2 As 23/2014

Plný text

2 As 23/2014 - 36
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: PhDr. J. K., Ph.D., bytem [adresa] . Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: rektor Univerzity J. E. P. v Ústí nad Labem, se sídlem [adresa] sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2013, č. j. 22/2013/00292/003 712, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 15 A 139/2013 - 87,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v jeho výrocích II. a III. Výrokem I. krajský soud odmítl žalobu ve vztahu k návrhu žalobce, aby soud uložil stěžovateli přijmout žalobce do presenčního doktorského studijního programu P7507 specializace v pedagogice, obor hudební teorie a pedagogika (dále jen „doktorské studium“) akreditovaného na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. P. v Ústí nad Labem (dále též jen „UJEP“ nebo „univerzita“); výrokem II. bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 27. 8. 2013, č. j. 22/2013/00292/003 712 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým stěžovatel zamítl žalobcovu žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Pedagogické fakulty UJEP ze dne 24. 6. 2013, č. j. PŘ/13/PF (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), o nepřijetí žalobce k doktorskému studiu v akademickém roce 2013/2014, a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení, a výrokem III. napadeného rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč.

Krajský soud úvodem svého rozsudku poznamenal, že bez ohledu na označení žalovaného v žalobě, kdy žalobce za žalovaného označil UJEP, v tomto řízení vystupuje v pozici žalovaného v souladu se zákonem (§ 69 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“ a § 50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, dále jen „vysokoškolský zákon“) rektor univerzity.

Krajský soud předně uvážil, že s ohledem na vymezení jeho pravomocí ve věcech řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) není nadán kompetencí uložit žalovanému zcela konkrétní povinnost. Proto návrh, jímž se žalobce domáhal, aby soud stěžovateli uložil povinnost přijmout jej do doktorského studia, vyhodnotil jako neprojednatelný a žalobu v této části odmítl.

Pokud jde o zbylou část žaloby, tu posoudil krajský soud jako důvodnou, když shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Konstatoval, že má-li být druhostupňové rozhodnutí přezkoumatelné, musí se v něm správní orgán nutně vypořádat se všemi námitkami účastníka řízení tak, že uvede, o které právní předpisy a jejich ustanovení se při rozhodování opíral a jakými úvahami se při jejich použití řídil. K tomu však v přezkoumávané věci nedošlo, neboť stěžovatel nepřezkoumal žalobcem v žádosti o přezkoumání prvostupňového rozhodnutí uplatněnou námitku týkající se toho, že univerzita deklarovala splnění podmínek přijímacího řízení doručením pozvánky k přijímacím zkouškám, byť, v rozporu s interními předpisy, až den po termínu jejich konání. S ohledem na uvedené skutečnosti soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., když namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále zmatečnost řízení, nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů a vadu řízení před soudem, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

Předně stěžovatel poukazuje na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, kterou spatřuje jednak v tom, že krajský soud nerozhodl o návrhu žalobce na zrušení prvostupňového rozhodnutí, a dále v tom, že z napadeného rozsudku není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele a proč se nevypořádal s jeho námitkami.

Stěžovatel dále nesouhlasí ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, kdy krajský soud konstatoval, že měl žalobce ve věci plný úspěch. Stěžovatel považuje tento závěr za nesprávný, protože žaloba byla částečně odmítnuta a soud nerozhodl o celém návrhu žalobce (o zrušení prvostupňového rozhodnutí).

Stěžovatel kromě toho poukazuje na to, že v průběhu celého řízení, mimo rozhodnutí ve věci samé, byla jako žalovaná označena univerzita, a až při vydání rozsudku byl změněn žalovaný na stěžovatele, tj. rektora UJEP. Stěžovatel má za to, že byl tímto jednáním soudu zkrácen na svých právech, když nebyl soudem poučen o procesních povinnostech a nemohl se k předmětné věci vyjádřit.

Stěžovatel nesouhlasí konečně ani se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, neboť se v něm vypořádal se všemi námitkami žalobce. K předmětné námitce ohledně zaslání pozvánky k přijímacím zkouškám konstatoval, že sice nastalo určité pochybení, to ale neznamenalo zásah do práv žalobce. Stěžovatel uvedl, že odeslání přihlášky bylo administrativním pochybením a stačilo by pouze odeslat informaci o nesplnění podmínek přijímacího řízení.
S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem. V daném případě je tak kasační stížnost přípustná.

Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

Kasační stížnost není důvodná.

Z uplatněných kasačních námitek je nutné posoudit nejprve námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná rovněž na www.nssoud.cz).

Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).

Žádná z těchto skutečností nicméně v tomto případě nenastala. Stěžovatel se prvně domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť tento nerozhodl o návrhu žalobce na zrušení prvostupňového rozhodnutí. K této věci zdejší soud připomíná, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 s. ř. s. vždy směřuje proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, ač jsou rozhodnutí obou stupňů správních orgánů vnímána jako celek. Podle § 78 odst. 1 s. ř. s. platí, že řízení před správními soudy je ovládáno kasačním principem, tzn., že je-li žaloba důvodná, soud napadené rozhodnutí zruší, není-li důvodná, žalobu zamítne. Třetí odstavec uvedeného ustanovení sice upravuje výjimku z obecného pravidla, když uvádí, že krajský soud „podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo“, z gramatického výkladu uvedeného ustanovení, ale též z celkové logiky kasačního přezkumu rozhodnutí správních orgánů, však plyne, že „na zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemá žalobce před krajským soudem právní nárok. Z absence nároku plyne absence povinnosti krajského soudu rozhodnout o (ne)zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve výroku soudního rozsudku, a to bez ohledu na to, že se zrušení tohoto rozhodnutí žalobce ve svém podání taktéž domáhá,“ jak se již k této otázce vyjádřil též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 - 106). Skutečnost, že krajský soud ve svém rozsudku nerozhodoval o návrhu žalobce na zrušení prvostupňového rozhodnutí, proto nemá žádný vliv na jeho zákonnost či přezkoumatelnost. Tato námitka tedy není důvodná.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud v rozhodnutí nezohlednil jeho námitky, zdejší soud upozorňuje na svou konstantní judikaturu týkající se otázky povinnosti krajského soudu vypořádat se s námitkami uplatněnými žalovaným v jeho vyjádření k žalobě. Například v rozsudku ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009 - 153, zdejší soud konstatoval, že „[n]ezohlednění důvodů uvedených ve vyjádření žalovaného k žalobě nemůže být vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádá-li se soud s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však zatížit své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti.“ Správní soud je tak povinen vypořádat se pouze s žalobní argumentací; správní orgán musí naopak svou argumentaci, jejíž správnost má krajský soud posoudit, vtělit do správního rozhodnutí. Stěžovatel navíc tuto svou námitku uplatnil toliko v rovině obecné, když neuvedl, se kterou konkrétní námitkou se krajský soud neměl ve svém rozhodnutí vypořádat - proto se k ní nemůže jakkoli vyjádřit ani Nejvyšší správní soud. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nemůže obstát.

Dále je na místě posoudit stěžovatelovu námitku týkající se jeho pasivní legitimace, příp. porušení jeho práv tím, že krajský soud až do vydání napadeného rozsudku považoval za žalovanou UJEP a nikoliv jejího rektora.

K otázce pasivní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu Nejvyšší správní soud již judikoval, že osoba žalovaného není určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, uveřejněno pod č. 534/2005 Sb. NSS). Podle § 69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) vysokoškolského zákona je rektor samosprávným akademickým orgánem veřejné vysoké školy a podle ustanovení § 10 odst. 1 téhož zákona je v čele veřejné vysoké školy rektor, který jedná a rozhoduje ve věcech školy, pokud zákon nestanoví jinak. Do kompetence rektora jako nejvyššího představitele veřejné vysoké školy tedy náleží vše, co zákon o vysokých školách nesvěřil jinému orgánu. V daném případě § 50 odst. 7 uvedeného zákona určuje, že se žádost podává orgánu, který rozhodnutí vydal, a jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti vyhovět a rozhodnutí změnit, jinak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo její součásti nebo podmínkami stanovenými podle § 49 odst. 1 a 3 zmíněného zákona. Jinak žádost zamítne a původní rozhodnutí potvrdí. Jak již bylo zdejším soudem potvrzeno např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006  63, „[r]ozhodovací pravomoc při přezkoumání rozhodnutí je tak svěřena rektorovi, tedy fyzické osobě stojící v čele veřejné vysoké školy. Rektor univerzity je při přezkumu rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu v postavení orgánu veřejné správy, jeho rozhodnutí má autoritativní povahu, jeho obsahem je rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy (kladné rozhodnutí je podmínkou pro přijetí ke studiu na vysoké škole). Rektor univerzity nerozhoduje samozřejmě jako fyzická osoba sama o sobě, nýbrž jako fyzická osoba vykonávající zákonem svěřené rozhodovací pravomoci v určitém oboru působnosti. V souzeném případě byl orgánem veřejné správy, který rozhodl v posledním stupni, právě rektor a ten také je ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalovaným správním orgánem. K obdobnému závěru, že žalovaným správním orgánem je služební funkcionář, a nikoliv Policejní prezidium, případně Policie ČR, dospěl Nejvyšší správní soud již ve svých rozhodnutích ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 34/2005 - 61, ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 As 10/2003 - 58, a ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Ans 2/2004  60“. Krajský soud proto nepochybil, pokud v rozsudku poukázal na to, že ačkoli byla v žalobě za žalovanou nesprávně označená univerzita, je správně žalovaným správním orgánem rektor UJEP. Bylo tedy na soudu, aby v řízení jako se žalovaným jednal s tím, kdo skutečně je v postavení žalovaného, a ne s tím, koho chybně žalobce v žalobě jako žalovaného označil. Stěžovateli je tak sice nutno dát za pravdu, že v poučení o složení senátu (ze dne 17. 12. 2013, č. j. 15 A 139/2013  60), či ve výzvě k zaslání spisového materiálu (ze dne 14. 11. 2013, č. j. 15 A 139/2013  33), je jako žalovaná nesprávně označena UJEP, nicméně toto pochybení krajského soudu nemohlo mít vliv na práva stěžovatele a ani na věcnou správnost přezkoumávaného rozsudku vzhledem k postavení rektora, který je v čele veřejné vysoké školy; jedná a rozhoduje ve věcech školy, pokud zákon nestanoví jinak. Nadto je ze spisu zřejmé, že plná moc k zastupování v řízení před krajským soudem (a rovněž v řízení o kasační stížnosti) udělená Mgr. Jiřímu Schüllerovi, advokátovi, ze dne 4. 12. 2013, byla podepsána právě stěžovatelem, jako osobou jednající za univerzitu; v samotném rozsudku byl již jako žalovaný rovněž uveden rektor UJEP. Stěžovatelova práva tudíž nebyla nikterak dotčena a jeho námitka se soudu jeví toliko jako účelová. Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. proto neobstojí.

Pokud jde o výrok týkající se nákladů řízení, krajský soud postupoval správně, přiznal-li náklady řízení procesně úspěšnému žalobci. Na věci nic nemění, že byl odmítnut nepřípustný návrh žalobce, k jehož rozhodnutí neměl krajský soud pravomoc, neboť v případě odmítnutí návrhu platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 3 s. ř. s.). Soud tedy rozhodoval o zbytku žaloby jako o celku, který bylo lze projednat, přičemž procesně úspěšným účastníkem byl v této věci žalobce, když rozhodnutí žalovaného bylo soudem pro nepřezkoumatelnost zrušeno. Jak již bylo shora objasněno, rozhodování o zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně bylo na uvážení krajského soudu a ze skutečnosti, že soud k takovému rozhodnutí nedospěl, nelze dovozovat žalobcův částečný neúspěch ve věci. Ani tato námitka žalovaného tedy není důvodná.

Konečně, pokud jde o nesouhlas žalovaného se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, posuzoval zdejší soud, zda se stěžovatel v napadeném rozhodnutí skutečně vypořádal s předmětnou námitkou žalobce, jak to tvrdí v kasační stížnosti. Krajský soud naznal, že žalobce ve své žádosti o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu mj. namítal, že univerzita deklarovala splnění podmínek přijímacího řízení tím, že žalobci doručila pozvánku k přijímacím zkouškám; ta mu však byla doručena v rozporu s interními předpisy až den po jejich konání. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí toliko jednou větou konstatoval, že spatřuje určité pochybení v tom, že žalobce stačilo pouze informovat, že jeho přihláška nevyhovuje požadavkům zařazení do přijímacího řízení. Nejvyšší správní soud předesílá, že takové odůvodnění uvedené námitky nelze akceptovat, neboť se její podstatou vůbec nezabývá. Neposuzuje totiž následek toho, že stěžovatel nebyl toliko neformálně informován o tom, že nesplňuje podmínky pro zařazení do přijímacího řízení, ale naopak, byla mu zaslána oficiální pozvánka k přijímacím zkouškám, která byla dle čl. 3 odst. 5 Studijního a zkušebního řádu pro studium v doktorských studijních programech UJEP ze dne 1. 2. 2013 zasílána pouze těm uchazečům, kteří splňují podmínky pro přijetí. Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí je ohledně této námitky naprosto nedostatečné. Chybí v něm skutkové a právní úvahy, kterými byl stěžovatel při zamítnutí žalobcovy žádosti veden, když se vůbec nezabýval jeho argumentací, pokud jde o následky zaslání pozvánky k přijímacím zkouškám, přičemž absence těchto náležitostí rozhodnutí znemožňuje přezkoumání zákonnosti postupu v řízení o nepřijetí ke studiu. Krajský soud tedy nepochybil, nezabýval-li se dále meritem věci, a rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že jej svým právním názorem zavázal v dalším řízení k náležitému vypořádání všech námitek uplatněných v žádosti o přezkoumání prvostupňového rozhodnutí.

Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a nezbylo mu, než ji zamítnout (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.).

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalobce měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti, neboť v tomto řízení neučinil žádný procesní úkon. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu

Plný text

2 As 23/2014 - 30
pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: PhDr. K., Ph.D., zastoupen Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Rektor Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem [adresa] zastoupen Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2013, č. j. 22/2013/00292/003 712, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 21. 1. 2014, č. j. 15 A 139/2013 - 87, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti s e odkladný účinek n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výrocích II. a III. Výrokem č. II. bylo pro vady řízení zrušeno rozhodnutí rektora Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2013, č. j. 22/2013/00292/003 712, a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem o nepřijetí k doktorskému studiu ze dne 24. 6. 2013, č. j. PŘ/13/PF. Výrokem č. III. bylo stěžovateli uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 200 Kč.

V kasační stížnosti stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Důvodem této žádosti je jednak skutečnost, že stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, a za druhé, stěžovatel jako veřejnoprávní instituce musí jednat s péčí řádného hospodáře a uhrazením nákladů řízení, které sám nevyvolal a kterým nelze dosáhnout účelu podání žaloby žalobcem, tedy jeho přijetí do prezenčního doktorského studijního programu, čelí stěžovatel bezdůvodným žalobám. Stěžovatel závěrem konstatoval, že přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem.

Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2012 je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Návrh stěžovatele, který je správním orgánem, je třeba hodnotit ve světle závěrů vyjádřených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikovaného pod č. 1255/2007 Sb. NSS: „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro udělení odkladného účinku případy „vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku“. Jakkoliv se usnesení rozšířeného senátu opíralo o předchozí právní úpravu, je v přiměřeném rozsahu i nadále použitelné.

Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Odkladný účinek kasační stížnosti tedy představuje zcela výjimečný institut, kterým se mění účinky pravomocného rozhodnutí, a měl by být využíván pouze v situacích, kde výkon rozhodnutí nebo jeho jiné následky mohou působit značné obtíže. Přiznání odkladného účinku pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí soudů. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nepoměrně větší újmě. Jak již bylo řečeno, je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem, a proto až do doby, než o ní bude rozhodnuto, třeba na rozhodnutí krajského soudu pohlížet jako na správné. Pouze v případě naplnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je možno tuto zásadu narušit.

První podmínkou je prokázání vzniku nepoměrně větší újmy, které leží na stěžovateli. Ten musí dostatečně konkrétně onu nepoměrně větší újmu, která mu vznikne nepřiznáním odkladného účinku, vymezit. Je tedy na Nejvyšším správním soudu, aby posoudil, zda stěžovatelem tvrzená újma dosahuje intenzity nepoměrně větší újmy a zda případné následky nepřiznání odkladného účinku by byly srovnatelné s následky uvedenými v citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu. Druhou podmínkou je absence rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tyto podmínky musí být naplněny kumulativně.

V souladu s rozhodovací činností zdejšího soudu lze za nepoměrně větší újmu považovat poměrně závažné dopady do života či existence toho, kdo se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti domáhal. Tak například nelze nenahraditelnou újmu (dle předchozí dikce § 73 odst. 2 s. ř. s.) způsobenou stěžovateli (žalovanému) spatřovat v tom, že bude povinen vyplatit žalobci přeplatek na dani, a to v souladu s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49 (publ. pod č. 982/2006 Sb. NSS.) Naopak jako nenahraditelná újma byl posouzen „hrozící výkon rozhodnutí o uložení pokuty fyzické osobě ve výši, která výrazně přesahuje prokázaný celoroční příjem rodiny se dvěma nezletilými dětmi“ (k tomu blíže usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2003, č. j. 6 A 160/2002 - 46).

Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně prokázání splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, tj. negativních právních důsledků spjatých s rozhodnutím krajského soudu, nese v dané věci stěžovatel. Hrozbu nepoměrně větší újmy musí stěžovatel dostatečně určitě tvrdit a rovněž náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti - kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Uvedené požadavky stěžovatel v posuzovaném případě nesplnil.

V posuzované věci stěžovatel spatřoval újmu jednak v tom, že by vyplacením částky 13 200 Kč žalobci na náhradě nákladů řízení před krajským soudem došlo k porušení jeho povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, a také v tom, že čelí bezdůvodným žalobám, jež nejsou s to docílit přijetí žalobce do prezenčního doktorského studijního programu. Kromě toho spatřoval důvod pro přiznání odkladného účinku též v nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.

Zdejší soud v těchto okolnostech nespatřuje vznik nepoměrně větší újmy na straně stěžovatele. Za takovou újmu nelze považovat částku 13 200 Kč; s ohledem na prostředky, s nimiž stěžovatel jako veřejnoprávní instituce nakládá, je částka v této výši zanedbatelná a její vyplacení žalobci nemůže mít na jeho činnost jakýkoli vliv. Pokud jde o tvrzení, že „uhrazením náhrady nákladů, které sám nevyvolal, a kterým není možné docílit smyslu a důvodu podání žaloby žalobcem (…), čelí žalovaný bezdůvodným žalobám,“ není tato formulace příliš srozumitelná; v míře její srozumitelnosti pak je nedůvodná, neboť uhrazení nákladů řízení nemá žádný vliv na další možný postup žalobce, stejně jako přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jako důvod pro přiznání odkladného účinku nelze akceptovat ani tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, když samotný přezkum rozhodnutí krajských soudů není předmětem rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti a zdejší soud není tedy oprávněn v této fázi řízení jakkoli hodnotit správnost či zákonnost napadeného soudního rozhodnutí. Za této situace je třeba vycházet ze skutečnosti, že krajský soud vydal rozhodnutí, které v souladu s § 54 odst. 5 s. ř. s. nabylo doručením právní moci. Výrok pravomocného rozsudku je dle odst. 6 téhož ustanovení závazný pro účastníky, osoby zúčastněné na řízení a pro orgány veřejné moci. Právní moc je důležitou vlastností soudních, ale i dalších rozhodnutí znamenající jejich nezměnitelnost a závaznost. Jedná se o významnou záruku právní jistoty nejen pro účastníky řízení, ale i pro celou společnost. Musí být respektováno všemi orgány a osobami, věc je rozřešena konečně a závazně. Zrušil-li tedy krajský soud rozhodnutí správního orgánu a uložil mu povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady, je povinností tohoto správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. Odlišný právní názor na posuzovanou věc sám o sobě neopravňuje správní orgán ve věci nekonat a není důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Rozsudek krajského soudu je nutno do doby, než bude eventuelně zrušen, považovat za správný.

Vzhledem k uvedenému nutno dospět k závěru, že není naplněna jedna ze dvou kumulativních podmínek stanovených v § 73 odst. 2 s. ř. s. v podobě tvrzení a prokázání vzniku nepoměrně větší újmy pro stěžovatele, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a zdejší soud se proto již druhou podmínkou nezabýval.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou podmínky ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. naplněny.

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu