10 Azs 136/2026

Plný text

10 Azs 136/2026 - 41
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudců Vojtěcha Šimíčka a Michaely Bejčkové ve věci žalobkyně: P. T. H., zastoupené advokátem Mgr. Markem Sedlákem, Kašparovo náměstí 5, Praha 8, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 3, Praha 4, proti rozhodnutí ze dne 27. 2. 2026, čj. MV73177/SO2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2026, čj. 31 A 7/202630,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní pro neplnění účelu pobytu [§ 44a odst. 3, § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců]. Žalobkyně nejdříve pobývala na území České republiky díky povolení k dlouhodobému pobytu (s platností od 13. 5. 2024 do 12. 5. 2025) za účelem absolvování přípravného kurzu českého jazyka organizovaného veřejnou vysokou školou (Institut jazyků Technické univerzity v Ostravě), který ji měl připravit ke studiu akreditovaného studijního programu vysoké školy. Konkrétně šlo o studium bakalářského studijního programu Veřejná ekonomika a správa na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské. Poté získala žalobkyně nové povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 31. 8. 2025, aby mohla absolvovat jazykový kurz českého a anglického jazyka, tentokrát organizovaný společností LINGUA SANDY, s. r. o. Další (třetí) povolení za týmž účelem už jí ale ministerstvo odmítlo vydat. Dospělo k závěru, že buď nemá žalobkyně ke zvládnutí českého jazyka takové předpoklady, aby mohla začít studovat na vysoké škole, anebo nemá v úmyslu studium zahájit. Žalobkyně se bránila odvoláním, které žalovaná zamítla a napadené rozhodnutí ministerstva potvrdila.

[2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu. V ní namítala, že nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že její pobytová a vzdělávací aktivita nesměřuje k dosažení účelu, za kterým jí bylo umožněno na území České republiky pobývat, tedy k získání vysokoškolského vzdělání. K tomu žalobkyně uvedla, že ještě před vydáním napadeného rozhodnutí byla přijata k prezenčnímu bakalářskému studiu mezinárodních vztahů na Metropolitní univerzitě v Praze pro akademický rok 2026/2027 a že současně vyřizuje nostrifikaci svého vietnamského maturitního vysvědčení.

[3] Městský soud žalobu zamítl, protože podle něj správní orgány dostatečně zdůvodnily, že v získání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné bránila žalobkyni jiná závažná překážka [§ 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců]. Ta spočívala v dosavadním bezúčelném vzdělávání formou jazykových kurzů, kterými žalobkyně nesměřovala k původně stanovenému cíli při vstupu na území České republiky, tj. ke studiu vysoké školy.

[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Podle stěžovatelky městský soud napadený rozsudek odůvodnil nedostatečně (nepřezkoumatelně). Stěžovatelka se dále domnívá, že v jejím případě nelze dovodit bezúčelnost studia českého a anglického jazyka, což spojuje s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem a nedostatečným ověřením jejích studijních plánů. Pokud správní orgány hodlaly zjistit a ověřit studijní plány stěžovatelky, měly provést její účastnický výslech a nepřenášet na ni důkazní břemeno. Městský soud se pak s postupem správních orgánů nesprávně ztotožnil. Dále stěžovatelka namítla, že napadené rozhodnutí žalovaného pro ni představuje nepřiměřený zásah do soukromého života spočívající v nemožnosti nastoupení k vysokoškolskému studiu a zmařených dvou let jazykové přípravy, což představuje marně vynaložené finanční náklady. Úvahy městského soudu k této námitce považuje také za nepřezkoumatelné.

[5] Ve věcech, v nichž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Neníli tomu tak, odmítne kasační stížnost jako nepřijatelnou.

[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí, jaké konkrétní důvody by měly svědčit pro její přijatelnost, ale paušálně odkazuje na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nevymezuje právní otázku, kterou se NSS dosud nezabýval, kterou správní soudy řeší rozdílně nebo v níž je třeba změnit judikaturu. Stěžovatelka ani výslovně netvrdí, že se městský soud bezdůvodně odchýlil od ustálené judikatury nebo že hrubě pochybil při výkladu práva. Podle svého obsahu směřují kasační námitky primárně k nedostatkům skutkových zjištění a nedostatkům důvodů rozhodnutí.

[7] Nejprve NSS konstatuje, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný. Podle ustálené judikatury je soudní rozhodnutí přezkoumatelné, jeli z něj patrné, z jakého skutkového stavu soud vyšel, jak jej právně posoudil a proč nepřisvědčil podstatné argumentaci účastníků řízení (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, a ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/200352, jakož i usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007247, č. 1773/2009 Sb. NSS). Napadený rozsudek tyto podmínky splňuje, městský soud své závěry odůvodnil dostatečně srozumitelně a v rozsahu umožňujícím kasační přezkum.

[8] NSS dále uvádí, že správní orgány ani městský soud se při posouzení věci neodchýlily od ustálené judikatury. NSS se již opakovaně zabýval otázkou, zda žadatel svou aktivitu na území ČR směřuje k dosažení cíle (účelu), za kterým mu zde bylo povoleno dlouhodobě pobývat, tj. v nynější věci za účelem získání vysokoškolského vzdělání. Tak např. rozsudek NSS ze dne 14. 1. 2016, čj. 7 Azs 313/201535 zdůraznil, že „zákon o pobytu cizinců je založen na tom, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním či studiem“ (srov. též rozsudek NSS ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/201181). V rozsudku ze dne 21. 10. 2024, čj. 7 Azs 22/202427, pak NSS dále popsal „účel, který zákonem sice výslovně upraven není, ale jeví se jako natolik relevantní, že vyžaduje pobyt na území, resp. dlouhodobou přítomnost na území. Sem patří právě případy, kdy je žádost o pobytové oprávnění podávána ze „zbytkového“ důvodu označeného v žádosti jako „ostatní/jiné“. Především v naposledy uvedeném případě je věcí České republiky a jejích orgánů, jaký účel pobytu z hlediska jeho povahy a provázanosti s územím bude považovat za účel, který vyžaduje pobyt na území a pro který bude vydáno povolení k dlouhodobému pobytu.“ (srov. též rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2026, čj. 5 Azs 194/202533).

[9] Správní orgány tedy nepožadovaly splnění žádné nové podmínky, kterou zákon neupravuje. Žádaly jen, aby stěžovatelka doložila, že k cíli, který si sama vytkla, směřuje. Ve skutkově srovnatelné věci NSS uvedl, že když cizinec nesdělí jiný účel svého pobytu, je třeba za cíl jeho pobytu nadále pokládat zahájení studia na vysoké škole (rozsudek ze dne 2. 2. 2026, čj. 5 Azs 194/202533). Městský soud konstatoval, že stěžovatelka získala povolení dvakrát po sobě za stejným účelem, tj. k tomu, aby navštěvovala kurz českého jazyka a mohla pak studovat na české vysoké škole. Požadované třetí povolení jazykového kurzu mělo vést k dosažení úrovně českého jazyka A2, ačkoliv žalobkyně již dosáhla úrovně B1 a fakticky tak mělo docházet ke snižování jazykové kvalifikace. Městský soud uvedl, že nepovažuje za nelogický závěr žalované, že stěžovatelka svou aktivitu fakticky nesměřuje k původně deklarovanému cíli, tj. k zahájení vysokoškolského studia, ale opakované jazykové kurzy se jeví jako bezcílné prodlužování pobytu. Městský soud se ani v tomto ohledu neodchýlil od ustálené judikatury, podle níž studium nemá být samoúčelnou aktivitou vedoucí pouze k prodlužování pobytového povolení cizince (viz rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2026, čj. 5 Azs 234/202533).

[10] NSS nepřehlédl, že stěžovatelka v žalobě i v kasační stížnosti zdůraznila, že závěr žalované, že stěžovatelka své aktivity nesměřuje k dosažení vysokoškolského vzdělání, neodpovídá skutečnému stavu věci, protože před vydáním rozhodnutí žalované byla přijata k prezenčnímu studiu v akademickém roce 2026/2027 na Metropolitní univerzitě v Praze.

[11] Již městský soud ovšem stěžovatelce v bodu 45 napadeného rozsudku vysvětlil, že při přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného vycházel ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované. V průběhu správního řízení danou skutečnost stěžovatelka ani netvrdila, natož aby ji doložila. Žalované z tohoto důvodu nelze vytýkat, že tuto skutečnost nehodnotila.

[12] Ani tento závěr městského soudu se neodchýlil od relevantní judikatury NSS, která dovodila, že v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat aktivně na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců (srov. rozsudky ze dne 4. 11. 2015, čj. 3 Azs 162/201543, ze dne 29. 8. 2016, čj. 7 Azs 99/201636, a ze dne 15. 11. 2017, čj. 8 Azs 111/201736, či ze dne 30. 11. 2023, čj. 4 Azs 335/202334). Je především na žadateli, aby shromáždil a předložil správnímu orgánu potřebné podklady pro rozhodnutí. Jestliže tak neučiní, svědčí to o jeho nečinnosti či neochotě poskytnout správnímu orgánu součinnost (např. rozsudky ze dne 22. 11. 2018, čj. 7 Azs 371/201829, ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008115, ze dne 15. 5. 2019, čj. 8 Azs 249/201857).

[13] V návaznosti na výše uvedené městský soud v bodě 46 napadeného rozsudku také vysvětlil, proč námitku provedení účastnického výslechu nepovažoval za důvodnou. Správní orgány skutkový stav zjistily dostatečně, a to zejména na základě pobytové historie stěžovatelky a jí předložených listin. V souladu s citovanou judikaturou je rovněž závěr městského soudu, že účastnický výslech stěžovatelky nemá nahrazovat její procesní aktivitu spočívající v tom, že měla v řízení před správními orgány sama tvrdit a dokládat konkrétní skutečnosti svědčící o reálném směřování k vysokoškolskému studiu. Výslech účastníka je důkazním prostředkem; není určen k tomu, aby při něm účastník řízení uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží primárně podání, návrhy a jiné procesní úkony účastníka řízení (viz rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2014, čj. 6 As 147/201331). Judikatura NSS považuje provedení výslechu účastníka řízení nebo svědeckých výpovědí v pobytových věcech za výjimečný důkazní prostředek, který se má využít jen tam, kde nelze rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem nebo kde vyvstane potřeba postavit najisto určité sporné skutečnosti či vyjasnit rozporná vyjádření cizince a jeho rodinných příslušníků (viz rozsudky ze dne 11. 5. 2020, čj. 3 Azs 93/201834, ze dne 6. 1. 2022, čj. 1 Azs 314/202147, či ze dne 16. 7. 2024, čj. 7 Azs 91/202441 atp.). Městský soud konstatoval, že taková situace v řízení nenastala. Pokud totiž stěžovatelka neuvedla žádná tvrzení, nebylo v podstatě k čemu vést dokazování a v řízení před správními orgány ani nebylo jasné, jaké pochybnosti by měly být odstraněny. Stěžovatelka přitom měla možnost tvrdit rozhodné skutečnosti týkající se jejího vysokoškolského studiu (resp. i potřeby studia anglického jazyka), neboť byla seznámena s podklady rozhodnutí a mohla se k nim vyjádřit. Pasivitu stěžovatelky nelze přičítat žalované.

[14] V bodu 49 napadeného rozsudku pak městský soud shrnul, že se správní orgány otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého života stěžovatelky zabývaly. Stěžovatelka ovšem ve správním řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti svědčící o mimořádně intenzivních soukromých nebo rodinných vazbách na území České republiky. V žalobě (a rovněž v kasační stížnosti) pak stěžovatelka uvedla, že její újma spočívá v nenastoupení vysokoškolského studia a zmaření dvou let jazykové přípravy a s tím spojených finančních nákladů. Tyto skutečnosti městský soud sice nepodcenil, avšak konstatoval, že samy o sobě nepostačují k závěru o nepřiměřenosti rozhodnutí. NSS konstatuje, že i tyto závěry jsou v souladu s konstantní judikaturou, kterou ostatně uvedla již žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí, tj. např. rozsudky NSS ze dne 29. 11. 2012, čj. 9 As 142/201221, ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/201334, ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/200871, či rovněž rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, čj. 41 A 25/2023105; dále lze obdobně odkázat také na rozsudky NSS ze dne 23. 12. 2019, čj. 10 Azs 262/201931, ze dne 22. 1. 2020, čj. 10 Azs 256/201939, ze dne 30. 9. 2020, čj. 9 Azs 151/202042, či ze dne 2. 9. 2026, čj. 1 Azs 83/202638).

[15] Na závěr NSS dodává, že případná žádost o dlouhodobý pobyt za účelem studia na vysoké škole je samostatným řízením a nezakládá důvod pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem absolvování jazykového kurzu, který má sám o sobě sloužit jako příprava k vysokoškolskému studiu.

[16] NSS tak uzavírá, že kasační stížnost je nepřijatelná. V této věci totiž nevyvstala žádná otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková, kterou by bylo třeba řešit odlišně, a městský soud se současně nedopustil ani hrubého pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, NSS ji podle § 104a s. ř. s. odmítl.

[17] NSS z výše uvedených důvodů odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle úspěchu ve věci. Stěžovatelka úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. října 2026

Ondřej Mrákota
předseda senátu

Plný text

10 Azs 136/2026 - 30
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: P. T. H., zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem, Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2026, čj. MV73177/SO2026, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2026, čj. 31 A 7/202630, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti

takto:

I. Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.
II. Žalobkyni se ukládá zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 2. 2026 zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 12. 2025, jímž ministerstvo zamítlo žádost žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné. Ministerstvo zdůvodnilo, že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území ČR [§ 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů]. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, tu však městský soud zamítl.

[2] Proti rozsudku městského soudu se žalobkyně (stěžovatelka) nyní brání kasační stížností. S jejím podáním spojila návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V návrhu uvedla, že byla přijata ke studiu na Metropolitní univerzitu v Praze pro akademický rok 2026/2027. Přiznání odkladného účinku jí umožní pokračovat v pobytu v ČR v režimu fikce pobytu podle § 47 zákona o pobytu cizinců a nastoupit na univerzitu. V opačném případě bude muset opustit ČR.

[3] Žalovaná navrhla, aby odkladný účinek nebyl kasační stížnosti přiznán. Stěžovatelce byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba, aby začala naplňovat studijní účel, který tvrdila při vstupu na území. Žalovaná odkázala na judikaturu, podle které neudělení pobytového oprávnění fakticky nezasahuje do soukromého a rodinného života cizince.

[4] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. NSS jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti NSS zjišťuje současné splnění zákonných předpokladů (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výrazného nepoměru újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly; a 2) chybějícího rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[5] Nezbytnou podmínkou pro přiznání odkladného účinku je splnění povinnosti stěžovatelky tvrdit a prokázat vznik újmy (např. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/201232). Stěžovatelka spojuje případný vznik újmy s dopadem do svých vzdělávacích plánů. Stěžovatelka ovšem ke kasační stížnosti nepřiložila potvrzení o studiu na vysoké škole. I kdyby však skutečně přijata byla, ke studiu vysoké školy by potřebovala nové (odlišné) povolení (k pobytu za účelem studia), o něž je třeba žádat v samostatném řízení (viz usnesení NSS ze dne 20. 5. 2026, čj. 9 Azs 42/202631, a ze dne 18. 6. 2026, čj.10 Azs 58/202650). Pokud by stěžovatelka hned od počátku svého případného studia na vysoké škole nemohla být na území České republiky, jedná se sice o určitou komplikaci (řešitelnou třeba individuálním studijním plánem), nikoli však o vážnou újmu ve smyslu § 73 s. ř. s.

[6] S ohledem na shora uvedené okolnosti dospěl NSS k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nejsou splněny. Přitom přihlédl též k tomu, že ze shodných důvodů městský soud zamítl stěžovatelčin návrh na přiznání odkladného účinku žalobě (usnesení ze dne 25. 3. 2026, čj. 31 A 7/202621). Tímto usnesením soud nepředjímá rozhodnutí ve věci samé.

[7] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, který je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a položka 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou tohoto zákona). Poplatková povinnost zde vzniká dnem právní moci tohoto usnesení [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/201232]. NSS proto vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
K výroku II: Soudní poplatek lze zaplatit:
- v hotovosti na pokladně NSS, nebo
- [OBRÁZEK]bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703–46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1100513626.

V Brně dne 19. srpna 2026

Ondřej Mrákota
předseda senátu