Rozsudek ze dne 26. 9. 2018
Plný text
10 Azs 122/2018 - 45
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: T. T. H. P., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2018, čj. CPR-30652-3/ČJ-2017-930310-V230, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, čj. 2 A 7/2018-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 17. 12. 2015. Ministerstvo dospělo k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky uvedené v § 87b odst. 2 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU, ani nemá se svou vnučkou vztah obdobný vztahu rodinnému. Žalovaná rozhodnutí ministerstva potvrdila a odvolání žalobkyně zamítla.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, které krajský soud vyhověl. Krajský soud dospěl k závěru, že ministerstvo nepochybilo tím, že ve výroku rozhodnutí neuvedlo ustanovení, podle něhož žádost zamítlo. V době rozhodnutí totiž zákon o pobytu cizinců neupravoval nesplnění podmínky § 15a zákona o pobytu cizinců jako zvláštní důvod pro zamítnutí žádosti. Splnění této podmínky je ovšem nezbytné pro vyhovění žádosti, takže ministerstvo postupovalo při formulaci výroku správně. Správná byla i interpretace § 15a zákona o pobytu cizinců správními orgány. Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že žalobkyně není se svou vnučkou ve vztahu obdobném vztahu rodinnému. Krajský soud ovšem shledal pochybení správních orgánů v tom, že neposuzovaly přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. V této souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek NSS ze dne 3. 6. 2015, čj. 5 Azs 83/2015-31, který navazoval na rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Azs 96/2015-30. Žalobkyně ve správním řízení uváděla, že je vdovou, všichni příbuzní žijí v ČR, nedisponuje finančními prostředky a její zdravotní stav vyžaduje léčbu a občasnou lékařskou pomoc na pohotovosti. Krajský soud dospěl proto k závěru, že správní orgány měly v projednávané věci posuzovat přiměřenost jejich rozhodnutí v rozsahu § 174a zákona o pobytu cizinců.
II. Shrnutí kasační stížnosti
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla včas podanou kasační stížností rozsudek krajského soudu z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhla, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žádost žalobkyně zamítly správní orgány z důvodu nesplnění podmínky podle § 15a zákona o pobytu cizinců. Zákon neobsahuje výslovný požadavek, aby v takovém případě správní orgány zkoumaly přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Stěžovatelka zná rozsudky NSS, na které krajský soud odkázal, ale má za to, že zkoumání přiměřenosti by v případě žádosti žalobkyně bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona o pobytu cizinců.
[5] Žalobkyně nesplnila podmínku postavení rodinného příslušníka podle § 15a zákona o pobytu cizinců. Ta je základní podmínkou pro to, aby mohlo být vydáno povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Povinnost správních orgánů zkoumat v takových případech přiměřenost dopadu jejich rozhodnutí vede k patové situaci, kdy by nebyly splněny podmínky pro vydání pobytového povolení, a na druhé straně by správní orgán nemohl žádost zamítnout, neboť by takové rozhodnutí nepřiměřeně zasáhlo do soukromého a rodinného života cizince. Po správních orgánech nelze požadovat, aby udělily pobytové oprávnění osobě, jež nesplňuje podmínky pro jeho udělení.
[6] Praxe správních soudů v otázce zkoumání přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců není jednotná. Podle stěžovatelky se krajské soudy v případech žádostí o povolení k přechodnému pobytu v poslední době přiklánějí k závěru, že přiměřenost je třeba zkoumat jen tam, kde to výslovně stanoví zákon. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2018, čj. 31 A 143/2017-36. Krajský soud sice posuzoval případ, na který se aplikoval zákon o pobytu cizinců ve znění účinném od 18. 12. 2015, tj. znění, které již obsahovalo § 87e odst. 1 písm. e) upravující nesplnění podmínky § 15a zákona o pobytu cizinců jako důvod pro zamítnutí žádosti, nicméně podle stěžovatelky jsou jeho úvahy aplikovatelné i na případ žalobkyně.
[7] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] NSS nejprve ověřil, zda kasační stížnost splňuje formální náležitosti a shledal, že je podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102 s. ř. s.), a zaměstnanec stěžovatelky splňuje podmínky podle § 105 odst. 2 s. ř. s. NSS proto následně přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti; neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Stěžovatelka nezpochybňuje, že správní orgány vůbec nehodnotily přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Namítá však, že takový postup byl správný, neboť při zamítnutí žádosti o přechodný pobyt pro nesplnění podmínky podle § 15a zákona o pobytu cizinců se přiměřenost dopadu neposuzuje. Takový názor NSS nesdílí.
[10] NSS konstantně judikuje, že posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí není omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Azs 96/2015-30).
[11] Krajský soud v napadeném rozsudku správně odkázal na rozsudek NSS čj. 5 Azs 83/2015-31 a citoval z něj závěr, že v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu, je třeba přiměřenost dopadu rozhodnutí posuzovat. Tato povinnost vyplývá přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který Českou republiku zavazuje k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. V citovaném rozsudku NSS posuzoval rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přechodný pobyt podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí bylo dokonce vydáno podle znění zákona o pobytu cizinců účinného do 17. 12. 2015. Situace byla proto v rysech podstatných pro nyní posuzovanou otázku totožná se situací stěžovatelky.
[12] Výše zmíněný názor nelze považovat za ojedinělý. Stejný závěr, tj. že je nutné posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, NSS vyslovil pro žádost podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců např. v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, čj. 1 Azs 273/2016-29, č. 3536/2017 Sb. NSS, bod [60] a [61], nebo v aktuálním rozsudku ze dne 24. 7. 2018, čj. 5 Azs 102/2017-35, bod [32]. V obou těchto rozsudcích zamítly správní orgány žádost o povolení k přechodnému pobytu, neboť dospěly k závěru, že žadatel nesplňuje podmínku podle § 15a zákona o pobytu cizinců.
[13] Stěžovatelka v kasační tvrdila, že judikatura správních soudů je v této otázce nejednotná. Z výše uvedeného ovšem plyne, že se jedná o otázku posuzovanou NSS dlouhodobě stejně. Na tom nic nemění ani odkaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 31 A 143/2017-36. Ojedinělý rozsudek krajského soudu nemůže vytvořit rozpor ve správní judikatuře, navíc stěžovatelkou citovaný rozsudek NSS zrušil pro nepřezkoumatelnost svým rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, čj. 7 Azs 127/2018-47.
[14] Krajský soud v Brně v části citované stěžovatelkou dále na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2017, čj. 15 A 118/2015-62. Kasační stížnost proti němu posuzoval NSS výše citovaným rozsudkem čj. 5 Azs 102/2017-35. V něm NSS názor krajského soudu korigoval a uvedl, že: „Podmínky § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou tedy nastaveny tak, že ve většině případů lze předpokládat, že rozhodnutím o zamítnutí žádosti o povolení přechodného pobytu z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života, a tedy k porušení čl. 8 Úmluvy, takovou situaci však nelze a priori vyloučit. Článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Znamená to, že pokud stěžovatel v daném řízení namítá nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života a porušení článku 8 Úmluvy, správní orgán se s touto námitkou musí vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců“ (zvýraznění doplněno). NSS následně uzavřel, že v posuzované věci správní orgány přiměřenost dopadů rozhodnutí posoudily, čímž svoji povinnost splnily. Proto i přes nesprávný názor krajského soudu kasační stížnost zamítl. Krajský soud v Brně ve stěžovatelkou citovaném rozsudku dále odkázal na rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30. V něm nicméně NSS posuzoval otázku zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, tedy jiný typ než v nyní posuzované věci.
[15] NSS uzavírá, že judikatura k nutnosti posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu je konstantní, nerozporná a vyžaduje, aby správní orgány přiměřenost posuzovaly. Dojdou-li při posouzení k závěru, že jsou zde individuální okolnosti, kvůli nimž by zamítnutí žádosti zasáhlo nepřiměřeně do práv žadatele na soukromý a rodinný život, je nutné dát přednost ochraně těchto základních práv a pobyt povolit.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti NSS rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2018
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 24. 5. 2018
Plný text
10 Azs 122/2018 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: T. T. H. P., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2018, čj. CPR-30652-3/ČJ-2017-930310-V230, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, čj. 2 A 7/2018-27, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 30. 9. 2017, čj. KRPA-264337-25/ČJ-2017-000022-ZAM, ve spojení s rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4. 1. 2018, čj. CPR-30652-3/ČJ-2017-930310-V230.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 30. 9. 2017, čj. KRPA-264337-25/ČJ-2017-000022-ZAM, ve spojení s rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4. 1. 2018, čj. CPR-30652-3/ČJ-2017-930310-V230 bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Z rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně pobývala v ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s platností do 11. 1. 2017. Dne 15. 12. 2016 podala žalobkyně žádost o prodloužení platnosti pobytového oprávnění. Dne 23. 3. 2017 zastavil správní orgán řízení o žádosti žalobkyně z důvodu nedoložení všech zákonných náležitostí. Žalobkyně se následně dne 20. 7. 2017 dostavila na Ministerstvo vnitra s dotazem na aktuální stav svého řízení a správní orgán jí oznámil, že její řízení bylo zastaveno a na území ČR pobývá nelegálně. Dne 30. 9. 2017 proto správní orgán uložil žalobkyni správní vyhoštění a dobu, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovil na jeden rok.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalované Městský soud v Praze zamítl.
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, s níž spojila i návrh na přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka uvedla, že má na území ČR rodinu (sestru a dceru), plně se zde integrovala a má zde i ekonomické vazby. Stěžovatelka má zároveň zdravotní problémy s páteří a je závislá na péči českých lékařů. Závažnou újmu spatřuje zejména v nemožnosti pobývat na území ČR. V případě jejího opuštění by neměla možnost v řízení o kasační stížnosti osobně vystupovat a být v kontaktu se svým právním zástupcem a udělovat mu pokyny. Tímto by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což by pro ni znamenalo značnou újmu. K podpoře svých tvrzení stěžovatelka poukázala na usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, ze dne 23. 1. 2013, čj. 6 As 82/2012-37, a ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005.
[4] Žalovaná k návrhu stěžovatelky uvedla, že s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces nemůže být obecným nástrojem legalizace pobytu stěžovatelky. Přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s veřejným zájmem, aby se na území ČR zdržovali pouze cizinci, kteří dodržují právní předpisy.
[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá podání kasační stížnosti odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej může přiznat na návrh stěžovatele. Použije přitom přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., dle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb. NSS konstatoval, že „[j]e-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§ 107 odst. 1 s. ř. s.) netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání“ (srov. též například usnesení NSS ze dne 24. 9. 2015, čj. 10 Azs 186/2015-29). Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že v nyní projednávané věci existuje příčinná souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalované, a možným vznikem nepoměrně větší újmy stěžovatelky, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Vycházel přitom z tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, které by pro ni představovalo značnou újmu. Dotčení práv třetích osob nikdo nenamítl.
[7] Ve shora citovaném usnesení č. 3169/2015 Sb. NSS Nejvyšší správní soud dovodil, že „[p]okud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti“. Důvody uvedené v rozhodnutí o vyhoštění (tedy především pobyt stěžovatelky na území ČR bez platného pobytového titulu po uplynutí lhůty pro vycestování stanovené rozhodnutím o vyhoštění) dle názoru zdejšího soudu nezakládají žádná bezpečnostní či jiná rizika pro Českou republiku. Žalovaná neuvedla žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo zřejmé ohrožení některého z důležitých veřejných zájmů.
[8] Za pomoci testu proporcionality bylo třeba dále vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího stěžovatelce s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení NSS ze dne 6. 8. 2008, čj. 5 As 17/2008-131, č. 1698/2008 Sb. NSS, či výše citované usnesení č. 3169/2015 Sb. NSS). Na stupnici závažnosti zásahu „podstatný - mírný - nízký“ lze s ohledem na výše uvedené hodnotit újmu způsobenou stěžovatelce nepřiznáním odkladného účinku jako podstatnou. Naopak, intenzita narušení veřejného zájmu je v daném případě nízká. V této souvislosti NSS zdůrazňuje, že žalovaná ve vztahu k individuální osobě stěžovatelky neuvedla žádné konkrétní důvody pro nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti. S ohledem na tyto skutečnosti lze proto konstatovat, že nepřiznání odkladného účinku není v daném případě v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem. Tímto je splněna i druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[9] Nejvyšší správní soud po posouzení důvodů uváděných stěžovatelkou dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. jsou splněny; neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury. Z těchto důvodů stěžovatelce vyhověl a její kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
[10] Nejvyšší správní soud připomíná, že odkladný účinek podle § 107 s. ř. s. může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu, ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se řízení před krajským soudem vedlo (viz usnesení NSS ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005-96). Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti v této věci se tedy až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem pozastavují účinky rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 30. 9. 2017, čj. KRPA-264337-25/ČJ-2017-000022-ZAM, ve spojení s rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4. 1. 2018, čj. CPR-30652-3/ČJ-2017-930310-V230.
[11] Soud však zároveň připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku může i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.).
[12] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2018
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu