Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

21 As 30/2026

Téma · generováno AIZpětné účinky obnovené licence fotovoltaické elektrárny

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 25. 9. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HUSSEINI FaisalECLI:CZ:NSS:2026:21.As.30.2026.51
Další údaje
Předmět řízení: Energetika

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal toho, zda má nově udělená licence po obnově řízení nahradit původní licenci zpětně, nebo až do budoucna. Soud potvrdil zpětné účinky, protože k získání původní licence byly předloženy nepravdivé podklady a držitel licence neprokázal dobrou víru. Kasační stížnost proto zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Při určení časových účinků nového rozhodnutí v obnoveném řízení se podle § 102 odst. 9 ve spojení s § 99 odst. 3 správního řádu samostatně posuzují okolnosti případu včetně dobré víry držitele původní licence. Žadatel nese odpovědnost za správnost podkladů k licenci a nemůže ji přenést na dodavatele, zástupce ani revizního technika. Nepravdivá revizní zpráva, jež byla podle § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb. povinným podkladem, a pasivní absence přiměřené kontroly vylučují dobrou víru. Zpětné účinky zrušení licence jsou proto namístě.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V obnoveném řízení se naproti tomu při určení časových účinků nového rozhodnutí podle § 102 odst. 9 ve spojení s § 99 odst. 3 správního řádu posuzují též okolnosti konkrétního případu, včetně dobré víry osoby oprávněné z původního rozhodnutí.
    Zobrazit v textu
  • Za těchto okolností stěžovatelce nesvědčila dobrá víra ve správnost, zákonnost ani nezměnitelnost původního rozhodnutí. Žalovaný proto postupoval v souladu s § 102 odst. 9 správního řádu ve spojení s § 99 odst. 3 správního řádu, určil-li, že účinky rozhodnutí v obnoveném řízení ve vztahu k původnímu rozhodnutí nastávají ode dne právní moci původního rozhodnutí, tedy od 23. 11. 2010.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 25. 9. 2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: FVE ALENA SUN s.r.o., se sídlem [adresa] Ostrava, zastoupená JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2026, č. j. 62 A 44/2025 - 143,
takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný na základě žádosti ze dne 8. 10. 2010 udělil žalobkyni rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010, č. j. 12158-7/2010-ERU, licenci na výrobu elektřiny pro fotovoltaickou elektrárnu – výrobnu elektřiny FVE ALENA SUN – situovanou v Chomutově. Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2022, č. j. 16378-8/2022-ERU, které bylo poté potvrzeno rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu (dále také „rada žalovaného“) ze dne 27․ 6. 2023, č. j. 16378-15/2022-ERU, žalovaný nařídil obnovu licenčního řízení, neboť původního rozhodnutí o udělení licence ze dne 19. 11. 2010 bylo podle žalovaného dosaženo trestným činem (žalovaný se v tomto směru opíral o příslušná rozhodnutí trestních soudů): pro udělení licence byly předloženy listiny obsahující nepravdivé skutečnosti ohledně stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny. V tomto obnoveném řízení pak žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 7. 2024, č. j. 12158-46/2010-ERU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), rozhodl tak, že žalobkyni licenci udělil ke dni právní moci prvostupňového rozhodnutí (výrok I.) a určil, že účinky rozhodnutí v obnoveném řízení ve vztahu k původnímu rozhodnutí o udělení licence ze dne 19. 11. 2010 nastávají ve smyslu § 102 odst. 9 ve spojení s § 99 odst. 3 správního řádu ode dne právní moci původního rozhodnutí o udělení licence, tj. od 23. 11. 2010 (výrok II. prvostupňového rozhodnutí). Výrok II. prvostupňového rozhodnutí napadla žalobkyně rozkladem. O něm rozhodla rada žalovaného rozhodnutím ze dne 13. 5. 2025, č. j. 12158-59/2010-ERU (dále jen „rozhodnutí rady žalovaného“), tak, že se rozklad zamítá a výrok II. prvostupňového rozhodnutí se potvrzuje.

[2] Rozhodnutí rady žalovaného napadla žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně. Podstatou sporu byla otázka, jaké účinky na původní rozhodnutí o licenci má mít nové rozhodnutí o licenci vydané v obnoveném řízení, tedy zda účinky ex tunc, nebo pro žalobkyni příznivější účinky ex nunc. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 5. 2. 2026, č. j. 62 A 44/2025 - 143, jako nedůvodnou zamítl.

[3] Krajský soud nejprve vymezil právní rámec věci, zrekapituloval podstatné skutkové okolnosti a odkázal na svůj rozsudek ze dne 23. 5. 2024, č. j. 62 A 63/2023 - 114, ve kterém rozhodoval o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného (respektive rady žalovaného) o nařízení obnovy řízení. Krajský soud zopakoval svůj právní názor, podle kterého příčinná souvislost mezi trestným činem a vydáním původního rozhodnutí nemusí být dána výlučně tehdy, spáchal-li trestný čin ten, kdo byl účastníkem původního správního řízení, či komu bylo původní správní rozhodnutí zjednodušeně řečeno „ku prospěchu“. Pro dovození příčinné souvislosti bylo dle krajského soudu podstatné, že původního správního rozhodnutí bylo (přinejmenším zčásti) dosaženo v důsledku jednání, jež bylo (následně) kvalifikováno jako trestný čin, ať už šlo o jednání kohokoliv. V obnoveném řízení mají být dle krajského soudu objektivně eliminovány veškeré možné vlivy zjištěného trestného činu na výsledek správního řízení, a to bez ohledu na to, kdo konkrétně jej spáchal. Proto dle krajského soudu nebylo rozhodné, že ze spáchání trestných činů nebyla uznána vinnou žalobkyně ani její statutární orgán, ale revizní technik a předseda představenstva generálního dodavatele stavby fotovoltaické elektrárny žalobkyně. Dle krajského soudu nebylo ani podstatné, zda žalobkyně nebo její statutární orgán měly znalost o trestněprávně relevantní činnosti uvedených osob. Krajský soud odkázal na (přinejmenším) zcela pasivní přístup žalobkyně k výstavbě její fotovoltaické elektrárny, která tuto výstavbu svěřila třetím osobám, aniž by přijala jakákoli přiměřená opatření k ověření skutečného stavu dokončenosti elektrárny, a tím i pravdivosti podkladů přiložených k žádosti o udělení licence.

[4] Krajský soud nepovažoval za relevantní pro úspěch žaloby ani odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 (dále jen „nález FVE Mozolov“). Ústavní soud v tomto nálezu vymezil tři „modelové skupiny situací“, které mohou v souvislosti s důvěrou ve správnost, zákonnost a neměnnost aktu veřejné moci nastat. Žalobkyně se dle krajského soudu nacházela ve třetí situaci, kterou Ústavní soud v tomto nálezu načrtl. V jejím rámci nemohla žalobkyni dle krajského soudu svědčit dobrá víra ve správnost, zákonnost či nezměnitelnost rozhodnutí žalovaného. Za správnost podkladů nezbytných pro udělení licence byla totiž odpovědná výlučně žalobkyně jako žadatelka o udělení licence. Krajský soud dále nepřisvědčil ani ostatním námitkám žalobkyně, zejména (i) tvrzení o významu kolaudačního souhlasu v případě dané fotovoltaické elektrárny (tento souhlas byl vyhotoven až po datu vydání původního rozhodnutí o udělení licence); (ii) domnělé kontrole dokončenosti předmětné fotovoltaické elektrárny v prosinci 2010; (iii) zpětné hloubkové kontrole žalovaného z roku 2013 ohledně licencí udělených v roce 2010; (iv) financování elektrárny ze strany banky. Jako relevantní neshledal ani změnu vlastnické struktury žalobkyně v roce 2015, neboť dobrou víru žalobkyně bylo třeba posuzovat k období vydávání původního správního rozhodnutí – tedy k roku 2010. Krajský soud se tedy ztotožnil s právním hodnocením žalovaného a rady žalovaného. Správní orgány se dle něj otázkou dobré víry žalobkyně (resp. její absencí) ve vztahu k původnímu řízení a k rozhodnutí o udělení licence obsáhle zabývaly. Žalovaný dle krajského soudu postupoval v souladu se zákonem, pokud z důvodu absence dobré víry žalobkyně ve správnost, zákonnost a nezměnitelnost původního správního rozhodnutí (o udělení licence) určil, že účinky rozhodnutí v obnoveném řízení ve vztahu k původnímu rozhodnutí o udělení licence nastávají ode dne právní moci původního rozhodnutí o udělení licence, tj. od 23. 11. 2010.

[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o kasační důvody zakotvené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[6] V kasační stížnosti stěžovatelka vymezila tři okruhy kasačních námitek: 1) krajský soud její věc mechanicky a bez dostatečného zohlednění individuálních okolností případu podřadil pod třetí skupinu situací ve smyslu nálezu FVE Mozolov, ačkoli na její straně nebylo prokázáno úmyslné uvedení správních orgánů v omyl ani jakékoli jiné protiprávní jednání srovnatelné intenzity; 2) krajský soud nedostatečně zohlednil dlouhý časový odstup od vydání původní licence v roce 2010, změnu stěžovatelčiny vlastnické struktury i jejího statutárního orgánu v roce 2015, kontinuálně bezproblémový provoz předmětné fotovoltaické elektrárny i stěžovatelčiny právní vztahy navazující na provoz fotovoltaické elektrárny již od roku 2010; 3) uvedené okolnosti dle stěžovatelky nebyly promítnuty do individuálního posouzení jejího případu ve smyslu § 99 správního řádu.

[7] Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který navrhl její zamítnutí. Podle žalovaného není vyloučeno, aby se stěžovatelka nechala v řízení před žalovaným zastoupit, resp. aby svěřila výstavbu předmětné fotovoltaické elektrárny třetí osobě. V takovém případě ovšem jako žadatelka o udělení licence odpovídala za pravdivost a správnost podané žádosti. Stěžovatelce nemohla svědčit dobrá víra, pokud se o výstavbu fotovoltaické elektrárny nijak nezajímala a před podáním žádosti o udělení licence ani nezkontrolovala její skutečný stav. Předmětná fotovoltaická elektrárna byla v době podání žádosti o licenci značně nedokončená, což stěžovatelka mohla při péči řádného hospodáře bez obtíží zjistit. Podle žalovaného nebylo ani podstatné, že se neprokázal úmysl stěžovatelky, resp. jejího statutárního orgánu ohledně vad v žádosti o licenci. Jak uzavřel již krajský soud, podstatné naopak bylo to, že původní rozhodnutí bylo vydáno na základě trestného činu, byť se tohoto trestného činu dopustily jiné – od stěžovatelky odlišné – osoby. Důvodnost žaloby nemohly dle žalovaného založit ani všechny ostatní okolnosti, na které v žalobě stěžovatelka odkázala a které nastaly v zásadě až po udělení licence. I s těmito okolnostmi se krajský soud ve svém rozsudku řádně vypořádal.

[8] Na vyjádření žalovaného reagovala stěžovatelka replikou. V ní namítla, že žalovaný ve svém vyjádření směšuje dvě odlišné otázky, a sice (i) otázku splnění podmínek pro nařízení obnovy licenčního řízení a (ii) otázku účinků nového rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení ve vztahu k původnímu rozhodnutí o udělení licence. Závěr judikatury, podle kterého lze nařídit obnovu řízení i v případě, kdy se trestného činu dopustila jiná osoba než účastník správního řízení, se dle stěžovatelky váže právě na otázku nařízení obnovy řízení, nikoli však na otázku účinků rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení vůči původnímu rozhodnutí. Právě tuto otázku však stěžovatelka učinila předmětem řízení v nyní posuzované věci. Judikaturní výklad první otázky nelze dle stěžovatelky přenášet i na otázku druhou, a to zejména s ohledem na jiný zákonný podklad. Při stanovení účinků rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení musí správní orgány posoudit všechny relevantní skutkové okolnosti, mezi které dle stěžovatelky patří právě i to, zda se trestného činu dopustil přímo účastník řízení, nebo, tak jako ve stěžovatelčině případě, odlišné osoby. Jde tedy o to, zda stěžovatelce svědčila dobrá víra v zákonnost a neměnnost původního rozhodnutí. Stěžovatelka se rovněž opakovaně vymezila vůči právnímu názoru žalovaného, že by jí měla být přičítána k tíži trestná činnost třetích osob. Stěžovatelka opakuje, že posléze odsouzené osoby stály zcela mimo její strukturu. V souvislosti s tím odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 2445/25, dle kterého závěry trestního řízení vedeného proti fyzickým osobám nelze bez dalšího mechanicky promítat do právní sféry právnické osoby, která sama v trestním řízení nevystupovala a neměla možnost v něm uplatňovat svá práva. Trestní rozsudek tak podle stěžovatelky může být relevantním podkladem, ovšem nikoli automatickou náhradou individuálního posouzení jejího případu. Posouzení věci žalovaným je dle stěžovatelky nepřiměřeně zjednodušující, pakliže žalovaný dovodil, že spáchání trestných činů třetími osobami automaticky vylučuje jakoukoli ochranu dobré víry stěžovatelky v zákonnost a neměnnost původního rozhodnutí. Konečně se stěžovatelka opakovaně vyjádřila i k tomu, proč dle jejího názoru nespadal její případ do třetí skupiny modelových situací ve smyslu nálezu FVE Mozolov. Neprovedení dostatečné kontroly skutečného stavu předmětné fotovoltaické elektrárny před podáním žádosti, což jí žalovaný klade k tíži, nelze dle stěžovatelky stavět naroveň úmyslnému protiprávnímu jednání.

[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[10] Kasační stížnost není důvodná.

[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Důvodnost této námitky totiž přinejmenším negativně ovlivní, případně i zcela vyloučí přezkum kasační stížností napadeného rozsudku.

[12] Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla vůbec nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je proto nezbytné jej zrušit. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů lze označit zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek nebo z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zvláště jde-li o argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Nepřezkoumatelnost však není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně měl soud rozsudek odůvodnit. Jde o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 5 Afs 15/2010 - 71, a ze dne 24. 1. 2024, č. j. 9 Afs 43/2022 - 60, odst. [24]).

[13] Žádnou z uvedených vad napadený rozsudek nevykazuje. Krajský soud své závěry dostatečně odůvodnil. Z kasačních námitek je zjevné, že stěžovatelka ve skutečnosti nesouhlasí s právním posouzením věci provedeným krajským soudem, což nelze zaměňovat s nepřezkoumatelností. Z napadeného rozsudku je patrné, jak krajský soud o žalobních bodech rozhodl, jaké důvody jej k tomu vedly a na jakých úvahách založil své závěry. O přezkoumatelném posouzení věci ostatně svědčí i obsáhlá kasační polemika, která zpochybňuje jak právní hodnocení věci, tak hodnocení skutkových okolností případu. Rozsudek krajského soudu není ani vnitřně rozporný.

[14] Konkrétně nelze stěžovatelce přisvědčit, že krajský soud opomenul okolnosti, které podle ní svědčily ve prospěch její dobré víry. Zabýval se jimi zejména v odst. 13 až 17 napadeného rozsudku a vysvětlil, proč pozdější provoz elektrárny, změna vlastnické struktury a statutárního orgánu, bankovní financování ani nezahrnutí licence do kontroly v roce 2013 nemohly změnit rozhodné poměry při vydání licence. Pokud stěžovatelka poukazovala též na dozorové úkony žalovaného v letech 2014 a 2015, krajský soud je výslovně nezmínil. Toto dílčí opomenutí však nepřezkoumatelnost nezakládá. Stěžovatelka z těchto úkonů netvrdila ani nedoložila žádné konkrétní individuální ujištění žalovaného o zákonnosti původní licence; pouhé vyžádání listin nebo následná nečinnost takové ujištění nepředstavují. Jejich právní význam byl proto vypořádán již obecným závěrem krajského soudu (a tedy implicitně), že pozdější okolnosti nemohou zpětně založit dobrou víru při nabytí licence.

[15] Je třeba zmínit také rozsudek krajského soudu č. j. 62 A 63/2023 - 114. V něm se krajský soud zabýval nařízením obnovy řízení o udělení licence. S ohledem na provázanost obou řízení hodnotil krajský soud do jisté míry již tehdy některé aspekty nynějšího případu. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka nebránila kasační stížností. Jednalo se tedy o rozsudek ukončující tuto část jejího případu, a proto na něj krajský soud mohl odkázat.

[16] Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto naplněn není a Nejvyšší správní soud se tak dále věnoval samotnému meritornímu posouzení věci, tedy jednotlivým věcným námitkám.

[17] Podstata nynějšího sporu se odvíjí od prvostupňového rozhodnutí žalovaného (vydaného v obnoveném řízení), kterým sice byla stěžovatelce udělena licence na provozování fotovoltaické elektrárny po dobu 25 let, ovšem v důsledku trestné činnosti při podání původní žádosti v roce 2010 bylo současně zrušeno udělení této původní licence, a to s účinky ex tunc. Jádrem argumentace stěžovatelky je, že se uvedené trestné činnosti nedopustila ona sama ani žádné s ní přímo spojené fyzické osoby, ale (1) revizní technik vyhotovující zprávy o výchozí revizi fotovoltaické elektrárny, do kterých byly vědomě uvedeny nepravdivé údaje; a (2) předseda představenstva zhotovitele fotovoltaické elektrárny, který podepsal nepravdivý předávací protokol v situaci, kdy fotovoltaická elektrárna nebyla řádně dokončena. Dané listiny, které neodpovídaly skutečnosti, poté předložila žalobkyně žalovanému v řízení o udělení licence a tyto listiny vedly žalovaného k rozhodnutí o udělení licence. V tomto ohledu přitom v řízení před krajským soudem ani nyní v kasačním řízení nejsou sporné relevantní skutkové okolnosti. Stěžovatelka rozporuje toliko to, jak krajský soud právně hodnotil tyto skutkové okolnosti.

[18] Není sporu o tom, že správní orgány nařídily obnovu řízení o udělení licence z důvodu prokázané trestné činnosti revizního technika odpovědného za předložení nepravdivých revizních zpráv a předsedy představenstva zhotovitele předmětné fotovoltaické elektrárny odpovědného za podepsání nepravdivého předávacího protokolu (viz odst. [17] výše). Tyto podklady poté stěžovatelka přiložila k původní žádosti o udělení licence. Trestná činnost uvedených osob ve svém souhrnu vedla k tomu, že stěžovatelka v původním řízení o udělení licence dokládala, že fotovoltaická elektrárna byla dokončena v potřebném rozsahu, ačkoli tomu tak nebylo. Předmětem nynějšího řízení není ani posouzení zákonnosti nařízení obnovy řízení, proti kterému se stěžovatelka již dříve bránila žalobou, kterou zamítl krajský soud již výše zmíněným rozsudkem č. j. 62 A 63/2023 - 114, a proti kterému stěžovatelka dále nepodala kasační stížnost. Předmětem stávajícího řízení je pouze přezkum zákonnosti zrušení udělení původní licence z roku 2010 s účinky ex tunc.

[19] Správní řád postup žalovaného, spočívající v udělení licence v obnoveném řízení až od právní moci rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení a vztažení účinků tohoto rozhodnutí již od původního rozhodnutí (tedy ex tunc), obecně umožňuje. K tomu je třeba odkázat na § 100 odst. 4 ve spojení s 102 odst. 9 a § 99 odst. 3 správního řádu, z nichž vyšel i krajský soud. Podle prvního uvedeného ustanovení o obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci úřední též v případě, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Lhůta podle odstavce 3 začíná běžet dnem následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku. Podle druhého zmíněného ustanovení novým rozhodnutím vydaným podle § 100 nebo § 101 písm. a) se původní rozhodnutí ruší; o tomto následku budou účastníci poučeni v písemném vyhotovení rozhodnutí; ustanovení § 99 platí obdobně. Podle posledního zmíněného ustanovení pokud se ruší nebo mění rozhodnutí, jímž bylo přiznáno právo, a neodůvodňují-li okolnosti případu jiné řešení, určí správní orgán, že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne jeho právní moci nebo předběžné vykonatelnosti; bylo-li však přezkoumávané rozhodnutí vydáno na základě nesprávných či neúplných údajů uvedených žadatelem, určí správní orgán, že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne právní moci nebo předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Uvedený postup v případě licencí k provozování fotovoltaických elektráren získaných na základě nezákonných rozhodnutí (vydaných v důsledku trestné činnosti) opakovaně potvrdil i Nejvyšší správní soud – k tomu srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 12. 9. 2025, č. j. 5 As 166/2024 - 38, odst. [30] až [40], zejména odst. [38].

[20] Dle stěžovatelky však pro takový postup žalovaného nebyly v jejím konkrétním případě splněny zákonné podmínky, resp. takový postup byl vůči ní nepřiměřeně tvrdý.

[21] Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že rozhodování o nařízení obnovy a rozhodování v obnoveném řízení sledují odlišné bezprostřední otázky. Pro nařízení obnovy podle § 100 odst. 4 správního řádu je rozhodné, zda bylo původního rozhodnutí dosaženo trestným činem. V obnoveném řízení se naproti tomu při určení časových účinků nového rozhodnutí podle § 102 odst. 9 ve spojení s § 99 odst. 3 správního řádu posuzují též okolnosti konkrétního případu, včetně dobré víry osoby oprávněné z původního rozhodnutí. Z judikatury k § 100 odst. 4 správního řádu tedy nelze bez dalšího dovodit, že to, zda byl pachatel mimo sféru držitele licence, je pro posouzení dobré víry vždy nerozhodné. Závěr, že trestný čin nemusel spáchat účastník původního řízení, je však pro nynější věc nadále významný: vysvětluje příčinu nezákonnosti a její vazbu na podklady předložené v řízení o žádosti. Pro určení účinků rozhodnutí je potom třeba samostatně posoudit, zda tato příčina ležela převážně ve sféře stěžovatelky a zda jí s ohledem na všechny okolnosti mohla svědčit dobrá víra.

[22] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2023, č. j. 3 As 54/2021 - 38, potvrzuje, že pro nařízení obnovy podle § 100 odst. 4 správního řádu není rozhodné, kdo trestný čin spáchal; podstatná je jeho příčinná souvislost s dosažením původního rozhodnutí (ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2256/23). Tento závěr však sám o sobě neřeší dobrou víru ani časové účinky rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení. Pro nynější věc je významný pouze potud, že trestná činnost třetích osob vedla k vytvoření nepravdivých podkladů, které stěžovatelka předložila v řízení o své žádosti.

[23] Krajský soud opřel své hodnocení věci mj. o nález FVE Mozolov, v němž Ústavní soud vymezil tři skupiny situací ve vztahu k dobré víře účastníka správního řízení v zákonnost a neměnnost rozhodnutí o udělení licence. Výchozí stěžovatelčina polemika směřuje právě proti podřazení její případu do konkrétní skupiny ve smyslu tohoto nálezu, jak je provedl krajský soud. Zatímco tedy krajský soud podřadil stěžovatelčin případ pod třetí situaci, dle stěžovatelčina názoru spadá její případ do situace druhé, a pro ni tedy příznivější.

[24] Správní soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, a následně i Ústavní soud, se již v minulosti opakovaně zabývaly spory plynoucími z tzv. „solárního boomu“ v roce 2010, kdy se subjekty provozující fotovoltaické elektrárny snažily získat licenci pro výrobu elektřiny do konce tohoto roku, a tím si zajistit výhodnější výkupní ceny elektřiny. Ve svých rozhodnutích se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjadřoval i k použitelnosti nálezu FVE Mozolov v daných věcech. Nejvyšší správní soud nyní neshledal důvod se od své předchozí judikatury jakkoli odchýlit.

[25] Zevrubným výkladem nálezu FVE Mozolov se Nejvyšší správní soud zabýval zejména v rozsudcích ze dne 30. 9. 2021, č. j. 8 As 127/2019 - 288, odst. [50] a násl., a ze dne 18. 6. 2024, č. j. 5 As 83/2023 - 86. Skutkové okolnosti druhého uvedeného rozsudku se přitom významně shodují s případem stěžovatelky – i v tomto sporu Nejvyšší správní soud posuzoval dobrou víru držitele licence ve smyslu nálezu FVE Mozolov v případě, kdy byla udělena původní licence na základě zfalšované revizní zprávy a trestněprávní postih se týkal revizního technika a osob spojených se zhotovitelem FVE. V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k jednoznačnému závěru, že taková situace spadá do třetí skupiny ve smyslu nálezu FVE Mozolov – srov. zejména odst. [26] a [30] daného rozsudku.

[26] Lze předeslat, že kritérium dobré víry sice není zákonem definováno, avšak je trvalou součástí právního řádu (srov. § 2 odst. 3 správního řádu). Dobrá víra, jakožto neurčitý právní pojem, byla popsána například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 94/2011 - 102, odst. [17], jako nezaviněná nevědomost, jež chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem. Zda účastníkovi svědčí dobrá víra, záleží vždy na konkrétních skutkových i právních okolnostech; pro její vznik a trvání je podstatná nejen doba, která uplynula od vydání nezákonného rozhodnutí, ale také příčina, míra a povaha zjištěné nezákonnosti (např. již zmiňovaný nález FVE Mozolov). Zvláště v případech čistě vertikálních vztahů (stát – jednotlivec), v nichž byla nezákonným rozhodnutím založena oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry jedince, respektive za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně nesl následky svých pochybení (rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 21/2010 - 232, č. 2364/2011 Sb. NSS).

[27] Ústavní soud v nálezu FVE Mozolov, jak již bylo opakovaně zmíněno, definoval tři kategorie případů podle podoby zavinění nezákonnosti správních rozhodnutí. Zařazení případu do jednotlivých kategorií pak má vliv na míru ochrany osob oprávněných z nezákonného rozhodnutí. První skupinu představují případy, kdy byla nezákonnost způsobena výlučně pochybením na straně orgánu veřejné moci. V těchto případech je dána dobrá víra jednotlivce ve správnost a zákonnost rozhodnutí, pročež je třeba minimalizovat dopady zrušení nezákonného rozhodnutí do jeho sféry. Do druhé skupiny se řadí případy, v nichž byla nezákonnost způsobena oběma stranami. Jde o pochybení orgánu veřejné moci, o němž osoba oprávněná z nezákonného rozhodnutí musela vědět a neupozornila na ně správní orgán. Ústavní soud konstatoval, že v těchto případech není dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, to však nevylučuje důvěru v jeho zákonnost a neměnnost (zejména s ohledem na plynutí času a případný rozvoj navazujících právních vztahů). Negativní dopady zrušení nezákonného rozhodnutí mají být v těchto případech zmírněny. Do třetí skupiny pak Ústavní soud zařadil situace, kdy byla nezákonnost způsobena především či výlučně ze strany oprávněného z nezákonného správního rozhodnutí. Ústavní soud konkrétně upřesnil: „Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu).“ V těchto případech není dána ani dobrá víra, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Osobu oprávněnou z takového rozhodnutí zpravidla není namístě chránit před dopady jejího protiprávního jednání. Nejvyšší správní soud navíc již upřesnil, že i v případech subjektů spadajících do druhé skupiny ve smyslu nálezu FVE Mozolov může být důvěra v zákonnost a neměnnost napadené licence vyšší než veřejný zájem na odstranění důsledků nezákonného rozhodnutí jen ve výjimečných situacích, protože jinak by se stíral rozdíl mezi důvěrou v zákonnost a neměnnost napadené licence a ochranou dobré víry (viz rozsudek č. j. 8 As 127/2019 - 288, odst. [64]).

[28] Modelové skupiny vymezené v nálezu FVE Mozolov nejsou mechanickými kategoriemi s vždy ostrými hranicemi. Třetí skupina není omezena jen na případy, v nichž byl přímo oprávněnému prokázán úmysl uvést správní orgán v omyl. Ústavní soud ji obecně vymezil jako nezákonnost způsobenou především či výlučně ze strany oprávněného; úmyslné uvedení nepravdivých skutečností nebo předložení nepravdivých podkladů uvedl jako typické příklady. Rozhodující je proto původ a převážná příčina nezákonnosti. Ani případné dílčí pochybení správního orgánu samo o sobě nevede k zařazení věci do druhé skupiny, pokud nebylo právně a kauzálně významné.

[29] Pro posouzení (ne)existence dobré víry rovněž nebylo nutné dokazovat úmysl tehdejšího jednatele stěžovatelky uvést správní orgán při jeho rozhodování v omyl. Dobrá víra v daném kontextu představuje nezaviněnou nevědomost (viz odst. [26] výše). Vyloučena je tedy nejen tehdy, pokud jednatel o nepravdivosti předávacího protokolu věděl, ale i tehdy, pokud ji neznal jen proto, že před jeho podpisem rezignoval na jakoukoli přiměřenou kontrolu skutečností, jejichž existenci za společnost potvrzoval. U právnické osoby se dobrá víra posuzuje podle vnějších objektivních okolností, zejména podle jednání jejího statutárního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 2 As 125/2012 - 77). Příslušná úvaha krajského soudu proto v tomto smyslu nevyžaduje prokázání úmyslného jednání; plyne z ní však, že se v tomto případě nejednalo o nezaviněnou nevědomost.

[30] Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že rovněž platí, že nikoli každá vada proběhlého řízení o udělení licence, či samotného rozhodnutí o udělení licence, způsobuje jeho nezákonnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 As 95/2015 - 111), resp. vadu tak závažnou, kvůli které by bylo nutné prolomit zásadu ochrany dobré víry. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však existuje okruh vad a nedostatků tak závažných, že není možné, aby při jejich výskytu žadatel o licenci stále disponoval legitimním očekáváním ve správnost vydané licence (srov. např. rozsudky tohoto soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 7 As 331/2015 - 136, nebo ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 As 173/2015 - 71). Není pak namístě, aby soud přiznal takto nabytým právům ochranu v soudním řízení. Do tohoto okruhu závažných vad spadají v případech udělování licencí na výrobu elektřiny v případech FVE i vady neurčitosti, nepřesvědčivosti a nesprávnosti revizní zprávy (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2015, č. j. 9 As 30/2015 - 70, či již výše cit. rozsudek č. j. 8 As 127/2019 - 288, odst. [53]). Judikatura Nejvyššího správního soudu i navazující judikatura Ústavního soudu dovodily, že předložení řádné revizní zprávy bylo důležitou podmínkou pro vydání licence, neboť se jí osvědčovala funkčnost a bezpečnost elektrárny (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 3490/16, odst. 41, či rozsudky tohoto soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015 - 229, odst. [136] a [137], a č. j. 7 As 331/2015 - 136, odst. [46]).

[31] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 83/2023 - 86 již vysvětlil, že podle § 5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 17. 8. 2011, platilo, že „[f]yzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. (…) Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám.“ Podle § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění účinném do 26. 12. 2011, se pak technické předpoklady prokazovaly „u nových energetických zařízení územním souhlasem, kolaudačním rozhodnutím, oznámením záměru započít s užíváním stavby stavebnímu úřadu a současně prohlášením žadatele, že stavební úřad užívání stavby nezakázal, nebo kolaudačním souhlasem, a dále dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem.“ Revizní zpráva je v licenčním řízení tedy jednou z povinných náležitostí, které musí žadatel o licenci (zde stěžovatelka) pro její získání předložit. Je tedy zjevné, že aby revizní zpráva byla způsobilá být touto povinnou náležitostí, musí se vztahovat k celé solární elektrárně a musí se jednat o zprávu pravdivou (odst. [27] a [28] rozsudku č. j. 5 As 83/2023 - 86).

[32] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že řízení o udělení licence je řízením o žádosti podle § 44 a § 45 správního řádu. Odpovědnost za správnost podkladů, jimiž žadatel prokazuje splnění podmínek pro udělení licence, proto nese žadatel. Této odpovědnosti se nemůže zprostit poukazem na zastoupení, pasivní přístup ani na dodání elektrárny „na klíč“ externím dodavatelem; případné nároky vůči dodavateli či reviznímu technikovi jsou věcí soukromoprávních vztahů. Zjevně nepravdivá revizní zpráva proto nemůže založit dobrou víru žadatele, byla-li předložena jako podklad jeho žádosti. K tomu lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 83/2023 - 86, odst. [29], a č. j. 8 As 127/2019 - 288, odst. [67]. Uvedená východiska je nyní třeba použít na konkrétní okolnosti projednávané věci. Z nich plyne, že své odpovědnosti se žadatel nemůže zprostit pouze poukazem na to, že byl v řízení zastoupený či že se případně o řízení nezajímal. Takový přístup jde pouze k jeho tíži. Jinak by totiž bylo velmi snadné založit údajnou dobrou víru pouze tím, že se účastník řízení bez dalšího spolehne na profesionála, který za něj věc zařizuje

[33] Odpovědnost žadatele za správnost předložených podkladů nelze zaměňovat s rezignací správního orgánu na zjištění skutkového stavu. Z § 3 správního řádu ani z možnosti provést ohledání podle § 54 téhož zákona však neplynula obecná povinnost žalovaného před udělením každé licence fyzicky prohlédnout elektrárnu nebo podrobně ověřovat každou revizní zprávu. K takovému postupu byl důvod tehdy, obsahoval-li licenční spis konkrétní rozpory či jiné indicie, které věrohodnost předložených listin objektivně zpochybňovaly (srov. rozsudky zdejšího soudu č. j. 9 As 256/2015 - 229, odst. [134] až [137], a ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 As 39/2022 - 45, odst. [42] a [47]).

[34] Takové konkrétní indicie stěžovatelka neoznačila a ze skutkových zjištění nevyplývají. Předložené listiny navenek osvědčovaly dokončenost, funkčnost a bezpečnost celé elektrárny; jejich nepravdivost nebyla zjistitelná bez dalšího dokazování. Nynější věc se proto liší od případů, v nichž již ze samotné revizní zprávy nebo z časové posloupnosti listin vyplývalo, že revize nezahrnovala celé zařízení. Pouhá existence procesní pravomoci provést další důkaz nezakládá spoluodpovědnost žalovaného za nezákonnost rozhodnutí.

[35] Z uvedených judikaturních východisek tedy plyne, že krajský soud správně vyšel z toho, že tvrzená důvěra stěžovatelky ve zkušenost a poctivost dodavatele a v odbornost revizního technika není totožná s dobrou vírou v zákonnost a nezměnitelnost rozhodnutí o udělení licence. Dobrá víra hodná ochrany nemůže být založena na čistě pasivním přístupu žadatele, který se spoléhá na třetí osoby, aniž přijme přiměřená opatření k ověření skutečného stavu dokončení elektrárny a pravdivosti podkladů předkládaných v řízení o jeho žádosti. Tehdejší jednatel stěžovatelky dne 8. 11. 2010 podepsal předávací protokol, jímž za objednatele potvrdil převzetí konkrétních technologií. Nešlo přitom o odborné posouzení bezpečnosti fotovoltaické elektrárny, nýbrž o ověření existence tisíců instalovaných panelů, rozvodny, transformátoru a rozvaděčů. Pokud o daných vadách tehdejší jednatel stěžovatelky věděl, dobrá víra je vyloučena přímo. Pokud o nich nevěděl jen proto, že před podpisem protokolu neměl žádný přiměřený informační podklad, nešlo o nevědomost nezaviněnou.

[36] Nejvyšší správní soud proto souhlasí s krajským soudem, že nebyly-li by zprávy o revizi spolu s předávacím protokolem žalovanému předloženy, případně byly-li by sice předloženy, ale odpovídaly-li by objektivnímu stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny v rozhodné době (nesplnění deklarovaného počtu nainstalovaných fotovoltaických panelů, nedokončená kabeláž, absence kompaktní rozvodny apod.), rozhodnutí o udělení licence v té podobě, v jaké bylo vydáno, by žalovaný nevydal (nemohl vydat).

[37] Pro úplnost je také třeba časově odlišit podání žádosti dne 8. 10. 2010, podpis předávacího protokolu dne 8. 11. 2010 a vydání licence dne 19. 11. 2010. Elektrárna nemusela být dokončena již při podání žádosti; technické předpoklady však musely být pravdivě a úplně prokázány před vydáním licence. Závěr o nepravdivosti protokolu ze dne 8. 11. 2010 proto nelze opřít jen o stav při podání žádosti. V nynější věci však z pravomocných trestních rozsudků a dalších podkladů vyplynulo, že deklarované části nebyly instalovány ani v době podpisu protokolu a že revizní zprávy neodpovídaly skutečnému stavu zařízení. Ani případné pozdější dokončení elektrárny by proto zpětně neučinilo dříve vyhotovenou nepravdivou revizní zprávu způsobilým podkladem pro vydání licence.

[38] Jiný závěr neplyne ani z rozhodnutí stavebního úřadu o zkušebním provozu. Toto rozhodnutí mohlo navenek podporovat představu, že stavba je způsobilá ke zkušebnímu provozu, nenahrazovalo však revizní zprávu, neosvědčovalo bezpečnost celé elektrárny ani pravdivost údaje o převzetí konkrétního počtu panelů a dalších technologií (srov. rozsudek č. j. 9 As 30/2015 - 70, odst. [37]). Právní úprava vyžadovala rozhodnutí o zkušebním provozu a současně revizní zprávu. Bez konkrétního zjištění, že stavební úřad nebo žalovaný před vydáním licence znaly skutečný stav či měly k dispozici vzájemně rozporné podklady, samotná existence rozhodnutí o zkušebním provozu spoluodpovědnost veřejné moci nezakládá.

[39] Opačné právní hodnocení a důvodnost kasační stížnosti nemohl založit ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2445/25, na který stěžovatelka odkázala. Uvedený nález se především netýkal licencí na provozování fotovoltaických elektráren, ale několika rozhodnutí daňových orgánů o doměření daňových povinností z důvodu zapojení tehdejší žalobkyně do řetězce zasaženého podvodem na DPH. Podstata uvedeného nálezu navíc spočívala ve zcela jiné otázce, než která se řeší nyní, a kterou z tohoto nálezu vyvozovala stěžovatelka. Dle citovaného nálezu je třeba rozlišovat situace: 1) kdy právnická osoba, proti které se následně vede civilní či správní řízení vyplývající z trestního řízení, vystupovala v trestním řízení a v jeho rámci měla možnost vyjadřovat se ke skutkové i právní stránce věci a navrhovat důkazy právě již v řízení trestním, či 2) tuto možnost reálně neměla například kvůli tomu, že se trestní řízení vede proti jejím jednatelům, kteří se dopustili trestných činů a v ten moment se prioritou jednatele stanou jeho vlastní zájmy a jeho vlastní práva. Je rovněž třeba zohlednit, že se tyto zájmy mohou ocitnout v rozporu se zájmy právnické osoby (srov. zejména odst. 26, 27 a 33 nálezu I. ÚS 2445/25). Pokud se právnická osoba nachází ve druhé uvedené situaci, ve které v trestním řízení reálně neměla možnost vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy, musí jí být tato možnost dána v navazujícím civilním nebo správním řízení a dochází k oslabení vázanosti ostatních orgánů trestním rozsudkem (srov. zejména odst. 36 a odstavce jemu předcházející). Požadavkům daného nálezu žalovaný (rada žalovaného) a následně i krajský soud vyhověli. Žalovaný (rada žalovaného) a poté i krajský soud nevyšli jen z trestních rozsudků týkajících se revizního technika a předsedy představenstva zhotovitele fotovoltaické elektrárny (byť tyto rozsudky logicky představovaly významné podklady pro jejich rozhodování), ale posoudili i ostatní skutkové okolnosti věci. Přitom ve všech řízeních měla stěžovatelka dostatečný prostor pro právní i skutkovou polemiku, čehož ostatně opakovaně využívala.

[40] Důvodnost kasační stížnosti nezakládají ani okolnosti nastalé po vydání původní licence. Plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů mohou mít význam zejména ve druhé modelové skupině podle nálezu FVE Mozolov; samy však „nepřevádějí“ věc ze skupiny třetí do druhé. Změnou společníka ani jednatele v roce 2015 nenabyla licenci jiná osoba. Jejím držitelem zůstala tatáž právnická osoba, jejíž dobrá víra se posuzuje především k okamžiku nabytí práva. Bankovní financování může dokládat, že nepravdivost listin nebyla pro vnějšího pozorovatele zjevná, nevypovídá však o obezřetnosti tehdejšího jednatele stěžovatelky ani o pochybení žalovaného. Stejně tak dlouhodobý bezpečný provoz nezhojí skutečnost, že technické předpoklady nebyly v původním řízení prokázány pravdivými podklady.

[41] Ani tvrzené zajišťování důkazů v prosinci 2010 a pozdější dozorové kroky žalovaného nemohou prokazovat pochybení žalovaného při vydání licence dne 19. 11. 2010, nebyly-li důvodné pochybnosti zjištěny již před tímto datem. Pozdější úkony by mohly být významné pro důvěru v neměnnost rozhodnutí jen tehdy, kdyby z nich stěžovatelka obdržela konkrétní ujištění, že žalovaný sporné původní podklady přezkoumal a shledal je bezvadnými. Takové individuální ujištění však tvrzeno ani prokázáno nebylo.

[42] I kdyby Nejvyšší správní soud přijal východisko stěžovatelky a věc posuzoval v rámci druhé modelové skupiny, samo o sobě by to neznamenalo, že nové rozhodnutí musí mít účinky pouze ex nunc. Nález FVE Mozolov v této skupině požaduje poměřit důvěru v zákonnost a neměnnost rozhodnutí s veřejným zájmem a pokud možno zmírnit negativní dopady jeho zrušení; nezakládá však bezpodmínečné právo na zachování účinků původní licence. Ustanovení § 99 odst. 3 správního řádu naopak pro případ, kdy bylo právo přiznáno na základě nesprávných či neúplných údajů uvedených žadatelem, výslovně stanoví zpětné účinky. I v takovém případě by proto bylo nutné zohlednit trestní původ rozhodujících podkladů, veřejný zájem na odstranění neoprávněně získané výhody a skutečnost, že nově udělená licence nemůže působit zpětně.

[43] Nejvyšší správní soud se proto shoduje s výsledným závěrem krajského soudu i správních orgánů. Postačuje, že nezákonnost byla převážně způsobena ve sféře stěžovatelky nepravdivými podklady předloženými v řízení o její žádosti a fakticky nepravdivým předávacím protokolem podepsaným jejím tehdejším jednatelem. Současně nebylo prokázáno žádné kauzálně významné pochybení žalovaného před vydáním licence. Za těchto okolností stěžovatelce nesvědčila dobrá víra ve správnost, zákonnost ani nezměnitelnost původního rozhodnutí. Žalovaný proto postupoval v souladu s § 102 odst. 9 správního řádu ve spojení s § 99 odst. 3 správního řádu, určil-li, že účinky rozhodnutí v obnoveném řízení ve vztahu k původnímu rozhodnutí nastávají ode dne právní moci původního rozhodnutí, tedy od 23. 11. 2010.

[44] Z výše vyložených důvodů tedy Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji postupem podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[45] Stěžovatelka nebyla úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovanému nevznikly žádné náklady, které by se vymykaly z jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. září 2026

JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu

Usnesení ze dne 30. 4. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: FVE ALENA SUN s.r.o., se sídlem [adresa] Ostrava, zastoupená JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2026, č. j. 62 A 44/2025 - 143,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2026, č. j. 62 A 44/2025 - 143, a také účinky rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 13. 5. 2025, č. j. 12158-59/2010-ERU.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný k žádosti žalobkyně ze dne 8. 10. 2010 udělil žalobkyni rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010 licenci na výrobu elektřiny. Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2022, č. j. 16378-8/2022-ERU, které bylo poté potvrzeno rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu (dále „rada žalovaného“) ze dne 27. 6. 2023, č. j. 16378-15/2022-ERU, žalovaný nařídil obnovu licenčního řízení, neboť původního rozhodnutí o udělení licence ze dne 19. 11. 2010 bylo podle žalovaného dosaženo trestným činem; pro udělení licence byly předloženy listiny obsahující nepravdivé skutečnosti ohledně stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny. V tomto obnoveném řízení pak žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 7. 2024, č. j. 12158-46/2010-ERU („prvostupňové rozhodnutí“), rozhodl tak, že žalobkyni licenci udělil ke dni právní moci prvostupňového rozhodnutí (výrok I.), a určil, že účinky rozhodnutí v obnoveném řízení ve vztahu k původnímu rozhodnutí o udělení licence ze dne 19. 11. 2010 nastávají ve smyslu § 102 odst. 9 ve spojení s § 99 správního řádu ode dne právní moci původního rozhodnutí o udělení licence, tj. od 23. 11. 2010 (výrok II. prvostupňového rozhodnutí). Výrok II. prvostupňového rozhodnutí napadla žalobkyně rozkladem. O něm rozhodla rada žalovaného rozhodnutím ze dne 13. 5. 2025, č. j. 12158-59/2010-ERU (dále jen „rozhodnutí rady žalovaného“), tak, že se rozklad zamítá a výrok II. prvostupňového rozhodnutí se potvrzuje.

[2] Rozhodnutí rady žalovaného napadla žalobkyně žalobou podanou u Krajského soudu v Brně. Tuto žalobu krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 5. 2. 2026, č. j. 62 A 44/2025 - 143, proti němuž nyní žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností, jíž se domáhá zrušení tohoto rozsudku.

[3] Kasační stížnost stěžovatelka doplnila o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).

[4] Stěžovatelka ve svém návrhu v návaznosti na § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. tvrdí, že jsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka předně uvádí, že již žalobě přiznal krajský soud odkladný účinek. Dle stěžovatelky jí nepřiznáním odkladného účinku hrozí újma v tom, že okamžitý výkon napadeného rozhodnutí by vedl k zastavení čerpání státní podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Pro stěžovatelku se jedná o zásadní zdroj příjmů, jehož výpadek by měl negativní dopad na schopnost stěžovatelky řádně hradit své závazky (stěžovatelka uvádí své náklady na provoz elektrárny či na splácení úvěru, kvůli kterému je majetek stěžovatelky zatížen zástavním právem ve prospěch banky). Pokud by stěžovatelka měla prodávat vyrobenou elektřinu za tržní cenu, tj. bez státní podpory, pak by tyto výdaje již nemohla pokrýt. V důsledku nepřiznání odkladného účinku by stěžovatelka navíc musela vrátit čerpanou státní podporu. Stěžovatelka v tomto ohledu nemá dostatečné peněžní prostředky na svých bankovních účtech. Dopad na stěžovatelku by byl tedy likvidační (všechny výše popsané částky stěžovatelka konkrétně uvádí v návrhu). Dále stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud v obdobných věcech běžně přiznává kasačním stížnostem odkladný účinek. Dle stěžovatelky nemůže přiznáním odkladného účinku vzniknout dalším osobám újma. Přiznání odkladného účinku nebude v rozporu ani s veřejným zájmem. Veřejný zájem naopak spočívá ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů.

[5] K návrhu stěžovatelky se žalovaný vyjádřil tak, že s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Žalovaný uvádí, že přiznání odkladného účinku by nebylo v souladu s veřejným zájmem, neboť licencovaná činnost byla již od počátku založena na nezákonném rozhodnutí, kterého bylo dosaženo trestnou činností, přičemž stěžovatelce nesvědčila ani dobrá víra v zákonnost původního rozhodnutí o licenci. Žalovaný si je však vědom, že již krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek, a proto nyní ponechává na úvaze Nejvyššího správního soudu, zda je namístě odkladný účinek kasační stížnosti přiznat, či nikoli.

[6] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat závažnou újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, odst. [24], a usnesení tohoto soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 275/2017 - 20, odst. [10]). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy tíží stěžovatele (usnesení zdejšího soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50, odst. [5]). Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele.

[8] Institut odkladného účinku má mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u něhož by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, není-li následně zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[9] Nejvyšší správní soud také uvádí, že stěžovatelka požádala na základě shodných důvodů a podkladů o přiznání odkladného účinku již v řízení o žalobě. Krajský soud usnesením z 25. 7. 2025, č. j. 62 A 44/2025 - 109, tomuto návrhu vyhověl a odkladný účinek přiznal. Také Nejvyšší správní soud dospěl po zvážení důvodů přednesených stěžovatelkou k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou splněny.

[10] Krajský soud k podobným tvrzením a podkladům, které stěžovatelka uvádí a předkládá i v řízení o kasační stížnosti, při vyhovění stěžovatelčině návrhu uvážil následovně: Při zohlednění celkového kontextu okolností, jež vedly žalovaného k prolomení účinků licence udělené v roce 2010, měl krajský soud za osvědčené, že v důsledku napadeného rozhodnutí by se stěžovatelka dostala do situace, jejíž důsledky by i v případě eventuálního zrušení rozhodnutí rady žalovaného soudem byly reálně nevratné. Bylo by tomu tak v situaci, kdy otázka, zda licencovaná činnost byla od počátku založena na rozhodnutí, jehož bylo dosaženo trestnou činností, aniž by stěžovatelka byla v dobré víře v zákonnost udělené licence, představuje problematiku až meritorního posouzení věci. Pro rozhodnutí o (ne)přiznání odkladného účinku žalobě bylo pro krajský soud podstatné, že okamžitý výkon rozhodnutí by pak výrazně a nevratně dopadl do majetkové sféry stěžovatelky, a tento dopad by ve vztahu ke stěžovatelce mohl působit likvidačně.

[11] I v kasačním řízení stěžovatelka podrobně doložila své majetkové poměry, včetně závazků a dalších povinností, v souvislosti s nimiž by okamžité nastoupení účinků rozhodnutí rady žalovaného na ni mělo zásadní dopad. Nejvyšší správní soud tedy považuje za osvědčené tvrzení stěžovatelky o negativním dopadu na její schopnost řádně hradit své závazky, jakož i argumentaci týkající se toho, že při okamžitém nastoupení účinků rozsudku, resp. rozhodnutí žalovaného (ve spojení s rozhodnutím rady žalovaného), by nemohla dostát svým aktuálním úvěrovým povinnostem. To by mohlo ve svém důsledku vést k ukončení podnikatelské činnosti stěžovatelky (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud také v jiných, srovnatelných případech – usnesení tohoto soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 10 As 107/2019 - 55, odst. [7], anebo ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 As 140/2016 - 88, odst. [9]).

[12] Současně z ničeho nevyplynulo, že by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti hrozila újma jiným konkrétním osobám. Pokud jde o kritérium veřejného zájmu, Nejvyšší správní soud nepřehlédl zájem na tom, aby podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie od státu plynula pouze subjektům, kterým po právu náleží. Tento veřejný zájem nicméně v daném případě nepřeváží nad dopady, které by nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti mělo do majetkové sféry stěžovatelky.

[13] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. tak, že kasační stížnosti stěžovatelky přiznal odkladný účinek. K dosažení požadovaných účinků návrhu na přiznání odkladného účinku vztáhl Nejvyšší správní soud dopady svého usnesení jak na napadený rozsudek, tak i na napadené rozhodnutí rady žalovaného, jehož účinky se tímto pozastavují (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, odst. [52]). Tím, že Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, však nepředjímá své rozhodnutí ve věci samé (usnesení tohoto soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[14] Výrokem II tohoto usnesení Nejvyšší správní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek. Povinnost zaplatit soudní poplatek v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku vzniká až rozhodnutím soudu o tomto návrhu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21, č. 4616/2024 Sb. NSS) a poplatek je splatný do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou uvedeného zákona, činí výše soudního poplatku 1 000 Kč.

[15] [OBRÁZEK][OBRÁZEK]Soudní poplatek lze zaplatit:

- v hotovosti na pokladně Nejvyššího správního soudu nebo

- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1210403026.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 30. dubna 2026

JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací