Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

1 Azs 18/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 8. 9. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: BAXA JosefECLI:CZ:NSS:2021:1.Azs.18.2021.48
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Právní věta

Ustanovení § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, vycházející ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, váže podmínky pro udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 87b citovaného zákona na pokrevní spojení s občanem Evropské unie (zejména v linii přímé), svazek právní (manželství, registrované partnerství, osvojení) či odkázání na jeho výživu či péči.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

  • Cituje:10 Azs 178/2018
  • Cituje:1 Azs 43/2021
  • Cituje:1 Azs 241/2017
  • Cituje:9 Azs 54/2020
  • Cituje:1 Azs 384/2019
  • Cituje:4 Azs 230/2016
  • Cituje:8 As 68/2012
  • Cituje:6 As 95/2013

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 8. 9. 2021

Plný text

pokračování 1 Azs 18/2021 - 51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: L. D. V., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2020, č. j. MV-23469-4/SO-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2021, č. j. 57 A 50/2020-63,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

[1] Meritem projednávané věci je otázka, zda je manžel (žalobce) občanky třetího státu rodinným příslušníkem (rodičem) dle § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců) její dcery z prvního manželství, která je občankou ČR (tedy i Evropské unie).

[2] Žalobce na území ČR pobýval od roku 2008. Do 17. 3. 2015 měl povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (OSVČ). Dne 2. 3. 2015 si podal žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, kterou však správní orgán 1. stupně (Ministerstvo vnitra) dne 17. 12. 2018 zamítl. Dne 8. 4. 2019 podal žalobce žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. V žádosti uvedl, že žije od roku 2010 s manželkou, společnou dcerou, nar. [rok narození], a nevlastní dcerou, občankou ČR. On sám podniká a finančně zajišťuje celou rodinu, manželka je v domácnosti, o obě dcery se starají společně, což navrhl prokázat výslechem svým, své manželky, obou dcer a pobytovou kontrolou. V písemnosti ze dne 16. 5. 2019 byl žalobce správním orgánem 1. stupně vyzván, aby předložil doklad prokazující, že je rodinným příslušníkem občanky EU podle zákona o pobytu cizinců. Ve výzvě správní orgán uvedl, že vychází z toho, že občanka ČR není právní ani pokrevní dcerou žalobce, že žalobce žije s manželkou a dcerou s povoleným trvalým pobytem a nevlastní dcerou ve společné domácnosti, že se s manželkou společně o děti starají a že rodinu finančně zajišťuje žalobce. Na tuto výzvu žalobce nijak nereagoval, následně se seznámil s podklady rozhodnutí a ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 16. 8. 2019 uvedl, že vzhledem k dlouhodobé péči o nevlastní dceru (občanku ČR) je nutné jej považovat za jejího rodiče. Doložil i potvrzení nevlastní dcery o studiu a její čestné prohlášení o tom, že žalobce vnímá jako svého otce. Dne 24. 4. 2019 bylo se žadatelem zahájeno řízení o jeho vyhoštění.

[3] Správní orgán zamítl jeho žádost z důvodu, že nedoložil splnění žádné ze zákonných podmínek. Není pokrevním příbuzným občanky ČR, není ani jejím osvojitelem, ani osobou závislou na její péči.

[4] V odvolání žalobce akcentoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 Azs 178/2018 - 37, o fakticitě rodinných pout. Správní orgán 1. stupně se nedostatečně zabýval zásahem do rodinného a soukromého života a porušením čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

[5] Žalovaná odvolání zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Žalobce nesplnil žádný zákonem o pobytu cizinců stanovený důvod pro udělení povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU.

[6] V žalobě adresované krajskému soudu žalobce zdůraznil, že postup správních orgánů je přepjatým formalismem. Fakticky je otcem své nevlastní dcery – nezl. N. H. Ve věci došlo k mnohačetnému porušení Úmluvy o právech dítěte (čl. 3, 10, 12 a 16). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017 – 32, „[v]ýjimku z povinnosti aplikace platné právní úpravy by mohly představovat jen mimořádné okolnosti dotýkající se principu materiálního právního státu, zejména to, že aplikací uvedeného právního předpisu by se správní orgán dopustil jednání, které by bylo v rozporu s principy lidskosti.“ Žalobce se o svou nevlastní dceru stará jako o vlastní a jejich vztah je materiálně vztahem otce a dcery. Vycestováním z ČR dojde k zásahu do života dcer v rovině ekonomické, citové, vývojové a dalších. Žalobce dále připomněl závěry rozsudku č. j. 10 Azs 178/2018 - 37. Žalovaná porušila zásadu jednoty rodiny, přičemž dostatečně neodůvodnila, proč nechrání celistvost rodiny. Žalobce se pro osvojení své nevlastní dcery nerozhodl, neboť se domnívá, že by právě pro svou pobytovou situaci nemusel být soudem vnímán jako osoba způsobilá osvojení. Závěrem žalobce namítá nepřiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života, ve vztahu k nezletilým dětem a manželce, jakož i nepřiměřenost ve vztahu k samotnému žalobci, který by musel o jiné povolení požádat na zastupitelském úřadě v Hanoji, s čímž se pojí řada překážek.

[7] Krajský soud žalobu zamítl. Důkazem o rodičovství je jedině rodný list nebo rozhodnutí opatrovnického soudu. Jelikož zákon o pobytu cizinců i směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice o rodinných příslušnících“), váže pobytové oprávnění, o nějž žalobce usiluje, na jeho rodičovství nevlastní dcery, a žalobce rodičem nevlastní dcery (občanky ČR) není, nemohl být se svou žádostí úspěšný. Argumentace žalobce, že biologický otec o ni nepečuje a neživí ji, je mimoběžná – naplnění vztahu mezi nevlastní dcerou a jejím otcem není pro rozhodnutí ve věci relevantní. Je na zákonné zástupkyni občanky, aby se za ni případně domáhala ze strany otce plnění povinností.

[8] Rozsudek č. j. 10 Azs 178/2018 - 37 se netýkal výkladu pojmu rodičovství dle § 15a zákona o pobytu cizinců. Závěry rozsudku č. j. 1 Azs 241/2017 – 32 se na věc taktéž neuplatní, neboť výklad správních orgánů potvrzený soudem následuje jak text zákonné normy, tak i její účel a smysl (opřený o směrnici o rodinných příslušnících) a nejde o projev přepjatého formalismu. Argumentace žalobce ve vztahu ke komplikacím při cestování vzhledem k epidemiologické situaci a situaci na zastupitelském úřadě je mimoběžná, protože tyto se nijak netýkají důvodů napadeného rozhodnutí, že žalobce nedoložil, že je otcem občanky. Obdobně neobstojí ani tvrzení o připravenosti osvojit nevlastní dceru, neboť ta své rodiče má.

[9] Krajský soud shledal rozhodnutí správních orgánů přiměřená okolnostem věci a připomněl, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2020, č. j. 9 Azs 54/2020 – 32, shledal rozhodnutí o vyhoštění žalobce s ohledem na jeho soukromý a rodinný život přiměřeným. Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí není nepřiměřené vzhledem ke svým dopadům do soukromého a rodinného života žalobce, jeho manželky, jejich dcery a nevlastní dcery, a to ani podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 1 Azs 384/2019 - 16, který pojednával o obdobné situaci.

II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaných a repliky žalobce

[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.

[11] V kasační stížnosti zdůraznil, že po materiální stránce je rodičem dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V souvislosti se zněním čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice o rodinných příslušnících je zřejmé, že pokud je rodinným příslušníkem občana EU potomek manžela, tak tento manžel je i rodinným příslušníkem ve vztahu k potomku manžela. Směrnice o rodinných příslušnících, která dopadá i na stěžovatele, požaduje, aby členské státy usnadnily vstup a pobyt rodinných příslušníků, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice o rodinných příslušnících a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Evropské unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých jsou vážné zdravotní důvody, naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Evropské unie.

[12] Pojem „rodič“ v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je nutné chápat jako rodinného příslušníka občana EU zejména s ohledem na jejich vztah nebo na jakékoli další okolnosti, např. finanční nebo fyzickou závislost, aby byla zachována jednota rodiny v širším smyslu, jak uvádí důvodový bod 6 směrnice o rodinných příslušnících. Tento pojem je zapotřebí vykládat autonomně, nezávisle na právním řádu ČR, což potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, č. j. 4 Azs 230/2016 – 54.

[13] Dle rozsudků č. j. 10 Azs 178/2018 – 37 a č. j. 1 Azs 241/2017 - 32 má být kladen důraz na faktický stav. V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na sborník z vědeckého semináře uskutečněného dne 26. června 2014 v Kanceláři veřejného ochránce práv: Pobyt cizinců: vybrané právní problémy II. či na stranu 171 odborné publikace ROGERS, SCANNELL, WALSH. Free Movement of Persons in the Enlarged European Union. Rodičem nelze rozumět jen osobu pokrevně spřízněnou nebo osobu osvojenou.

[14] Rozsudek krajského soudu nezohlednil skutečnost, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav věci; zejména skutečnosti (rodinné vazby stěžovatele) potřebné k posouzení otázky přiměřenosti jejich rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a § 2 odst. 4 správního řádu. Nadto stěžovatel namítal nepřiměřenost rozhodnutí vůči jeho dvěma nezletilým dětem. Povinností správních orgánů bylo opatřit si stanovisko OSPOD k posouzení dopadů do rodinného a soukromého života nezletilých dětí.

[15] Právní doktrína (BEZDĚK, T. Vybrané aspekty rušení povolení k trvalému pobytu ve světle aktuální judikatury správních soudů. In. JÍLEK, D. POŘÍZEK, P. Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2018. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2019) stanoví, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán nemusel provést výslech stěžovatele: „[…] provádění výslechu stěžovatele není potřebné za kumulativního splnění čtyř podmínek: - (1) správní orgány si opatřily dostatečné podklady pro posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého života, a to např. z úředních evidencí či od jiných správních orgánů, - (2) správní orgány nezpochybnily existenci reálných rodinných vazeb stěžovatele na území, - (3) správní orgány řádně provedly posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, - (4) sám stěžovatel konkrétní skutková zjištění správních orgánů […] nezpochybnil.“ Správní orgány si ve vztahu k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí na život stěžovatele a jeho rodiny neobstaraly žádné podklady a v rozporu s výše uvedenou doktrínou navíc odmítly provést navrhované výslechy svědků.

[16] K zásahu do práva na rodinný a soukromý život stěžovatel uvádí, že na území ČR má hluboké sociální, ekonomické, a především rodinné vazby. Jeho dcera i nevlastní dcera jsou na něm závislé. V případě odcestování stěžovatele by byla ohrožena jak péče, tak výživa nezletilých dětí, což rozhodně nelze považovat za jejich nejlepší zájem. Stejně tak je právem nezletilého dítěte nebýt nuceno k oddělení od rodičů. Nezletilá dcera a manželka jsou držiteli nejvyššího pobytového statusu a mají právo jej plně využívat a nebýt nuceny odcestovat se stěžovatelem.

[17] Nelze ani souhlasit s tím, že si stěžovatel může podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití s manželkou na území, a proto samotné nevydání povolení k přechodnému pobytu nemůže mít za následek nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39).

[18] S rozhodnutím o zamítnutí jeho žádosti je spojena uložená povinnost opustit území České republiky, v jejímž důsledku mu hrozí odloučení od rodiny na dobu předem nepředvídatelnou (zejména s ohledem na současnou pandemii koronaviru), což by v důsledku mohlo znamenat definitivní zpřetrhání vazeb stěžovatele jako otce k jeho nezletilým dětem a k rozpadu fungující rodiny.

[19] Pro výše uvedené navrhuje stěžovatel zrušit rozsudek krajského soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

[20] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[21] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou v daném případě splněny podmínky řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§ 102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody a v řízení je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil kasační stížnost v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[22] Kasační stížnost není důvodná.

[23] Dle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[r]odinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho
a) manžel,
b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje,
c) potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana Evropské unie a
d) potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt.“

[24] Dle § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „[r]odinným příslušníkem občana Evropské unie se dále rozumí cizinec, který je ke státnímu občanu České republiky přihlášenému k trvalému pobytu na území ve vztahu uvedeném v odstavci 1 písm. a) až d).“

[25] Dle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců „[r]odinným příslušníkem občana Evropské unie se dále rozumí cizinec, který

a) je příbuzným občana Evropské unie nebo státního občana České republiky přihlášeného k trvalému pobytu na území a

1. je v zemi, z níž pochází, osobou vyživovanou tímto občanem Evropské unie nebo státním občanem České republiky,

2. je v zemi, z níž pochází, členem domácnosti tohoto občana Evropské unie nebo státního občana České republiky, nebo

3. u kterého vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Evropské unie nebo státního občana České republiky, nebo

b) má s občanem Evropské unie nebo se státním občanem České republiky přihlášeným k trvalému pobytu na území řádně doložený trvalý partnerský vztah.“

[26] Dle bodu 6 preambule směrnice o rodinných příslušnících „[k] zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu, a aniž je dotčen zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti, by měl hostitelský členský stát postavení osob, které podle této směrnice nejsou zahrnuty v definici rodinného příslušníka, a které tedy nemají automatické právo na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, přezkoumávat v souladu s vlastními vnitrostátními předpisy z hlediska otázky, zda by těmto osobám měl být umožněn vstup a pobyt s ohledem na jejich vztah k občanu Unie nebo na jakékoli další okolnosti, například jejich finanční nebo fyzickou závislost na občanu Unie.“

[27] Dle čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice o rodinných příslušnících se rozumí rodinným příslušníkem „partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu“.

[28] Dle čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice o rodinných příslušnících se rozumí rodinným příslušníkem „potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b)“.

[29] Ustanovení § 15a vycházející ze směrnice o rodinných příslušnících váže podmínky pro udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 87b zákona o pobytu cizinců zjednodušeně řečeno na pokrevní spojení s občanem EU (zejména v linii přímé), svazek právní (manželství, registrované partnerství, osvojení) či odkázání na jeho výživu či péči. Stěžovatel je však nevlastním otcem občanky EU, která má oba biologické rodiče. Směrnice cílí na neodlučování vyživovaných (závislých) osob (zejména potomků) od občanů EU, nikoliv naopak, což má svůj smysl. Výživou, péčí či jinak závislé osoby velmi obtížně povedou plně samostatný život, tedy stěží (bez cizí pomoci) například vycestují do země původu, obstarají si pobytový titul a zajistí si na potřebnou dobu obživu. To však neplatí naopak. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatel sám v žalobě uvádí, že pro něj přicházejí v úvahu alternativy v podobě jiných pobytových titulů, žádost o ně by však musel podat v zemi svého původu. Překážka v podobě nutnosti opustit území ČR a podat žádost o pobytový titul v zemi původu zajisté není bez dalšího v rozporu s principy lidskosti (srov. rozsudek č. j. 1 Azs 241/2017 - 32) či se zákonem.

[30] Výše uvedený výklad se ani nepříčí preambuli směrnice o rodinných příslušnících a zásadě zachování jednoty rodiny. Stěžovateli se nabízí jiné pobytové tituly, jak sám uvádí. V projednávané věci navíc již bylo rozhodnuto o vyhoštění stěžovatele, který proti tomuto rozhodnutí podal jak žalobu, tak i kasační stížnost. Právě v tomto řízení se soud důsledně zabývá případným zásahem do práva na rodinný a soukromý život, a to i členů stěžovatelovy „rodiny“. K přímému zásahu do tohoto práva dochází právě nuceným vyhoštěním z území. Soud přitom i přes vazby stěžovatele na svou „rodinu“ neshledal vyhoštění nepřiměřeným (srov. rozsudek č. j. 9 Azs 54/2020 – 32).

[31] Český právní řád umožňuje cizincům v pozici popisované stěžovatelem osvojit nezletilé dítě. Spekulace stěžovatele o tom, proč soud k osvojení nepřistoupí (přistoupit nemusí), nemohou být následně důvodem (podstatným argumentem) k tomu, aby získal pobytové oprávnění určené právě rodičům takříkajíc se vším všudy (tedy včetně zákonných povinností – rodičovské odpovědnosti). Výše uvedené domněnky stěžovatele ve spojení s tím, že před správním orgánem prvního stupně v řízení o vyhoštění si na svoji nevlastní nezletilou dceru ani nevzpomněl, zavdávají důvody k pochybnostem stran jeho tvrzení o „faktickém otcovství“. Český právní řád poskytuje dostatečné záruky k zachování principu jednoty rodiny i pro osoby, které se cítí být faktickými rodinnými příslušníky v širším slova smyslu (stěžovateli). Kromě přezkumu zásahu do rodinného a soukromého života, nabízí dokonce možnost osvojení nezletilého dítěte či získání pobytových titulů (např. krajským soudem uváděné povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití s manželkou), i jiných než (jen) přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU.

[32] Přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU je s ohledem na výše uvedené vázán na rodičovství biologické nebo právní (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. 3. 2019, ve věci 129/18, SM), nikoliv „faktické“. Faktické rodičovství nezakládá rodičovskou odpovědnost a dostatečně proto nechrání dítě – občana ČR a EU. V projednávané věci (neudělením konkrétního pobytového titulu) nedojde ani k porušení čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 3. 2010, ve věci C‑34/09, Zambrano, či ze dne 8. 9. 2016, ve věci C‑133/15, Chavez-Vilchez a další), neboť nezletilá občanka ČR/EU (nevlastní dcera) má na území členského státu matku, která má pobytové oprávnění a je schopná o ní pečovat, a biologického otce, který má vyživovací povinnost. Pouze na okraj soud poznamenává, že stěžovateli nepostačí toliko tvrdit, že jsou na něm výživou závislé tři osoby, své tvrzení musí i prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013 – 41); v případě, že stěžovatel nemůže na území členského státu vykonávat výdělečnou činnost, je obzvláště nutné tvrzení uvěřitelně doložit.

[33] Meritem věci bylo posouzení právní otázky, přičemž soud shledal závěry krajského soudu i správních orgánů o nenaplnění tvrzené podmínky pro udělení pobytového titulu správnými. V této souvislosti nebylo zapotřebí provádět dokazování stran fakticity vztahu, který nezakládá důvod pro udělení pobytového titulu dle § 87b ve spojení s § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu. Pochybnosti o tom, že stěžovatel není rodičem biologickým či právním, nevznikly. Navržené dokazování či objasňování skutkového stavu v tomto směru bylo pro rozhodnutí ve věci nepodstatné.

[34] Výše soud uvedl, že se stěžovatelem již proběhlo řízení o vyhoštění. Právě v tomto řízení dochází k posuzování přímého zásahu do rodinného a soukromého života (a to zprostředkovaně i členů domácnosti stěžovatele, tedy včetně zásahu do práv dítěte). Námitky zásahu do těchto práv vznesl stěžovatel i během soudního přezkumu v již zmíněném řízení vedeném naposledy před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Azs 54/2020 (srov. bod 43 odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž z tohoto rozsudku kasačního soudu krajský soud výstižně citoval časové údaje i věcná fakta o chování stěžovatele).

[35] Ačkoli není úkolem soudu hodnotit dvakrát totéž, je obtížně představitelné, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pobytový titul (přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU) může zasáhnout do práv stěžovatele nepřiměřeněji, než rozhodnutí o vyhoštění, které vychází právě z absence jakéhokoliv pobytového titulu stěžovatele (a bylo zahájeno až po podání žádosti o udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU). Stěžovatel byl pravomocně vyhoštěn; v souzené věci nenamítal žádnou podstatnou změnu okolností oproti řízení o vyhoštění, která by mohla mít vliv na přiměřenost rozhodnutí správních orgánů (zprostředkovaně na jejich soudní přezkum).

[36] Nad rámec posuzované věci soud dodává, že situaci na zastupitelském úřadě v Hanoji Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021 – 32, shledal částečně konsolidovanou. Tato situace nečiní délku pobytu v zemi původu za účelem opatření si nového pobytového titulu nesnesitelnou (ve srovnání s časem, který měl stěžovatel zde na to, aby včas svůj pobyt v ČR udržel legální). Ani argument pandemickou situací není přesvědčivý. Počty nakažených koronavirem až do června letošního roku (po právní moci rozhodnutí o vyhoštění) činily ve skoro stomilionové zemi původu stěžovatele maximálně stovky případů denně. Nadto se jedná o velice obecné námitky, které nepoukazují na konkrétní překážky v podání pobytové žádosti či následnému návratu k rodině žijící legálně v České republice.

[37] Pro výše uvedené Nejvyšší správní soud považuje rozsudek krajského soudu za zákonný. Krajský soud se přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami, výstižně odůvodnil i právní posouzení věci. Argumenty kasační stížnosti nepřinesly nic, co by změnilo náhled kasačního soudu na přezkoumávaný rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo.

IV. Závěr a náklady řízení

[38] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. V projednávané věci Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl tedy kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[39] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. září 2021

JUDr. Josef Baxa
předseda senátu

Právní věta

Ustanovení § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, vycházející ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, váže podmínky pro udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 87b citovaného zákona na pokrevní spojení s občanem Evropské unie (zejména v linii přímé), svazek právní (manželství, registrované partnerství, osvojení) či odkázání na jeho výživu či péči.

Usnesení ze dne 11. 3. 2021

Plný text

pokračování 1 Azs 18/2021 - 35

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: L. D. V., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2020, č. j. MV-23469-4/SO-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2021, č. j. 57 A 50/2020-63, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

II. Žalobci se ukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a návrh na přiznání odkladného účinku

[1] Žalobce (stěžovatel) napadá blanketní (neodůvodněnou) kasační stížností v záhlaví označený rozsudek, kterým Krajský soud v Plzni zamítl jeho žalobu.

[2] Stěžovatel se v řízení u krajského soudu domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 11. 2019, č. j. OAM-6871-18/PP-2019. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 7. 2019, neboť k žádosti nepředložil doklad prokazující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a zároveň stěžovateli stanovil lhůtu k vycestování z území.

[3] Současně s kasační stížností stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se podmínek pro přiznání odkladného účinku a uvedl, že na území České republiky žije již velmi dlouhou dobu a má zde vytvořeny hluboké sociální, ekonomické, a především rodinné vazby.

[4] Stěžovatel je otcem nezletilého syna (nar. X), a nevlastním otcem dcery (nar. X), která je občankou České republiky, přičemž obě děti vychovává společně se svou manželkou. Obě nezletilé děti jsou na svém otci existenčně závislé, o obě děti se otec stará, náležitě je vychovává a zabezpečuje. Starší nezletilé dítě, dcera, v současné době studuje na střední škole a je nadále závislé na péči, výživě a bezprostřední přítomnosti svého otce. Vzhledem k jejímu studiu nelze předpokládat, že by se v blízké době byla schopna zcela osamostatnit, což ostatně ani nemá v plánu, jelikož jejím plánem je úspěšně dokončit studium. Z těchto důvodů bude i v budoucnu třeba na tuto jeho dceru hledět jako na zletilé nezaopatřené dítě. Dále stěžovatel uvádí, že není možné, aby děti zůstaly pouze v péči matky, jelikož jsou na otce velmi fixovány a nebylo by v nejlepším zájmu žádného z dětí, aby byly dlouhodobě odtrženy od svého otce, přičemž účastník řízení má za to, že hrozba dlouhodobého odloučení od rodiny s ohledem na současný vývoj pandemie koronaviru i restriktivních opatření na zastupitelských úřadech je v případě jeho nuceného vycestování z území České republiky v danou chvíli zcela zřejmá. Stěžovatel se z důvodu nezákonných postupů správního orgánu ocitl v situaci, kdy mu hrozí odcestování ze země, kde má celou svou rodinu, majetek a veškeré zázemí. Českou republiku považuje za svůj domov. Nepřiznání odkladného účinku by v této fázi znamenalo fatální zásah do soukromého a rodinného života nejen stěžovatele, ale zejména jeho nezletilých dětí. Nepřiznáním odkladného účinku by pak byly tyto vazby, byť dočasně, přetrhány, což v žádném případě není možné považovat za přiměřené.

[5] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku se nevyjádřila.

II. Posouzení návrhu Nejvyšším správním soudem

[6] Podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej ale může na návrh stěžovatele přiznat a užije přitom přiměřeně § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s., který stanoví podmínky pro přiznání odkladného účinku žaloby.

[7] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Odkladný účinek kasační stížnosti představuje zcela výjimečný institut, kterým se mění účinky pravomocného rozhodnutí, a měl by být využíván pouze v situacích, kde výkon rozhodnutí nebo jeho jiné následky mohou působit značné obtíže. Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí, a do doby rozhodnutí o kasační stížnosti je proto třeba na rozhodnutí krajského (městského) soudu pohlížet jako na správné. Pouze v případě naplnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je možno tuto zásadu narušit.

[9] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podmíněna kumulativním naplněním dvou podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[10] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze na konkrétní situaci stěžovatele. Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, její intenzitu a z jakých konkrétních okolností vznik této újmy vyvozuje. Stěžovatelem uvedená tvrzení musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského (městského) soudu (resp. s napadeným správním rozhodnutím) obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma přitom musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní. Na podporu svých tvrzení proto musí stěžovatel navrhnout dostatečně přesvědčivé důkazy (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32).

[11] Nejvyšší správní soud si je vědom své dřívější judikatury, včetně usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100, na něž stěžovatel odkázal v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Rozhodovací praxi týkající se návrhů na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v cizinecké nebo azylové agendě sjednotil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38. V citovaném rozhodnutí soud mimo jiné konstatoval, že není možné automaticky přiznávat odkladný účinek kasační stížnosti každého cizince, kterému hrozí vycestování z České republiky, nýbrž je potřeba, aby k této skutečnosti přistoupily další významné individuální okolnosti, které cizinec v návrhu popíše a případně doloží.

[12] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepovažuje podmínky pro přiznání odkladného účinku za splněné. Předně je třeba poukázat na to, že návrh stěžovatele obsahuje obecná tvrzení, která stěžovatel dostatečně nekonkretizoval a nedoložil. Stěžovatel uvedl, že obě nezletilé děti jsou na něm existenčně závislé, o obě děti se jako otec stará, náležitě je vychovává a zabezpečuje. Z rozsudku krajského soudu (bod 41 rozsudku) přitom vyplývá, že stěžovatel není oprávněn na území vykonávat výdělečnou činnost, tudíž dopadem soudního řízení ve věci přezkumu napadeného rozhodnutí žalované ani nemůže být tvrzená negativní změna v plnění vyživovací povinnosti vůči dětem a manželce. Poslední rok před vydáním rozhodnutí žalované v této věci stěžovatel pobýval na území bez povolení k pobytu a bylo s ním vedeno řízení o správním vyhoštění. Stěžovatel přitom spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nijak neupřesnil, jakým způsobem aktuálně finančně zabezpečuje rodinu. Tyto okolnosti jsou zásadní pro splnění povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu k přiznání odkladného účinku.

[13] Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí krajského soudu vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Nejvyšší správní soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto musí být dostatečně individualizovaná (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011-74).

[14] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti může vyvstat jeho povinnost opustit území České republiky. Kasační soud by však mohl návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhovět, pokud by k tomuto hrozícímu následku přistoupily další významné okolnosti na straně stěžovatele. Takovou okolností není sama o sobě ani skutečnost, že v České republice pobývají i nezletilé děti cizince, pokud stěžovatel své rodinné a majetkové poměry dostatečně neobjasní. V jeho případě tak nelze konstatovat přímý dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života, čímž se věc také odlišuje od stěžovatelem citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 73/2011-100.

[15] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že výrok o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

III. Závěr a náklady řízení

[16] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli nevyhověl a kasační stížnosti nepřiznal odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s.

[17] Vzhledem k tomu, že podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatkové povinnosti a stěžovatel nespadá mezi osoby osvobozené od povinnosti soudní poplatek hradit, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Soudní poplatek ve výši 1 000 Kč je možno uhradit v kolcích vylepením na vyznačeném místě v příloze tohoto usnesení (po připojení svého podpisu jej stěžovatel zašle zpět Nejvyššímu správnímu soudu), případně v hotovosti na pokladně soudu anebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno, závazný variabilní symbol pro identifikaci platby: 1010501821.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. března 2021

JUDr. Josef Baxa
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací