Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek3× citováno

Spisová značka

2 Ads 1/2020

Téma · generováno AIOchrana proti neuzavření dohody o chráněném pracovním místě

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 27. 2. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠONKOVÁ EvaECLI:CZ:NSS:2026:2.Ads.1.2020.144
Další údaje
Předmět řízení: Zaměstnanost

Shrnutí · generováno AI

Společnost napadla sdělení Úřadu práce, že s ní neuzavře dohodu o vymezení chráněného pracovního místa. Nejvyšší správní soud rozhodl, že měla nejprve zahájit sporné řízení u nadřízeného správního orgánu, a proto její žalobu odmítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Zrušeno nálezem

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dohoda o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2017, je subordinační veřejnoprávní smlouvou podle § 161 správního řádu. Sdělení Úřadu práce o neuzavření takové dohody není správním rozhodnutím ani nezákonným zásahem. Ochrany se zájemce musí nejprve domáhat ve sporném řízení podle § 141 správního řádu; bez jeho vyčerpání je zásahová žaloba nepřípustná podle § 85 odst. 1 s. ř. s.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Lze tedy uzavřít, že dohoda o vymezení chráněného pracovního místa je subordinační veřejnoprávní smlouvou ve smyslu § 161 správního řádu.
    Zobrazit v textu
  • Aplikuje-li tedy Nejvyšší správní soud výše uvedené závěry rozšířeného senátu vyslovené v rozsudku č. j. 4 As 65/2018-85, na věc nyní projednávanou, je zřejmé, že proti sdělení stěžovatele označenému jako Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa ze dne 10. 6. 2019 (stejně jako předcházejícímu sdělení stěžovatele ze dne 10. 5. 2016 řešenému ve věci sp. zn. 3 Ads 125/2019) se žalobkyně nemohla bránit ani žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, ani žalobou proti nezákonnému zásahu; ochrany svých práv se měla domáhat návrhem na zahájení sporného řízení ve smyslu § 141 správního
    Zobrazit v textu
  • Rozhodování v meritu věci bylo totiž vyloučeno pro nepřípustnost návrhu [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a to jak v případě žaloby proti správnímu rozhodnutí, neboť sdělení stěžovatele není správním rozhodnutím [§ 68 písm. e) s. ř. s., § 70 písm. a) s. ř. s.], tak i v případě žaloby zásahové, neboť žalobkyně před jejím podáním nevyčerpala dostupné prostředky ochrany svých práv uvnitř veřejné správy, tj. nevyvolala sporné řízení ve věci sporu z veřejnoprávní smlouvy (§ 85 odst. 1 s. ř. s.).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (9) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 27. 2. 2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Komplexní služby věřitelům s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 3, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Hradci Králové, se sídlem [adresa] Hradec Králové, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/2019-83,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/2019-83, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 8. 2019 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v tom, že opětovně vyrozuměl žalobkyni sdělením ze dne 10. 6. 2019 označeným jako Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa o tom, že předmětné žádosti nebylo vyhověno. Žalovaný tak učinil přesto, že městský soud předcházejícím rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71, shledal jeho zásah tkvící v zamítnutí žádosti žalobkyně ze dne 4. 3. 2016 o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), nezákonným z důvodu nedostatečného odůvodnění takového postupu.

[2] Městský soud o žalobě rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem (dále „napadený rozsudek“). Vyslovil, že „zásah spočívající v zamítnutí žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa ze dne 4. 3. 2016, je nezákonný“; a zároveň žalovanému přikázal, „aby v porušování jejího práva nepokračoval“. Při posuzování charakteru napadeného správního aktu [jímž žalovaný žalobkyni (opakovaně) informoval o tom, že s ní neuzavře dohodu o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti] a způsobu ochrany proti němu vycházel městský soud (shodně jako v případě již citovaného rozsudku č. j. 11 Ad 12/2016-71) ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 Afs 245/2016-43. Uvedl, že proti postupu žalovaného spočívajícímu v neuzavření smlouvy o zřízení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti se lze bránit žalobou proti nezákonnému zásahu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Dále městský soud konstatoval, že uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa je časově navázáno na datum podání žádosti. Žádost žalobkyně podaná dne 7. 3. 2016 má tedy být (pro účely určení právní úpravy) posuzována podle zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2017. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný se opět dopustil svévole, diskriminace a zásahu do legitimního očekávání žalobkyně, když s ní neuzavřel předmětnou dohodu, aniž by jí ovšem předal racionálně, a především objektivně odůvodněné sdělení, proč tak neučinil. To navíc za situace, kdy s ní již žalovaný v minulosti dohodu za stejných podmínek uzavřel, jiné krajské pobočky s ní dohody nadále uzavíraly a nadto byla žalobkyně v mezidobí uznána zaměstnavatelem na chráněném trhu práce. V závěru městský soud přikázal žalovanému, aby do práva žalobkyně „dále nezasahoval a žádosti vyhověl“. V dalším postupu ve věci měl žalovaný podle městského soudu vzít v úvahu nové skutečnosti, konkrétně že místa subdodávaná společností REI, s. r. o. (dále „REI“), byla zřízena pouze do 30. 6. 2017.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[4] Stěžovatel předně namítá, že městský soud řízení nepřerušil s ohledem na probíhající řízení o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu č. j. 11 Ad 12/2016-71, a ani se se stěžovatelovým návrhem na přerušení z důvodu probíhajícího řízení před NSS nezabýval. Nezabýval se ani včasností žaloby. Dále stěžovatel poukazuje na vnitřní rozpornost závěrů městského soudu, že na jedné straně jeho postup spočívající v neuzavření smlouvy o vymezení chráněného pracovního místa považuje za rozhodnutí přezkoumatelné soudem, zároveň však soud předmětnou žádost považuje za návrh na uzavření smlouvy, proti jehož odmítnutí je žalobkyně oprávněna podat žalobu proti nezákonnému zásahu. Nadto, městský soud spatřuje nezákonný zásah v nedostatečném odůvodnění opětovného zamítnutí žádosti o vymezení chráněného pracovního místa, čímž ovšem fakticky přezkoumává stěžovatelův akt Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa způsobem, jako by to bylo správní rozhodnutí.

[5] Stěžovatel namítá, že závěry rozsudku NSS č. j. 2 Afs 245/2016-43 (z nichž městský soud vycházel) na posuzovanou věc aplikovat nelze, neboť samotnou dohodou o vymezení chráněného pracovního místa ještě není poskytována žádná dotace (příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením). Zákon o zaměstnanosti totiž samostatně vymezuje postup a pravidla pro uzavírání dohod o vymezení chráněného pracovního místa (§ 75) a správní řízení o poskytnutí, resp. neposkytnutí příspěvku (§ 78). Městský soud rozhodoval o trvajícím nezákonném zásahu (ne jen o určení, že je zásah nezákonný), měl proto vycházet ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Stěžovatel argumentuje též tím, že nezákonným zásahem mohou být toliko aktivní úkony správních orgánů nebo jiných součástí veřejné správy v rámci výkonu veřejné moci, jež souvisejí s výkonem správních činností. Zákon o zaměstnanosti ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ovšem neukládají stěžovateli povinnost dohodu o vymezení chráněných pracovních míst uzavřít, nýbrž pouze stanoví podmínky, bez kterých ji uzavřít nelze; ve zbytku ponechávají krajské pobočce Úřadu práce možnost správního uvážení, zda k uzavření dohody přistoupí. Sdělení stěžovatele o nevymezení chráněných pracovních míst tedy nemohlo být nezákonným zásahem, neboť takový postup správního orgánu nebyl protiprávní. Příslušné právní předpisy totiž umožnovaly správnímu orgánu uvážení o tom, zda k vymezení chráněných pracovních míst dojde, či nikoliv. Městský soud proto nebyl oprávněn učinit toto uvážení za stěžovatele a svým rozsudkem jej donutit (zpětně ke dni podání žádosti) uzavřít se žalobkyní dohodu. Domnívá-li se žalobkyně, že jí vznikla v důsledku neuzavření smlouvy škoda, může se domáhat nápravy postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

[6] Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s právním názorem městského soudu uvedeným v bodě 27 napadeného rozsudku, že uzavření dohody o vymezení či zřízení chráněného pracovního místa je navázáno časově na datum podání žádosti. Případné uzavření dohody totiž nemá retroaktivní účinky. Zákon o zaměstnanosti nelze vykládat tak, že pro uzavření dohody je rozhodným dnem den podání žádosti. K tomuto dni jsou podle § 6 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „vyhláška č. 518/2004 Sb.“), zkoumána pouze kritéria pro uzavření dohody. Uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa samo ani nezakládalo nárok na poskytnutí příspěvku dle § 78 zákona o zaměstnanosti. Od 1. 1. 2018 se již chráněná pracovní místa dohodou s Úřadem práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) nevymezují a žalobkyně již byla uznána zaměstnavatelem na chráněném trhu práce. Dohoda o vymezení chráněného pracovního místa je dvoustranný právní akt, který nabývá účinnosti jejím uzavřením. Pracovní místo se chráněným pracovním místem stává až dnem jeho vymezení v dohodě, tj. jejím uzavřením. Dohodu tedy nelze uzavřít zpětně. Pakliže již v červenci roku 2017 došlo k zániku předmětných pracovních míst, není již co vymezovat.

[7] Dále stěžovatel brojí proti konkrétním důvodům, proč městský soud neshledal sdělení stěžovatele ze dne 10. 6. 2019 dostatečným, resp. proč jeho postup považoval za svévolný, diskriminační a zasahující do legitimního očekávání žalobkyně. Stěžovatel upozorňuje, že jedním ze dvou hlavních cílů novely zákona o zaměstnanosti, účinné od 1. 1. 2012, bylo omezit zneužívání příspěvku na zaměstnance se zdravotním postižením i jeho poskytování. Příspěvek měl být nově poskytován za přísnějších podmínek, a nikoli automaticky všem zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením. Je určen pouze těm zaměstnavatelům, u nichž úřad práce po prověření podmínek příslušných pracovních míst zřídí tzv. chráněné pracovní místo. Stěžovatel na tomto místě znovu zdůrazňuje, že na uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa není právní nárok. Má za to, že se žádostí řádně zabýval, posoudil podklady doložené žalobkyní a údaje z veřejných rejstříků; důvody, které jej vedly k neuzavření dohody, konkretizoval a řádně odůvodnil. Žalobkyně nijak nerozporuje, že v jejím případě dochází k řetězení smluvních vztahů a že zaměstnanci se zdravotním postižením jsou zprostředkováváni mezi několika zaměstnavateli, kteří mají stejný předmět činnosti a jsou personálně propojeni. Jednání žalobkyně tedy vykazovalo znaky agenturního zaměstnávání, tedy zprostředkování práce bez příslušného oprávnění. Řetězení smluvních vztahů formou subdodávek nebylo jediným důvodem pro neuzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst, byl posuzován širší kontext. Žalobkyně byla opakovaně stěžovatelem vyzvána, aby sdělila objektivní důvody pro řetězení smluvních vztahů, což však neučinila. Stěžovatel tedy na svém stanovisku setrval a podrobněji jej odůvodnil. Stěžovatel rovněž rozporuje argument městského soudu, že se žalobkyní byla dohoda o vymezení chráněných pracovních míst v jiných případech uzavřena, neboť každou žádost je třeba posuzovat individuálně. Tvrzení soudu není nijak konkretizováno a není z něj jasné, z jakých podkladů odkazované pobočky Úřadu práce vycházely, tedy zda byly podmínky totožné. K porušení legitimního očekávání z důvodu, že v minulosti byla se žalobkyní dohoda o vymezení chráněného pracovního místa uzavřena, stěžovatel uvádí, že dříve bylo z důvodu omezených personálních kapacit přistoupeno k de facto plošnému vymezení chráněných pracovních míst ve všech případech, kde nebylo zjištěno nedodržení zákonných podmínek, což ovšem neznamená, že je tak stěžovatel povinen postupovat i nadále. Dohody v roce 2013 byly uzavřeny na tři roky bez příslibu opakování, v roce 2016 byla pracovní místa nově vymezována a podmínky pro uzavření dohod nově posuzovány na základě získaných zkušeností a zavedených postupů. K zajištění jednotného a nediskriminačního přístupu byla ředitelem krajské pobočky Úřadu práce v Hradci Králové přijata směrnice č. 6/2012. Stěžovatel v letech 2014 až 2018 nevyhověl 24 ze 153 podaných žádostí, přičemž v 18 případech byly důvody obdobné jako ve věci žalobkyně.

[8] Stěžovatel uzavírá, že zjištěné skutečnosti, ačkoli žádná z nich není sama o sobě protiprávní, ve svém souhrnu vytvářejí dostatečný podklad pro závěr, že žalobkyní vybudovaný soubor vzájemných vztahů s jinými subjekty neslouží primárně k vytvoření podmínek pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, ale k maximalizaci ekonomického profitu žalobkyně. Smyslem podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením je kompenzovat zvýšené náklady a nižší produktivitu práce, a tím odstranit konkurenční nevýhodu na trhu, nikoli subvencovat poskytování služeb za dumpingové ceny, které by bez podpory ze strany státu nebyly ekonomicky zdůvodnitelné. V souhrnu, stěžovatel dohodu s žalobkyní neuzavřel pro podezření na obcházení právních předpisů o zprostředkování práce, porušení dobrých mravů a zneužití právní úpravy.

[9] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Mimo jiné nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že by v případě neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa nebylo možné postup správního orgánu napadnout žalobou proti nezákonnému zásahu; odvolává se na dřívější rozsudek městského soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71. Zdůrazňuje, že postup stěžovatele byl shledán nezákonným nikoliv proto, že žádosti nebylo vyhověno, nýbrž kvůli způsobu (odůvodnění), jakým k tomu došlo. Městský soud v napadeném rozsudku předpokládá jak variantu, že žádosti žalobkyně bude (nově) vyhověno a příspěvek poskytnut, tak že bude opětovně zamítnuta, ovšem tentokrát způsobem, který již nebude představovat nezákonný zásah. Soud tedy nenutil stěžovatele dohodu uzavřít, ale toliko postupovat v souladu s principy řádného procesu a užít své uvážení na základě podložených objektivních skutečností. Dále se žalobkyně vyjadřuje ke konkrétním výhradám městského soudu k postupu a odůvodnění stěžovatele v dané věci. Trvá na tom, že doložila vše potřebné a nebyla povinna vyvracet „subjektivní dohady“ stěžovatele, nicméně popřela, že by na jeho výzvy nereagovala. Vysvětlila důvody subdodávek a postup stěžovatele označila za zasahující volnou hospodářskou soutěž.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat.

[11] Úvodem NSS přisvědčuje závěru městského soudu (podrobně odůvodněnému v bodech 14 až 17 již citovaného rozsudku č. j. 11 Ad 12/2016-71 a převzatému v bodě 27 napadeného rozsudku), že pro posouzení projednávané věci je rozhodující § 75 a násl. zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2017. Přestože přechodná ustanovení novely č. 327/2017 Sb. posuzovanou procesní situaci přímo neupravují (čl. II bod 1 se vztahuje na práva a povinnosti z již uzavřených dohod o vymezení chráněného pracovního místa, nikoli na žádosti o uzavření těchto dohod), je logické, že pakliže žalobkyně spatřovala nezákonný zásah stěžovatele v tom, že s ní neuzavřel dohodu o vymezení chráněného pracovního místa (jíž se domáhala žádostí podanou dne 7. 3. 2016), nelze zákonnost takového postupu posuzovat podle právní úpravy, která je založena na jiné právní konstrukci. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2018 se totiž již jednotlivá chráněná pracovní místa nevymezují dohodou mezi zaměstnavatelem a stěžovatelem, nýbrž byl zaveden institut tzv. zaměstnavatele na chráněném trhu práce.

III. A. Přípustnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem

[12] Nejvyšší správní soud v této věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 2 Ads 1/2020-90, jímž zrušil napadený rozsudek a současně žalobu odmítl. Vycházel ze závěrů rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 4 As 65/2018-85, č. 4329/2022 Sb., podle kterého má dohoda o zřízení, resp. vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti povahu subordinační veřejnoprávní smlouvy (bod 56). Ochrana veřejným subjektivním právům zájemce o uzavření smlouvy, se kterým správní úřad ukončil proces uzavírání veřejnoprávní smlouvy, tak podle rozšířeného senátu „nemusí být poskytnuta bezprostředně v soudním řízení správním. Může být totiž poskytnuta v rámci veřejné správy samotné, a to v řízení, které zohledňuje zvláštní povahu veřejnoprávních smluv“ (bod 80), přičemž odpovídajícím nástrojem pro řešení sporů vyplývajících z kontraktačního procesu je sporné řízení správní podle § 141 odst. 1 správního řádu: „[r]espektuje relativní rovnost smluvních stran a dává správnímu orgánu řešícímu spor dostatečně široký výrokový potenciál, který mu umožňuje reagovat na konkrétní situaci, jež může v kontraktačním procesu nastat. Původně zvažované možnosti ochrany se naopak jeví nejen nezákonné, ale z více důvodů jako nevhodné (body 87 a 88). K možnosti přímé soudní ochrany prostřednictvím zásahové žaloby pak rozšířený senát uvedl, že „by se soud z velké části dostával do role nalézacího orgánu (…) Jak však bylo vyloženo výše, správní soudnictví je založeno primárně na subsidiaritě soudní ochrany, nikoliv na tom, že by soud měl být hlavním poskytovatelem ochrany“ (bod 90). S ohledem na citované závěry rozšířeného senátu dospěl NSS v předchozím rozsudku k závěru, že proti sdělení stěžovatele označenému jako Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa ze dne 10. 6. 2019 (stejně jako proti předcházejícímu sdělení stěžovatele ze dne 10. 5. 2016 řešenému NSS ve věci sp. zn. 3 Ads 125/2019) se žalobkyně nemohla bránit ani žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, ani žalobou proti nezákonnému zásahu, nýbrž se ochrany svých práv měla domáhat návrhem na zahájení sporného řízení ve smyslu § 141 správního řádu podaným u nadřízeného orgánu stěžovatele [§ 169 odst. 1 písm. d) správního řádu]; žaloba žalobkyně na ochranu proti nezákonnému zásahu tak byla, podle předchozího rozsudku NSS, nepřípustná.

[13] Ústavní soud nicméně nálezem ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 1732/23, předchozí rozsudek NSS (jakož i rozsudek ve věci sp. zn. 3 Ads 125/2019) zrušil, neboť dospěl k závěru, že NSS se v tomto rozsudku nevypořádal s otázkou, zda v důsledku rozhodnutí rozšířeného senátu nedošlo k uzavření cesty k soudnímu přezkumu správními soudy navzdory tomu, že žalobkyně v době podání žaloby postupovala v souladu s tehdy platnou judikaturou, a s tím související otázkou možného promlčení nároku žalobkyně. Pokud totiž účastník řízení doposud řádně procesně postupoval, ve vertikálním vztahu jednotlivec-stát nemůže jít judikaturní obrat (a to ani v důsledku rozhodnutí rozšířeného senátu) k újmě jednotlivce a jeho práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud nová judikatura účastníkovi řízení ve vertikálním vztahu práv ubírá, je její aplikace přípustná pouze výjimečně, a to zejména v případech, kdy má jednotlivec k dispozici další procesní možnosti, jak se ochrany svých práv účinně domoci.

[14] S ohledem na závěry plynoucí ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu NSS přehodnotil aplikaci incidenční retrospektivy v případě již citovaného rozsudku rozšířeného senátu č. j. 4 As 65/2018-85, tj. aplikaci rozšířeným senátem vysloveného právního názoru na posuzovanou, v době vydání rozhodnutí rozšířeného senátu již probíhající, věc, a znovu posoudil přípustnost žaloby žalobkyně na ochranu před nezákonným zásahem. NSS zohlednil, že právo na uzavření smlouvy je majetkovým právem, které se promlčí v obecné promlčecí lhůtě tří, resp. deseti let (rozsudek rozšířeného senátu č. j. 4 As 65/2018-85, bod 96). Žalobkyně podala žádost o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa dne 7. 3. 2016. Pokud by nyní byla ze strany NSS odkázána na sporné řízení správní, nemá NSS, s ohledem na mezní případ co do aplikace institutu stavení lhůty dle § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jistotu, že by jí byla ze strany správního orgánu poskytnuta efektivní ochrana práv. S ohledem na uvedené je proto v posuzovaném případě třeba mimořádně vyloučit aplikaci příslušného právního závěru již citovaného rozsudku rozšířeného senátu č. j. 4 As 65/2018-85 a připustit k ochraně veřejných subjektivních práv žalobkyně zásahovou žalobu tak, jak to umožňovala předchozí judikatura správních soudů založená na rozsudku NSS ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 Afs 245/2016-43, č. 3692/2018 Sb. NSS.

III. B. Povaha zásahu

[15] Po vyřešení přípustnosti žaloby se NSS zabýval námitkami vztahujícími se k povaze zásahu. Judikatura NSS rozlišuje zásahy jednorázové, zásahy jednorázové s trvajícími účinky a zásahy trvající, přičemž příkladem jednorázového zásahu s trvajícími účinky je typicky neprovedení či provedení záznamu v katastru nemovitostí (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 7 As 107/2014-53, č. 3334/2016 Sb. NSS, bod 61). Povaha zásahu je významná pro otázku povinnosti předchozího vyčerpání opravného prostředku (ta je dána pouze v případě tzv. zápůrčích žalob), a tedy přípustnosti žaloby, jakož i pro otázku včasnosti a s tím souvisejícího počátku běhu lhůty k podání žaloby. Zatímco u jednorázových zásahů je nutno počítat lhůtu k podání žaloby striktně od okamžiku, kdy k zásahu došlo, třebaže snad účinky trvají, u zásahů trvajících nemůže lhůta začít plynout, dokud zásah trvá [srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160, č. 3687/2018 Sb. NSS, body 61 až 66, ve spojení s nálezem ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), bod 36]. Ústavní soud k uvedenému v nálezu ze dne 9. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1038/25 doplnil, že s ohledem na význam lhůty k podání zásahové žaloby a zásadu právní jistoty je třeba pojem trvajícího zásahu vykládat restriktivně (bod 59).

[16] Identifikace typu zásahu má rovněž vliv na formulaci žalobního petitu. Jak totiž vyplývá z rozhodovací činnosti rozšířeného senátu, „[v]ýroky rozsudků ve věcech zásahových žalob se obecně liší v závislosti na tom, co přesně žalobce žaluje a požaduje. Je-li to určovací (čistě deklaratorní) zásahová žaloba, soud toliko určí, že nějaký blíže vymezený zásah, který se odehrál v minulosti, byl nezákonný. Hrozí-li opakování v minulosti ukončeného zásahu, zakáže správnímu orgánu též jeho opakování. Trvá-li však zásah či jeho důsledky, zakáže soud navíc správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval. Je-li to možné, může též přikázat obnovení stavu před zásahem“ (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, ŽAVES, bod 107). Na druhou stranu dogmatismus při požadavcích na formulaci výroku rozsudku není namístě: „Též u výroků reagujících na trvající zásah proto může být pro přehlednost vhodné určit, že zásah je nezákonný a teprve pak (třebas i v dalším výroku) zakázat správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval (což ostatně odpovídá také prostému jazykovému výkladu § 87 odst. 2 věty prvé s. ř. s.). Jako zbytečně kategorické je proto třeba odmítnout závěry rozsudku ze dne 28. 5. 2014, čj. 1 Afs 60/2014-48, bod 21, dle něhož zákonný text „může svádět k závěru, že správní soud je oprávněn vydat výrok určovací a výrok na plnění vedle sebe. Při bližším pohledu je ovšem zřejmé, že tyto výroky vedle sebe neobstojí“ (tamtéž, bod 108). Ve vztahu k žalobci však rozšířený senát zdůrazňuje, „[t]o samozřejmě neznamená, že by žalobce měl (nezávisle na tom, proti čemu se žalobou brání) možnost volby, zda užít žalobu čistě deklaratorní, či naopak zápůrčí (zdržovací). Brání-li se žalobce před trvajícím zásahem, nemůže volit žalobu deklaratorní (a tím obejít příkaz zákona uplatnit nejprve jiné právní prostředky ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s. – viz část III.2.F. shora). Soud si proto ve sporných případech musí nejprve ujasnit, a to ve spolupráci se žalobcem (§ 36 odst. 1 věta druhá s. ř. s.), zda projednávaná žaloba je „zápůrčí“, tj. směřuje proti zásahu, který doposud nebyl ukončen, anebo „určovací“, tedy směřuje proti zásahu, který již ukončen byl. Zatímco u určovací žaloby nezkoumá, zda se žalobce ochrany před zásahem či jiné formy nápravy mohl domáhat jinými právními prostředky, u zápůrčí žaloby takové zkoumání provést musí“ (tamtéž, bod 109). Určení typu zásahu je významné i pro zjišťování skutkového stavu: v případě zápůrčí zásahové žaloby soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; v případě deklaratorní žaloby vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).
[17] Žalobkyně v prvním řízení před městským soudem (vedeném pod sp. zn. 11 Ad 12/2016), ve kterém se domáhala ochrany proti sdělení o neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa ze dne 10. 5. 2016, navrhovala eventuální petit: primárně se domáhala zákazu pokračování v porušování práv žalobkyně, in eventum žádala, aby soud vyslovil, že „zamítnutí žádosti o vymezení chráněného pracovního místa žalovaným ve věci č. j. UPCR-HK-2016/14432-00852312 bylo nezákonným zásahem“ (č. l. 19 správního spisu). V nynějším řízení žalobkyně vycházela z (doposud NSS neposouzeného) právního názoru městského soudu, že „zásah stále trvá, neboť k dnešnímu dni nebyla smlouva o vymezení CHPM se žalobcem stále uzavřena, navíc přitom na základě smluv uzavřených před 31. 12. 2017, jsou stále z rozpočtu Úřadu práce uvolňovány prostředky (s ohledem na to, že smlouvy o vymezení CHPM byly uzavírány na 3 roky, viz výše)“ (rozsudek městského soudu č. j. 11 Ad 12/2016-71, bod 24), a žalobou se domáhala rozhodnutí, že „zásah spočívající v zamítnutí žádosti žalobce o vymezení chráněného pracovního místa ze dne 4. 3. 2016 je nezákonný. Žalovanému se přikazuje, aby v porušování žalobcova práva nepokračoval“ (č. l. 1-10 spisu městského soudu). Při ústním jednání dne 20. 11. 2019 nicméně k dotazu soudu žalobkyně jasně uvedla, že pracovní místa, která měla být předmětem dohody o vymezení chráněného pracovního místa, zanikla k 1. 7. 2017, a žalobou se domáhá primárně vyslovení toho, že žádost o uzavření dohody splňovala ke dni jejího podání všechny zákonné podmínky, a postup stěžovatele při posouzení, zda dohodu uzavřít, či nikoli, byl nezákonný. Doplnila, že pracovní místa zanikla z důvodu, že dohoda nebyla uzavřena, přičemž jejím hlavním cílem je domoci se náhrady za ušlé příspěvky od druhého čtvrtletí 2016 do druhého čtvrtletí 2017 (záznam z ústního jednání, č. l. 81 spisu městského soudu).

[18] S ohledem na uvedené dospěl NSS k závěru, že městský soud měl žalobu posoudit v souladu s jasně projevenou vůlí žalobkyně při ústním jednání, a zásah, spočívající v opakovaném zamítnutí žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst provedeném dne 10. 6. 2019, kvalifikovat jako jednorázový. Městský soud rozsudkem č. j. 11 Ad 12/2016-71, vyhlášeným dne 29. 1. 2019, stěžovatele „přenesl“ zpět do roku 2016 a přikázal mu žádost opětovně posoudit za podmínek platných při jejím prvním vyhodnocení a svůj postup lépe odůvodnit (bod 31 rozsudku). Sdělení ze dne 10. 6. 2019 tak představuje svébytné jednání stěžovatele, „vynucené“ závazným pokynem městského soudu. NSS proto nezbylo než na ně nahlížet jako na samostatný zásah se všemi důsledky z toho plynoucími (byť pramení z jediného přesvědčení stěžovatele, že dohodu se žalobkyní neuzavře). V důsledku takto nastalé mimořádné procesní situace tedy bylo třeba zohlednit, že z důvodu závazného právního názoru městského soudu vysloveného v rozsudku č. j. 11 Ad 12/2016-71 stěžovatel žádost, obdobně jako již jednou ve sdělení ze dne 10. 5. 2016, posoudil dle skutkového stavu v době podání žádosti. Lze dodat, že v nyní posuzované věci vedené pod sp. zn. 8 A 94/2019 pak městský soud zcela mylně, a s odůvodněním doslova převzatým z rozsudku č. j. 11 Ad 12/2016-71 (bod 29 napadeného rozsudku), vyhodnotil zásah stěžovatele jako trvající a přikázal mu dohodu, jejíž předmět (příslušná pracovní místa) již od poloviny roku 2017 neexistoval, se žalobkyní uzavřít (bod 39 napadeného rozsudku). Navzdory nesprávnému náhledu městského soudu na povahu zásahu jako trvajícího nicméně kasační soud dodává, že žaloba byla podána včas (do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobkyně o zásahu dozvěděla, § 84 odst. 1 s. ř. s.), a to poslední den lhůty v pondělí dne 12. 8. 2019 (č. l. 47 spisu městského soudu, § 40 odst. 3 s. ř. s.).

III. C Důvodnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem

[19] Po vyjasnění formálních aspektů řízení před městským soudem se NSS mohl zabývat meritem věci, tedy zda neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa se žalobkyní a s tím související sdělení stěžovatele ze dne 10. 6. 2019 představovalo nezákonný zásah stěžovatele ve smyslu § 82 s. ř. s.

[20] Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Kritéria pro určení toho, zda určitý úkon je nezákonným zásahem, vyplývají přímo z § 82 s. ř. s. a jsou jimi: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem správního orgánu v širším smyslu, který není rozhodnutím (4. podmínka) a byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li splněna byť jediná z uvedených podmínek, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

[21] Ačkoli v posuzované věci NSS neaplikoval závěr rozšířeného senátu o nepřípustnosti zásahové žaloby proti napadenému sdělení stěžovatele, obecné závěry vyslovené rozšířeným senátem ve vztahu k povaze dohody o vymezení chráněného pracovního místa a principy ovládající posuzování kontraktačního procesu mezi správním orgánem a zájemcem o její uzavření, vyslovené v rozsudku rozšířeného senátu č. j. 4 As 65/2018-85, jsou pro rozhodnutí merita věci stěžejní. Ohledně těchto otázek nedošlo, na rozdíl od výše řešeného procesního aspektu věci, k judikaturnímu obratu, neboť NSS takto komplexní výklad kontraktačního procesu ohledně veřejnoprávních smluv dosud nepodal.

[22] Rozšířený senát konstatoval, že proces uzavírání veřejnoprávních smluv má dvě fáze: „[ž]ádosti o uzavření smluv tak v těchto případech [rozšířený senát jako příklad uvádí v bodě 68 rozsudku dohody podle zákona o zaměstnanosti nebo smlouvy o poskytnutí dotace podle rozpočtových pravidel – pozn. NSS] budou zahájením fáze kontraktačního procesu, kterou správní řád výslovně neupravuje, tedy vyjednáváním o podmínkách smlouvy, která je završena procesem uzavření smlouvy výslovně upraveným správním řádem. Dlužno ovšem podotknout, že v praxi se bude reálně často jednat o část nejdůležitější, v rámci níž budou správní orgány fakticky posuzovat předložené žádosti a obě smluvní strany budou případně jednat o obsahu budoucí smlouvy. To ostatně odpovídá i předobrazu veřejnoprávních smluv, tedy smlouvám soukromoprávním, kde je u složitějších smluv pravidlem nejprve jednání o jejich jednotlivých parametrech a posléze postupné dohadování se na jejich přesném smluvním zakotvení“ (bod 69). S ohledem na uvedené rozšířený senát zdůraznil, že „o kontraktačním procesu nelze hovořit jako o správním řízení. To je typické tím, že jej vrchnostensky vede správní orgán, který celý proces řídí a případně ukončuje, byť někdy na základě podání účastníka. Oproti tomu pro proces uzavírání veřejnoprávní smlouvy je typická relativní rovnost obou stran v průběhu uzavírání smlouvy. Adresát veřejné správy také může proces jejího uzavírání kdykoliv ukončit svým vlastním úkonem. Přiměřené užití ustanovení o správním řízení tak bude z povahy věci značně omezené“ (bod 73).

[23] K ukončení kontraktačního procesu dochází buď „nalezením vzájemného konsenzu obou smluvních stran, nebo tím, že v jakékoliv fázi kontraktačního procesu není konsenzu dosaženo“ (bod 77). „[D]ůvody, pro které může dojít k neuzavření veřejnoprávní smlouvy, mohou být velmi různorodé a mohou nastat jak v neformální části kontraktačního procesu, tak i při zákonem popsané proceduře postupu uzavření veřejnoprávní smlouvy. Těžko lze tedy předem v obecné rovině určit, kdy bude kontraktační proces ukončen. O ukončení procesu také může rozhodnout kterákoliv strana, tedy nejen správní orgán, ale i adresát veřejné správy“ (bod 72). Rozšířený senát proto dospěl k závěru, že „různé právní úpravy uzavírání veřejnoprávních smluv poskytují správním orgánům různou šíři jejich smluvní autonomie. Zejména tam, kde jde o alternativu ke správnímu rozhodnutí, tedy situaci předvídanou jako obecné pravidlo v § 161 správního řádu, bude možnost smlouvu neuzavřít velmi široká. Zájemce o její uzavření má totiž vždy otevřenu alternativu v podobě podání žádosti a tím zahájení správního řízení o ní, jehož výsledkem by pro něj mělo být nabytí minimálně obdobných práv a povinností, jakých by nabyl uzavřením veřejnoprávní smlouvy. Nicméně i u těch smluv, které nemají alternativu v podobě správního rozhodnutí, může být smluvní volnost relativně široká. Například u smluv podle zákona o zaměstnanosti bude jistě velký prostor pro uvážení úřadu práce, s kým a za jakých podmínek smlouvu uzavře, například s ohledem na aktuální politiku zaměstnanosti a plánovanou podporu osob s postižením. U jiných smluv bude naopak prostor při splnění stanovených podmínek naprosto minimální. Půjde o nyní projednávané smlouvy podle zákona o dotacích školám nebo o dohodu o podmínkách archeologické činnosti“ (bod 75, zvýraznění doplněno druhým senátem).

[24] Rozšířený senát se v citovaném rozsudku vyjádřil i k formálním nárokům na podobu sdělení o ukončení kontraktačního procesu a k případnému následnému posuzování zákonnosti takového kroku: „Řešení věci prostřednictvím sporného řízení podle správního řádu k dispozici je a představuje efektivní možnost ochrany práv. Z tohoto důvodu není dostatečně přesvědčivý argument AK ČR, že tato cesta ochrany znamená nadměrnou administrativní zátěž pro veřejnou správu na všech jejích úrovních. K tomu by podle AK ČR mělo docházet i proto, že by orgán rozhodující spor z veřejnoprávní smlouvy musel například provádět důkazy, vyslýchat svědky a účastníky řízení, přezkoumatelně rozhodovat nebo rozhodovat o náhradách nákladů řízení. Jak totiž již bylo uvedeno výše, na samotné sdělení krajského úřadu o neuzavření smlouvy jsou kladeny minimální formální požadavky vyplývající z § 3 odst. 3 zákona o dotacích soukromým školám. Případné plnohodnotné nalézací řízení by se tak skutečně vedlo až při sporu z veřejnoprávní smlouvy. Při něm přichází v úvahu i procesní úkony zmiňované AK ČR. Pokud by tomu tak však nebylo, nalézací řízení by musel provést krajský soud“ (bod 90, zvýraznění doplněno druhým senátem).

[25] Protože z výše popsaných důvodů na správní úrovni již nalézací řízení neproběhne, musel NSS uvážit, zda věc srovnatelně důkladně, a tedy dostatečně, posoudil městský soud, kterému taková povinnost připadla. Touto optikou tak NSS přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku. Nejprve se zabýval šíří a limity smluvní autonomie stěžovatele při uzavírání dohod o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti, resp. prostorem pro uvážení, s kým a za jakých podmínek dohodu uzavře (III.C.1). Následně identifikovaná obecná pravidla aplikoval na konkrétní odůvodnění nevyhovění žádosti žalobkyně o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v posuzované věci (III. C. 2) a v závěru posoudil závěry městského soudu stran porušení legitimního očekávání žalobkyně (III. C. 3).

III. C. 1. Smluvní autonomie Úřadu práce při uzavírání dohod podle § 75 zákona o zaměstnanosti a její limity

[26] Podle § 75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti [c]hráněné pracovní místo je pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Na zřízení chráněného pracovního místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Chráněné pracovní místo musí být obsazeno po dobu 3 let. Chráněným pracovním místem může být i pracovní místo, které je obsazeno osobou se zdravotním postižením, pokud je vymezeno v písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce. Dohoda se uzavírá na dobu 3 let.

[27] Z definice chráněného pracovního místa obsažené v § 75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti plyne, že jde buď o pracovní místo nově zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody se stěžovatelem, nebo o pracovní místo, které je již obsazeno osobou se zdravotním postižením, a na základě dohody mezi zaměstnavatelem a stěžovatelem je chráněným pracovním místem tzv. vymezeno, tedy uznáno. Uzavření dohody o zřízení, resp. vymezení chráněného pracovního místa je nutným (ale ne jediným) předpokladem získání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti, neboť zákon výslovně vznik nároku na příspěvek spojuje až s existencí chráněného pracovního místa podle § 75 téhož zákona (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018, č. j. 10 Ads 153/2017-35, bod 9).

[28] V projednávané věci je aplikována právní úprava příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením účinná od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2017. Pro vymezení šíře smluvní autonomie stěžovatele při uzavírání dohody o vymezení chráněného pracovního místa je podstatné její srovnání s předchozí právní úpravou. Do 31. 12. 2011 nebyl příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vázán ani na dohodu se stěžovatelem o zřízení či vymezení chráněných pracovních míst (jako tomu bylo od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2017), ani na uznání zaměstnavatele za zaměstnavatele působícího na chráněném pracovním trhu (jako to bylo zavedeno od 1. 1. 2018). Zaměstnavatel tak mohl za splnění podmínek uvedených v § 78 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011, žádat o příspěvek na jakéhokoliv zdravotně postiženého zaměstnance. Rozšířený senát proto v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014-46, č. 3324/2016 Sb. NSS, dovodil, že zaměstnavatel měl při splnění zákonných podmínek na přiznání příspěvku nárok (body 40, 41 a 45).

[29] Z důvodové zprávy k zákonu č. 367/2011 Sb. je patrné, že zákonodárce si byl vědom různých způsobů zneužívání příspěvku na zaměstnávání zdravotně postižených osob, a proto systém poskytování podpory zaměstnavatelům osob se zdravotním postižením omezil. Příspěvek podle § 78 zákona o zaměstnanosti měl být nově poskytován za přísnějších podmínek, a ne automaticky všem zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením, nýbrž jen těm, u kterých bude na základě prověření podmínek stěžovatelem zřízeno či vymezeno chráněné pracovní místo dohodou (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2020, č. j. 1 Ads 282/2019-37, bod 23). Z porovnání právní úpravy podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením před novelou č. 367/2011 Sb. a po novele tedy jasně vyplývá, že na uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2017, právní nárok není, a to ani při splnění zákonných podmínek. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud, který v nálezu sp. zn. III. ÚS 1308/25 ze dne 30. 9. 2025 konstatuje, že „[p]římo ze zákona neplyne nárok na uzavření takové dohody“ (bod 43), a správnímu orgánu přiznává „široké uvážení … s kým a za jakých podmínek smlouvu uzavře“ (bod 45, zvýraznění doplněno druhým senátem NSS). Ačkoli Ústavní soud používá pojem správní uvážení, NSS preferuje v kontextu uzavírání veřejnoprávní smlouvy užití pojmu smluvní autonomie, obsahově se však jedná o vyjádření téhož.

[30] Na uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa tedy není právní nárok. Kromě toho je podstatné, že příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti bylo za rozhodné právní úpravy možné označit za dotaci ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), neboť se jednalo o peněžní prostředky ze státního rozpočtu poskytované na stanovený účel, kterým je podpora osob se zdravotním postižením s jejich uplatněním na pracovním trhu. Tyto dvě skutečnosti omezují i rozsah soudního přezkumu.

[31] Navzdory výše uvedenému nemůže stěžovatel při zvažování, zda dohodu o vymezení chráněných pracovních míst se žadatelem uzavřít, postupovat zcela libovolně. V prvé řadě je vázán zákonnými podmínkami podle § 75 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti a kritérii uvedenými v § 6 vyhlášky č. 518/2004 Sb.

[32] Podle § 75 odst. 2 zákona o zaměstnanosti [d]ohodu podle odstavce 1 věty první nebo čtvrté nelze uzavřít se zaměstnavatelem, pokud v období 12 měsíců přede dnem podání žádosti podle odstavce 7 a) provedl zaměstnanci srážky ze mzdy nebo z platu podle § 78 odst. 2 písm. b) nebo c), b) bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání jako obviněnému z trestného činu podvodu podle jiného právního předpisu v souvislosti s poskytováním příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78, c) mu byla pravomocně uložena pokuta za přestupek na úseku zaměstnanosti nebo inspekce práce, nebo d) na něj byla opakovaně podána oprávněná stížnost pro porušení povinnosti podle zákoníku práce. Podle § 75 odst. 3 téhož zákona [d]ohodu podle odstavce 1 věty první nebo čtvrté nelze dále uzavřít se zaměstnavatelem, pokud z jeho předchozí činnosti nevyplývá přínos pro zaměstnávání osob z hlediska druhu jejich zdravotního postižení na trhu práce.

[33] Podle § 6 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 518/2004 Sb. obecně platí, že Úřad práce při projednávání žádosti o uzavření dohody o zřízení nebo vymezení chráněného pracovního místa přihlíží k tomu, zda zaměstnavatel v období 12 měsíců před podáním žádosti neuzavřel se zaměstnancem, který je osobou se zdravotním postižením, smlouvu, na jejímž základě by mu byl tento zaměstnanec povinen poskytovat finanční prostředky v rozporu s dobrými mravy [písm. a)] a zda v den podání žádosti vyplácí nejméně 80 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, … mzdu nebo plat bezhotovostně převodem na účet vedený u peněžního ústavu, nebo poštovní poukázkou [písm. b)]. Pokud se jedná o zaměstnavatele, který v den podání žádosti nezaměstnává nadpoloviční většinu zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, na svém pracovišti [písm. c)], musí Úřad práce zvážit dále to, zda zaměstnavatel přiděluje zaměstnancům, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, práci vhodnou z hlediska pozitivních efektů na sociální integraci těchto osob, nebo z hlediska poměru finančních prostředků vynaložených ze státního rozpočtu na zaměstnávání osob se zdravotním postižením a tržeb získaných prodejem výrobků a služeb, které souvisí se zaměstnáváním těchto osob [písm. d)].

[34] Splnění citovaných zákonných, resp. podzákonných podmínek musí stěžovatel prověřit, a to i s využitím místního šetření na pracovišti žadatele (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 Ads 115/2016-29, bod 41). Pokud žadatel o uzavření dohody o zřízení či vymezení chráněného pracovního místa některou z podmínek nesplňuje, nemůže s ním dohodu uzavřít. V posuzované věci žalobkyně výše citovaná kritéria dle stěžovatele naplnila [ve vztahu k podmínce dle § 6 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 518/2004 Sb. stěžovatel zřejmě aplikoval bod 4 směrnice ředitele stěžovatele č. 6/2012 (č. l. 30 spisu městského soudu), dle kterého „podmínka, že zaměstnavatel zaměstnává OZP na svém pracovišti, je splněna i tehdy, pokud zajišťuje službu pro odběratele na jeho pracovišti, nebo v případě subdodávky“]. Jak již bylo nicméně vysvětleno výše, žalobkyni nelze přisvědčit, že při splnění citovaných podmínek je stěžovatel povinen dohodu o zřízení či vymezení chráněného pracovního místa uzavřít. Jedná se pouze o základní předpoklady, jejichž splnění musí správní orgán ověřit předtím, než přistoupí k uvážení, zda a případně za jakých podmínek dohodu uzavře.

[35] Inspirativní hodnotu mají v tomto směru i závěry Nejvyššího soudu a odborné literatury. Podle Nejvyššího soudu „Úřad práce v rozhodné době nebyl povinen se žalobkyní dohodu o vymezení chráněného pracovního místa uzavřít, neboť na uzavření této dohody nebyl právní nárok, a to ani při splnění všech zákonných podmínek. Zákon o zaměstnanosti ponechává Úřadu práce široký prostor pro individuální posouzení, zda existuje potřeba zaměstnat konkrétní osoby se zdravotním postižením na trhu práce, a to způsobem, jaký navrhuje žadatel. Úřadu práce rovněž přísluší posoudit, zda navrhovaná veřejnoprávní smlouva není v rozporu s právními předpisy, neobchází je a zda je v souladu s veřejným zájmem (srov. rozsudek NS ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Cdo 2047/2023-349, bod 30). Komentář k zákonu o zaměstnanosti, byť ve vztahu k dohodě o zřízení pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením podle § 75 zákona o zaměstnanosti v aktuálně účinném znění, uvádí: „O poskytnutí obou příspěvků je nutné požádat a k jejich poskytnutí dochází na základě dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem (žadatelem) a úřadem práce, jež má povahu veřejnoprávní smlouvy (viz § 76). Z této skutečnosti plynou podstatné procesní důsledky. Předně v případě, že příspěvek není poskytnut, není v takovém případě vydáváno správní rozhodnutí, ale dochází k tomu tak, že úřad práce informuje žadatele, že k uzavření dohody nepřistoupí. Úřad práce není povinen dohodu uzavřít. Oba příspěvky, tedy jak příspěvek na zřízení pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením, tak příspěvek na úhradu provozních nákladů vynaložených v souvislosti se zaměstnáváním osoby se zdravotním postižením, nejsou nárokové, tj. že i při splnění stanovených podmínek nevzniká ze zákona nárok na příspěvek. Tato skutečnost plyne již ze samotné skutečnosti, že příspěvek je poskytován na základě dvojstranné dohody“ (STÁDNÍK, J., KADLEC, M., DEKAN, J., SEIDL, P., PASTORKOVÁ, M., KALVODA, A. Zákon o zaměstnanosti. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer, § 75).

[36] Stanovisku žalobkyně, že pokud zákonné podmínky splnila, měl stěžovatel povinnost s ní dohodu o vymezení chráněného pracovního místa uzavřít, nelze přisvědčit, třebaže v řízení před městským soudem předložila dokument Ministerstva práce a sociálních věcí označený jako Informace pro zaměstnavatele žádající o vymezení či zřízení chráněných pracovních míst, který na straně druhé uvádí, že jsou-li podmínky uvedené v § 75 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti a v § 6 odst. 2 vyhlášky č. 518/2004 Sb. splněny, stěžovatel dohodu uzavře (č. l. 22 spisu městského soudu). Ačkoli NSS uznává, že předložená informace mohla být pro žalobkyni matoucí, nemůže na výše podrobně odůvodněných závěrech NSS ničeho změnit. Nejednalo se totiž o interní předpis utvářející ustálenou správní praxi, jehož by se žalobkyně mohla dovolat jako závazného pramene práva (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007-251, č. 1383/2007 Sb. NSS, či obdobně usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS, body 68 a násl.). Šlo nanejvýš o informativní dokument adresovaný zaměstnavatelům osob se zdravotním postižením, který by tak mohl mít relevanci pouze při posuzování legitimního očekávání žalobkyně.

[37] Po ověření zákonných podmínek pro uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa je stěžovatel ve své smluvní volnosti, resp. uvážení, s kým a za jakých podmínek dohodu o vymezení chráněného pracovního místa uzavře, limitován pouze principy materiálního právního státu. Ačkoli se nejedná o správní řízení, ale o kontraktační proces, má NSS za to, že obdobně jako v případě rozhodování o přiznání nenárokové dotace jsou limity jeho uvážení zásada rovnosti a zákaz diskriminace a neodůvodněně nerovného zacházení (srov. již citovaný rozsudek rozšířeného senátu č. j. 9 Ads 83/2014-46, bod 32, obdobně též rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 35/2012-40, č. 2736/2013 Sb. NSS, bod 26). O limitech uvážení správního orgánu v rámci kontraktačního procesu vyplývajících z ústavního pořádku ostatně hovoří i Ústavní soud, podle kterého titulem k odškodnění žalobkyně by mohl být závěr správního soudu, že neuzavření dohody bylo excesem z uvážení správního orgánu (již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1308/25, bod 50). Předsmluvní odpovědností správní orgán limitován není, neboť každé posouzení žádosti o uzavření dohody podle § 75 zákona o zaměstnanosti je svébytným procesem, který není nijak navázán na předchozí dohody.

III. C. 2. Odůvodnění nevyhovění žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v posuzované věci

[38] Po obecném vymezení smluvní autonomie stěžovatele při uzavírání dohod podle § 75 zákona o zaměstnanosti se NSS dále zabýval konkrétními důvody stěžovatele pro neuzavření dohody, obsaženými jednak ve sdělení ze dne 10. 6. 2019, jednak v jeho podáních v soudním řízení. Je totiž třeba připomenout, že vzhledem k minimálním nárokům kladeným judikaturou na formální náležitosti sdělení o neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa (viz rozsudek rozšířeného senátu č. j. 4 Ads 65/2018-85, bod 90), leží těžiště argumentace o důvodech neuzavření dohody v řízení před soudem, nikoli, jak mylně městský soud na několika místech svého posouzení (viz zejména body 31, 33 a 35 napadeného rozsudku) naznačuje, v textu sdělení stěžovatele. S ohledem na výše vymezenou šíři smluvní autonomie stěžovatele při uzavírání dohod o vymezení chráněného pracovního místa, k zákonnosti postupu stěžovatele postačuje, pokud ve svém sdělení racionálně a se zřetelem k veřejnému zájmu vysvětlil, proč příslušnou dohodu se žalobkyní neuzavřel, a neporušil při tom výše popsané zásady plynoucí z ústavního pořádku. Městský soud pochybil, když ke sdělení označenému žalobkyní za nezákonný zásah přistupoval jako k přezkumu správního rozhodnutí a požadoval, aby stěžovatel postupoval tak, „aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“ a pokud „jeho závěry zůstaly v rovině pochybností, neměl k nim přihlížet a měl rozhodnout na základě prokázaných tvrzení žalobce“ (bod 36 napadeného rozsudku, zvýraznění doplněno NSS).

[39] Stěžovatel v napadeném sdělení uvedl, že dohodu o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti se žalobkyní neuzavře z důvodu, že její způsob podnikání, konkrétně poskytování služeb vrátných vykonávaných osobami se zdravotním postižením, jiným, se žalobkyní personálně propojeným, společnostem, které na různých objektech napříč Českou republikou vykonávají bezpečnostní služby a služby ochrany objektů, nenaplňuje zákonný účel podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Nedůvodné řetězení smluvních vztahů vede dle stěžovatele k neefektivnímu nárůstu finančních prostředků na zaměstnání osob se zdravotním postižením jdoucímu na vrub veřejného rozpočtu, k narušení konkurence na trhu a netransparentnímu právnímu prostředí pro zaměstnance se zdravotním postižením, kteří ztrácí jistotu, pro koho pracují. Stěžovatel dále uvedl, že postup žalobkyně vykazuje znaky obcházení právních předpisů regulujících agenturní zaměstnávání. Mezi žalobkyní a jejími, se žalobkyní personálně propojenými, smluvními partnery byly uzavřeny dlouhodobé smlouvy o dílo (o poskytování služeb) spočívající v konání práce vrátných, přičemž faktickým předmětem díla byla výhradně práce zaměstnanců žalobkyně, nikoli však ve prospěch odběratele služeb, ale ve prospěch dalších subjektů. Stěžovatel vysvětlil, že hranice mezi realizací díla a agenturním zaměstnáváním je často zastřená a v případě smluvního vztahu vzájemně propojených subjektů se stejným předmětem činnosti téměř nerozlišitelná; rozlišení vychází až z toho, kdo přiděluje a kontroluje práci, zajišťuje pracovní podmínky atd., přičemž podklady předložené žalobkyní jeho pochybnosti nevyvrátily. Stěžovatel konstatoval, že nechce podporovat popsané pracovní vztahy, neboť žalobkyně tím obchází veřejnoprávní povinnosti, jež by jako agentura práce musela splňovat (sdělení označené jako „Opakované projednání Žádosti o vymezení chráněného pracovního místa“ ze dne 10. 6. 2019, č. l. 34-36 spisu městského soudu).

[40] Žalobkyně stěžovateli a následně i městskému soudu opakovaně vysvětlovala smysl stěžovatelem kritizovaného řetězení smluvních vztahů. Ve své stížnosti, adresované řediteli stěžovatele, ze dne 11. 4. 2016 (č. l. 5 správního spisu) uvedla, že její odběratel, společnost REI, provozuje služby fyzické ostrahy objektů a služby PCO (pult centralizované ochrany) s okamžitým zásahem na objektech, zatímco žalobkyně zajišťuje služby vrátných na vybraných objektech v Hradci Králové, Ústí nad Labem, Jablonci nad Nisou a v Českém Meziříčí. Její podíl na zakázkách společnosti REI je proto minimální. Žalobkyně nemůže vykonávat služby poskytované společností REI přímo, neboť její zaměstnanci se zdravotním postižením nemohou vykonávat služby ostrahy objektů či jiného majetku. Žalobkyně dále uvedla, že společnost REI poskytuje výše uvedené služby již od roku 1993, resp. 1995, přičemž žalobkyně na těchto objektech poskytuje subdodávky od roku 2008. Zdůraznila, že její zaměstnanci služby vrátných vykonávají dlouhodobě. V soudním řízení pak doplnila, že společnost REI zajišťuje široké portfolio služeb včetně převozu finanční hotovosti, zásahové výjezdy apod., které žalobkyně pomocí svých zaměstnanců, osob se zdravotním postižením, zajistit nemůže. Konečný odběratel služeb preferuje uzavření smluvního vztahu s jedním poskytovatelem namísto více dílčích poskytovatelů, jelikož mu to přináší administrativní a finanční výhodu. Žalobkyně tak dle svého názoru prostřednictvím subdodávek pro společnost REI dosahuje vyššího uplatnění svých zaměstnanců. Žalobkyně rovněž vytýká stěžovateli, že svým postupem zasahuje do svobody rozhodování podnikatelů stran uspořádání jejich soukromoprávních vztahů. K podezření stěžovatele na obcházení právních předpisů regulujících agenturní zaměstnávání však žalobkyně ve svých podáních v soudním řízení pouze opakovaně tvrdila, že se jedná o účelové tvrzení a ničím nepodložené subjektivní dohady a že se stěžovatel vůbec nezabýval zkoumáním jím identifikovaných faktorů, jako např. kdo práci přiděluje a kontroluje (žaloba ze dne 12. 8. 2019, č. l. 1-10 spisu městského soudu).

[41] Ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že nelze přisvědčit žalobkyni, že ji stěžovatel nevyzval k doplnění podkladů žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa, a nevěděla tedy, jak jeho důvody pro neuzavření dohody vyvrátit. Již při prvním nevyhovění žádosti o vymezení chráněného pracovního místa stěžovatel ve sdělení ze dne 10. 5. 2016 žalobkyni poučil, že pokud se domnívá, že objektivní důvody pro řetězení smluvních vztahů existují, má je stěžovateli doložit (č. l. 7 správního spisu). Následně, poté, co byl vydán rozsudek městského soudu č. j. 11 Ad 12/2016-71, dal stěžovatel výzvou ze dne 15. 4. 2019 žalobkyni možnost doplnit svá tvrzení a podklady žádosti o vymezení chráněného pracovního místa ze dne 4. 3. 2016 (č. l. 20/1 správního spisu). Žalobkyně v reakci ze dne 6. 5. 2019 uvedla, že má za to, že její žádost byla kompletní v okamžiku jejího podání, pokud se nicméně stěžovatel domnívá, že její žádost vykazuje vady či jiné nedostatky, které brání jejímu projednání či vyhovění, má ji vyzvat k předložení příslušných skutečností či dokladů. Dále odkázala na svá podání a vyjádření v řízení před městským soudem a na rozsudek č. j. 11 Ad 12/2016-71 (č. l. 20/2 správního spisu).

[42] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené stěžovatelem pro neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa v napadeném sdělení ze dne 10. 6. 2019 jsou logické, řádně argumentačně podložené a přesvědčivé. Žalobkyně sice ve svých podáních vysvětlila ekonomickou racionalitu subdodávání pracovníků se zdravotním postižením jiné, s ní personálně propojené, společnosti poskytující komplexní bezpečnostní služby, nepodařilo se jí nicméně vyvrátit závěr stěžovatele o rozporu zvoleného modelu podnikání se smyslem vymezování chráněných pracovních míst a státní podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V tomto kontextu je třeba upozornit, že společnost REI by zřejmě na příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě nedosáhla, neboť podle § 78 zákona o zaměstnanosti, v rozhodném znění, příspěvek náleží pouze [z]aměstnavateli zaměstnávajícímu na chráněných pracovních místech (§ 75) více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců. A jak správně upozornila žalobkyně, osoby se zdravotním postižením nemohou většinu činností zajišťovaných společností REI vykonávat. Způsobem, jak získat příspěvek podle § 78 zákona o zaměstnanosti, a přesto zůstat společností poskytující komplexní bezpečnostní služby, proto bylo založit další společnost, žalobkyni, která zaměstnává téměř 100 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu zaměstnanců a skrze kterou společnost REI vykonává ty činnosti, které zastane i osoba se zdravotním postižením. Pokud jde o druhý důvod pro neuzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst uvedený stěžovatelem, tj. podezření na obcházení právních předpisů regulujících agenturní zaměstnávání, pak NSS konstatuje, že v tomto ohledu žalobkyně v soudním řízení neuvedla nic, aby podezření stěžovatele vyvrátila, ač jí k tomu dal prostor a výslovně uvedl, které okolnosti (konkrétně kdo přiděluje a kontroluje práci a zajišťuje pracovní podmínky) by bylo třeba vyjasnit.

[43] Stěžovateli lze tedy přisvědčit, že žalobkyní zvolený obchodní model budí značné pochybnosti ohledně jeho slučitelnosti s veřejným zájmem a smyslem státní finanční podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením, zejména proto, že se velmi podobá agenturnímu zaměstnávání (pronájmu pracovní síly), ovšem bez zesílené veřejnoprávní kontroly, neboť se tak otevřeně neprezentuje. Cílí na získání konkurenční výhody na trhu s tím, že systematicky dodává téměř 100 procent zaměstnanců, jež jsou osobami, na jejichž mzdové náklady přispíval a přispívá stát; poskytuje tedy splněné kritérium „nad 50 procent zdravotně postižených zaměstnanců“ dalšímu, spřízněnému subjektu, který drží dlouhodobé kontrakty na služby stejného druhu.

[44] Na tomto místě je opět třeba se vymezit proti nárokům městského soudu na důkazní standard vyžadovaný po stěžovateli. V posuzované věci se nejednalo o správní řízení ústící ve vydání správního rozhodnutí, či dokonce sankce, nýbrž o kontraktační proces, ve kterém stěžovatel, v rámci svého prostoru pro uvážení, zvažuje, se kterým zaměstnavatelem a za jakých podmínek uzavře dohodu, na jejímž základě tento zaměstnavatel získá při splnění dalších podmínek beneficium v podobě nenárokové dotace. NSS považuje za dostatečné, pokud stěžovatel přesvědčivě odůvodnil své podezření na obcházení právních předpisů regulujících agenturní zaměstnávání a vysvětlil rizika z takového jednání vyplývající pro veřejný zájem, trh i dotčené zaměstnance (ti sice mají, jak upozornila žalobkyně, zaměstnavatele formálně vymezeného v pracovní smlouvě, pracovní realita, kdy práci fakticky vykonávají u jiné společnosti, však může pro ně být matoucí). Je možné zmínit, že podezření na obcházení předpisů regulujících agenturní zaměstnávání umocňuje i e-mail ze dne 12. 4. 2016 (na č. l. 6 správního spisu), ve kterém jednatel žalobkyně instruuje svého zaměstnance ohledně možné kontroly ze strany stěžovatele na některém z pronajatých pracovišť žalobkyně: „Musí to tam fungovat v souladu se Zákoníkem práce – plány služeb – samostatně na jednotlivé firmy REI a KSV – na oddělených papírech. Opět poučte zaměstnance, že pokud někdo přijde na kontrolu nesmí poskytovat žádné informace, ale okamžitě informovat Vás. Vy se musíte neprodleně dostavit na pracoviště a sdělit jim, že nejste oprávněn poskytnout jakékoli informace a okamžitě mě volat“.

[45] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že postup stěžovatele nelze považovat za svévolný, ale podepřený řádnými důvody. NSS rovněž neshledal porušení zákazu diskriminace. Jak vyplývá z předmětného sdělení, a žalobkyně toto tvrzení nijak nezpochybňuje, stěžovatel v letech 2014 až 2017 nepřistoupil k uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst i v jiných případech, u kterých měl podezření na obcházení právních předpisů regulujících agenturní zaměstnávání, přičemž na jiná pracovní místa žalobkyně stěžovatel dohodu o vymezení chráněných pracovních míst uzavřel, a to i v roce 2016.

III. C. 3. Ochrana legitimního očekávání žalobkyně

[46] Pokud jde o argument porušením legitimního očekávání žalobkyně, pak je třeba na prvním místě připomenout, že vzhledem k absenci právního nároku na uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa nelze o vzniku legitimního očekávání ve smyslu práva na ochranu vlastnického práva uvažovat. Na druhou stranu, každý adresát výkonu veřejné moci má právo na to, aby s ním veřejná správa jednala konzistentně a předvídatelně. Uvedené je umocněno i tím, že z vnitřního předpisu stěžovatele, doloženého žalobkyní v řízení před městským soudem (č. l. 30 spisu městského soudu), vyplývá, že [p]okud subjekt působí na území více krajů, je třeba přihlížet i k většinovému stanovisku ostatních krajských poboček, zejména pak krajské pobočky, kde má žadatel sídlo. Odchylný postoj může být dán pouze důvody vázanými na konkrétní vymezovaná místa (např. vyplývajícími z obchodních či pracovních smluv, nikoli na zaměstnavatele jako celek).

[47] Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje se závěrem městského soudu, že „všechny ostatní krajské pobočky jeho žádostem vyhověly a dohody uzavřely“, neboť ze žalobkyní doložených dohod o vymezení chráněných pracovních míst nevyplývá, že příslušná pracovní místa fungovala za stejných podmínek jako pracovní místa v posuzované věci. V doložených dohodách není ani jedna zmínka o společnosti REI, ani o tom, že by služby vrátných byly vykonávány v rámci subdodávek. Z charakteristiky chráněných pracovních míst lze pouze vyčíst druh práce, počet chráněných pracovních míst, maximální počet zaměstnanců se zdravotním postižením pracujících na těchto chráněných místech, popis pracovní činnosti, popis pracovních podmínek, místo výkonu práce a popis pracoviště (viz dohody o vymezení chráněného pracovního místa na č. l. 51-65 spisu městského soudu). Pochybnosti rovněž budí skutečnost, že žalobkyně na jednu stranu tvrdí, že předmětné dohody, s místem výkonu práce v Praze, Brandýse nad Labem, Bruntálu, Oknech, Ústí nad Labem, Jablonci nad Nisou, Štětí a Hradci Králové, se rovněž týkají subdodávek pro společnost REI, na druhou stranu žalobkyně v několika svých podáních (např. stížnosti řediteli stěžovatele ze dne 11. 4. 2016 či žalobě) uvádí, že pro společnost REI zajišťovala služby vrátných pouze na objektech v Hradci Králové, Ústí nad Labem, Jablonci nad Nisou a Českém Meziříčí.

[48] Pokud jde o argumentaci žalobkyně, že s ní v roce 2013 byla dohoda o vymezení chráněného pracovního místa již jednou uzavřena, a to za stejných pracovních podmínek, a dokonce navzdory již platné vnitřní směrnici označené jako Postup krajské pobočky v Hradci Králové při vymezování CHPM, na kterou se stěžovatel nyní odvolává (č. l. 30 spisu městského soudu), NSS předně konstatuje, že obdobně jako u dohod s jinými krajskými pobočkami zůstává tvrzení žalobkyně o tom, že dohoda byla uzavřena za stejných podmínek, pouze v rovině tvrzení, a není nijak podloženo. Navíc podle ustálené judikatury NSS „správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Jen taková správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená v právní normě“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS). Správní praxe takové kvality v nynější věci prokázána nebyla, důkazní břemeno ohledně existence ustálené správní praxe a z toho vyplývajícího legitimního očekávání přitom tížilo žalobkyni (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2023, č. j. 2 As 45/2022-49). Jednak se jednalo o jeden případ uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa, jednak v posuzované věci stěžovatel v předmětném sdělení řádně odůvodnil, z jakého důvodu dříve uplatněný benevolentnější přístup přehodnotil. Skutečností, že byla žalobkyně uznána zaměstnavatelem na chráněném trhu práce podle § 78 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2018, argumentovat nelze, neboť se jedná o odlišný právní institut založený na posuzování jiných zákonných podmínek. Navíc, při zvažování, zda dohodu o vymezení chráněných pracovních míst uzavřít, vychází stěžovatel ze skutkového stavu v době podání žádosti o uzavření dohody.

[49] S ohledem na vše výše uvedené dospěl NSS k závěru, že v posuzované věci se stěžovatel nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. nedopustil.

IV. Závěr a náhrada nákladů řízení

[50] Na základě shora uvedeného NSS uzavírá, že shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[51] V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci k nezákonnému zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. nedošlo, městský soud žalobu zamítne.

[52] Městský soud v novém rozhodnutí o věci rovněž rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. února 2026

Eva Šonková
předsedkyně senátu

Rozsudek ze dne 18. 5. 2023

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., v právní věci žalobkyně: „Komplexní služby věřitelům“ s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 3, zast. JUDr. J. S., Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Hradci Králové, se sídlem [adresa] Hradec Králové, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/2019-83,

takto:

I. V řízení se pokračuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/2019-83, se zrušuje.

III. Žaloba se odmítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 8. 2019 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v tom, že ten [přestože městský soud předcházejícím rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71, shledal jeho zásah tkvící v zamítnutí žádosti žalobkyně ze dne 4. 3. 2016 o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) nezákonným z důvodu nedostatečného odůvodnění takového postupu], opětovně vyrozuměl žalobkyni sdělením ze dne 10. 6. 2019 označeným jako Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa o tom, že předmětné žádosti nebylo vyhověno.

[2] Městský soud o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/2019-83 (dále jen „napadený rozsudek“). Naznal, že „zásah spočívající v zamítnutí žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa ze dne 4. 3. 2016, je nezákonný“; zároveň žalovanému přikázal, „aby v porušování jejího práva nepokračoval“. Při posuzování charakteru napadeného správního aktu [jímž žalovaný žalobkyni (opakovaně) informoval o tom, že s ní neuzavře dohodu o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti] a způsobu ochrany proti němu vycházel městský soud (shodně jako v případě svého předcházejícího rozsudku ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71) ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 Afs 245/2016-43. Konstatoval, že také dohoda o vymezení chráněného pracovního místa je svou povahou rozhodnutím týkajícím se dotace uzavírané na základě veřejnoprávní smlouvy; samo sdělení žalovaného, že s žalobkyní tuto dohodu neuzavře, ovšem není správním rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nýbrž se jedná o akt, proti němuž je soudní ochrana přípustná na základě žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný se opět (z důvodů podrobně vyložených v napadeném rozsudku) dopustil svévole, diskriminace a zásahu do legitimního očekávání žalobkyně, když s ní neuzavřel předmětnou dohodu, aniž by jí ovšem předal racionálně a především objektivně odůvodněné sdělení, proč tak neučinil. To navíc za situace, kdy s ní již žalovaný v minulosti dohodu za stejných podmínek uzavřel, jiné krajské pobočky s ní dohody nadále uzavíraly a nadto byla žalobkyně v mezidobí uznána zaměstnavatelem na chráněném trhu práce.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Předně namítá vnitřní rozpornost závěrů soudu, že na jedné straně jeho postup spočívající v neuzavření smlouvy o vymezení chráněného pracovního místa podléhá soudnímu přezkumu, neboť se jedná o rozhodnutí týkající se dotace uzavírané na základě veřejnoprávní smlouvy; zároveň však soud předmětnou žádost považuje za návrh na uzavření smlouvy, proti jehož odmítnutí je žalobkyně oprávněna podat žalobu proti nezákonnému zásahu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že i kdyby po podání předmětné žádosti žalobkyně nepostupoval v souladu se zákonem o zaměstnanosti (resp. obecně principy dobré správy), je tento jeho postup vedoucí k neuzavření dohody přezkoumatelný v rámci řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Domnívala-li se žalobkyně, že jí nesprávným úředním postupem vznikla škoda, mohla svůj nárok uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nadto, městský soud spatřuje nezákonný zásah v nedostatečném odůvodnění opětovného zamítnutí žádosti o vymezení chráněného pracovního místa, čímž ovšem fakticky přezkoumává stěžovatelův akt Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa způsobem, jako by to bylo správní rozhodnutí.

[4] Stěžovatel namítá, že závěry rozsudku NSS ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 Afs 245/2016-43 (z nichž městský soud vycházel), na posuzovanou věc aplikovat nelze, neboť samotnou dohodou o vymezení chráněného pracovního místa ještě není poskytována žádná dotace (příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením).

[5] Argumentuje též tím, že nezákonným zásahem mohou být toliko aktivní úkony správních orgánů nebo jiných součástí veřejné správy v rámci výkonu veřejné moci, jež souvisejí s výkonem správních činností. Zákon o zaměstnanosti ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ovšem neukládají stěžovateli povinnost dohodu o vymezení chráněných pracovních míst uzavřít, nýbrž pouze stanoví podmínky, bez kterých ji uzavřít nelze; ve zbytku ovšem ponechávají krajské pobočce Úřadu práce možnost správního uvážení, zda k uzavření dohody přistoupí. Sdělení stěžovatele o nevymezení chráněných pracovních míst tedy nemohlo být nezákonným zásahem, neboť takový postup správního orgánu nebyl protiprávní ani nemající oporu v právních předpisech; ty totiž umožnovaly správnímu orgánu uvážení o tom, zda k vymezení chráněných pracovních míst dojde, či nikoliv. Městský soud proto nebyl oprávněn k tomu, aby učinil toto uvážení za stěžovatele a svým rozsudkem jej donutil (zpětně ke dni podání žádosti) uzavřít se žalobkyní předmětnou dohodu.

[6] Dále stěžovatel brojí proti konkrétním důvodům podrobně uvedeným v napadeném rozsudku, proč městský soud neshledal sdělení stěžovatele ze dne 10. 6. 2019 dostatečným, resp. proč jeho postup považoval za svévolný, diskriminační a zasahující do legitimního očekávání žalobkyně.

[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Mimo jiné nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že by v případě neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa nebylo možné postup správního orgánu napadnout žalobou proti nezákonnému zásahu; odvolává se na dřívější rozsudek městského soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71. Zdůrazňuje, že postup stěžovatele byl shledán nezákonným nikoliv proto, že žádosti nebylo vyhověno, nýbrž kvůli způsobu (odůvodnění), jakým k tomu došlo. Městský soud v napadeném rozsudku předpokládá jak variantu, že žádosti žalobkyně bude (nově) vyhověno, tak že bude opětovně zamítnuta, ovšem tentokrát způsobem, který již nebude představovat nezákonný zásah. Soud tedy nenutil stěžovatele dohodu uzavřít, ale toliko postupovat v souladu s principy řádného procesu a užít své uvážení na základě podložených objektivních skutečností. V dalším se žalobkyně podrobně vyjadřuje ke konkrétním výhradám městského soudu k postupu a odůvodnění stěžovatele v dané věci.

III. Přerušení řízení a rozhodnutí v související věci

[8] Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 6. 1. 2021, č. j. 2 Ads 1/2020-84, přerušil, neboť naznal, že je třeba vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ve věci vedené pod sp. zn. 4 As 65/2018. Ten se zabýval otázkou, jaká je povaha aktů, jimiž správní orgán informuje žadatele o uzavření veřejnoprávní smlouvy, že s ním tuto smlouvu neuzavře; s tím pak imanentně souvisí také otázka, jakým způsobem je žadateli proti takovému postupu poskytována soudní ochrana. Jelikož dohoda o vymezení chráněného pracovního místa je svou povahou subordinační veřejnoprávní smlouvou podle § 161 správního řádu (k tomu viz dále), bylo možné očekávat, že zodpovězení výše uvedených otázek rozšířeným senátem bude mít vliv i na posouzení nyní projednávané věci. Vzhledem k tomu, že rozšířený senát NSS rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 4 As 65/2018-85, publ. pod č. 4329/2022 Sb. NSS, předloženou věc rozhodl, důvod pro přerušení řízení odpadl. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku vyslovil, že v řízení se pokračuje (§ 48 odst. 6 s. ř. s.).

[9] Soud zároveň vyčkal rozhodnutí NSS ve věci vedené pod sp. zn. 3 Ads 125/2019, neboť v ní byl přezkoumáván rozsudek městského soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71. Právě na základě něj stěžovatel vydal (opakované) sdělení ze dne 10. 6. 2019, jímž žalobkyni (znovu) vyrozuměl o tom, že nevyhoví její žádosti a neuzavře s ní dohodu o vymezení chráněného pracovního místa; zejména o právní závěry vyslovené v tomto rozhodnutí se přitom opírá městský soud taktéž v nyní projednávané věci (srov. odst. [25] a [29] napadeného rozsudku). Navíc stěžovatel již svým podáním ze dne 11. 11. 2019 navrhoval městskému soudu, aby v pořadí druhém (nyní řešeném) řízení vyčkal rozhodnutí NSS ve věci žalobkyniny první zásahové žaloby, čemuž však nebylo vyhověno. Nejvyšší správní soud výrokem III. rozsudku ze dne 27. 4. 2023, č. j. 3 Ads 125/2019-57, zrušil rozsudek městského soudu týkající se první zásahové žaloby (ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71) a tuto zároveň výrokem IV. téhož rozsudku odmítl. Soud konstatuje, že od závěrů vyslovených v daném rozhodnutí se nemá důvod v nynější věci odchýlit, neboť se jedná o skutkově a právně téměř totožné situace; ostatně podstatná část opakovaného sdělení stěžovatele ze dne 10. 6. 2019 zahrnuje citaci z odůvodnění (prvního) sdělení ze dne 10. 5. 2016. Nadto napadený rozsudek bezprostředně navazuje na rozsudek přezkoumávaný třetím senátem zdejšího soudu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, za stěžovatele jedná oprávněný zaměstnanec splňující podmínku dle § 105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle § 106 s. ř. s.

[11] Soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[12] Kasační stížnost je důvodná.

[13] Nejvyšší správní soud již úvodem konstatuje, že v projednávané věci dospěl k závěru, že městský soud se dopustil stěžovatelem namítaného pochybení spočívajícího v akceptování toho, že vyrozumění krajské pobočky Úřadu práce o nevyhovění žádosti žadatele o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa může být (při naplnění určitých podmínek) nezákonným zásahem správního orgánu. Tento nesprávný právní názor přitom měl vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť soud projednal žalobu, která nebyla přípustná. Zároveň ovšem kasační soud zdůrazňuje, že postup městského soudu byl v souladu s tehdy ustálenou judikaturou a jeho nesprávnost vyšla najevo až v kontextu právního názoru vysloveného v rozsudku rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 65/2018-85.

[14] Právní názor vyslovený ve zmiňovaném rozsudku rozšířeného senátu je potenciálně relevantní pro řešenou věc proto, že řešil primárně otázku, jaká je povaha sdělení o zamítnutí žádosti o uzavření veřejnoprávní smlouvy, a sekundárně se zabýval problematikou, jakými procesními prostředky se žadatel o uzavření takové smlouvy může proti odmítnutí jejího uzavření bránit. Kasační soud proto nejprve posuzoval, zda jsou jeho závěry přenositelné i na nynější věc.

[15] Rozšířený senát se zabýval otázkou, jakým způsobem má být poskytnuta ochrana veřejným subjektivním právům žadatele o dotaci (resp. její zvýšení) podle § 3 (resp. § 5) zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 306/1999 Sb.“), se kterým odmítne poskytovatel uzavřít smlouvu o poskytnutí dotace. Nejprve považoval za nutné postavit najisto povahu smlouvy o poskytnutí (zvýšení) dotace. V odst. [55] odůvodnění uvedl, že se jednoznačně jedná o subordinační veřejnoprávní smlouvu ve smyslu § 161 správního řádu, neboť zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. V této souvislosti zdůraznil, že veřejnoprávní smlouva nemusí být nutně alternativou správního rozhodnutí (ve smyslu: je-li žádosti vyhověno, dojde k uzavření smlouvy, v opačném případě se vydá zamítavé rozhodnutí), ale může stát zcela samostatně, neboť „není podstatné, zda s vedením správního řízení a vydáním správního rozhodnutí aktuální právní úprava (de lege lata) počítá. Podstatné totiž je, zda se jí zakládají práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, a proto by o nich mohlo být rozhodováno (de lege ferenda) rozhodnutím v oblasti veřejné správy“.

[16] Stejnou povahu má dle Nejvyššího správního soudu taktéž dohoda o vymezení chráněného pracovního místa uzavíraná dle § 75 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2017.

[17] Stěžovatel sice v kasační stížnosti namítá, že nesouhlasí se závěrem uvedeným v odst. [27] napadeného rozsudku, v němž městský soud naznal, že s ohledem na čl. II bod 1 přechodných ustanovení zákona č. 327/2017 Sb. (kterým se mění mimo jiné zákon o zaměstnanosti) je uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa časově navázáno na datum podání žádosti (den 7. 3. 2016), a tudíž věc má být posuzována podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2017. Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní, že městský soud v předcházejícím (zrušeném) rozsudku stěžovateli výslovně uložil: „v případě, že důvody pro neuzavření dohody žalovaný neshledá, bude postupovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2017“ (srov. odst. [31] rozsudku č. j. 11 Ad 12/2016-71). Sám stěžovatel pak ve svém sdělení Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa ze dne 10. 6. 2019 uvádí, že „vázán rozsudkem (shora uvedeným) tedy úřad práce při vyřízení žádosti ze dne 7. 3. 2016 postupuje podle zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2017“. Pakliže žalobkyně spatřovala nezákonný zásah stěžovatele v tom, že s ní neuzavřel dohodu o vymezení chráněného pracovního místa, nelze zákonnost takového postupu posuzovat podle právní úpravy, která je založena na jiné právní konstrukci. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2018 se totiž již jednotlivá chráněná pracovní místa nevymezují dohodou mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce, nýbrž byl zaveden institut tzv. zaměstnavatele na chráněném trhu práce. Jak přehledně shrnul městský soud, „v podstatě došlo toliko k administrativnímu (formálnímu) odklonu od původní úpravy, kdy nově není uzavírána smlouva o (každém) chráněném pracovním místu zvlášť, ale zaměstnavatel je uznán za zaměstnavatele na chráněném pracovním trhu a to krajskou pobočkou Úřadu práce dle sídla zaměstnavatele, a vymezuje pak sám pracovní místa pro osoby se zdravotním postižením. Došlo tak ke zjednodušení administrativy Úřadu práce“ (srov. odst. [28] napadeného rozsudku). Nadto žalobkyně v žalobě namítala, že stěžovatel nerespektoval závěry městského soudu vyslovené v předchozím rozsudku (který celou věc posoudil v režimu „staré“ právní úpravy); brojila také proti odůvodnění předmětného vyrozumění (jež sám stěžovatel precizoval taktéž podle právní úpravy účinné před novelizací rušící vymezování jednotlivých chráněných pracovních míst skrze dohodu). Je proto zřejmé, že pro posouzení projednávané věci je rozhodující § 75 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2017.

[18] V případě dohody o vymezení chráněného pracovního místa uzavírané dle § 75 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2017, se přitom jednalo o ujednání vytvářející (především) předpoklad pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jejichž uplatnitelnost na trhu práce je omezená, přičemž stát zaměstnávání těchto osob na vymezených pracovních pozicích podporoval vyplácením příspěvku (§ 75 odst. 1 citovaného zákona); dohoda nadto nemohla být uzavírána se zaměstnavatelem, u kterého z jeho předchozí činnosti nevyplývá přínos pro zaměstnávání osob z hlediska druhu jejich zdravotního postižení na trhu práce (§ 75 odst. 3 zákona o zaměstnanosti). Obsah této dohody byl tedy evidentně veřejnoprávní, neboť sledoval zajištění veřejného zájmu na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Současně platí, že vymezení chráněného pracovního místa cestou uzavření veřejnoprávní smlouvy nebylo jediným možným legislativně technickým způsobem, jak založit práva a povinnosti s vymezením tohoto místa spojené; bylo jen volbou zákonodárce, že vyřízení takové žádosti nepodřídil režimu správního řízení rezultujícího ve vydání správního rozhodnutí. Ostatně, i sám rozšířený senát v odst. [56] odůvodnění rozsudku výslovně označil dohodu o zřízení pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením uzavřenou v režimu § 75 zákona o zaměstnanosti, v platném znění, za subordinační veřejnoprávní smlouvu; porovnáním této úpravy s dohodou o vymezení chráněného pracovního místa (§ 75 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2017) je zřejmé, že se jedná o dohody typově shodné. Lze tedy uzavřít, že dohoda o vymezení chráněného pracovního místa je subordinační veřejnoprávní smlouvou ve smyslu § 161 správního řádu.

[19] Dále se rozšířený senát zabýval povahou aktu, kterým správní orgán odmítne veřejnoprávní smlouvu uzavřít (viz zejména odst. [65] až [78] odůvodnění rozsudku). Uvedl, že proces uzavírání veřejnoprávní smlouvy není správním řízením, nýbrž (s výjimkou samotného uzavření smlouvy) správním řádem výslovně neupraveným kontraktačním procesem blížícím se vyjednávacím procesům při uzavírání smluv v oblasti práva soukromého. Správní orgán zde nevystupuje vrchnostensky, obě strany jsou ve více méně rovném postavení. Tomu odpovídá i skutečnost, že celý proces může kterákoli ze stran kdykoli ukončit svým vlastním úkonem; důvody, pro které může dojít k neuzavření smlouvy, mohou být velmi různorodé a mohou nastat jak v neformální části kontraktačního procesu, tak i při zákonem popsané proceduře postupu samotného uzavření veřejnoprávní smlouvy. V této souvislosti rozšířený senát upozornil, že různé právní úpravy uzavírání veřejnoprávních smluv poskytují správním orgánům různou šíři jejich smluvní autonomie; výslovně pak uvedl, že „například u smluv podle zákona o zaměstnanosti bude jistě velký prostor pro uvážení úřadu práce, s kým a za jakých podmínek smlouvu uzavře, například s ohledem na aktuální politiku zaměstnanosti a plánovanou podporu osob s postižením.“ Z pohledu posuzované otázky označil rozšířený senát za nepodstatné, že při splnění všech zákonem stanovených podmínek může mít adresát veřejné správy na uzavření veřejnoprávní smlouvy nárok; upozornil, že takové situace se vyskytují i v právu soukromém ve formě tzv. smluvních přímusů. Rozšířený senát tak shrnul, že „ukončení kontraktačního procesu ze strany správního úřadu bude velmi často představovat zásah do veřejných subjektivních práv fyzické nebo právnické osoby. Typicky půjde o situace (…) ve kterých má adresát veřejné správy při splnění zákonem stanovených podmínek právo na uzavření veřejnoprávní smlouvy o určitém obsahu. Okamžikem ukončení kontraktačního procesu tak správní orgán „rozhoduje“ o tom, že se zájemcem veřejnoprávní smlouva uzavřena nebude. Jak však bylo popsáno, nejde o výsledek správního řízení, ale o výsledek kontraktačního procesu, ve kterém mají obě strany obdobné postavení. K jeho ukončení dochází buď nalezením vzájemného konsenzu obou smluvních stran, nebo tím, že v jakékoliv fázi kontraktačního procesu není konsenzu dosaženo.“ Co se týče požadavků kladených na úkon, kterým se ukončí jednání o uzavření veřejnoprávní smlouvy, rozšířený senát uvedl, že zákonodárce může být v tomto směru konkrétní (jako je tomu u smluv uzavíraných dle § 3 či § 5 zákona č. 306/1999 Sb.), což ovšem neznamená, že stanovením těchto požadavků na informování žadatele se má z takové informace stát správní rozhodnutí. Rozšířený senát tedy dospěl k závěru, že informace správního orgánu o odmítnutí uzavření veřejnoprávní smlouvy, adresovaná žadateli, není správním rozhodnutím.

[20] I tyto závěry vyslovené rozšířeným senátem lze plně aplikovat na věc nyní projednávanou. Pokud rozšířený senát dovodil, že ani informace o neuzavření veřejnoprávní smlouvy, pro kterou zvláštní zákon vyžaduje určité formální náležitosti, není správním rozhodnutím, tím spíše je tomu tak logicky také v situaci, kdy zákon o konkrétním způsobu informování mlčí, jako je tomu i v případě § 75 zákona o zaměstnanosti. Lze tedy konstatovat, že také následné úvahy rozšířeného senátu týkající se způsobu poskytnutí ochrany veřejným subjektivním právům neúspěšného zájemce o uzavření veřejnoprávní smlouvy lze plně aplikovat na případ žalobkyně ve věci nyní projednávané.

[21] Ke způsobu poskytnutí ochrany před nezákonným odmítnutím uzavření veřejnoprávní smlouvy rozšířený senát uvedl, že „tato ochrana (…) nemusí být poskytnuta bezprostředně v soudním řízení správním. Může být totiž poskytnuta v rámci veřejné správy samotné, a to v řízení, které zohledňuje zvláštní povahu veřejnoprávních smluv“ (odst. [80] odůvodnění). Způsob ochrany těchto subjektivních práv rozšířený senát nalezl v postupu podle § 141 správního řádu, tedy ve vyvolání sporného (správního) řízení. Uvedl, že ačkoli správní řád předpokládá řešení sporů z veřejnoprávních smluv, což by naznačovalo, že jde výlučně o spory ze smluv již uzavřených, je třeba § 141 odst. 1 správního řádu vykládat šířeji. Ztotožnil se přitom s právním názorem vysloveným v usnesení zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11, podle kterého pod pojem „spory z veřejnoprávních smluv“ lze zařadit i nároky vyplývající ze situace, kdy veřejnoprávní smlouva nebyla uzavřena, avšak s ohledem na povahu a podstatu vztahu uzavřena být mohla. Zákonné zakotvení možnosti uzavření veřejnoprávní smlouvy totiž předpokládá vznik komplexního souboru vzájemných a navzájem provázaných práv a povinností a z nich plynoucích nároků mezi těmito subjekty. Tomuto vymezení plně odpovídá již samotný kontraktační proces, který může vyústit ve velké množství situací. Rozšířený senát uvedl, že hovořil-li zvláštní senát o nárocích z neuzavřené smlouvy, patří mezi takto provázaná práva a povinnosti jistě i případný nárok na uzavření smlouvy, případně na učinění jiných úkonů v rámci kontraktačního procesu. Jakkoli jazykové vyjádření zákona svědčí tomu, že půjde o spory z již uzavřených veřejnoprávních smluv, rozšířený senát se nedomnívá, že by použití tohoto pojmu vyjadřovalo natolik jasnou vůli zákonodárce, aby nebylo možné ve sporném řízení řešit i spory týkající se jejich uzavírání. Jedná se o kompetenční ustanovení, která určují příslušnost s ohledem na povahu veřejnoprávních smluv a s ohledem na to, mezi kým se uzavírají. Lze očekávat, že v naprosté většině případů vznikne právní spor až po uzavření smlouvy; zákonodárce tak vystihl v kompetenčních ustanoveních nejčastější situaci, tedy tu, kdy je již smlouva uzavřena. I v případě, že smlouva uzavřena nebyla, však nečiní výklad daných ustanovení jakékoliv obtíže, neboť pak půjde o spor mezi osobami, které by byly smluvními stranami, kdyby smlouva uzavřena byla.

[22] Podle názoru rozšířeného senátu je tedy sporné (správní) řízení odpovídajícím nástrojem pro řešení sporů vyplývajících z kontraktačního procesu. Respektuje relativní rovnost smluvních stran a dává správnímu orgánu řešícímu spor dostatečně široký výrokový potenciál, který mu umožňuje reagovat na konkrétní situaci, jež může v kontraktačním procesu nastat. Původně zvažované možnosti ochrany (tj. správní žaloba proti rozhodnutí správního orgánu či žaloba na ochranu před nezákonným zásahem) se naopak jeví nejen jako nezákonné, ale z více důvodů jako nevhodné. S ohledem na princip subsidiarity soudní ochrany, vyjádřený v § 5 s. ř. s., rozšířený senát zdůraznil, že soudní ochrana nastupuje až v situaci, kdy ochranné prostředky ve veřejné správě k dispozici nejsou, nebo sice jsou, ale nedošlo jejich použitím ke zjednání nápravy, případně i tam, kde takové prostředky nejsou dostatečně efektivní a soudní ochranu odsouvají v čase tak, že ji vlastně činí toliko formální. Řešení věci prostřednictvím sporného řízení podle správního řádu k dispozici je a představuje efektivní možnost ochrany práv. V této souvislosti rozšířený senát upozornil, že řešení sporu z veřejnoprávní smlouvy bude vyžadovat vedení plnohodnotného nalézacího řízení; pokud by je měl provádět soud (což by bylo myslitelné v řízení o zásahové žalobě), byla by tím popřena již zmiňovaná subsidiarita soudní ochrany, neboť by soudy, namísto správních orgánů, převzaly roli nalézacího orgánu. Rozšířený senát konečně uvedl, že popsaným způsobem nebude zájemce o uzavření veřejnoprávní smlouvy zbaven soudní ochrany, neboť rozhodnutí příslušného správního orgánu ve sporu z veřejnoprávní smlouvy lze soudně přezkoumat cestou žaloby proti správnímu rozhodnutí.

[23] Před vlastní aplikací shora uvedených závěrů rozšířeného senátu na nyní projednávanou věc považuje Nejvyšší správní soud za potřebné vysvětlit, proč je toto možné (ba přímo nutné), a to navzdory skutečnosti, že jde o právní názor vyslovený až po právní moci napadeného rozsudku. Kasační soud zdůrazňuje, že při aplikaci judikatury vysokých soudů se uplatňuje tzv. princip incidentní retrospektivy. Konkrétně jde o to, že sjednotí-li rozšířený senát Nejvyššího správního soudu do té doby nejednotnou judikaturu k určité právní otázce, případně provede-li judikatorní odklon měnící dosavadní náhled judikatury na řešenou otázku (k čemuž je zákonem výslovně povolán – viz § 17 s. ř. s.), předloží tím (nezřídka zcela nový) výklad konkrétní právní normy, který je (s určitými výjimkami) pro správní orgány a správní soudy závazný a musí být aplikován ve všech dosud neskončených řízeních. Ostatně rozšířený senát v usnesení ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, tento princip vyjádřil zcela jednoznačně, když uvedl, že „soudy rozhodující ve správním soudnictví (…) mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.“ Z uvedeného je tedy evidentní, že Nejvyšší správní soud byl povinen v řízení o posuzované kasační stížnosti shora uvedený právní názor rozšířeného senátu reflektovat a řídit se jím; fakt, že tak ze zcela objektivních důvodů nemohl učinit také městský soud, na tomto závěru ničeho nemění.

[24] Aplikuje-li tedy Nejvyšší správní soud výše uvedené závěry rozšířeného senátu vyslovené v rozsudku č. j. 4 As 65/2018-85, na věc nyní projednávanou, je zřejmé, že proti sdělení stěžovatele označenému jako Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa ze dne 10. 6. 2019 (stejně jako předcházejícímu sdělení stěžovatele ze dne 10. 5. 2016 řešenému ve věci sp. zn. 3 Ads 125/2019) se žalobkyně nemohla bránit ani žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, ani žalobou proti nezákonnému zásahu; ochrany svých práv se měla domáhat návrhem na zahájení sporného řízení ve smyslu § 141 správního řádu podaným u nadřízeného orgánu stěžovatele [§ 169 odst. 1 písm. d) správního řádu].

[25] Za této situace je zřejmé, že žaloba nemohla být městským soudem věcně projednána. Rozhodování v meritu věci bylo totiž vyloučeno pro nepřípustnost návrhu [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a to jak v případě žaloby proti správnímu rozhodnutí, neboť sdělení stěžovatele není správním rozhodnutím [§ 68 písm. e) s. ř. s., § 70 písm. a) s. ř. s.], tak i v případě žaloby zásahové, neboť žalobkyně před jejím podáním nevyčerpala dostupné prostředky ochrany svých práv uvnitř veřejné správy, tj. nevyvolala sporné řízení ve věci sporu z veřejnoprávní smlouvy (§ 85 odst. 1 s. ř. s.). Pokud městský soud žalobu věcně projednal a meritorně o ní rozhodl, dopustil se procesního pochybení, které mělo vliv na zákonnost jeho rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. K této nezákonnosti je přitom kasační soud povinen přihlížet ex officio, tzn. učinil by tak i v případě, kdyby na tuto skutečnost stěžovatel nepoukazoval (§ 109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než výrokem II. tohoto rozhodnutí rozsudek městského soudu zrušit (§ 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.); nezabýval se proto dalšími kasačními námitkami stěžovatele.

[26] Podle § 110 odst. 1 věty první za středníkem s. ř. s. platí, že jestliže již v řízení před krajským soudem byly důvody pro zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud. Vzhledem k tomu, že žaloba měla být z výše popsaných důvodů městským soudem odmítnuta pro nedostatek zvláštní podmínky řízení, rozhodl Nejvyšší správní soud současně se zrušením napadeného rozsudku výrokem III. tohoto rozsudku též o odmítnutí žaloby za podmínek vyplývajících z § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

V. Náhrada nákladů řízení

[27] Rozhodne-li Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozhodnutí krajského (městského) soudu i o odmítnutí návrhu (žaloby), rozhodne nejen o nákladech řízení o kasační stížnosti, ale i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žaloba byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta (čímž je řízení před správními soudy skončeno), bylo o nákladech celého soudního řízení rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 3 větou první s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Nejvyšší správní soud tedy výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. května 2023

JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 21. 1. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: „Komplexní služby věřitelům“ s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 3, zastoupená JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Hradci Králové, se sídlem [adresa] Hradec Králové, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/2019 – 83, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 8. 2019 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v tom, že [poté, co městský soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016 – 71, shledal zásah žalovaného tkvící v zamítnutí její žádosti o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ze dne 4. 3. 2016 (z důvodu nedostatečného odůvodnění takového postupu) nezákonným; toto rozhodnutí je přitom napadeno kasační stížností žalovaného vedenou u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Ads 125/2019], byla žalobkyně sdělením označeným jako „Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa“ ze dne 10. 6. 2019 žalovaným opětovně vyrozuměna, že předmětné žádosti nebylo vyhověno.

[2] Městský soud o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/2019 – 83 (dále jen „napadený rozsudek“), tak, že „zásah spočívající v zamítnutí žádosti žalobce o vymezení chráněného pracovního místa ze dne 4. 3. 2016, je nezákonný. Žalovanému se přikazuje, aby v porušování žalobcova práva nepokračoval“ (výrok I.) a „žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 14.342,- Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce.“ (výrok II.).

[3] Rozsudek městského soudu napadl žalovaný kasační stížností ze dne 2. 1. 2020; zároveň navrhl přiznat této kasační stížnosti odkladný účinek, a to alespoň vůči výroku I. napadeného rozsudku. Svou žádost odůvodnil tím, že dohoda o vymezení chráněného pracovního místa je dvoustranný právní úkon, a nelze ji tedy uzavřít zpětně. I kdyby její neuzavření v roce 2016 bylo posouzeno jako nezákonný zásah, je podle něj zřejmé, že takový zásah už k dnešnímu dni netrvá. Předmětná pracovní místa totiž byla dle tvrzení žalobkyně k 30. 6. 2017 zrušena; navíc současná právní úprava uznávání zaměstnavatelů na chráněném trhu práce zahrnula i veškerá dřívější místa osob se zdravotním postižením, bez ohledu na to, zda byla či nebyla vymezena. I kdyby tedy pracovní místa uvedená v žádosti žalobkyně o vymezení chráněných pracovních míst v současné době v nějaké formě existovala, byla by zahrnuta pod dohodu o uznání žalobkyně jakožto zaměstnavatele na chráněném trhu práce; údajný nezákonný zásah by tak skončil dnem uzavření této dohody. Žalovaný je proto přesvědčen, že není objektivně schopen výrok městského soudu respektovat, neboť jej považuje za nevykonatelný.

[4] Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že odkladný účinek nelze obecně přiznat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu; odkázala přitom na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 3 As 192/2015 – 34, a dále (blíže nespecifikované) rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2013. Nadto konstatovala, že nejsou splněny podmínky § 73 odst. 2 s. ř. s., neboť žalovaný ve svém návrhu vůbec nekonkretizoval, v čem by měla spočívat újma, která mu hrozí v případě nepřiznání odkladného účinku. Skutečnosti, že u Nejvyššího správního soudu probíhá řízení v obdobné věci (vedené pod sp. zn. 3 Ads 125/2019), stejně jako názor žalovaného ohledně trvání předmětného zásahu, jsou dle žalobkyně z hlediska posuzování podmínek pro přiznání odkladného účinku naprosto irelevantní.

[5] Podle § 107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně“.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem“.

[7] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[8] Jestliže žalobkyně s poukazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 3 As 192/2015 – 34, tvrdí, že odkladný účinek nelze přiznat kasační stížnosti brojící proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, je třeba uvést, že tento právní názor byl později překonán. V usnesení rozšířeného senátu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015 - 182, totiž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „neshledal zákonný důvod pro závěr, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. je možné toliko v řízení navazujícím na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. (…) Soudní řád správní obecně dává možnost přiznat odkladný účinek kasační stížnosti podané proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o podané žalobě nebo návrhu, a proti němuž se lze z důvodů uvedených v § 103 s. ř. s. bránit. Pravomocné rozhodnutí krajského soudu, které bylo vydáno v kterémkoli typu řízení dle soudního řádu správního, nese s sebou právní účinky, které lze přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti sistovat až do pravomocného rozhodnutí o kasační stížnosti, a to za přiměřené aplikace § 73 s. ř. s. Je tomu tak proto, že bezprostřední výkon či jiné účinky pravomocného rozsudku (popř. i usnesení) krajského soudu vydaného nejen v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, ale i rozsudku vydaného v jiných typech řízení před krajským soudem, mohou citelně zasáhnout právní sféru účastníků řízení, nebo výkon státní správy či územní samosprávy. Nemá-li být případný úspěch s kasační stížností jen akademickým vítězstvím ve sporu, může se ukázat nutným je dočasně pozastavit. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením krajský soud, vyhoví-li žalobě, dle § 87 odst. 2 s. ř. s. [r]ozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Obsahuje-li výrok rozsudku krajského soudu příkaz nebo zákaz, nelze vyloučit, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může mít reálné opodstatnění a sistace jeho účinků v konkrétním případě může být žádoucí. Při zamítnutí žaloby krajským soudem lze v řízení o kasační stížnosti podat návrh na vydání předběžného opatření podle § 120 ve spojení s § 38 s. ř. s. (viz shora usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37, č. 910/2006 Sb. NSS).“ Nelze se proto ztotožnit se žalobkyní v tom, že důvodem pro nepřiznání odkladného účinku je sama skutečnost, že kasační stížnost žalovaného směřuje proti rozsudku vydanému v řízení na ochranu před nezákonným zásahem.

[9] Nejvyšší správní soud však již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí krajského soudu vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení tohoto důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení NSS ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm, aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení NSS ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).

[10] Pokud jde konkrétně o rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu ve věcech návrhů na přiznání odkladného účinku kasačních stížností podávaných žalovanými správními orgány, v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, uvedl, že pojetí odkladného účinku jako výjimky z pravidla stojí na tom, že „újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno. Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Výše uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá (…) újmou žalovaného proto nebude ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu, resp. veřejného zájmu v širším slova smyslu, tj. např. zájmu na obecném výběru daní, na jednotném postupu správních orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení.“ Výslovně pak konstatoval, že „obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.“

[11] Žalovaný v návrhu na přiznání odkladného účinku (pouze) tvrdí, že druhá věta výroku I. napadeného rozsudku je nevykonatelná, neboť mu přikazuje, aby nepokračoval v porušování žalobkynina práva; předmětný zásah však dle jeho přesvědčení (z důvodů blíže předestřených v kasační stížnosti) již netrvá. Nejvyšší správní soud konstatuje, aniž by se blíže zabýval posouzením daného zásahu, případně povahou jeho trvání (což by fakticky vyžadovalo meritorní přezkum celé věci již v této procesní fázi), že žalovaný ve svém návrhu nikterak blíže nespecifikoval, v čem zcela konkrétně spatřuje jemu způsobenou „nepoměrně větší újmu“ ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. a v předchozím odstavci citované judikatury. Neunesl tedy z tohoto hlediska své břemeno tvrzení, natož důkazní; pouhé shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti totiž nelze považovat za dostatečné zdůvodnění závěru o žalovanému vzniknuvší újmě. Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že žádnou újmu žalovaného neshledal ani on sám, neboť jak bylo citováno výše, otázka zákonnosti výroku napadeného rozsudku (vč. jeho vykonatelnosti), stejně jako zájem na procesně „hladkém“ průběhu řízení, nejsou relevantními případy újmy žalovaného správního orgánu, čili ani důvody pro přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.

[12] Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není důvodný, neboť ten neprokázal splnění již první podmínky, tj. nepoměrně větší újmy, než jaká by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mohla vzniknout jiným osobám. Všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku dle § 73 s. ř. s. však musí být naplněny současně, a proto se Nejvyšší správní soud při neshledání naplnění jedné z nich již nezabýval posuzováním podmínek ostatních a návrh na přiznání odkladného účinku zamítl (§ 73 odst. 2 a contrario ve spojení s § 107 s. ř. s.).

[13] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

[14] Žalovaný je na základě § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozen od soudních poplatků; Nejvyšší správní soud mu proto neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 21. ledna 2020

JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací