých podmínek ostatní rodinní příslušníci a rovněž partner, se kterým má občan EU doložený trvalý vztah (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2023, čj. 5 Azs 53/2023-18). Tuto druhou skupinu širších rodinných příslušníků však český zákonodárce (za právního stavu relevantního pro nyní projednávaný případ) se skupinou první zrovnoprávnil. Zákon o pobytu cizinců totiž v otázce práv a povinností, a to včetně práva vstupu a pobytu, nerozlišuje mezi rodinnými příslušníky podle § 15a odst. 1 a § 15a odst. 2.
[32] Článek 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES přitom stanoví, že tato směrnice se vztahuje na občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky. Ostatně i Soudní dvůr potvrdil, že právo pobytu v členském státě přísluší na základě směrnice 2004/38/ES pouze těm státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice rodinnými příslušníky občana Unie, který využil své právo volného pohybu (srov. rozsudky ze dne 25. 7. 2008, Metock a další, C-127/08, a ze dne 5. 5. 2011, McCarthy, C-434/09).
[33] Do působnosti práva EU nespadá právní úprava týkající se rodinných příslušníků občanů České republiky, kteří nevyužili práva volného pohybu. V této oblasti požívá Česká republika, stejně jako jiné členské státy EU, volné úvahy, jaká práva těmto kategoriím osob přizná. Český zákonodárce však do zákona o pobytu cizinců vložil i § 15a odst. 3, podle kterého ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem občana České republiky.
[34] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podobné legislativní rozšíření je zajisté možné. Má ale své důsledky, jako je tomu v projednávané věci. Znamená totiž, že rozhodnutím českého zákonodárce se pak vnitrostátní úprava transponující unijní právní režim vztahuje i na statické rodinné příslušníky. Stěžovatelé tvrdí, že jsou širší rodinní příslušníci nacházející se ve statické situaci. Jejich syn, od kterého své pobytové oprávnění odvozují, se stal českým občanem ve chvíli, kdy se již nacházeli ve statické situaci. Nevyužili tedy práva volného pohybu v době, kdy by byli příbuznými občana EU. Nespadají proto do působnosti směrnice 2004/38/ES. Spadají však do působnosti vnitrostátního právního režimu, který z unijní úpravy vychází, a který na ně český zákonodárce záměrně a explicitně rozšířil.
[35] Rozšířený senát již v usnesení ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, uvedl, že přijetím právní úpravy, podle které se ustanovení týkající se rodinného příslušníka občana EU použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky, došlo z vůle vnitrostátního zákonodárce nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů České republiky s rodinnými příslušníky občanů EU (bod 45). Tento úmysl zákonodárce je podle rozšířeného senátu zjevný z důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb., který je transpozicí směrnice 2004/38/ES. Podle rozšířeného senátu přijetím § 15 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (který odpovídá § 15a odst. 3 tohoto zákona ve znění relevantním pro nyní posuzovaný případ) došlo k rozšíření působnosti unijního práva na situace, které do působnosti unijního práva nespadají (bod 46). Z toho důvodu dospěl rozšířený senát k závěru, že ustanovení zákona o pobytu cizinců upravující omezení svobody pohybu a pobytu občanů EU a jejich rodinných příslušníků je nutno vyložit způsobem souladným s právem EU v případě všech rodinných příslušníků občana EU a občana České republiky, bez ohledu na to, zda využili své právo volného pohybu (bod 48).
[36] Ačkoliv z pohledu unijního práva nemůže jeden členský stát unilaterálním právním aktem (svým vnitrostátním právním předpisem) rozšířit působnost unijního aktu(ta je stanovena výlučně unijním zákonodárcem a stejná ve všech členských státech), myšlenka vyjádřená v citovaném usnesení je korektní s ohledem na tvrzení, že členský stát může rozšířit působnost vnitrostátních právních aktů unijní právo provádějící nad rámec samotným unijním právem předvídaný, pokud to sám unijní akt nezakazuje.
[37] V návaznosti na citované závěry rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, čj. 1 Azs 273/2016-29, č. 3536/2017 Sb. NSS, zdůraznil, že předchozí znění pro nynější věc relevantního ustanovení je nutno vykládat v souladu s čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38/ES, které definují osoby považované za rodinné příslušníky občanů EU („kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, členy domácnosti občana EU“), i v těch případech, kdy občan České republiky, od kterého jeho rodinný příslušník svou žádost odvíjí, nevyužil své právo volného pohybu. Směrnice je totiž použitelná pouze nepřímo, na základě odkazu ve vnitrostátním právu.
[38] Na závěry tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku čj. 3 Azs 271/2022-26, který v nyní napadeném rozhodnutí rozebral krajský soud a o šíři jehož výkladu se nyní přou stěžovatelé. Konstatoval, že § 15a zákona o pobytu cizinců stanovuje stejná pravidla a používá stejné výrazy pro situace v působnosti směrnice 2004/38/ES (dynamických občanů EU/České republiky a jejich rodinných příslušníků) i na situace čistě vnitrostátní (statických občanů České republiky a jejich rodinných příslušníků). Pojmy obsažené v tomto ustanovení je tudíž, při absenci výslovné odlišné legislativní volby učiněné zákonodárcem, nutné vykládat stejně.
[39] Směrnice 2004/38/ES se proto na situaci statických občanů České republiky a jejich rodinných příslušníků uplatní zprostředkovaně, a to na úrovni zachování pojmové jednoty kategorií, které se vnitrostátně vztahují jak na situace unijním právem upravené, tak na situace, na které členský stát stejnou úpravu jednostranně rozšířil. Ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) ve spojení s § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, je proto nutné interpretovat tak, aby výklad uvedeného ustanovení a jeho dopad na rodinné příslušníky občanů České republiky v rámci situací spadajících výhradně do působnosti české právní úpravy byl souladný s úpravou přijatou na úrovni EU. Zohledněna by tak měla být relevantní ustanovení směrnice 2004/38/ES (zejména čl. 3), judikatura Soudního dvora, a především účel a smysl, který tato právní úprava a její relevantní ustanovení sledují. Výklad § 15a zákona o pobytu cizinců musí podle Nejvyššího správního soudu i v případě rodinných příslušníků občanů České republiky reflektovat smysl a cíl čl. 3 odst. 2 směrnice, jímž je zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu.
[40] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že byť stěžovatelé nejsou rodinnými příslušníky občanů EU spadající do působnosti směrnice 2004/38/ES, jeho judikatura, a to včetně rozhodovací činnosti rozšířeného senátu, již v minulosti dovodila, že prostřednictvím tzv. vnitrostátního dorovnání obsaženého v § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, v použitelném znění, má být na základě jasného pokynu českého zákonodárce v těchto situacích (statických a širších rodinných příslušníků) právo EU rovněž zohledněno.
[41] Pokud se týká výkladu konkrétní podmínky, v projednávané věci sporné, definice migrujících širších rodinných příslušníků občanů EU v českém právním řádu je transpozicí čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Ten stanoví, že aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 akteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně.
[42] Česká jazyková verze tedy hovoří o zemi, z níž rodinní příslušníci pocházejí. Rovněž anglická jazyková verze definuje tyto osoby jako any other family members, irrespective of their nationality, not falling under the definition in point 2 of Article 2 who,in the country from which they have come, are members of the household of the Union citizen having the primary right of residence. Německá jazyková verze hovoří o Herkunftsland (země původu), francouzská jazyková verze o le pays de provenance (země původu), nizozemská in het land van herkomst (země původu) a rovněž slovenská jazyková verze obsahuje výraz v krajine, z ktorej prišli.
[43] Ze znění čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES je tedy zřejmé, že pro naplnění definice v něm obsažené neklade požadavek, aby stát, ve kterém žil příbuzný občana EU před vstupem na území ve společné domácnosti s občanem EU, byl státem, jehož je občanem nebo ve kterém měl povolen pobyt. Jinými slovy řečeno, směrnice pro naplnění definice další oprávněné osoby ve smyslu jejího čl. 3 odst. 2 nepožaduje, aby byla prokázána oprávněnost předchozího pobytu v zemi, z níž tento cizinec přichází.
[44] Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 15. 9. 2022, Minister for Justice and Equality (Bratranec občana Unie, který je státním příslušníkem třetí země), C-22/21, zabýval výkladem definice obsažené v čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES a upřesněním kritérií, která musí být za tímto účelem zohledněna. Na položené otázky odpověděl tak, že čl. 3 odst. 2 první pododstavec písm. a) směrnice 2004/38/ES musí být vykládán v tom smyslu, že „pojem ‚ostatní rodinný příslušník, který je členem domácnosti občana Unie s primárním právem pobytu‘, uvedený v tomto ustanovení, označuje osobu, kterou s tímto občanem pojí vztah závislosti založený na úzkých a stabilních osobních vazbách navázaných v téže domácnosti v rámci společného domácího života, jenž přesahuje rámec pouhého dočasného soužití, určovaného čistě účelovými důvody“. Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že „i když čl. 3 odst. 2 první pododstavec směrnice 2004/38/ES odkazuje na vnitrostátní předpisy, tento odkaz […] se netýká definice osob uvedených v tomto ustanovení, ale podmínek, za kterých hostitelský členský stát musí usnadnit vstup a pobyt těchto osob“. Proto odmítl, aby členské státy pro naplnění definice uložily dodatečné kritérium, které znění ustanovení směrnice nestanoví. V konkrétním případě se jednalo o požadavek irské správní praxe, aby pro naplnění pojmu „ostatní rodinný příslušník, který je členem domácnosti občana Unie“ byl tento občan EU hlavou dané domácnosti.
[45] Z uvedeného tedy vyplývá, že definice širšího rodinného příslušníka občana EU (České republiky) podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, která transponuje definici dalších oprávněných osob podle čl. 3 odst. 2 první pododstavec písm. a) směrnice 2004/38/ES, nemůže nad rozsah směrnice obsahovat další dodatečné kritérium. Tedy ani to, že ve státě, ze kterého rodinný příslušník přichází, měl povolen pobyt. Ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců tento požadavek zavádí, aniž by jakkoliv osvětlilo, proč a zda se chtěl zákonodárce v případě statických širších rodinných příslušníků občana České republiky (viz odkaz v § 15a odst. 3 tohoto zákona) odchýlit od jinak stejného pojmosloví, které má platit pro všechny výše uvedené a zákonem upravené čtyři skupiny osob (dynamické/statické, užší/širší rodinné příslušníky).
[46] Nejvyšší správní soud navíc podotýká, že aktuální znění ustanovení obsahujícího danou definici, které je účinné od 2. 8. 2021 [§ 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců], již tuto podmínku neobsahuje. Toto ustanovení po účinnosti novelizujícího zákona č. 274/2021 Sb. stanoví, že rodinným příslušníkem občana Evropské unie se dále rozumí cizinec, který je příbuzným občana Evropské unie nebo státního občana České republiky přihlášeného k trvalému pobytu na území aje v zemi, z níž pochází, členem domácnosti tohoto občana Evropské unie nebo státního občana České republiky.Důvodová zpráva k zákonu č. 274/2021 Sb. přitom uvádí, že navrhovaný odstavec 3 je přesnou transpozicí čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES.
[47] Až do přijetí zákona č. 379/2007 Sb. přitom tato podmínka rovněž nebyla českým zákonodárcem vyžadována. Podle § 15a odst. 4 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 27. 4. 2006 do 20. 12. 2007 platilo, že ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se obdobně vztahují i na cizince, který s občanem Evropské unie žije ve společné domácnosti. Novelizující zákon č. 379/2007 Sb. zavedl podmínku života ve společné domácnosti ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl rodinný příslušník povolen trvalý či dlouhodobý pobyt.Důvodová zpráva však k tomuto nově zavedenému kritériu konkrétně nic neuváděla. Pouze shrnovala, že v daném ustanovení je promítnut čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38/ES, podle něhož členský stát usnadňuje v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti.
[48] Definici migrujících (dynamických) širších rodinných příslušníků obsaženou v § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců je proto třeba vykládat tak, že pro její naplnění nemůže být zkoumáno kritérium držení pobytového oprávnění ve státě, ze kterého rodinný příslušník občana EU (České republiky) pochází a ve kterém žil před vstupem na území České republiky s tímto občanem EU (České republiky).
[49] S ohledem na výslovný odkaz obsažený v § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců v použitelném znění se však tento požadavek musí vztahovat i na nemigrující (statické) širší rodinné příslušníky občanů České republiky. Zákonodárce by jistě mohl upravit kritéria definice nemigrujícího rodinného příslušníka občana České republiky odlišně od definice rodinného příslušníka občana EU. Úprava této otázky zůstává v jeho pravomoci. Mohl by tedy vyžadovat, že jedním z kritérií bude i doložení předchozího oprávněného pobytu na (svém) území. Zákonodárce tak však explicitně neučinil. Z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců v jeho relevantním znění nevyplývá odlišná úprava dynamické a statické situace. Upraveny jsou ve stejných, a tudíž nutně i stejně vykládaných, ustanoveních.
[50] Lze proto shrnout, že § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců je ve vztahu k migrujícím širším rodinným příslušníkům občanů EU (České republiky), tedy případy dynamických situací, nutné vykládat stejně jako v případě ostatních rodinných příslušníků, se kterými zákonodárce jejich situaci ztotožnil. Směrnice 2004/38/ES přitom k naplnění definice rodinného příslušníka občana EU nevyžaduje, aby byla tato osoba držitelem pobytového oprávnění či občanem státu, ze kterého pochází a ve kterém žila před vstupem na území České republiky s tímto občanem EU (České republiky). Proto podmínka předchozího povolení k pobytu na území České republiky nemůže být vyžadována ani po nemigrujících širších rodinných příslušnících občanů České republiky. (…)
Právní věta
I. Definice rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 1. 8. 2021, který využil své právo volného pohybu, je transpozicí definice další oprávněné osoby podle čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Členské státy nejsou oprávněny uložit pro její naplnění dodatečné kritérium, které směrnice nestanoví. Nemohou tedy ani požadovat, aby rodinný příslušník občana EU prokázal, že měl v zemi, ve které žil ve společné domácnosti s občanem EU, povolen pobyt.
II. Český zákonodárce prostřednictvím § 15a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 1. 8. 2021, rozšířil působnost vnitrostátní úpravy transponující směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států i na rodinné příslušníky, kteří odvíjí svou žádost o pobytové oprávnění od občanů České republiky, kteří nevyužili své právo volného pohybu, a právo EU tak musí být zohledněno i v těchto případech. S ohledem na toto vnitrostátní dorovnání a skutečnost, že situaci obou kategorií rodinných příslušníků občanů EU (České republiky) upravují stejná a nutně i stejně vykládaná ustanovení, nemůže být podmínka předchozího povolení k pobytu na území České republiky vyžadována ani pro naplnění definice rodinného příslušníka občana České republiky, který nevyužil svého práva volného pohybu.
Usnesení ze dne 30. 8. 2023
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobců: a) F. K. a b) S. K., zastoupeni Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutím žalované ze dne 13. 10. 2022, č. j. MV-167915-4/SO-2022 a č. j. MV-167959-4/SO-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2023, č. j. 31 A 34/2022-56,
takto:
I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení o kasační stížnosti se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2023, č. j. 31 A 34/2022-56, a rozhodnutí žalované ze dne 13. 10. 2022, č. j. MV-167915-4/SO-2022 a č. j. MV-167959-4/SO-2022.
II. Žalobcům se ukládá zaplatit ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a návrh na přiznání odkladného účinku
[1] Napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu proti rozhodnutím žalované ve věci zamítnutí žádosti žalobců o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost, s níž spojili návrh na přiznání odkladného účinku. Návrh odůvodňují nepřiměřeným zásahem do jejich života a života jejich dětí v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelé žijí na území České republiky více než patnáct let, tedy podstatnou část svého života. Za tuto dobu si zde vytvořili mimořádné vazby a plně se integrovali. Na území ČR vychovali čtyři děti, z nichž jedno je českým státním občanem (R. K., nar. \X). Páté (J. K., nar.) se pak narodilo již na území ČR. Se všemi dětmi žijí v současné době (a po celou dobu pobytu na území) ve společné domácnosti, v rodinném domě v Rychnově nad Kněžnou. Rodina je tak zvyklá žít pohromadě a její členové jsou na sebe výrazně citově vázáni. Stěžovatel a) na území ČR několik let podnikal v gastronomickém sektoru. V podnikání v současné době pokračuje zmíněný nejstarší syn R., jeho podnikání je zdrojem obživy pro celou rodinu a stěžovatel a) mu v něm vypomáhá. Dcera B. K. (nar. X) studuje na Obchodní akademii v Hradci Králové. Nezletilá dcera H. K. (nar. X) studuje Střední zemědělskou školu v Kostelci nad Orlicí. Stěžovatelé považují za svou povinnost dcery ve studijních aktivitách podporovat v podobě poskytování péče a zázemí.
[3] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.
II. Posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku
[4] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů a skutečností přednesených stěžovateli dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Z těchto ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podle § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního, resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 - 38).
[8] V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovatelům Nejvyšší správní soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelů oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobách stěžovatelů a jejich konkrétní situaci. Má-li být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatelé tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné vycestování utrpěli. Taková újma může mít povahu zásahu do rodinného života stěžovatelů (např. dlouhodobé odloučení od blízkých příbuzných), zásahu do ustáleného soukromého života (bude se jednat o plně integrovaného cizince žijícího dlouhodobě na území ČR, který již v zemi původu postrádá jakékoliv zázemí), povahu zásadních zdravotních důvodů (např. významné zdravotní obtíže bránící odjezdu či neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese) nebo výjimečných ekonomických důvodů (např. ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku odjezdu spojená s existenčními obtížemi v zemi původu nebo těžký nedostatek prostředků pro návrat v případě úspěchu kasační stížnosti). Rozhodné okolnosti však musí stěžovatelé nejen zcela konkrétně tvrdit, ale také patřičným způsobem doložit.
[9] Povinnost tvrdit vznik újmy stěžovatel naplní zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Stěžovatelé tak v nyní posuzované věci učinili popisem skutkových okolností týkajících se jejich rodinného a soukromého života, které vyplývají také ze správního spisu.
[10] V projednávaném případě by vykonatelnost napadeného rozhodnutí a rozsudku pro stěžovatele znamenala praktickou nutnost odcestovat z území. Stěžovatelé přitom na území ČR vychovávají pět dětí, přičemž jedno z nich je občanem ČR a dvě zde studují střední školu. Rodina žije pohromadě a má zde silné vazby vytvořené v průběhu dlouhých let pobytu na území. Vzhledem k těmto skutečnostem by vykonatelnost napadeného rozhodnutí a rozsudku zcela jistě představovala újmu ve formě dotčení práva na respektování soukromého a rodinného života, a to nejen stěžovatelů, ale i jejich dětí.
[11] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k poměřování újmy, která by mohla stěžovatelům vzniknout nepřiznáním odkladného účinku, a újmy, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah do práv stěžovatelů by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[12] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je třeba poměřovat intenzitu hrozícího zásahu do práv svědčících stěžovatelům s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). V projednávaném případě by přiznání odkladného účinku mohlo být v rozporu s požadavkem, aby na území ČR pobývaly osoby v souladu s právními předpisy a tyto neporušovaly. Stěžovatelé totiž pobývají na území ČR bez platného pobytového oprávnění již několik let a tato doba se odložením účinků napadeného rozhodnutí a rozsudku dále prodlouží. Intenzitu narušení zmíněného veřejného zájmu však soud vzhledem k předběžné povaze přiznání odkladného účinku považuje za mírnou. Intenzita újmy vzniklé stěžovatelům neodložením právních účinků rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalované je naopak podstatná, a převáží tak nad dotčením veřejného zájmu na respektování právních předpisů upravujících pobyt cizinců na území. Je proto splněna i druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[13] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovatelům vyhověl a výrokem I. tohoto usnesení jejich kasační stížnosti přiznal odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. Do rozhodnutí o kasační stížnosti se tak pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2023, č. j. 31 A 34/2022-56, a rozhodnutí žalované ze dne 13. 10. 2022, č. j. MV-167915-4/SO-2022 a č. j. MV-167959-4/SO-2022.
[14] Soud připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 s. ř. s.).
[15] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá poplatkové povinnosti podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Stěžovatelé nespadají mezi osoby osvobozené od povinnosti soudní poplatek hradit, a proto rozhodl Nejvyšší správní soud dále tak, jak je uvedeno ve výroku č. II. tohoto rozhodnutí. Soudní poplatek pro jednoho stěžovatele činí 1 000 Kč. Soudní poplatek v celkové výši 2 000 Kč je možno uhradit v kolcích vylepením na vyznačeném místě v příloze tohoto usnesení (po připojení svého podpisu jej stěžovatelé zašlou zpět Nejvyššímu správnímu soudu), případně v hotovosti na pokladně soudu anebo bezhotovostně převodem na účet Nejvyššího správního soudu č. 3703–[účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1010510623.
[16] Na závěr Nejvyšší správní soud dodává, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2023
Ivo Pospíšil
předseda senátu