2 Azs 273/2017

Plný text

2 Azs 273/2017 - 36
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: N. T. L., zastoupená Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017, č. j. CPR-5845-2/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 75A 15/2017 – 17,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í:

I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalované

[1] Rozsudkem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 75A 15/2017 – 17, krajský soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017, č. j. CPR58452/ČJ2017-930310-V243, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 26. 1. 2017, č. j. KRPU-215150-50/ČJ-2016-040022, jímž bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců.

[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve zrekapituloval dosavadní průběh dané věci, přičemž konstatoval, že žalobkyně byla dne 15. 10. 2016 v 11:15 hod. zadržena policií SRN na dálnici BAB17 (A17) ve směru Praha - Drážďany na úrovni „Harthetunnel“ ve vozidle BMW, registrační značky X, neboť neměla oprávnění k pobytu.

[3] Na základě skutkových zjištění krajský soud neměl pochyb o tom, že by žalobkyně na území SRN nepřicestovala z území České republiky. Z výpovědi řidiče vozidla BMW vyplynulo, že cestovali z Maďarska a jejich cílem bylo Německo. Žalobkyně pak byla zadržena těsně za hranicemi s Českou republikou na dálnici vedoucí z Prahy do Drážďan. Jiné vysvětlení toho, jakým způsobem by se žalobkyně dostala na území SRN, aniž by cestovala přes území České republiky, tato nenabídla. Krajský soud tak v daném případě považoval skutkový stav věci spočívající v tom, že žalobkyně cestovala přes území České republiky do SRN bez cestovního dokladu i bez oprávnění k pobytu, za dostatečně zjištěný.

[4] Krajský soud následně uvedl, že správní orgán I. stupně vycházel při stanovení doby vyhoštění z toho, že žalobkyně pobývala na území České republiky bez závažného důvodu pouze jeden den. Doba vyhoštění tedy byla stanovena při spodní hranici zákonného rozpětí (až 3 roky). Tuto úvahu, kterou ve svém rozhodnutí akceptoval následně i žalovaný, shledal krajský soud jako plně přezkoumatelnou a správnou. Žalobkyni byla doba vyhoštění stanovena hluboko pod polovinou zákonného rozpětí. Svědčí jí to, že pobývala na území České republiky pouze jeden den, avšak na druhou stranu jí přitěžuje porušení dvou povinností, a to jednak disponovat cestovním dokladem a dále i oprávněním k pobytu. Podle krajského soudu žalobkyně své povinnosti porušila záměrně (i ve vztahu k dalším státům Evropské unie, přes které musela cestovat), což dokládá její apatii k zákonným povinnostem cizinců. Za daných skutkových okolností měl krajský soud uloženou dobu vyhoštění za adekvátní.

[5] Realizovatelnost vyhoštění, resp. vycestování, žalobkyně do Vietnamu byla ve správním spisu doložena nejen závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 18. 10. 2016, ale i zprávou Ministerstva vnitra k bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu (říjen 2016). Správní orgány ve svých rozhodnutích na uvedené závazné stanovisko vydané podle § 120a zákona o pobytu cizinců odkázaly, přičemž žalobkyně s jeho zněním byla seznámena dne 26. 1. 2017 za přítomnosti tlumočníka. Za situace, kdy žalobkyně nijak konkrétně nezpochybnila zjištění plynoucí z obsahu závazného stanoviska, ani závěry správních orgánů, považoval krajský soud odkaz v rozhodnutí správního orgánu I. stupně a poměrně obsáhlé vyjádření v rozhodnutí žalovaného za zcela dostatečné.

II. Kasační stížnost žalobkyně

[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě kasační stížnost opřenou o § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

[7] V kasační stížnosti stěžovatelka namítla porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle kterého jsou správní orgány povinny postupovat tak, aby zjistily skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatelka v tomto kontextu upozornila, že nebylo prokázáno, zda dne 15. 10. 2016 pobývala bez cestovního dokladu a víza na území České republiky tak, jak je jí vytýkáno. Z napadeného rozhodnutí v tomto směru plyne pouze to, že stěžovatelka byla předána do České republiky ze SRN na základě mezinárodní dohody. Závěr o tom, že předtím jeden den pobývala na území České republiky, přitom správní orgány dovodily pouze z toho, že v SRN byla kontrolována na dálnici vedoucí z České republiky. To je však ničím nepodložená domněnka.

[8] Stěžovatelka dále uvedla, že uložení zákazu pobytu na území členských států Evropské unie v délce šesti měsíců je nepřiměřené a neadekvátní vytýkanému jednání. Podle jejího názoru se žádného porušení zákona nedopustila, avšak i kdyby se tak stalo, měla být případná sankce uložena v nulové výměře. Správní orgány zároveň nijak neodůvodnily, proč přikročily ke stanovení výměry zákazu pobytu právě v délce šesti měsíců, a nikoli méně. Stěžovatelka upozornila na to, že šlo o první porušení zákona, navíc ve zcela minimálním rozsahu (tj. pouhý průjezd přes území České republiky). Stěžovatelka též připomněla, že uložený zákaz pobytu se vztahuje na všechny členské státy Evropské unie, k zásahu do soukromého a rodinného života tak může dojít i ve vztahu k ostatním státům.

[9] Správní orgány se pak dle názoru stěžovatelky nedostatečně vypořádaly i s otázkou realizovatelnosti jejího vyhoštění do Vietnamu. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně v tomto ohledu pouze odkazuje na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, aniž uvádí, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních důkazů a skutečností, byl tento závěr učiněn. Na tomto závěru nic nemění ani odůvodnění žalované, že Ministerstvo vnitra závazně posuzuje překážky vycestování, včetně otázky realizovatelnosti vyhoštění. Vzhledem k tomu, že se správní orgány těmito důvody nezabývaly a pouze odkázaly na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

[10] Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby současně s ním zrušil i rozhodnutí žalované a jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[12] Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

[13] Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, 1. pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn, 2. pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

[14] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku přesto, že nebyla nijak konkretizována. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.

[15] Nejvyšší správní soud poté řešil právní otázku, týkající se porušení § 3 správního řádu ze strany správních orgánů. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že při uplatňování zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu) je správní orgán, nestanoví-li (jakýkoliv) zákon jinak, povinen zjistit ex offo stav věci prostý důvodných pochybností. K tomu je však třeba odkázat na rozsudek ze dne 13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 - 53, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[a]plikace zásady materiální pravdy zakotvené v § 3 správního řádu, podle něhož správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je pochopitelně limitována určením rozsahu, v němž je zjišťování skutkového stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním případě. V tomto omezení se projevuje jiná zásada správního řízení, a to zásada procesní ekonomie.“. Vyšetřovací povinnost správního orgánu tedy není bezbřehá. Poukázat je možné i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 Azs 301/2016 - 44, v němž byl vysloven závěr, že „[s]právní orgán nesmí zcela rezignovat na zásadu hospodárnosti řízení, přičemž nehospodárným, ba až absurdním, by se vůči správnímu orgánu jevil požadavek na iniciativní vyhledávání a prokazování skutečností, kterými disponuje účastník řízení, jejichž uplatnění mu je zjevně ku prospěchu, avšak v řízení je neuplatní.“

[16] V nyní projednávané věci stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby konkrétně argumentovala skutečnostmi, které dle jejího názoru nebyly správními orgány řádně zjištěny, a k těmto předkládala fakta. Sama stěžovatelka přitom, ani v rámci svého tvrzení obsaženého v podané kasační stížnosti, určitým způsobem neuvedla žádnou okolnost případu, která by nebyla správními orgány zjišťována nebo byla opomenuta. Stěžovatelka po celou dobu správního a soudního řízení setrvala pouze na obecně uplatněné námitce, že nebylo prokázáno, zda dne 15. 10. 2016 pobývala bez cestovního dokladu a víza na území České republiky.

[17] V daném kontextu Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka byla dne 15. 10. 2016 v 11:15 hod. zadržena policií SRN na dálnici BAB17 (A17) ve směru Praha – Drážďany, na úrovni „Harthetunnel“, ve vozidle BMW, registrační značky X, společně s dalšími čtyřmi osobami, z nichž dvě neměly taktéž oprávnění k pobytu. Stěžovatelka pak v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 17. 10. 2016, č. j. KRPU-215150-33/ČJ-2016-040022, výslovně uvedla, že dne 12. 10. 2016 přicestovala jako turistka na území Rumunska, kde však ztratila svůj cestovní doklad. Následně odcestovala osobním vozidlem (autostopem) do SRN, kde si chtěla hledat práci. Nevěděla, přes které státy cestovala, nicméně ve vztahu k České republice si byla vědoma toho, že zde musí mít platný cestovní doklad a vízum, přičemž dle jejího vyjádření přes území České republiky pouze projížděla. Dále stěžovatelka konstatovala, že na území států Evropské unie nemá žádné příbuzné. V České republice nemá ani žádné sociální, ekonomické či kulturní vazby. V návratu do Vietnamu jí nic nebrání kromě toho, že tam má velké dluhy. Stěžovatelka nad rámec odpovědí na otázky správního orgánu I. stupně žádné další skutečnosti neuvedla a doplnění nepožadovala. Poukázat je možné též na skutečnost, že řidič vozidla BMW, registrační značky X, k tomuto případu vypověděl, že stěžovatelka (spolu s dalšími dvěma osobami) přistoupila „na příjezdu k dálnici v Maďarsku“.

[18] Na základě takto zjištěných skutkových okolností Nejvyšší správní soud nemá jakoukoliv pochybnost o tom, že stěžovatelka na území SRN přicestovala právě z území České republiky. Vzhledem k situaci, za níž byla policií SRN zadržena, totiž neexistuje žádná další reálně myslitelná možnost, jak by se stěžovatelka na daném místě ve vozidle BMW, registrační značky KXT737, ocitla. Stěžovatelka nepochybně cestovala z Maďarska do SRN. Zadržena poté byla na uzavřeném úseku dálnice vedoucí z Prahy do Drážďan, a to bezprostředně za hranicí s Českou republikou. Ostatně jiné vysvětlení toho, jakým způsobem se stěžovatelka dostala na území SRN, kde byla zadržena, aniž by cestovala přes území České republiky, ani ona sama nenabídla. Nutno opětovně upozornit na skutečnost, že ač stěžovatelka namítla, že nebylo prokázáno, zda dne 15. 10. 2016 pobývala bez cestovního dokladu a víza na území České republiky, správnímu orgánu I. stupně dne 17. 10. 2016 sdělila, že Českou republikou „pouze projížděla“.

[19] Nejvyšší správní soud tudíž shledal zcela správným závěr krajského soudu, že správní orgány postupovaly v daném řízení tak, aby dostatečně a řádně zjistily všechny rozhodné okolnosti předmětné věci. Správní orgány i krajský soud se přitom důvodům, na základě kterých bylo vyhodnoceno, že stěžovatelka pobývala na území České republiky nejméně dne 15. 10. 2016 bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyla oprávněna, podrobně věnovaly.

[20] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud opětovně zdůrazňuje, že stěžovatelce byla ve správním řízení dána možnost uvést veškeré skutečnosti, které považuje za důležité, a mohla v tomto smyslu předložit i důkazy a vyjádřit se ke všem podkladům shromážděným ve správním spisu. Toho však nevyužila a ani v žalobě či kasační stížnosti žádné (další) konkrétní skutečnosti, které by správní orgány opomenuly, neuvedla. Správním orgánům tedy neotevřela prostor pro teoreticky možné další doplnění dokazování z vlastní iniciativy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 - 69). Obecně uplatněná námitka stěžovatelky, pak v žádném případě nemohla na výše uvedeném hodnocení nic změnit, a to zvláště za situace, kdy stěžovatelka neposkytla žádný důkaz ani indicii na podporu svého tvrzení.

[21] Správní orgány tedy dostatečně přihlížely ke konkrétním okolnostem projednávaného případu. Samotná skutečnost, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatelky, bez dalšího ještě neznamená, že tím porušily základní zásady správního řízení. Stejně tak v posouzení předmětné otázky nijak nepochybil ani krajský soud.

[22] Pokud se dále jedná o námitku stěžovatelky, že uložení zákazu pobytu na území členských států Evropské unie v délce šesti měsíců je nepřiměřené a neadekvátní vytýkanému jednání, pak ani tomuto tvrzení Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Zde je třeba předeslat, že Nejvyšší správní soud již v rozsudcích ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 3. 6. 2011, č. j. 5 As 39/2011 - 55, vyslovil závěr, že „[o]tázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“

[23] Z obsahu rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že při stanovení doby vyhoštění stěžovatelky bylo přihlédnuto ke všem výše rekapitulovaným okolnostem řešeného případu, přičemž správní orgán I. stupně vycházel z toho, že stěžovatelka pobývala na území České republiky bez platného cestovního dokladu a víza jeden den (tj. 15. 10. 2016). Právní předpisy upravující pobyt cizinců na území České republiky a Evropské unie, tak stěžovatelka porušila tím, že vědomě vstoupila a pobývala na území České republiky (potažmo i na území členských států Evropské unie), když jejím cílem byla SRN, kde chtěla pracovat. Z uvedených důvodů byla doba vyhoštění stanovena při spodní hranici zákonného rozpětí.

[24] Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. 7 Azs 322/2016 - 25, jehož závěry jsou přiléhavé i pro nyní projednávanou věc, konstatoval, že „[b]ylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka pobývala na území České republiky bez víza. Nutno dodat, že zákon nestanoví, že by správní orgán nebyl oprávněn vydat rozhodnutí o vyhoštění, pokud cizinec pobýval na území České republiky nelegálně pouze po dobu v řádu dnů. V této souvislosti lze odkázat i na judikaturu, ze které vyplývá nutnost vyhoštění cizince i v případě, kdy pobýval na území České republiky nelegálně jeden den.“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2011, č. j. 5 As 39/2011 – 55, nebo ze dne 25. 11. 2014, č. j. 7 Azs 132/2014 - 93).

[25] Ve světle popsaných okolností tohoto případu je třeba si uvědomit, že podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců je možné předmětnou dobu vyhoštění stanovit až na 3 roky. Doba 6 měsíců představuje jednu šestinu maximální možné délky této doby, a blíží se tak nejnižší možné úrovni. Nejvyššímu správnímu soudu proto není jasné, jak více by měly správní orgány a následně i městský soud tuto krátkou dobu odůvodnit. Ostatně již městský soud zcela případně vyhodnotil, že stěžovatelce bylo ku prospěchu to, že pobývala na území České republiky jeden den, avšak na druhou stranu jí přitěžuje skutečnost, že své povinnosti porušila záměrně, a to i ve vztahu k dalším státům Evropské unie, přes které logicky musela cestovat, což svědčí o její apatii k zákonným povinnostem cizinců. K předmětné úvaze je možné také doplnit, že stěžovatelka do Rumunska přicestovala pouze jako turistka, avšak jejím zjevným cílem byla práce v Německu. Za daného stavu věci tedy Nejvyšší správní soud shledal uloženou dobu vyhoštění stěžovatelky zcela adekvátní.

[26] Nejvyšší správní soud poté vyhodnotil jako irelevantní a účelové stěžovatelčino nekonkrétní tvrzení, že uložený zákaz pobytu se vztahuje na všechny členské státy Evropské unie, přičemž k zásahu do soukromého a rodinného života tak může dojít i ve vztahu k ostatním státům. Zdejší soud upozorňuje, že zabývat se takto obecně předestřenou otázkou by bylo za zjištěného stavu věci naprosto absurdní, neboť sama stěžovatelka jasným a určitým způsobem v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 17. 10. 2016, č. j. KRPU21515033/ČJ-2016-040022, konstatovala, že na území České republiky ani jinde v rámci EU se nenachází žádný její příbuzný. Současně s tímto také uvedla, že ve Vietnamu má dva sourozence a rodiče.

[27] Správní orgány se měly dle názoru stěžovatelky nedostatečně vypořádat i s otázkou realizovatelnosti jejího vyhoštění do Vietnamu. V této souvislosti je však nejprve třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelka v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 17. 10. 2016, č. j. KRPU-215150-33/ČJ-2016-040022, uvedla: „[N]eznám žádnou překážku, která by mi bránila vrátit se do Vietnamu. Mám tam pouze velké dluhy.“ Za této situace byla realizovatelnost jejího vyhoštění, resp. vycestování, do Vietnamu ve správním spisu doložena závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 18. 10. 2016 (ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců) a informací Ministerstva vnitra z října 2016 k bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu.

[28] Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je pak zřejmé, že zjištěné skutečnosti nenasvědčují jakékoliv překážce ve vydání rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky z území České republiky. Ačkoliv správní orgány jistě mohly podrobněji rozvést jednotlivé okolnosti svědčící danému závěru, z jejich rozhodnutí je seznatelné, že mimo odkaz na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, byla zohledněna též neexistence rodinných, společenských, ekonomických a kulturních vazeb stěžovatelky na území České republiky, trvalost rodinného zázemí v zemi jejího původu, bezpečnostní situace ve Vietnamu, její dobrý zdravotní stav, jakož i to, že sama stěžovatelka neuvedla nic, co by jejímu vyhoštění do Vietnamu bránilo. Nutno poukázat i na skutečnost, že s obsahem odkazovaného závazného stanoviska Ministerstva vnitra byla stěžovatelka nepochybně seznámena dne 26. 1. 2017, a to za přítomnosti tlumočníka.
[29] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že za situace, kdy stěžovatelka nijak konkrétně nezpochybnila zjištění a obsah předmětného závazného stanoviska ani závěry správních orgánů z něj plynoucí pro rozhodnutí ve věci samé, vyhodnotil Nejvyšší správní soud postup správních orgánů jako zákonný a odůvodnění jejich rozhodnutí za plně přezkoumatelná.

IV. Závěr a náklady řízení

[30] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2018

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Plný text

2 Azs 273/2017 - 22
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: N. T. L., zastoupená Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017, č. j. CPR58452/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 75A 15/2017 – 17,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

I. Podstata posuzovaných skutkových a právních otázek

[1] Tímto usnesením Nejvyšší správní soud rozhoduje o návrhu žalobkyně, vietnamské státní příslušnice, na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného o vyhoštění stěžovatelky.

II. Dosavadní postup správních orgánů a soudu

[2] Rozsudkem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 75A 15/2017 – 17, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017, č. j. CPR-5845-2/ČJ-2017-930310-V243, kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 1. 2017, č. j. KRPU21515050/ČJ-2016-040022, jímž bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinka pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla určena ve smyslu § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

[3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž navrhla, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Návrh odůvodnila tím, že na území České republiky žije již několik let, přičemž zde má vybudované veškeré zázemí a soukromý život. Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti a její nucené vycestování by pak pro stěžovatelku znamenalo nepřiměřený zásah do jejího rodinného a soukromého života. Stěžovatelka dále upozornila na to, že pro zachování práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby zůstala do skončení řízení o své kasační stížnosti ve věci správního vyhoštění na území České republiky.

III. Posouzení návrhu na odkladný účinek kasační stížnosti

[4] Nejvyšší správní soud při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku vycházel z následujících úvah.

[5] Podle § 107 s. ř. s. (k)asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Nejvyšší správní soud k podmínkám přiznání odkladného účinku uvedl ve svém usnesení ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56, bod 5, následující (zvýraznění v citaci provedl nyní Nejvyšší správní soud): „(…) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter institutu výjimečného a měl by statisticky vzato být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Je pravda, že čistě jazykový výklad § 73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru, že při posuzování, zda odkladný účinek přiznat, anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele o jeho přiznání a újem jiných osob. V tomto smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla být důvodem přiznání odkladného účinku, byly-li by újmy ostatních osob ještě mnohem „nepatrnější“. Takový mechanický výklad by však opomíjel základní znak institutu odkladného účinku, a sice, jak již bylo shora zmíněno, že jde o institut výjimečný, který nemá být v řízeních před správními soudy pravidlem. Měl-li by pravidlem být, nestanovil by zákonodárce jako základní pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemají. Pojímání odkladného účinku jako výjimky z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno. Významnou bude újma spíše tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde-li sice při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho životě, fungování, činnosti apod.“

[8] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelky oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě a situaci účastníka řízení. Povinnost tvrdit vznik újmy má proto v nyní projednávaném případě zásadně stěžovatelka, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu; má rovněž povinnost podle svých možností napomoci prokázání svých tvrzení (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32, v němž se na půdorysu soudního přezkumu ztráty řidičského oprávnění uvádí: „Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost zásadně odkladný účinek nemá. Aby jí mohl takový účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Na podporu svých tvrzení musí samozřejmě navrhnout provedení patřičných důkazů. Stěžovatelka ve svém návrhu pouze obecně uvedla, že řidičské oprávnění potřebuje k výkonu svého povolání a bez něho nemůže svoji práci vykonávat bez významnějších obtíží. Nespecifikovala však, o jaké povolání se jedná, zda je v zaměstnaneckém poměru či vykonává samostatně výdělečnou činnost atd. Stěžovatelka je povinna nejen tvrdit, že jí výkonem rozhodnutí vznikne újma, nýbrž též svá tvrzení prokázat.“).

[9] Jak však plyne z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se cizineckých věcí (zvýraznění v citaci provedl nyní Nejvyšší správní soud), „je-li (…) přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.“ (viz jeho usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, č. 3169/2015 Sb. NSS, bod 11).

[10] Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.

[11] Již dříve Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích uvedl, že uložené správní vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky lze v obecné rovině považovat za zásah do práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, tak musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, které garantuje právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy.

[12] V usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, Nejvyšší správní soud vyslovil (zvýraznění v citaci provedl nyní Nejvyšší správní soud): „Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že vzhledem k jeho stávajícím osobním a rodinným poměrům, jak je stěžovatel vylíčil v návrhu na přiznání odkladného účinku a jak vyplývají ze správního spisu, by nucené opuštění ČR pro něho a pro jeho rodinu mohlo znamenat nenahraditelnou újmu. Navíc má Nejvyšší správní soud za to, že může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“ V daném případě stěžovatel uváděl, že „v důsledku rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu by byl nucen opustit se svou nyní těhotnou manželkou a dítětem Českou republiku, čímž by se on sám i jeho rodina ocitli v bezvýchodné situaci.“

[13] K závěru o eventuální potřebě vyhošťovaného cizince zůstat na území ČR kvůli ochraně jeho ústavního práva na spravedlivý proces se soud přihlásil i v bodě 12 již shora zmíněného usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, č. 3169/2015 Sb. NSS, a v řadě dalších svých rozhodnutí.

[14] Z citovaného závěru vyplývá, že požadavek reálného zajištění ochrany procesních práv cizince po dobu řízení před správními soudy může vyžadovat, aby po dobu řízení byl na území ČR fyzicky přítomen, a mohl tedy osobně v řízení něco konat či například na denní bázi osobně komunikovat se svým zástupcem. Na druhé straně platí, a ze shora uvedené judikatury vyplývá, že i tato potřeba musí být opřena o skutkové okolnosti konkrétního případu a o to, co lze v řízení pravděpodobně očekávat za procesní úkony. Významnou roli hrají samozřejmě i poměry cizince a poměry v zemi jeho původu. Jinak řečeno, lze-li očekávat, že cizinec ve věci po dobu řízení před správními soudy nebude muset osobně nic činit a současně lze zajistit přiměřeně efektivní a rychlou komunikaci cizince a jeho zástupce, má-li jej, i na dálku, není osobní přítomnost cizince na území ČR po dobu soudního řízení zásadně potřeba, a tedy zpravidla nebude sama o sobě bez dalšího důvodem k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[15] K výše uvedenému lze dodat, že konsekventně vzato každé rozhodnutí správního orgánu, jež je vykonatelné či má jiné právní důsledky předtím, než se stane nezměnitelným, v sobě skrývá riziko, že jeho naplněním vzniknou „nevratné“ důsledky, ačkoli následně bude rozhodnutí zrušeno či změněno. Zcela tomu by bylo lze zabránit pouze bezvýjimečným trváním na pravidlu, že naplňována mohou být toliko již nezměnitelná rozhodnutí. To je však z různých právně politických důvodů nevhodné a možná dokonce v některých případech nemožné. Pokud zákon v určité oblasti práva (např. u řady věcí azylových) „předstižné naplnění“ správních rozhodnutí (ve smyslu jejich naplnění před dokončením jejich soudního přezkumu) paušálně vyloučí, dal v právně politické rovině přednost vyhnutí se riziku vzniku „nevratných“ důsledků způsobených rozhodnutím, jež může být následně zrušeno či změněno, před riziky jinými. Na druhé straně, neučinil-li tak zákon v jiných oblastech práva, nýbrž pro ně naopak zavedl pravidlo, že zde mohou být správní rozhodnutí zásadně předstižně naplněna, ledaže jsou v konkrétním případě dány důvody pro výjimečný opačný postup (jak jsou zejména formulovány v § 73 s. ř. s.), je třeba se vyhýbat tomu, aby v těchto jiných oblastech práva byla přijímána judikaturou paušální řešení znemožňující individuální posouzení konkrétních případů. Ani ve věcech cizinců není důvodu se uvedené zásadě vzepřít. Jednotlivci jsou v řadě jiných oblastí práva (stavebnictví, daně, přestupky, nejrůznější licenční řízení aj.) povinni strpět často velmi závažné důsledky předstižného naplnění správních rozhodnutí, z nichž některá jsou nakonec správními soudy zrušena či modifikována. Nápravu případných neblahých důsledků lze řešit cestou náhrady takto vzniklé újmy. Věci vyhoštění cizinců v tomto ohledu nejsou ničím specifické. Faktické pobývání na území ČR není svou povahou ničím, co by bylo jedinečné, nenahraditelné, natolik specifické, že se toho lze dotknout – v rozporu se zákonnou úpravou  bez výjimky pouze poté, co rozhodnutí o vyhoštění cizince před správními soudy „definitivně“ obstojí. Jen někdy, podle konkrétních okolností případu, má setrvání cizince na území dostat přednost před naplněním tohoto obecně vzato předstižně vykonatelného rozhodnutí. Důvodem pro přiznání odkladného účinku zde mohou být pouze konkrétní okolnosti cizince vztahující se k jeho faktickému pobytu na území ČR či k místu pravděpodobného pobytu po případném opuštění ČR a jeho osobní a jiné poměry, nikoli sám o sobě fakt, že cizinci by se na území ČR pravděpodobně dařilo lépe než v zemi, kam by musel vycestovat. Stejně tak nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku sám o sobě fakt, že nelze a priori vyloučit, že cizinec může mít v budoucnu případně obtíže při snaze znovu přicestovat na území ČR (jelikož až na výjimky nemá cizinec na vstup na území ČR obecně právní nárok; má pouze nárok na férové zacházení při vyřizování své žádosti o vstup).

[16] Přesně o výše uvedenou situaci se jedná v nyní projednávané věci. Ze správního spisu, konkrétně výpovědi stěžovatelky, vyplývá, že ta byla dne 15. 10. 2016 v 11:15 hod. zadržena policií Spolkové republiky Německo na dálnici BAB17 (A17) ve směru Praha - Drážďany na úrovni „Harthetunnel“ ve vozidle BMW, registrační značky X, společně s dalšími čtyřmi osobami, z nichž dvě rovněž neměly oprávnění k pobytu, a ihned předána do ČR. Stěžovatelka přitom při výslechu dne 17. 10. 2016 uvedla, že cestovní pas ztratila v Rumunsku. Z jejího sdělení dále vyplynulo, že na území Rumunska přicestovala přímo z Vietnamu přes Turecko letecky dne 12. 10. 2016 na turistické vízum, přičemž následně odcestovala osobním vozidlem do Německa, kde chtěla pracovat. Byla si vědoma toho, že na území České republiky musí mít platný cestovní doklad a vízum, avšak ani jedním nedisponovala. Podle svého vyjádření stěžovatelka přes území České republiky pouze projížděla. Na Českou republiku nemá žádné sociální, ekonomické či kulturní vazby. Ani obecně v Evropské unii nemá žádné rodinné příslušníky. V návratu do Vietnamu jí nic nebrání kromě toho, že tam má velké dluhy. Má tam rodiče a dva sourozence. Podle jejích slov by vyhoštění z EU (resp. ze Schengenského prostoru) pro ni znamenalo, že by zde nemohla pracovat a zaplatit své dluhy ve Vietnamu.

[17] Ve světle výše uvedeného je třeba považovat za irelevantní obecný poukaz stěžovatelky v druhém odstavci bodu IV. její kasační stížnosti datované dnem 24. 7. 2017, v němž uvádí, že ve Vietnamu již několik let nežije a nemá tam žádné vazby ani zázemí. Zjevně je tento poukaz v rozporu se skutkovými zjištěními plynoucími ze sdělení samotné stěžovatelky bezprostředně po jejím předání z Německa do ČR. Stejně z jejího návrhu ani z dalších podkladů (soudního či správního spisu) není nijak konkrétně patrné, za jakým účelem spojeným s uplatněním jejího práva na spravedlivý proces je třeba či alespoň vhodné, aby po dobu řízení o kasační stížnosti setrvala na území ČR.

[18] Za těchto okolností podle Nejvyššího správního soudu není nutné pro ochranu práv stěžovatelky odkladný účinek kasační stížnosti přiznat, neboť zásah do jejích práv podle článku 6 Úmluvy za účelem ochrany jejích práv ve smyslu čl. 8 Úmluvy je v kontextu shora uvedených skutečností, jakož i odkazované judikatury nulový. Sama stěžovatelka totiž jednoznačně vyjádřila, že na území ČR nemá žádné rodinné, sociální, ekonomické či kulturní vazby, přičemž ČR nepochybně využila pouze jako zemi tranzitní. Z obsahu správního spisu rovněž nevyplynula žádná další zjištění mající vliv na případnou nutnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Vietnam je obecně vzato bezpečná a civilizovaná země, z níž se lze velmi dobře spojit s advokátem v ČR prostřednictvím e-mailu, telefonu či jiných elektronických komunikačních prostředků jako Skype, WhatsApp, Viber apod. Tyto prostředky umožňují komunikovat způsobem blížícím se osobnímu rozhovoru dvou osob přítomných na témže místě a dávají možnost okamžitě posílat i podklady jako fotografie, texty apod. Takto lze dostatečně operativně a zároveň i důkladně zajistit, že advokát, který bude hájit práva stěžovatelky v ČR, bude stěžovatelkou vždy patřičně zpraven o všech rozhodných skutečnostech a její vůli, a bude tedy schopen adekvátně jednat.

[19] Požadavek maximální možné reálné ochrany práv stěžovatelky bude v souvislosti s okolnostmi dané věci zajištěn právě prostřednictvím jejího právního zástupce – advokáta; tudíž nelze ani tvrdit, že by nepřiznáním odkladného účinku předmětné kasační stížnosti bylo jakkoliv zasaženo do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces je totiž u případů, kdy obvykle dochází k přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech správního vyhoštění, velmi úzce spjato s možným zásahem do práva na respektování rodinného a soukromého života (čl. 8 Úmluvy) účastníka řízení, resp. je od tohoto práva jistým způsobem odvozeno, což však v případě stěžovatelky nelze v žádném případě dovozovat.

[20] Při posuzování žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti tedy nevyšlo najevo, že výkon či účinky napadeného rozsudku by vedly ke vzniku jakékoli významnější újmy stěžovatelky. V daném případě proto nelze shledat, že by výkon napadeného rozsudku mohl mít takové právní následky, které by pro stěžovatelku znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout veřejnému zájmu (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), v daném případě důležitému veřejnému zájmu na tom, aby z území České republiky odcestovaly tak rychle, jak je to jen možné, osoby, které na jejím území nemají právo pobývat. Potenciální újmy jiných osob nejsou vzhledem k povaze soudy přezkoumávaného správního rozhodnutí ani vzhledem k poměrům stěžovatelky a okolnostem jejího případu patrné.

[21] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.

[22] Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. října 2017

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu