1 Azs 296/2018

Plný text

pokračování 1 Azs 296/2018 - 37

[OBRÁZEK]
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: H. V. B., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 5. 2018, č. j. CPR-25233-4/ČJ-2017-930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2018, č. j. 78 A 13/2018  35,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci a vyjádření žalovaného

[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydala dne 10. 8. 2017 rozhodnutí č. j. KRPU-264127-84/ČJ-2015-040026, kterým uložila žalobci podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, povinnost opustit území ČR, a to nejpozději do 45 dnů od převzetí tohoto rozhodnutí. Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním, které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla.

[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, ve které namítl, že žalovaná měla i v řízení o povinnosti opustit území (na které bylo překvalifikováno původní řízení o správním vyhoštění) zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, což však neučinila. Krajský soud nepovažoval žalobu za důvodnou, a proto ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že žalovaná se posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce dostatečně věnovala, a s jejími závěry se ztotožnil.

II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, alternativně, aby zrušil též rozhodnutí správních orgánů a vrátil věc k novému projednání správním orgánům.

[4] Podle stěžovatele byl ve správním řízení porušen především § 3, § 50 odst. 3 a § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.

[5] Krajský soud se nevypořádal se všemi žalobními námitkami, resp. se s nimi vypořádal nesprávně. Zejména nelze souhlasit se závěrem soudu a správních orgánů, že rozhodnutím o vyhoštění nebude zasaženo do soukromého a rodinného života stěžovatele, resp. že takový zásah nebude nepřiměřený. Podle stěžovatele nebyly řádně zjištěny veškeré skutečnosti k posouzení přiměřenosti, zejména nebyl dostatečně vzat v úvahu návrh na zpracování stanoviska OSPOD a na nové výslechy stěžovatele a jeho manželky.

[6] Stěžovatel zdůraznil, že pokud správní orgán shledá, že uložení správního vyhoštění by nebylo přiměřené a překvalifikuje řízení na řízení o povinnosti opustit území, i zde má povinnost posoudit, zda uložení této povinnosti nebude nepřiměřené, jak judikoval též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 – 29, č. 3574/2017 Sb. NSS. Pokud by tedy mohl být zásah do soukromého a rodinného života nepřiměřený (jak tomu bylo v případě stěžovatele), nelze rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR vydat. V opačném případě by zkoumání přiměřenosti bylo bezpředmětné.

[7] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížností může být napaden pouze způsob rozhodování správního soudu a ten v dané věci nehodlá blíže komentovat.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, ke které musí případně přihlédnout i z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů. Dospěl přitom k závěru, že napadený rozsudek uvedená kritéria splňuje. Stěžovatel nespecifikoval, kterými námitkami se krajský soud údajně dostatečně nezabýval; Nejvyšší správní soud nicméně shledal, že žalobní argumentace byla vypořádána dostatečně.

[11] Předmětem sporu v posuzované věci je otázka, zda správní orgány dostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit území ČR do soukromého a rodinného života stěžovatele.

[12] Rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie vydá „cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území“.

[13] Podle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců „[j]e-li v řízení o správním vyhoštění zjištěno, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince a pobývá-li cizinec na území neoprávněně, považuje se zahájené řízení o správním vyhoštění za řízení o povinnosti opustit území.

[14] Ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvádí: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“

[15] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 24/2017 – 29, na který odkazoval též stěžovatel, vyplývá, že i v případě vydání rozhodnutí o ukončení pobytu cizince podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců je třeba posuzovat přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí podle § 174a téhož zákona. Soud zdůraznil, že smyslem uvedeného ustanovení je „posouzení „přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona“ do soukromého a rodinného života. Jinak řečeno, posuzuje se, zda konkrétní zásah představovaný konkrétním rozhodnutím nezasahuje nepřiměřeně do soukromého a rodinného života cizince.“

[16] Lze tak souhlasit se stěžovatelem, že rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců nelze vydat, jestliže by jím došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

[17] Krajský soud ovšem správně konstatoval, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je v podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou dobu. Dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života tak budou právě s ohledem na absenci zákazu opětovného vstupu na území po určité období méně intenzivní. Samotná skutečnost, že cizinec má na území ČR rodinné vazby tak automaticky nemůže znamenat, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Je tedy třeba posuzovat, zda by vycestování cizince (s ohledem na to, jak složitý je v daném případě návrat cizince do ČR) mohlo nepřiměřeně zasáhnout jeho soukromý a rodinný život. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území však bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR.

[18] Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně se dne 10. 12. 2015 dozvěděl, že stěžovatel pobývá na území ČR neoprávněně. Vydal proto dne 30. 6. 2016 rozhodnutí o správním vyhoštění, které posléze potvrdila rozhodnutím ze dne 11. 1. 2017 také žalovaná. Krajský soud však k žalobě stěžovatele toto rozhodnutí zrušil (rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 78 A 3/2017 – 44) z důvodu, že realizací rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života stěžovatele, a proto by plně postačovalo, aby správní orgány vydaly opatření k jeho vycestování z České republiky. Správní orgán I. stupně pak překvalifikoval řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území ČR. V rámci tohoto řízení správní orgány v souladu s výše uvedeným judikatorním závěrem posuzovaly také přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Vyšly přitom ze zjištění, které učinily již v řízení o správním vyhoštění, a tedy že stěžovatel má na území ČR manželku a dvě nezletilé dcery (narozené v roce [rok narození] a 2014), které zde mají trvalý pobyt, všichni jsou státními příslušníky Vietnamu. Stěžovatel se primárně stará o rodinu, zatímco manželka zajišťuje rodinu finančně, neboť podniká.

[19] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že správní orgány řádně nezjistily veškeré skutečnosti nezbytné pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Naopak souhlasí s krajským soudem, že správní orgány zjistily skutečnosti ohledně soukromého a rodinného života stěžovatele zcela dostatečně již v řízení o správním vyhoštění a neměly důvod se domnívat, že po překvalifikování řízení na řízení o povinnosti opustit území došlo k jejich změně, což ostatně stěžovatel ani netvrdil. Vyžádání stanoviska OSPOD či provedení aktuálních výslechů stěžovatele a jeho manželky by tak bylo nadbytečné, neboť správní orgány neměly pochyb o existenci funkčního rodinného života stěžovatele na území ČR. Stěžovatel v průběhu správního a soudního řízení ani neuvedl žádné další konkrétní důvody, jež by v jeho případě odůvodňovaly nevydání rozhodnutí o povinnosti opustit území. Obecné kasační námitky týkající se porušení zásad správního řízení tak Nejvyšší správní soud neshledal důvodné.

[20] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že zásah do jeho soukromého a rodinného života v důsledku napadeného rozhodnutí není přiměřený. Nejvyšší správní soud dal za pravdu závěrům správních orgánů, podle kterých rozhodnutí o povinnosti opustit území sice představuje určitý zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, ovšem s ohledem na to, že jde o v podstatě nejmírnější opatření pro cizince neoprávněně pobývajícího na území ČR, které není spojeno se stanovením doby, po kterou je cizinci vstup na území ČR zakázán, lze tento zásah považovat za přiměřený. Stěžovatel sice na území ČR pobývá dlouhodobě (do ČR přicestoval v roce 2005), avšak již od roku 2010 nedisponuje žádným pobytovým oprávněním, za což byl také v minulosti opakovaně sankcionován. Svůj pobyt se snažil různými, i zjevně účelovými (stěžovatel žádal o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU v době, kdy již měl vztah se svou manželkou) způsoby legalizovat, avšak bezúspěšně. Na území ČR má sice rodinu (manželku a dvě nezletilé dcery), tu si však založil již s vědomím svého protiprávního pobytu a musel tak dopředu počítat s tím, že bude nucen si svůj pobyt na území ČR zlegalizovat. Nezletilé děti stěžovatele mohou po nezbytnou dobu, kdy bude stěžovatel muset vycestovat za účelem vyřízení potřebného pobytového oprávnění v zemi původu, setrvat na území ČR se svou matkou. Vzhledem k částečné konsolidaci situace na zastupitelském úřadě v Hanoji spojovanou s nefunkčností tzv. Visapointů by nemělo jít o nijak dlouhodobé odloučení rodiny, ale pouze o její dočasné rozdělení z důvodu legalizace pobytu jednoho z jejích členů. Bude tak do určité míry záviset na aktivitě stěžovatele, kdy se mu podaří svou situaci vyřešit.

[21] Lze tak uzavřít, že k určitému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele v důsledku rozhodnutí o povinnosti opustit území nepochybně dojde, nicméně tento zásah je nutné v kontextu výše uvedeného považovat za přiměřený.

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

[22] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatele nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.

[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. října 2018

JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Plný text

pokračování 1 Azs 296/2018 - 30

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: H. V. B., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 5. 2018, č. j. CPR-25233-4/ČJ-2017-930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2018, č. j. 78 A 13/2018  35,

t a k t o :

Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydala dne 10. 8. 2017 rozhodnutí čj. KRPU-264127-84/ČJ-2015-040026, kterým uložila žalobci podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinnost opustit území České republiky, a to do 45 dnů ode dne převzetí tohoto rozhodnutí. Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním, které žalovaná v záhlaví označeným rozsudkem zamítla.

[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, ve které namítl, že řízení o správním vyhoštění bylo z důvodu shledání možného nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území. Žalovaná měla i tak zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, což však neučinila. Krajský soud nepovažoval žalobu za důvodnou, a proto ji zamítl.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti zamítavému rozsudku krajského soudu blanketní kasační stížnost ze dne 23. 8. 2018, kterou spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti ve smyslu § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[4] V odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku (doručeného soudu dne 5. 9. 2018) stěžovatel uvedl, že na území České republiky pobývá již od roku 2008, Českou republiku považuje za svůj domov, má zde manželku a nezletilé potomky. Celá rodina si zde vytvořila silné sociální vazby a úspěšně se do české společnosti integrovala. Stěžovatel se svou manželkou zde má i ekonomické aktivity a po celou dobu svého pobytu plnil veškeré povinnosti. Stěžovatel by zde rád žil se svou rodinou, má dvě nezletilé dcery ve věku 4 a 6 let. Přiznání odkladného účinku považuje za stěžejní v zájmu zachování svých procesních práv v předmětném soudním řízení. Řízení o opuštění území je navíc analogické řízení o správním vyhoštění, neboť dochází k flagrantnímu zásahu do jeho práv. Stěžovatel též upozornil na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 – 37, kterým byl v obdobné věci odkladný účinek přiznán. Odkázal dále i na rozhodnutí tohoto soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005  76, č. 1072/2007 Sb. NSS, a ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011  100, a ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014  25. Stěžovatel proto požádal, aby byl jeho kasační stížnosti odkladný účinek přiznán, a nebylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces a legitimní očekávání.

[5] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemůže souhlasit. Již samo rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR je pro svůj smírný charakter a absenci budoucích omezujících důsledků rozhodnutím předběžně vykonatelným (ani odvolání proti němu nemá odkladný účinek), tedy rozhodnutím vyžadujícím okamžitou nápravu zjištěného protiprávního stavu. Ten stěžovatel vyvolal zejména svou neochotou podrobit se předchozím pravomocným rozhodnutím správních orgánů (i ta byla důsledkem jeho protiprávního jednání, kterého se navíc dopustil již v roce 2008), která byla přezkoumána i Nejvyšším správním soudem. Za daných okolností stěžovatel neustálým odkladem oprávněného požadavku státu na dodržování zákona regulujícího cizinecký prvek na vlastním území (upravujícího právě vstup, pobyt a vycestování cizinců) získává nedůvodný prostor k dalšímu setrvání na území státu, jehož právní řád nerespektuje.

II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku byly v posuzované věci splněny.

[7] Úvodem soud připomíná mimořádnou povahu odkladného účinku. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u něhož by bylo možno odkladný účinek očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[8] Podle tohoto ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek za současného splnění dvou podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (2) přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu § 107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.

[9] Stěžovatel odůvodnil návrh na přiznání odkladného účinku především svými vazbami na území České republiky, a to jak rodinnými (má zde manželku a dvě nezletilé dcery, které potřebují jeho péči), tak ekonomickými. Zdůraznil také nutnost zachování svých procesních práv.

[10] V dané věci by mohlo být dotčeno právo stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a dostatečně dbá na zájmy vyplývající z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti Spojenému království, č. 28945/95, § 72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996 ve věci Buckley proti Spojenému království, stížnost č. 20348/92, § 76). Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, která garantuje právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).

[11] Tento pozitivní závazek musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při poměřování újmy, která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmy, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože by musel opustit území České republiky ještě předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti. Nemohl by proto náležitě chránit své zájmy v důsledku nemožnosti vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení apod., a to nejen v řízení o kasační stížnosti, ale také v případném navazujícím řízení před krajským soudem či správním orgánem (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011  100). Naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. V tomto poměřování proto lze dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.

[12] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je nutné poměřit zájem stěžovatele na ochraně jeho výše uvedených procesních práv se zájmem společnosti na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejném pořádku. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008  131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Jak již bylo výše uvedeno, újma způsobená stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku by mohla být podstatná. Intenzita narušení zmíněného veřejného zájmu by naopak vzhledem k předběžné povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná s ohledem na skutečnost, že stěžovatel na území České republiky nepáchá trestnou činnost ani činnost nebezpečnou pro bezpečnost státu. Stěžovatel pobýval na území České republiky bez víza či pobytového oprávnění a dopustil se v minulosti i dalšího protiprávního jednání (provozoval pracovní činnost bez příslušného oprávnění). Tímto však stěžovatel neohrožuje stát ani nenarušuje veřejný pořádek do té míry, aby rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území České republiky dle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců nesneslo odkladu. Přiznání odkladného účinku by proto nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tím je splněna druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[13] K poznámce žalované o smírném charakteru uložení povinnosti opustit území Nejvyšší správní soud poznamenává, že rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se od správního vyhoštění liší jen v tom, že v případě vyhoštění je cizinci navíc po určitou dobu zakázán vstup na území členských států Evropské unie (§ 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Jedná se tedy o méně intenzivní zásah do rodinného či soukromého života cizince, nicméně stále se o zásah do rodinného či soukromého života může jednat, například pokud cizinec pobývá v České republice dlouhodobě, má na území celou rodinu a nemá žádnou jistotu, zda a kdy po opuštění území nabude znovu oprávnění na území pobývat (viz rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 As 24/2017  29, č. 3574/2017 Sb. NSS). V úvahu je nutno vzít také značnou geografickou vzdálenost země původu stěžovatele a možné reálné obtíže, jež mohou doprovázet jeho návrat do České republiky. Proto i při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí o povinnosti opustit území rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu se svou rozhodovací praxí ve věcech správního vyhoštění (viz např. usnesení NSS ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014  25, č. 3169/2015 Sb. NSS).

[14] Jak již bylo výše uvedeno, újma způsobená stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku by mohla být podstatná. Intenzita narušení zmíněného veřejného zájmu by naopak vzhledem k předběžné povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná. Současně ze spisového materiálu nevyplývá, že by setrvání stěžovatele na území České republiky po dobu soudního řízení jakkoliv kolidovalo s veřejným zájmem.

[15] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by Nejvyšší správní soud v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti v projednávané věci nectil výše popsaný závazek státu umožnit stěžovateli účinně chránit své zájmy. Pokud by došlo k rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců na území České publiky, po nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jen stěží by bylo možno hovořit o spravedlivém rozhodování o jeho kasační stížnosti, které by dostatečně respektovalo zájmy vyplývající z čl. 8 Úmluvy, jak vyžaduje výše citovaná judikatura.

[16] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. Do rozhodnutí o kasační stížnosti se tak pozastavují účinky napadeného rozsudku krajského soudu i jemu předcházejících správních rozhodnutí.

[17] Soud však připomíná, že může přiznání odkladného účinku i bez návrhu zrušit, ukáželi se v průběhu řízení, že pro jeho přiznání nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.). Z tohoto usnesení rovněž nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005, č. j. 8 As 26/2005  76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. září 2018

JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu