2 Azs 258/2024

Plný text

2 Azs 258/2024 - 46
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Martinou Sklenskou, advokátkou, se sídlem [adresa] Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2024, č. j. MV1128974/SO2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. 34 A 23/202438,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobce je státním občanem Republiky Uzbekistán. Dne 27. 3. 2024 podal žádost o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky za účelem dočasné ochrany (dále též zjednodušeně jako „dočasná ochrana“). Uvedl, že jeho družka je státní příslušnicí Ukrajiny a má na území České republiky udělenu dočasnou ochranu. Žalobce s družkou odcestoval z Ukrajiny v reakci na invazi ruských vojsk. Do té doby spolu sdíleli v této zemi společnou domácnost. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 11. 6. 2024, č. j. OAM3410957/DO2024, neudělilo žalobci dočasnou ochranu.

[2] Žalobce podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany. Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 8. 2024, č. j. MV1128974/SO2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), potvrdila, že je dán důvod pro neudělení dočasné ochrany. Žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka osoby s dočasnou ochranou ve smyslu § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), neboť definice zahrnující druha a družku se nepoužije podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“). Nesplňuje ani podmínky § 52 zákona o dočasné ochraně, podle nějž může být osobě blízké cizince požívajícího dočasné ochrany udělena dočasná ochrana z důvodů zvláštního zřetele hodných, pokud spolu trvale žili v době, kdy došlo k událostem vedoucím k hromadnému přílivu vysídlených osob na území. Žalobce neprokázal, že je osobou blízkou ve vztahu ke své údajné družce, ani že spolu trvale žili v rozhodné době. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny tyto dvě podmínky pro udělení dočasné ochrany podle § 52 zákona o dočasné ochraně, žalovaná se dále nezabývala tím, zda byl dán důvod hodný zvláštního zřetele.

[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jenž žalobu zamítl. Vzhledem k žalobní argumentaci se krajský soud zabýval výkladem § 52 zákona o dočasné ochraně a jeho aplikací na projednávaný případ. Za tím účelem nejprve zasadil toto ustanovení do celkového rámce právní úpravy dočasné ochrany na úrovni evropského i vnitrostátního práva. V této souvislosti konstatoval, že aplikovatelná právní úprava (lex Ukrajina) v souladu s evropským právem vyloučila druha a družku z okruhu rodinných příslušníků ve smyslu § 51 zákona o dočasné ochraně. Poukázal na to, že žalobce ostatně ani netvrdí, že by měl být jakožto druh považován za rodinného příslušníka, a měla mu tedy být udělena dočasná ochrana automaticky. Zdůraznil, že žalobce se vymezuje proti závěru správních orgánů o nenaplnění podmínek pro přiznání dočasné ochrany z titulu osoby blízké dle § 52 zákona o dočasné ochraně. Tento závěr správních orgánů detailně přezkoumal na podkladě skutečností tvrzených a prokázaných žalobcem ve správním řízení. Shledal, že žalobce neprokázal splnění podmínek obsažených v tomto ustanovení.

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž avizoval uplatnění důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v potřebě vyřešit právní otázku, zda samotný § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně neodůvodňuje závěr, že vnitrostátní cizinecké právo přistupuje k nesezdaným párům obdobně jako k párům sezdaným. Je toho názoru, že v jeho případě mohl být aplikován § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně, na jehož základě mu měla být udělena dočasná ochrana.

[5] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítl, že prostřednictvím § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně, který za určitých podmínek zahrnuje druha či družku mezi rodinné příslušníky, byl do právního řádu transponován čl. 15 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Výluka aplikace tohoto ustanovení upravená v § 4 odst. 2 písm. a) lex Ukrajina je nepřípustným odklonem od obecné právní úpravy, neboť zakládá nerovné zacházení mezi ukrajinskými státními příslušníky a ostatními cizinci. Stěžovatel považuje toto vyloučení za protiústavní a namítá rozpor s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které zaručují rovnost v právech a zákaz diskriminace bez ohledu na původ, národnost či jiné postavení. Zákon o dočasné ochraně představuje obecnou právní úpravu pro všechny cizince, zatímco lex Ukrajina stanoví zvláštní režim pouze pro ukrajinské státní příslušníky. Taková úprava je diskriminační, neboť osobám v obdobné situaci přiznává bez legitimního důvodu odlišné právní postavení. Stěžovatel se v důsledku toho cítí být dotčen na svém právu na soukromý a rodinný život.

[6] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vyloučení druha a družky z definice rodinného příslušníka je plně odůvodněno evropským právem. Podle jeho názoru krajský soud přehlédl, že obecná právní úprava přiznává postavení rodinného příslušníka i druhovi nebo družce, pokud jsou splněny zákonné podmínky, a právě ukrajinské státní příslušníky z této úpravy svévolně vyjímá. Stěžovatel má za to, že § 4 odst. 2 písm. a) lex Ukrajina je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, který by umožňoval udělení dočasné ochrany i druhovi či družce osoby s udělenou dočasnou ochranou.

[7] Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. K námitce diskriminace v důsledku vyloučení aplikace § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně uvedla, že rozlišování osob není provedeno na základě národnosti či státní příslušnosti, ale na základě skutečnosti, zda tyto osoby pobývaly na území Ukrajiny v rozhodné době, a podle dalších objektivních kritérií. Dočasná ochrana tak může být udělena státním příslušníkům Ukrajiny, cizincům s udělenou mezinárodní ochranou na Ukrajině a v neposlední řadě rodinným příslušníkům uvedených osob. K otázce, zda vnitrostátní cizinecké právo přistupuje k nesezdaným párům obdobně jako k párům sezdaným, žalovaná konstatovala, že z účinné právní úpravy takový závěr neplyne. Širší definice rodinného příslušníka v zákoně o dočasné ochraně není právně závazná v tom smyslu, že by znemožňovala pozdější změnu zákona či přijetí úpravy, která ji zužuje. Směrnice o dočasné ochraně přitom takovou možnost připouští.

[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná, opíráli se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

[9] Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za potřebné poukázat na to, že podle § 51 odst. 1 zákona o dočasné ochraně se rodinnému příslušníku cizince požívajícího dočasné ochrany podle tohoto zákona udělí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na základě jím podané žádosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení se rodinným příslušníkem cizince požívajícího dočasné ochrany pro účely sloučení rodiny a poskytování finančního příspěvku rozumí
a) manžel nebo partner za předpokladu trvání manželství nebo partnerství v době, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující poskytnutí dočasné ochrany,
b) svobodné dítě mladší 18 let,
c) rodič cizince požívajícího dočasné ochrany mladšího 18 let,
d) druh či družka za předpokladu, že spolu trvale žili v době, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující poskytnutí dočasné ochrany, a jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

[10] Na toto ustanovení navazuje § 52 zákona o dočasné ochraně, podle nějž osobě blízké cizince požívajícího dočasné ochrany, která není uvedená v § 51 odst. 2, může být uděleno z důvodu hodného zvláštního zřetele oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, za předpokladu, že spolu trvale žili v době, kdy došlo k událostem vedoucím k hromadnému přílivu vysídlených osob na území.

[11] Správní orgány vyšly z toho, že § 4 odst. 2 písm. a) lex Ukrajina vylučuje aplikaci § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně na cizince, na které se vztahuje rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Vzhledem k tomu přicházelo podle nich v úvahu podřazení stěžovatele toliko pod pojem osoby blízké a udělení dočasné ochrany za podmínek upravených v § 52 zákona o dočasné ochraně.

[12] Stěžovatel v žalobě namítl pouze to, že splňuje podmínky upravené v § 52 zákona o dočasné ochraně, takže napadené rozhodnutí žalované je nezákonné. Na str. 5 žaloby sám uvedl: „Ustanovení § 51 odst. 2 písm. d) ZoDOC je dozvukem čl. 15 odst. 1 písm. a) Směrnice, podle kterého může dočasnou ochranu získat ‚druh nebo družka, se kterým žije v trvalém vztahu v případě, že platné právní předpisy nebo praxe členského státu přistupují k nesezdaným párům obdobně jako k párům sezdaným v rámci jeho právních předpisů o cizincích.‘ České právní předpisy ovšem nepřistupují stejně k nesezdaným párům jako k manželům. To dokládá např. kategorie cizinců, kteří mohou získat dlouhodobý pobyt za účelem soužití rodiny podle § 42a ZPC. Z uvedeného vyplývá, že zrušení ust. § 51 odst. 2 písm. d) ZoDOC bylo logickým důsledkem, neboť česká právní úprava tyto rozdíly mezi manžely a partnery aktuálně činí při žádostech o jiná pobytová oprávnění. To ovšem znamená, že i přesto mohou tyto osoby dočasnou ochranu získat, pokud jsou naplněny ostatní podmínky podle § 52 ZoDOC, resp. čl. 15 odst. 1 písm. b) Směrnice o dočasné ochraně.“

[13] Stěžovatel tedy v řízení před krajským soudem vůbec nezpochybňoval soulad § 4 odst. 2 písm. a) lex Ukrajina v rozsahu, v němž vyloučil § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně, s čl. 15 odst. 1 písm. a) směrnice o dočasné ochraně ani s Listinou. Neargumentoval ve prospěch závěru, že české právní předpisy o cizincích nebo správní praxe přistupují k nesezdaným párům obdobně jako k párům sezdaným, naopak výslovně uvedl opak. Nedomáhal se tedy aplikace § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně na svůj případ. Nevznesl ani námitku diskriminace osob, na něž se uplatní lex Ukrajina, ve srovnání s osobami, na něž by se vztahoval pouze zákon o dočasné ochraně. Stěžovateli přitom objektivně nic nebránilo, aby tyto námitky vznesl již v žalobě. Pokud se krajský soud zabýval souladem výluky § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně obsažené v § 4 odst. 2 písm. a) lex Ukrajina s čl. 15 odst. 1 písm. a) směrnice o dočasné ochraně, činil tak bez vazby na jakoukoliv námitku stěžovatele pouze v rámci vykreslení celkového kontextu a významu § 52 zákona o dočasné ochraně, k němuž směřovala veškerá argumentace stěžovatele.

[14] Stěžovatel svoji argumentaci uplatněnou v řízení o kasační stížnosti spojuje výlučně s posouzením přípustnosti výluky § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně obsažené v § 4 odst. 2 písm. a) lex Ukrajina. Naopak vůbec nezpochybňuje závěry krajského soudu týkající se splnění podmínek pro udělení dočasné ochrany osobě blízké dle § 52 zákona o dočasné ochraně. Námitky uplatněné v kasační stížnosti se zcela míjí s argumentací přednesenou v řízení před krajským soudem.

[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., a proto ji na základě § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl.

[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nějž nemá právo na náhradu nákladů žádný z účastníků, bylali kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. června 2025

Tomáš Kocourek
předseda senátu

Plný text

2 Azs 258/2024 - 24
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: J. K., proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2024, č. j. MV1128974/SO2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. 34 A 23/202438, o návrhu na vydání předběžného opatření,

takto:

Návrh žalobce ze dne 20. 11. 2024 na vydání předběžného opatření, jímž se nařizuje, že „žalovaný a Policie ČR, odbor cizinecké policie, jsou povinni strpět pobyt stěžovatele na území České republiky po dobu soudního řízení před Nejvyšším správním soudem ve věci kasační stížnosti proti žalobě proti rozhodnutí KS v Brně sp. zn. 34 A 23/2024 ze dne 29. 10. 2024", se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalobce podal dne 27. 3. 2024 žádost o udělení dočasné ochrany.

[2] Ministerstvo vnitra dospělo v rozhodnutí ze dne 11. 6. 2024 k závěru, že žalobce nesplňuje žádnou z podmínek pro udělení dočasné ochrany a postupem podle § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, oprávnění k pobytu za účelem udělení dočasné ochrany neudělilo.

[3] V rámci nového posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany, které je řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí o neudělení dočasné ochrany, žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 8. 2024, č. j. MV1128974/SO2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tomuto závěru přisvědčila.

[4] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 34 A 23/202438.

[5] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku krajského soudu. Společně s podáním kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) vydal předběžné opatření, konkrétně aby žalované a Policii ČR uložil povinnost strpět pobyt stěžovatele na území České republiky po dobu řízení vedeného v posuzované věci.

[6] Návrh stěžovatel zdůvodnil především obavou ze zahájení řízení o správním vyhoštění a tím, že mu může být uložena pokuta za nelegální pobyt dle zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nemá na území České republiky žádný legální pobytový status a ani nemá možnost jej získat, neboť nesplňuje zákonné podmínky pro jeho udělení. Současně nemá legální pobytový status ani v žádné ze zemí Evropské unie. Jelikož stěžovatel nemůže k úpravě svého pobytového statusu využít žádný jiný zákonný prostředek, je v tomto směru splněna i podmínka subsidiarity předběžného opatření. Stěžovatel nemá přístup na trh práce České republiky, a proto je finančně závislý na své družce.

[7] Žalovaná uvedla, že stěžovatel nesplnil podmínky pro vydání předběžného opatření. Právní postavení se napadeným rozhodnutím nijak nemění, protože již před jeho vydáním neměl stěžovatel žádné pobytové oprávnění. Rozhodnutí žalované nemá takové účinky, které by mohly vést k nucenému vycestování stěžovatele. Stěžovatel v návrhu neuvedl, jaká konkrétní vážná újma by mu nevydáním předběžného opatření vznikla. Pokud jde o argument stěžovatele týkající se omezení přístupu na trh práce, je třeba uvést, že toto oprávnění je zákonem vyhrazeno pouze cizincům s určitým druhem pobytového statusu. Nejedná se o právo stěžovatele, které by mu svědčilo, a tím spíš není důvodem pro vydání předběžného opatření.

[8] Podle § 38 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bylli podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lzeli to po ní spravedlivě žádat. Pravomoc vydat předběžné opatření má i NSS v řízení o kasační stížnosti (viz usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/200637, č. 910/2006 Sb. NSS).

[9] Ze znění zákona je zřejmé, že pro nařízení předběžného opatření musí být splněny tři podmínky, a to (i) podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, (ii) podání návrhu na vydání předběžného opatření a (iii) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. První dvě podmínky stěžovatel splnil, a NSS se tak dále zabýval pouze podmínkou třetí, tedy otázkou, zda stěžovateli hrozí vážná újma, pro kterou je třeba zatímně upravit poměry účastníků, a to způsobem, jejž stěžovatel požaduje.

[10] Výkladem pojmu vážná újma se NSS obecně zabýval v již citovaném usnesení č. j. Na 112/200637, podle kterého je tento pojem „nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníkasoukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]“. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením nastává „v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav“ (viz též usnesení NSS ze dne 26. 4. 2017, č. j. 6 As 113/201761, ze dne 18. 7. 2018, č. j. 2 Afs 104/201886, ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 Afs 73/201980, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2974/14). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy tíží stěžovatele (viz usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/201232, nebo ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/201550).

[11] NSS v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatel netvrdil žádné důvody, pro které by mu mohla hrozit vážná újma ve smyslu výše nastíněné judikatury. Je tomu tak proto, že stěžovatel neuvedl žádná individualizovaná tvrzení, jež by jej odlišovala od ostatních žadatelů, kterým nebyla udělena dočasná ochrana, resp. kteří pobývají na území České republiky bez povolení. Jinými slovy stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, pro které by mu měla případným správním vyhoštěním vzniknut větší újma než jiným neúspěšným žadatelům o dočasnou ochranu.

[12] Ačkoli předmětem přezkumu není věc správního vyhoštění, nýbrž věc dočasné ochrany, nelze přehlížet vzájemnou souvislost obou těchto institutů, včetně toho, že stěžovatel může být v důsledku právních účinků pravomocného napadeného rozhodnutí nucen opustit území České republiky. Stěžovatel tak nebude mít v České republice garantováno právo setrvat. Na druhou stranu nelze automaticky dovozovat, že by soudy měly vyhovět každému návrhu na vydání předběžného opatření spočívajícího ve strpění pobytu neúspěšných žadatelů o udělení dočasné ochrany.

[13] Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 808/08, „institut předběžného opatření má mimořádný a dočasný charakter […]. Vydání předběžného opatření je proto vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o (hrozící) vážné újmě (nikoli tak každé újmě).“ Stěžovatel svou argumentací a tvrzeními NSS nepřesvědčil, že by právě jeho situace odůvodňovala užití tohoto výjimečného institutu.

[14] Pokud by NSS bez dalšího akceptoval argumentaci hrozící vážnou újmou spočívající v tom, že cizinec se dalším pobytem na území vystavuje nebezpečí zahájení řízení o správním vyhoštění, prakticky by tím otevřel cestu pro mechanické nařizování předběžných opatření v každém takovém případě (resp. ještě šířeji v případě všech cizinců pobývajících na území České republiky bez povolení). Popřel by tak nejen mimořádnost tohoto institutu, ale také vůli zákonodárce, který v zákoně o dočasné ochraně ani jinde s kasační stížností, resp. žalobou záměrně ze zákona (ex lege) automaticky nespojil odkladný účinek, potažmo právo neúspěšného žadatele setrvat na území České republiky. Soudy jsou povinny řídit se právním řádem a vykonávat svou činnost v souladu s vůlí zákonodárné moci. Stejný závěr platí i o případné újmě spočívající v uložení pokuty za nelegální pobyt na území České republiky nebo v tom, že stěžovatel nemá přístup na trh práce. Ani tyto důvody nijak neodlišují stěžovatele od jiných neúspěšných žadatelů o udělení dočasné ochrany a nevypovídají o hrozící vážné újmě, která by odůvodňovala využití mimořádného institutu předběžného opatření.

[15] NSS tedy v projednávané věci neshledal naplnění třetí podmínky, totiž že by stěžovateli hrozila natolik vážná újma, pro kterou by bylo třeba přistoupit k zatímní úpravě poměrů účastníků. NSS proto návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[16] Pro úplnost NSS uvádí, že výše uvedené závěry nepředjímají výsledek řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2024

Tomáš Kocourek
předseda senátu