Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

2 Azs 24/2023

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 2. 3. 2023Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠONKOVÁ EvaECLI:CZ:NSS:2023:2.Azs.24.2023.29
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 2. 3. 2023

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: a) U. A., a žalobce b) nezl. D. A., zastoupený žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2022, č. j. OAM-659/ZA-ZA11-D02-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2022, č. j. 22 Az 33/2022-54,

takto:

I. Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

II. Návrh žalobců na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá.

III. Soud vyzývá žalobce, aby ve lhůtě jednoho týdne ode dne doručení tohoto usnesení předložili plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo doklad o vysokoškolském právnickém vzdělání žalobkyně a) vyžadovaném pro výkon advokacie.

Odůvodnění:

I. Posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku

[1] Nejvyššímu správnímu soudu byla dne 6. 2. 2023 doručena kasační stížnost žalobců [dále „stěžovatelka a)“, „stěžovatel b)“ nebo souhrnně „stěžovatelé“], kterou brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jejich žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zastaveno řízení o jejich žádosti o mezinárodní ochranu podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (zákon o azylu), protože žádost byla nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Státem příslušným k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu je totiž dle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (nařízení Dublin III) Itálie.

[2] Stěžovatelé (matka s nezletilým synem) v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedli, že nepřiznáním odkladného účinku by bylo fakticky vykonatelné přemístění, které je však meritem kasační stížnosti. Stěžovatelé by byli nuceni vycestovat do Itálie, čímž by byly porušeny principy stanovené v preambuli nařízení Dublin III. Tím by jim vznikla nepoměrně větší (vážná) újma, než jaká by vznikla přiznáním odkladného účinku.

[3] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že s návrhem stěžovatelů nesouhlasí, neboť jim v Itálii nehrozí vážná újma.

[4] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku a dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s. nejsou splněny.

[5] Podle § 107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“

[7] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního, resp. správního rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-38).

[8] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení tohoto důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015-50). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm, aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011-74). Stěžovatelé však neuvedli žádná konkrétní tvrzení o svých soukromých a rodinných poměrech ani o újmě, která by jim měla napadeným rozhodnutím vzniknout. Jejich návrh je zcela obecný.

[9] Navíc podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19-2, odst. 45, ani vydání rozhodnutí o přemístění podle nařízení Dublin III nemusí nevyhnutelně znamenat, že cizinec bude přemístěn.

[10] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatelé netvrdili, a tím méně prokázali, že by byla naplněna základní podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti (vznik nepoměrně větší újmy na straně stěžovatelů, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám).

[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Možné negativní dopady tohoto rozhodnutí jsou pak minimalizovány tím, že v dané věci pro rozhodnutí o kasační stížnosti platí lhůta 60 dnů uvedená v § 32 odst. 6 zákona o azylu.

[12] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žádným způsobem nepředjímá budoucí rozhodnutí o věci samé.

II. Posouzení návrhu na ustanovení zástupce

[13] Stěžovatelé současně s podáním kasační stížnosti požádali o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud proto přípisem stěžovatele vyzval k doložení jejich osobních, majetkových a výdělkových poměrů, stanovil jim k tomu lhůtu a řádně je poučil. Soud v příloze přípisu zaslal rovněž formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž stěžovatele informoval o skutečnostech, které je nezbytné soudu sdělit.

[14] Dne 2. 3. 2023 byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen vyplněný formulář. Stěžovatelka a) ve formuláři uvedla, že není zaměstnána, neboť se stará o svého mladšího syna - stěžovatele b). Má vyživovací povinnost rovněž ke staršímu synovi, který s ní však nežije ve společné domácnosti. Mezi své příjmy uvedla příjmy z nájmu ve výši 10 000 Kč měsíčně a příspěvek na dítě od Republiky Kazachstán v přibližné výši 3000 Kč měsíčně. Měsíční výdaje tvoří náklady na stravování ve výši 4000 Kč, další osobní výdaje mezi 1000 až 2000 Kč a staršímu nezletilému synovi stěžovatelka a) posílá 2000 Kč.

[15] Podle § 35 odst. 10 věta první s. ř. s., může předseda senátu navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Pro naplnění podmínky osvobození od soudních poplatků musí účastník řízení současně doložit, že nemá dostatečné prostředky, a jeho návrh nesmí být zjevně neúspěšný.

[16] V nynějším řízení jde o věc týkající se mezinárodní ochrany, která je osvobozena od soudních poplatků přímo ze zákona, a to na základě § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Ve vztahu ke splnění první podmínky pro ustanovení zástupce spočívající v tom, že jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, však nejde o určující skutečnost. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2011, č. j. 4 Azs 22/2011-46, skutečnost, že stěžovateli svědčí věcné osvobození od soudního poplatku, sama o sobě neznamená splnění jedné z podmínek pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 10 s. ř. s. Proto je podstatné splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků pro nedostatek prostředků. Soud tedy musí pro účely rozhodnutí o ustanovení zástupce posuzovat, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků stanovené v § 36 odst. 3 s. ř. s. (tj. doložení nedostatku prostředků) i v těch případech, kdy se k řízení váže věcné osvobození od soudních poplatků.

[17] Z tvrzení stěžovatelky a) vyplývá, že má měsíční příjmy ve výši 13 000 Kč, zatímco výdaje stěžovatelů dosahují (i při započtení výdajů v horní hranici jí uváděného rozmezí) maximálně 8000 Kč. Měsíční zůstatek tak po odečtení nákladů činí 5000 Kč. Tato částka se i s přihlédnutím k tomu, že podaná kasační stížnost je osvobozena od soudního poplatku (stejně jako předešlá žaloba), jeví jako dostatečná, aby stěžovatelé zvládli uhradit náklady za zastoupení advokátem. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelé nedoložili, že nemají dostatečné prostředky ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto jejich návrhu nevyhověl.

III. Podmínka zastoupení

[18] Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li sám vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

[19] Dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je předpokladem pro výkon advokacie vysokoškolské vzdělání v oboru právo získané

1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo

2. studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

[20] Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud zamítl žádost stěžovatelů o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, je povinností stěžovatelů doložit zastoupení advokátem, jehož si sami zvolí, anebo prokázat, že stěžovatelka a) má vysokoškolské právnické vzdělání ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. [u nezletilého stěžovatele b) to pojmově nepřipadá v úvahu]. Nejvyšší správní soud je k tomu proto tímto usnesením vyzývá. Stěžovatelé mohou doložit splnění podmínky tím, že Nejvyššímu správnímu soudu zašlou plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo stěžovatelka a) prokáže, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie.

[21] Nejvyšší správní soud si je vědom, že určená týdenní lhůta je výrazně kratší, než běžně poskytovaná lhůta patnáctidenní. Tento postup však zvolil proto, že je podle § 32 odst. 6 zákona o azylu vázán lhůtou 60 dnů pro rozhodnutí o kasační stížnosti. Jelikož poslední den lhůty nastane dne 3. 4. 2023, Nejvyšší správní soud zvolil takovou délku lhůty, která i při jejím případném maximálním využití a předpokládatelných procesních úkonech (doplnění kasační stížnosti, vyjádření k doplnění žalovaným atd.) poskytne rozumný časový rámec pro posouzení přijatelnosti kasační stížnosti, případně pro samotný meritorní přezkum napadeného rozsudku.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. března 2023

Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 30. 3. 2023

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně a) U. A., a žalobce b) nezl. D. A., zastoupený žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, oba zastoupeni Mgr. Michalem Halvou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2022, č. j. OAM-659/ZA-ZA11-D02-2022, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2022, č. j. 22 Az 33/2022-54,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobci jsou kazašskými státními příslušníky, kteří do České republiky přicestovali z vlasti přes Itálii s platnými schengenskými turistickými vízy vydanými Italskou republikou. Následně v České republice podali žádost o udělení mezinárodní ochrany.

[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zastavil řízení o jejich žádosti o mezinárodní ochranu podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (zákon o azylu), protože žádost byla nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Státem příslušným k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu je totiž dle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (nařízení Dublin III) Itálie.

[3] Proti napadenému rozhodnutí podali žalobci žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve spojení s aktuální informací o fungování italského azylového systému vyplývá, že žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří jsou zranitelnými osobami dle italského práva (včetně rodin s dětmi), mají přednostní nárok na ubytování v zařízení SAI (systém pro ubytování a integraci), která jinak slouží zejména k ubytování cizinců, kterým byla mezinárodní ochrana udělena. S přemístěnými žadateli, kteří v Itálii doposud o mezinárodní ochranu nežádali, je zacházeno jako s prvožadateli. Systémové nedostatky v italském azylovém systému neshledal.

[4] Podle krajského soudu při absenci jiných konkrétních okolností není důvodu domnívat se, že by žalobcům toto ubytování nebylo umožněno a že by podmínky ubytování v systému SAI nebyly uzpůsobeny skutečnosti, že žalobkyně má malé dítě. I kdyby však dočasně byli žadatelé ubytováni v jiném typu zařízení, součástí nové italské vnitrostátní úpravy bylo významné rozšíření služeb v nich poskytovaných.

[5] Krajský soud dále uvedl, že žalobní námitky směřovaly pouze k fašistickým kořenům italské premiérky a k obavám, že je v Itálii důvod obávat se projevů rasismu a fašismu. O tom se však žádné informace o zemi původu nezmiňují. Jakkoliv politická minulost současné italské premiérky může být podle krajského soudu vnímána kontroverzně, povolební rétorika italské vlády je umírněnější a sama premiérka potvrdila silné evropské zakotvení. Navíc na konci roku 2020 došlo ke zlepšení podmínek přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[6] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „napadený rozsudek“ a „stěžovatelé“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nesprávné posouzení právní otázky soudem a vady řízení, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit.

[7] Stěžovatelé namítají, že jsou zranitelnými osobami, s čímž se žalovaný ani krajský soud nevypořádali. Stěžovatelka je matka samoživitelka a stěžovatel má pouze jeden a půl roku (v kasační stížnosti je chybně uvedeno dva a půl roku – pozn. NSS), má k nim tedy být přistupováno se zvláštní péčí.

[8] Při uplatňování nařízení Dublin III musí Česká republika respektovat rodinný život a také mít na mysli nejlepší zájem dítěte. Při posouzení toho, co je v nejlepším zájmu dítěte, má být zejména náležitě zohledněno blaho a sociální vývoj nezletilé osoby. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejlepší zájem nezletilého dítěte neposoudil a vliv událostí na správný vývoj stěžovatele s ohledem na jeho nízký věk bagatelizoval.

[9] Díky částečné znalosti českého jazyka, prostředí a několika blízkým osobám je v nejlepším zájmu stěžovatelky a jejího nezletilého syna zůstat v České republice. V České republice je také větší šance, že bude nalezen otec stěžovatele, což je v zájmu dítěte. Přemístění do Itálie by pro oba znamenalo velký stres způsobený neznámým prostředím a jazykem, jakož i ztrátou blízkých osob, který může hraničit s ohrožením zdraví.

[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, případně odmítnutí pro nepřijatelnost. Kasační stížnost podle něho neobsahuje žádnou relevantní kasační námitku, nesnaží se polemizovat se závěry krajského soudu, pouze rozšiřuje důvody mající bránit přemístění s cílem vynutit si setrvání v České republice.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[12] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS.

[13] Stěžovatelé k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti nic netvrdili. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014-70). Jde proto k tíži stěžovatelů, pokud v kasační stížnosti netvrdí důvody, pro které má být kasační stížnost přijatelná.

[14] Argumentace stěžovatelů obsažená v kasační stížnosti se v podstatě soustředí pouze na otázku, zda žalovaný správně posoudil, že není namístě aplikovat čl. 17 nařízení Dublin III. Se závěry krajského soudu nepolemizují. Nejvyšší správní soud však ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že povaha kasační stížnosti jako opravného prostředku proti rozhodnutí soudu vylučuje, aby se zabýval výtkami směřujícími proti správnímu rozhodnutí (§ 102 a násl. s. ř. s.).

[15] Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud napadené rozhodnutí s ohledem na to, jak obecně byly formulovány žalobní námitky, vyčerpávajícím způsobem přezkoumal. Důkladně popsal pozitivní změny v italském azylovém systému v posledních letech, jakož i současný způsob zacházení se zranitelnými osobami. Odůvodnění závěru, proč je přemístění stěžovatelů do Itálie možné, je dostatečné.

[16] Námitky týkající se jazykové vybavenosti stěžovatelky, přítomnosti osob blízkých, stresu z přemístění či hledání otce dítěte jsou nepřípustné, neboť je stěžovatelé neuplatnili v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohli (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

[17] Pokud se jedná o otázku zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, M. A. a další, C-661/17 (bod 71), zdůraznil, že ani úvahy týkající se nejlepšího zájmu dítěte nemohou zakládat na straně členského státu povinnost, aby možnosti podle čl. 17 nařízení Dublin III využil a sám posoudil žádost, k jejímuž posouzení není příslušný. Proto námitky stěžovatelů, že nebyl zohledněn nejlepší zájem dítěte, nejsou případné.

IV. Závěr a náhrada nákladů řízení

[18] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatelů, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému projednání. Posuzovaná věc se netýká otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, stejně tak nebyl shledán důvod k judikaturnímu odklonu. Kasační soud rovněž neshledal zásadní pochybení krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28). Stěžovatelé v řízení nebyli úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rozsah jeho úřední činnosti, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. března 2023

Mgr. Eva Šonková předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací