21 Azs 72/2026

Plný text

21 Azs 72/2026 - 31
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: H. Q. N., zastoupený JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Generální konzulát České republiky v Drážďanech, se sídlem ErnaBerger[adresa] Drážďany, Spolková republika Německo, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 9 A 127/2025  50,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobou podanou dne 15. 12. 2025 u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřoval v tom, že mu žalovaný neposkytl termín k osobnímu podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Uvedl, že v souladu s pokyny uvedenými na úřední desce a webových stránkách žalovaného zaslal dne 1. 10. 2025 registrační email na příslušnou emailovou adresu žalovaného. Ten mu však dne 13. 10. 2025 odpověděl, že registrace k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu je aktuálně pozastavena z důvodu momentálního naplnění kapacity vízového centra, a dodal, že informace o termínu obnovení registrace bude v nejbližší době uvedena na jeho webových stránkách. Žalobce v žalobě namítl, že takový důvod pro odmítnutí registrace nepřipouští ani zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ani žalovaným zveřejněná pravidla pro registraci k osobnímu podání žádosti. Navrhl, aby městský soud určil, že neposkytnutí termínu pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty bylo nezákonným zásahem žalovaného.

[2] Městský soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2026 žalobu zamítl. Shledal, že žalovaný v souladu s § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců reagoval na vzniklou situaci, kdy počet objednávek ke sjednání termínu osobního podání žádosti (registrace) převýšil počet termínů daných kapacitou zastupitelského úřadu, a technickým opatřením (spočívajícím v umožnění výběru objednávek ke sjednání termínu osobního podání žádosti způsobem založeným na náhodném prvku) uspořádal vyřizování žádostí tak, aby byl schopen jejich přijímání zvládat. Systém zavedl v přiměřeném časovém horizontu. Doba od zaslání žalobcova registračního emailu (1. 10. 2025) do obnovení provozu (6. 11. 2025) lehce přesáhla jeden měsíc. Současně postupoval předvídatelně a lidsky důstojným způsobem, kdy včas informoval potenciální žadatele o změně a důsledcích přijatého opatření. Postup žalovaného tudíž nebyl nezákonným zásahem.

[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce („stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, kterou opřel o kasační důvody zakotvené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“).

[4] V prvé řadě namítl, že se domáhal toliko určení nezákonnosti zásahu. Městský soud tak měl podle § 87 odst. 1 s. ř. s. při rozhodování vyjít ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu, tj. nejpozději ke dni 13. 10. 2025, kdy žalovaný stěžovateli sdělil, že je registrace pozastavena. V tomto okamžiku stěžovatel nevěděl a nemohl vědět, jak dlouho bude toto pozastavení trvat, neboť žalovaný neuvedl konkrétní datum, do něhož nebude registrace možná. Městský soud však věc posuzoval dle stavu ke dni svého rozhodnutí. Závěr o zákonnosti zásahu tak vystavěl na skutečnosti, že registrační systém byl obnoven 6. 11. 2025, a tudíž doba, po kterou nefungoval, nebyla nepřiměřeně dlouhá.

[5] Stěžovatel dále uvedl, že městský soud se jen okrajově vyjádřil k důvodnosti neposkytnutí termínu k podání žádosti. Soustředil se pouze na dobu, po níž byl systém nefunkční, ačkoliv měl posoudit rovněž důvody nefunkčnosti systému registrace. Napadený rozsudek je proto v tomto směru nepřezkoumatelný.

[6] V této souvislosti stěžovatel konstatoval, že žalovaným tvrzené důvody pro pozastavení registrací v podobě vrcholu zvýšené poptávky po termínech a přípravy voleb do Poslanecké sněmovny jsou nedostatečné. Nejedná se totiž o neočekávané a překvapivé situace. Navíc žalovaný byl pro příjem žádostí ustanoven právě z důvodu lepší organizace a technického zvládnutí procesu. Měl tak přijmout více zaměstnanců. Není též zřejmé, proč žalovaný nevyčkal do zavedení nového systému slosovatelných registrací, ale svou činnost ukončil náhle, nepředvídatelně a bez předchozího upozornění.

[7] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Uvedl, že z ničeho nevyplývá, že by městský soud věc posuzoval podle skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozsudku. Žalovaný k pozastavení registrací přistoupil z důvodu náhlého převisu poptávky. Přesnou délku nutného přerušení registrací neznal, proto mohl potenciální žadatele jen ujistit, že je bude o obnovení registrací informovat. Tato skutečnost nemůže způsobit nezákonnost pozastavení registrace. Vůči žadatelům by sice bylo přívětivější oznámit délku pozastavení předem, celková délka pozastavení ani jeho důvod se tím však nemění. Rozhodující je faktická míra, jakou žalovaný zasáhl do stěžovatelova práva na podání žádosti. Pokud jde o samotné důvody pozastavení registrací, patřila mezi ně i příprava voleb. Tu však žalovaný v řízení před městským soudem zmínil jen jako další příčinu svého vytížení. Důvody pozastavení registrací žalovaný detailně popsal ve vyjádření k žalobě, městský soud se jimi zabýval a stěžovatel je nikterak nezpochybňoval. Tyto důvody jsou navíc relevantní jen do té míry, do jaké mají vliv na samotný zásah do práva stěžovatele na podání žádosti. Stěžovatel nepředložil žádné doklady o dostatečnosti kapacity žalovaného k přijímání žádostí o pobytová oprávnění. Jeho úvahy o předvídatelnosti nárůstu poptávky po termínech k podání těchto žádostí jsou nesprávné. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti a z důvodů v ní uvedených, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[10] Kasační stížnost není důvodná.

[11] Nejvyšší správní soud uvádí, že skutkově a právně obdobným případem se v nedávné době zabýval v rozsudku ze dne 7. 7. 2026, č. j. 4 Azs 49/2026  29. V nyní projednávané věci neshledal důvodu, pro nějž by se měl od závěrů vyslovených v tomto rozsudku odchýlit, a proto z něj vycházel.

[12] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004  73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005  44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007  64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005  245) vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013  30, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010  163). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která Nejvyššímu správnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016  24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017  35).

[13] Stěžovatel konkrétně tvrdil, že městský soud se pouze okrajově zabýval důvodností pozastavení registrace. K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud se samotnou důvodností pozastavení registrace zabýval méně než otázkou přiměřenosti doby tohoto pozastavení. Nelze však souhlasit s tím, že by se městský soud touto problematikou nezabýval vůbec či pouze okrajově. Jeho postup totiž odpovídal skutkovým a právním okolnostem věci, a zejména obsahu a rozsahu žalobních tvrzení. Klíčovými jsou v tomto ohledu odst. 34 až 36 napadeného rozsudku. V nich městský soud vyložil obsah § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců, přičemž shledal, že byly dány podmínky, které toto ustanovení předpokládá pro změnu ve způsobu výběru objednávek ke sjednání termínu osobního podání žádosti (tedy že počet objednávek převýší počet termínů daných kapacitou zastupitelského úřadu). Zdůraznil přitom, že stěžovatel nezpochybnil skutečnost naplnění kapacity žalovaného. Zároveň pak dovodil, že přijetí a realizace příslušného technického opatření směřujícího k udržení schopnosti úřadu zvládat přijímání žádostí vyžaduje určitý časový prostor. Z této pasáže napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé, z jakých důvodů městský soud považoval pozastavení registrace za opodstatněné a zákonné. Napadený rozsudek tudíž nepřezkoumatelný není.

[14] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda městský soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.

[15] Podle § 87 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; rozhodujeli soud pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.

[16] Soudní řád správní tedy rozlišuje mezi zásahovými žalobami, jimiž se žalobce domáhá pouze určení nezákonnosti vymezeného zásahu (zásahové žaloby určovací neboli deklaratorní), a žalobami, jimiž žalobce požaduje, aby správní soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcova práva, případně mu přikázal, aby obnovil stav před zásahem (zásahové žaloby zápůrčí neboli negatorní; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 9. 1. 2023, č. j. 5 As 159/2021  45). Určení typu zásahu je přitom významné pro zjišťování skutkového stavu. V případě zápůrčí zásahové žaloby soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí a v případě deklaratorní žaloby vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2026, č. j. 2 Ads 1/2020  144).

[17] V nyní projednávané věci se stěžovatel prostřednictvím své zástupkyně obrátil registrační emailovou zprávou ze dne 1. 10. 2025 na žalovaného ve snaze objednat si termín k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalovaný v odpovědi ze dne 13. 10. 2025 uvedl, že z důvodu plné kapacity jeho vízového centra je aktuálně pozastavena registrace k podání takové žádosti. Zároveň stěžovateli sdělil, že o termínu obnovení registrace bude informovat v nejbližší době na svých webových stránkách. Z dokazování v řízení před městským soudem vyšlo najevo, že žalovaný obnovil svůj registrační systém dne 6. 11. 2025, kdy na svých webových stránkách zveřejnil pravidla pro registraci termínu k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu.

[18] Nejvyšší správní soud posoudil povahu zásahu žalovaného a dospěl k závěru, že se jednalo o zásah v podobě faktické nečinnosti žalovaného, během které žalovaný neumožnil stěžovateli sjednat si termín k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Proti takovéto nečinnosti v podobě neprovedení jiného úkonu, než je vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., se lze podle judikatury Nejvyššího správního soudu bránit zásahovou žalobou (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008  98, č. 2206/2011 Sb. NSS). Nečinnost žalovaného přitom trvala ode dne 1. 10. 2025, kdy žalovaný obdržel registrační emailovou zprávu stěžovatele, do dne 6. 11. 2025, kdy obnovil svůj systém registrací, a umožnil tak stěžovateli si sjednat termín k podání žádosti o pobytové oprávnění. Za této situace zásahová žaloba podaná dne 15. 12. 2025 byla již ze své podstaty deklaratorní povahy a vzhledem k tomu, že konkrétní časové vymezení zásahu neobsahovala, postupoval městský soud správně, pokud ji posoudil tak, že směřuje vůči nečinnosti žalovaného trvající od 1. 10. 2025 do 6. 11. 2025, a z této doby vycházel při posuzování skutkového a právního stavu. Nelze proto souhlasit s tím, že by městský soud nesprávně rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného ke dni napadeného rozsudku. Městský soud tudíž řízení o žalobě nezatížil vadou, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[19] Zbývá tedy posoudit otázku zákonnosti napadeného rozsudku, tedy zda shora uvedená doba faktické nečinnosti žalovaného představovala nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.

[20] Podle § 169f odst. 1 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může stanovit, že žadatel je povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu, a to pro účel pobytu, za kterým je tato žádost podávána, způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce a na svých internetových stránkách. Podle odstavce druhého téhož ustanovení jeli to nezbytné za účelem zamezení zneužití systému sjednávání termínů osobního podání žádosti podle odstavce 1 a podle místních podmínek, zastupitelský úřad může stanovit, že sjednání termínu osobního podání žádosti podle odstavce 1 předchází povinné objednání. Způsob povinného objednání uveřejní zastupitelský úřad na své úřední desce a na svých internetových stránkách. Dle odstavce třetího v případě, že počet objednávek ke sjednání termínu osobního podání žádosti převýší počet termínů daných kapacitou zastupitelského úřadu, budou objednávky ke sjednání termínu osobního podání žádosti vybrány způsobem založeným na náhodném prvku.

[21] Citované ustanovení opravňuje příslušný zastupitelský úřad k přijetí organizačnětechnických podmínek, za nichž se lze objednat k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2024, č. j. 1 Azs 43/2024  50). Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře již vyslovil k tomu, jakým způsobem mohou být tyto podmínky ze strany zastupitelských orgánů nastaveny. Lze poukázat například na rozsudek ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011  62, č. 2756/2013 Sb. NSS, v němž konstatoval, že „žadatel o vízum, jakkoli nemá právní nárok na vstup do České republiky, má právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) při vyřizování žádosti o takový vstup. Toto právo v sobě zahrnuje především předvídatelné a běžným žadatelem obvykle splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení žádosti, k nimž je nutno počítat i možnost podat žádost v reálném čase a lidsky důstojným způsobem, například bez nutnosti obracet se na neoficiální zprostředkovatele.“ Cizinci tudíž mají právo podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu; toto právo však může být podmíněno předchozím splněním procedurálních podmínek, mezi něž patří také povinnost sjednat si termín osobního podání žádosti. Sjednávání termínů musí nutně odrážet a zohledňovat na straně jedné organizační, technické a personální možnosti daného zastupitelského úřadu a na straně druhé výši „poptávky“ po těchto termínech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017  33). Ohledně limitů nastavení těchto organizačnětechnických podmínek rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016  52, č. 3601/2017 Sb. NSS, konstatoval, že „[j]e na veřejné správě, jakým způsobem ‚technicky‘ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.“

[22] V nyní posuzovaném případě žalovaný podmínil podání žádosti o pobytová oprávnění povinným předchozím objednáním, a to ve shodě s citovaným ustanovením zákona o pobytu cizinců a výše citovanou judikaturou. Stěžovatel se v souladu s podmínkami stanovenými žalovaným pokusil o objednání termínu k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalovaný však stěžovateli termín nepřidělil z důvodu naplnění kapacity. Důvodnost neposkytnutí termínu žalovaný shledal v tom, že jeho registrační systém byl kapacitně zahlcen, přičemž tuto skutečnost ani jedna ze stran v průběhu řízení před městským soudem nezpochybňovala. K otázce zákonnosti neposkytnutí termínu k osobnímu podání žádosti o vízum již existuje judikatura Nejvyššího správního soudu. Z ní vyplývá, že intervence soudu je namístě až tehdy, pokud by sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o vízum nebylo s ohledem na kapacitu a organizaci žalovaného v podstatě možné, případně pokud by nebylo možné v přiměřené době. V případech, kdy žadatel podá zásahovou žalobu po jednom neúspěšném pokusu o sjednání termínu, nelze argumentovat tím, že systém dlouhodobě znemožňuje podat žádost o sjednání schůzky k podání žádosti o pobytové oprávnění (srov. rozsudek ze dne 29. 5. 2020, č. j. 4 Azs 401/2018  32).

[23] Je podstatné, že zákon o pobytu cizinců pamatuje na situaci, kdy počet objednávek ke sjednání termínu osobního podání žádosti převýší počet termínů, které umožňuje kapacita zastupitelského úřadu (srov. již výše citovaný § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Pro řešení takové situace zákon o pobytu cizinců ukládá zastupitelskému úřadu povinnost, aby objednávky ke sjednání termínu osobního podání žádosti byly vybírány způsobem založeným na náhodném prvku. Možnost zakomponovat prvek náhodnosti do procesu vyřizování žádosti připustila i judikatura Nejvyššího správního soudu před novelou zákona o pobytu cizinců provedenou zákonem č. 173/2023 Sb., která do citovaného ustanovení přidala již zmiňovaný třetí odstavec. V citovaném rozsudku ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011  62, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[c]hceli stát regulovat počet žádostí, má tak učinit zejména tím, že předem stanoví pravidla, z nichž bude plynout, které žádosti pravděpodobně nebudou mít naději na kladné vyřízení (součástí takovýchto předem stanovených pravidel může být jistě i prvek náhodnosti zakomponovaný do procedury vyřizování žádosti, budeli mít spravedlivou podobu, např. losování žadatelů o určitý typ víza), či tím, že za vyřízení žádosti stanoví poplatek, jehož výše bude mít jistou odrazující, omezující a regulační funkci.“

[24] V této souvislosti Nejvyšší správní soud současně vnímá, že změna pravidel pro vyřízení žádostí, respektive změna systému registrace termínu k podání žádosti je bezpochyby procesem, který vyžaduje určitý časový prostor a nelze jej realizovat ze dne na den. Nastaneli tedy situace v podobě neočekávaného nárůstu objednávek k podání žádosti o pobytové oprávnění, musí zastupitelský úřad podle zákona o pobytu cizinců reagovat změnou svého systému registrace a z logiky věci takto bude reagovat ex post. Z povahy věci mu bude zpravidla změna systému určitou dobu trvat. Za takové situace je podle Nejvyššího správního soudu legitimním postupem, pokud zastupitelský úřad dočasně pozastaví starý systém registrací do doby, než zavede systém nový. Nelze proto přisvědčit argumentaci stěžovatele, že naplnění kapacity zastupitelského úřadu není dostatečným důvodem pro pozastavení přijímání registrací. Doba takového pozastavení však musí být přiměřená a nesmí fakticky znemožňovat potenciálnímu zájemci o pobytové oprávnění podat o něj žádost. Nejvyšší správní soud považuje za přiléhavé závěry rozsudku ze dne 28. 6. 2019, č. j. 5 Azs 234/2018  43, na který odkázal městský soud a z něhož vyplývá, že ve většině případů nelze dobu jednoho měsíce, po kterou si nelze sjednat termín pro osobní podání žádosti, považovat za nepřiměřenou. Taková doba je totiž sama o sobě poměrně krátká na to, aby se výraznějším způsobem dotkla práv žadatelů. V nyní posuzovaném případě doba pozastavení registrace přesahovala dobu jednoho měsíce o jednotky dnů. I zde se tak jednalo o krátkodobý výpadek systému registrací, který v souladu s výše citovanou judikaturou nevyžaduje intervenci správních soudů.

[25] Lze tedy uzavřít, že pozastavení registrace k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu v daném případě nepředstavovalo nezákonný zásah. Městský soud tedy posoudil uvedenou právní otázku správně. Jeho rozsudek je zákonný a nedošlo tak k naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[26] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná. Proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. října 2026

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu