Plný text
2 Azs 176/2026 - 28
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Václava Štencla a Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. S., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2026, č. j. OAM 720/ZA ZA11 D07 2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2026, č. j. 22 Az 27/2026 26, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozhodl o přemístění žalobce do Litevské republiky a o neposkytování služeb dle § 42 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, s výjimkou zdravotních služeb. Krajský soud v Brně následně rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) dne 26. 9. 2026 kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku. Svůj návrh odůvodňuje tím, že nucené vycestování do Litevské republiky v případě nepřiznání odkladného účinku mu způsobí skutečně vážnou újmu ve smyslu § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), jelikož jím dojde k násilnému rozdělení rodiny. Odkazuje na body 14 a 17 Preambule nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“), s tím, že členské státy by měly při uplatňování tohoto nařízení mít na mysli především respektování rodinného života a s tím související možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby soud návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. Tvrzení stěžovatele považuje žalovaný za neopodstatněná. Stěžovatel je zletilou, plně soběstačnou osobou. Na území České republiky sice pobývá jeho otec, matka a sestra, nicméně ti nepředstavují rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, tj. rodinu v úzkém smyslu. Stěžovatel na těchto osobách není jakkoli závislý. Jeho vlastní rodinné vazby (manželka a tři děti) se nachází v Uzbekistánu. K žádnému „násilnému rozdělení rodiny“ tedy přemístěním do Litevské republiky nedojde.
[4] Podle § 33m odst. 1 zákona o azylu má podání kasační stížnosti odkladný účinek, jen jde li o rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany nebo o neprodloužení azylu nebo doplňkové ochrany. V ostatních případech podání kasační stížnosti odkladný účinek nemá, Nejvyšší správní soud jej však může kasační stížnosti přiznat (§ 33m odst. 2 zákona o azylu).
[5] Podle § 107 s. ř. s. obecně platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat.
[6] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje splnění zákonných předpokladů (§ 73 odst. 2 ve spojení s § 120 s. ř. s.), tj. nepoměru újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly, a chybějícího rozporu s důležitým veřejným zájmem. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že přiznání odkladného účinku má mimořádný charakter a má být vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy. Soud jím totiž ještě před meritorním rozhodnutím prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, jež je potřeba považovat za zákonné a věcně správné, dokud není zákonným postupem zrušeno (usnesení NSS ze dne 22. 12. 2003, č. j. 7 A 115/2002 67, č. 760/2006 Sb. NSS). Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový postup odůvodňují. Je li přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba (resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 65, a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25).
[7] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy hrozící žadateli oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě žadatele a jeho konkrétní situaci. Má li být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatel tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na vycestování utrpěl. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však v usnesení č. j. 8 Azs 339/2019 38 (viz bod 58) potvrdil dřívější názor vyslovený v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 32, bod 7, že „paušálním přiznáváním odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona“. K přiznání odkladného účinku by tedy nemělo docházet bez dalšího, ale „jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele)“.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci nejsou podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti naplněny.
[9] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil hrozbou násilného rozdělení rodiny v případě, že dojde k jeho nucenému vycestování do Litevské republiky. Z rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že sám stěžovatel v žalobě za své rodinné příslušníky pobývající na území České republice označil otce, matku a sestru. Z tohoto rozsudku rovněž plyne, že stěžovatel není na těchto osobách závislý. Jeho nejbližší rodina (manželka a tři děti) naopak pobývá v Uzbekistánu. Přemístění žalobce z České republiky do Litevské republiky na ni tedy nemá bezprostřední vliv. V návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel neuvedl žádná tvrzení, která by ohledně existence osob, na nichž by mohl být v České republice závislý, popírala závěr krajského soudu, a samotná kasační stížnost (zatím) vůbec žádné důvody neobsahuje. Rozdělení širší rodiny, ke kterému může dojít vycestováním stěžovatele do Litevské republiky, nepovažuje Nejvyšší správní soud za natolik významný negativní důsledek, aby je bylo možné kvalifikovat jako vážnou újmu odůvodňující využití tak výjimečného institutu, jakým je přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z návrhu stěžovatele neplyne žádná významnější intenzita tohoto důsledku pro stěžovatele, než představuje v životě poměrně běžné odloučení dospělého muže (27 let) od rodičů a sourozenců.
[10] Jelikož pro to nebyly splněny zákonné podmínky, Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek podle § 33m odst. 2 zákona o azylu a § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.
[11] Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žádným způsobem nepředjímá budoucí rozhodnutí o věci samé (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2026
Karel Šimka
předseda senátu