Rozsudek ze dne 29. 4. 2020
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: D. Q. H., zast. Mgr. Ing. Janem Klikem, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2017, čj. MV-77793-4/SO-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2018, čj. 30 A 210/2017-52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce požádal v březnu 2013 o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání. K žádosti nedodal všechny požadované doklady, a byl proto vyzván, aby je doložil. Jelikož se mu však nepodařilo předložit potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá splatné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, bylo řízení dne 24. 4. 2015 zastaveno. Žalobce předložil požadované potvrzení spolu s odvoláním; odvolání však žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 30. 10. 2017. Žalobu podanou proti jejímu rozhodnutí zamítl krajský soud svým rozsudkem ze dne 10. 10. 2018.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítal, že řízení o žádosti nemělo být zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, ale žádost měla být zamítnuta podle speciálních ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky [§ 56 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1]. Krajský soud podle těchto „meritorních“ ustanovení v minulosti rozhodoval, v nynější věci se však k této žalobní námitce poukazující na jeho dosavadní praxi nevyjádřil, a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Stěžovatel považuje rozhodnutí správních orgánů i soudu za přepjatě formalistická, neboť další prodloužení stěžovatelova pobytu nijak neporušuje veřejný zájem. Chybu spatřuje stěžovatel také v tom, že správní orgány nezkoumaly přiměřenost zásahu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života navzdory tomu, že stěžovatelova situace je výjimečná. Správní orgán si chybějící doklad mohl opatřit z jiného zdroje, ostatně v současnosti už jej ani cizinci nemusejí předkládat. Délka správního řízení v této věci je extrémní (čtyři a půl roku); průtahy takto způsobené zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a měly by se promítnout do posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí.
[3] Kasační stížnost není důvodná.
[4] NSS neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Rozsudek je napsán podrobně a pečlivě (až v určitém nepoměru ke stěžovatelově stručné žalobě). V žalobě stěžovatel konkrétně nepoukázal na odlišnou předchozí rozhodovací praxi krajského soudu, která by mu prospívala – upozornil jen na rozhodnutí žalované z roku 2014, podle nějž případné nedoložení jiných než zákonem požadovaných dokladů k prokázání úhrnného měsíčního příjmu podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců nemůže být důvodem pro zastavení řízení. Krajský soud se výslovně nevyjádřil k této citaci staršího rozhodnutí žalované, ale z rozsudku je dobře patrný jeho názor na spornou otázku, k níž citace směřovala.
[5] Krajský soud si tu vypomohl citací rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2016, čj. 2 Azs 76/2015-24, který rozlišil mezi doklady vyžadovanými přímo zákonem [typicky potvrzením OSSZ o tom, že cizinec nemá nedoplatky na pojistném, podle § 46 odst. 7 písm. d) ve znění účinném v době rozhodování v prvním stupni], a doklady výslovně zákonem nevyžadovanými (rozuměj zde konkrétně nepojmenovanými). Nepředložení prvních vede k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, kdežto nepředložení druhých nemá vést k zastavení, nýbrž k věcnému zkoumání žádosti a pak případně k jejímu zamítnutí podle § 56 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelův případ spadá do prvního okruhu, kdežto jím citované starší rozhodnutí žalované se týkalo druhého okruhu. Mezi jeho a citovanou věcí tak není podobnost, jíž by se mohl úspěšně dovolávat.
[6] Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve věci 57 A 94/2013, který stěžovatel označil v kasační stížnosti, bylo zrušeno rozhodnutí, kterým žalovaná zamítla žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, a to pro neprokázání úhrnného měsíčního příjmu. Šlo tu opět o případ z druhého okruhu, navíc krajský soud zde nijak neřešil konkurenci mezi zamítáním žádosti podle zákona o pobytu cizinců a zastavováním řízení podle správního řádu. Další označený rozsudek téhož soudu ve věci 57 A 47/2014 by stěžovateli mohl teoreticky prospět, neboť soud zde vytkl žalované zastavení řízení reagující na to, že cizinec nepředložil potvrzení OSSZ, a uložil jí postupovat případně podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona pobytu cizinců a zabývat se žádostí věcně. Tento rozsudek z roku 2015 však byl popřen výše citovaným rozsudkem NSS ve věci 2 Azs 76/2015 z roku 2016. Ostatně tímto rozsudkem NSS zrušil jiný podobně vyznívající rozsudek senátu 57 A Krajského soudu v Plzni, což ukazuje na to, že tento senát krajského soudu v minulosti opakovaně vyjádřil právní názor, který poté NSS shledal nesprávným. Pro jakýkoli aktuálně rozhodující krajský soud je pak pochopitelně určující judikatura NSS, nikoli dřívější názory krajských soudů, které jsou s ní nesouladné. Třetí rozsudek Krajského soudu v Plzni, jehož se stěžovatel dovolává (57 A 95/2013), se Nejvyššímu správnímu soudu nepodařilo v dostupných zdrojích nalézt.
[7] NSS souhlasí i se závěrem krajského soudu, podle nějž nemůže mít na zákonnost rozhodnutí žalovaného vliv to, že v pozdější úpravě už není cizincům ve stěžovatelově situaci uložena povinnost předkládat potvrzení OSSZ. V době, kdy stěžovatel žádost podával, tato povinnost platila, stěžovatel byl o ní poučen a mezi podáním žádosti a rozhodnutím o ní (13 měsíců) měl dostatek času na to, aby tuto povinnost splnil. Je pravda, že jde „jen“ o nesplnění formální povinnosti, proto však není namístě označovat všechna dosavadní rozhodnutí za „přepjatě formalistická“. Určitá míra dodržování formálních postupů je ve správním řízení nezbytná a v této věci nic nesvědčí o tom, že by správní orgány chtěly stěžovatele „nachytat“ na nějakém formálním detailu.
[8] Neobstojí ani námitka týkající se zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Stěžovatel v ní využil zmínky krajského soudu o tom, že v řízení v pobytových věcech lze sice v mimořádných a výjimečných případech uvažovat o přímém užití čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, obvykle jsou však při rozhodování o zastavení řízení takové úvahy nepřípadné, protože správní orgán se právě kvůli cizincově nedostatečné součinnosti ani nemohl před rozhodnutím důkladně obeznámit s jeho osobní situací. Stěžovatel na to v kasační stížnosti reaguje tak, že jeho situace mimořádná je, protože mu nebyl prodloužen pobyt, ačkoli nepředložil jen jediný ze všech potřebných dokladů. Tím sice stěžovatel zlehčil význam formálních zákonných povinností kladených na cizince v § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, ale nijak tím nevysvětlil výjimečnost své osobní situace ani hrozící intenzitu zásahu do svého soukromého a rodinného života.
[9] NSS souhlasí se stěžovatelem v tom, že doba řízení v této věci byla nepřiměřená. Současně ale nelze přehlédnout, že v průběhu samotného správního řízení se stěžovatel nijak nedomáhal rychlého vydání rozhodnutí. Ostatně v důsledku takto dlouhého řízení – byť za cenu administrativních nepříjemností spojených s opakovaným prodlužováním povolení ke krátkodobému pobytu – byl stěžovateli po celou dobu zachován pobytový titul na území ČR. Ten mu pak byl de facto prodloužen i díky přiznání odkladného účinku jak v řízení před krajským soudem, tak před NSS. To jen pro připomenutí, že ne vždy musí být délka řízení (správního či soudního) na závadu, a naopak může účastníkovi fakticky prospívat. K námitce samotné ale nutno říci, že průtahy v řízení nemohou přivodit nezákonnost rozhodnutí v tomto řízení vydaného.
[10] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalované v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu
Usnesení ze dne 10. 1. 2019
Plný text
10 Azs 258/2018 - 11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Q. H. D., zast. Mgr. Ing. Janem Klikem, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2017, čj. MV-77793-4/SO-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2018, čj. 30 A 210/2017-52, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Ministerstvo vnitra zastavilo rozhodnutím ze dne 24. 4. 2015 žalobcovu žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 10. 2017 zamítla žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 10. 10. 2018.
[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, ke které připojil návrh na přiznání odkladného účinku. V návrhu stěžovatel poukázal na to, že nabytím právní moci rozsudku krajského soudu ztratil jakýkoliv právní titul pro další legální pobyt na území České republiky. Nemůže podat opakovanou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, pouze může obdržet výjezdní příkaz, na jehož základě musí opustit v krátké době území České republiky. Tato skutečnost by pro něj znamenala značnou újmu, neboť by na vycestování zpět do Vietnamu musel vynaložit vysoké náklady. Další překážku představuje také případný návrat do České republiky, což by pro stěžovatele byla jak finanční, tak časová zátěž. V České republice stěžovatel podniká v oboru výroby kovových konstrukcí a kovodělných výrobků, pracuje zejména na zakázkách strojírenských podniků. Z podnikání má pravidelný příjem, plní řádně své daňové povinnosti a nepobírá žádné sociální dávky. V České republice žije již mnoho let, má zde vytvořeny silné obchodní i osobní vazby. Případná nutnost opustit Českou republiku by pro stěžovatele znamenal vznik stavu hmotné nouze, neboť by neměl žádný příjem a jeho úspory jsou nízké. Ve Vietnamu má nadto stěžovatel nemocné rodiče, kterým posílá část peněz ze svého výdělku. Získat práci ve Vietnamu by pro něj nebylo reálné. Na závěr stěžovatel poukázal na své právo na spravedlivý proces.
[4] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.
[5] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. NSS jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti soud zjišťuje současné splnění zákonných předpokladů (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výrazného nepoměru újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly; a 2) chybějícího rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit lze.
[6] NSS dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci jsou zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti splněny. Přihlédl přitom zejména k hledisku soukromého života stěžovatele. V ČR si totiž stěžovatel – podle všeho poměrně úspěšně – obstarává finanční prostředky jako osoba samostatně výdělečně činná a náhlé ukončení jeho podnikání v souvislosti s nuceným odcestováním do země původu by pro něj znamenalo značnou újmu. NSS vzal také v potaz, že krajský soud přiznal odkladný účinek stěžovatelově žalobě, a to pouze s odkazem na jeho právo účastnit se osobně soudního řízení ve smyslu rozsudku NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 Azs 73/2011-100, přestože se judikatura NSS v cizineckých věcech již nějakou dobu vyvíjí k přísnějšímu pojetí a zdůrazňuje mimořádnost okolností na straně cizince, jež mohou odůvodnit přiznání odkladného účinku jeho žalobě či kasační stížnosti (viz rozsudky NSS ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 Azs 271/2015-32, či ze dne 5. 10. 2017, čj. 2 Azs 273/2017-19). Za takové situace stěžovateli vzniklo určité očekávání, že před NSS budou na jeho návrh na přiznání odkladného účinku kladeny srovnatelné nároky, jaké na jeho návrh kladl krajský soud. Nebylo by tedy spravedlivé, pokud by NSS nepřiznal odkladný účinek také stěžovatelově kasační stížnosti.
[7] NSS nezjistil, že by přiznáním odkladného účinku hrozila jakákoli újma jiným osobám, a současně neshledal žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by samotné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti mohlo být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Z těchto důvodů NSS stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Současně NSS upozorňuje, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (viz usnesení ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu