3 As 149/2025

Plný text

3 As 149/2025 - 121
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudců Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Radima Kadlčáka v právní věci žalobců: a) Ing. J. S., b) V. D., c) I. B., všichni zastoupeni JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 3, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] za účasti 163 osob zúčastněných na řízení, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2025, č. j. MHMP 2048154/2024, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 10 A 24/2025  366,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

I. a) K řízení před správními orgány

[1] Společnost CENTRAL GROUP 63. investiční s.r.o. (dále jen „stavebník“) podala dne 29. 11. 2019 k Úřadu městské části Praha 15, odbor stavební (dále jen „stavební úřad“), žádost o vydání společného povolení stavebního záměru Bytový dům P. na ulici P., Praha 10, na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL v k. ú. H (dále jen „stavební záměr“).

[2] Stavební záměr má obdélníkový půdorys hlavní hmoty o rozměrech přibližně 25 x 90 m (2 250 m2). Sestává ze dvou podzemních a sedmi nadzemních podlaží s částečným osmým podlažím. V prvním nadzemním podlaží (dále jen „1.NP“; obdobně další podlaží) je plánováno umístění bytů, domovního vybavení a nebytových prostor ke komerčnímu využití, ve 2.NP až 7.NP budou situovány výhradně byty. V 1.PP a 2.PP je plánováno umístění garáží, improvizovaného úkrytu a zázemí domu. V budově je navrženo celkem 187 bytových jednotek, cca 1 100 m2 komerčních ploch (dva obchody) a 180 parkovacích stání. Součástí stavebního záměru je také úprava komunikace P. (včetně přesunu kontejnerových stání a úpravy parkovacích stání), připojení na dopravní a technickou infrastrukturu, veřejné osvětlení, oplocení předzahrádek, stavby opěrných zdí atp.

[3] V ulici P., naproti stavebnímu záměru, se dále nachází bytový dům č. p. M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z (dále jen „bytový dům žalobců“ či „bytový dům“), který je orientován souběžně s touto ulicí. Žalobci vlastní bytové jednotky v bytovém domě. Osoby zúčastněné na řízení jsou buďto vlastníky bytových jednotek v bytovém domě, nebo nemovitých věcí v okolí stavebního záměru, anebo jde o stavebníka.

[4] Stavební úřad ve věci nejprve rozhodl dne 2. 8. 2022, kdy rozhodnutím pod č. j. ÚMČ P15 37132/2022/OST/JSo žádost stavebníka zamítl. Na základě odvolání stavebníka však žalovaný svým rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, dané rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání (dále jen „rozhodnutí 2023“).

[5] Následně vydal stavební úřad rozhodnutí ze dne 16. 10. 2023 pod č. j. ÚMČ P15 45565/2023/OST/JSo, jímž podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), stavební záměr schválil a stanovil podmínky pro jeho stavbu (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Někteří vlastníci bytových jednotek v bytovém domě, nebo nemovitých věcí v okolí stavebního záměru se proti danému rozhodnutí odvolali. O těchto odvoláních rozhodl žalovaný dne 24. 1. 2025 – pod č. j. MHMP 2048154/2024 vydal rozhodnutí, jímž podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu prvostupňové rozhodnutí částečně změnil. Konkrétně v jeho výrokové části upravil text dosavadních podmínek č. 1, 12 a 15 a vypustil podmínku č. 20, kterou nahradil výrokem II. Tímto výrokem vydal povolení ke kácení 25 ks dřevin a zapojených porostů, dále uložil stavebníkovi provést náhradní výsadbu stromů a keřů specifikovanou ve výroku a dále povinnost péče o nově vysazené dřeviny i ochrany stávajících dřevin. Ve zbývající části podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

I. b) K řízení před Městským soudem v Praze

[6] Žalobci se proti danému rozhodnutí bránili žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlavní uvedeným rozsudkem zamítl. Žaloba obsahovala množství námitkových okruhů.

[7] V prvním okruhu žalobci tvrdili, že umístění stavebního záměru je v rozporu s urbanistickým charakterem území a že záměr nerespektuje strukturu stávající zástavby lokality. Konkrétně v prvé řadě namítali, že obě správní rozhodnutí i závazná stanoviska, která byla jejich podkladem, byly vydány v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu a § 73 odst. 2 téhož předpisu. Nerespektovaly totiž předcházející rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017 a ze dne 4. 4. 2018 (dále jen „rozhodnutí 2017“ a „rozhodnutí 2018“), jimiž úřad v obou případech pravomocně (aniž by byly podány opravné prostředky) zamítl žádosti o umístění (v rozhodných ohledech) stejné stavby, které podala společnost POLLUX TRADING, a.s. (dále jen „Pollux Trading“).

[8] Dále namítali, že se stavební záměr vzhledem k jeho umístění a objemu protiprávně vymyká charakteru a stávající urbanistické struktuře bytových domů tvořících zástavbu daného území. Podle žalobců je urbanistická struktura území dokončená a ucelená a je tvořena charakteristickými prvky – bytové domy nejsou situovány naproti sobě a intenzita zástavby je vyvažována mezerami mezi stavbami, které zahrnují zelené plochy. Stavební záměr tento charakter narušuje, neboť stávající strukturu zástavby nadměrně zahušťuje a porušuje princip jednoho bytového domu na jedné ulici. Stávající zástavba nadto již vyčerpala kapacitu a možnosti daného místa. Není rovněž třeba stavebním záměrem vymezovat okraj sídliště, neboť ten je již určen bytovým domem žalobců.

[9] K první nadepsané námitce městský soud uvedl, že mezi dříve posuzovanými stavbami a nyní hodnoceným stavebním záměrem panují rozdíly zejména v drobných vnitřních dispozicích. Soud upozornil, že žalovaný svým rozhodnutím 2023 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 2. 8. 2022, a to pro nesprávné právní posouzení věci – konkrétně stavební úřad chybně vyhodnotil nesoulad stavebního záměru s § 20 odst. 1 nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (Pražské stavební předpisy; dále jen „PSP“). Soud uvedl, že dosavadní správní praxe stavebního úřadu byla změněna právě rozhodnutím 2023 a žalovaný tuto změnu dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil. Soud rovněž zdůraznil, že žalovaný se k uvedené otázce mohl vyjádřit poprvé právě až v rozhodnutí 2023, neboť rozhodnutí 2017 a 2018 nebyla napadena opravnými prostředky. S ohledem na to mohli žalobci „legitimně očekávat, že stavební úřad s ohledem na jejich závaznost svou dosavadní správní praxi změní,“ (srov. odst. 161 napadeného rozsudku). Rozhodnutí 2023 bylo pro stavební úřad závazné. Soud také upozornil, že přes požadavky žalobců nemohl v rámci projednávané věci přezkoumat obsah rozhodnutí 2023. Je tomu tak proto, že dané rozhodnutí nebylo napadeno žalobou a ani nebylo konečným správním rozhodnutím v této věci.

[10] Ke druhé z námitek soud uvedl, že hodnocení souladu stavebního záměru s charakterem území (včetně urbanistických aspektů) probíhá především na půdorysu § 20 odst. 1 PSP, podle něhož „[p]ři umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce.“ Soud rovněž upozornil, že dané posouzení je otázkou odbornou – není proto jeho úkolem nahrazovat v tomto posouzení činnost správních orgánů, nýbrž vyhodnotit, zda žalobci závěry správních rozhodnutí či jejich podklady relevantně vyvrátili. Dodal, že stavební úřad se zabýval uvedeným hodnocením včetně aspektů zmiňovaných žalobci; následně úřad dospěl k závěru, že stavební záměr je v souladu s § 20 odst. 1 PSP. Tomuto závěru přisvědčil i žalovaný.

[11] Městský soud shrnul posouzení správních orgánů – lokalita H. M. představuje sídliště z přelomu 70. a 80 let minulého století s volnou kompozicí zástavby v modernistické struktuře, je tvořena domy různých proporcí a řazení bez systematičtější hierarchie. Do tohoto prostoru stavební záměr novou urbanistickou organizaci nevnáší, protože jen lokálně doplňuje zástavbu o jednu stavbu umístěnou podél stávající komunikace P. na okraji lokality, která svými parametry odpovídá okolní zástavbě. Stavební záměr má obdobné půdorysné rozměry i výšku jako okolní deskové domy a pouze doplní zástavbou druhou stranu ulice P., čímž zvýrazní okraj lokality, sídliště i ulici P.

[12] Soud upozornil, že žalobci svůj nesouhlas s vymezením okraje sídliště (neboť ten je již vymezen jejich domem) nijak věcně nezdůvodnili. Stejně tak svůj názor o úmyslných odstupech a charakteristickém umisťování budov po jedné straně ulice v zásadě nijak nedoložili. Lze jim nicméně přisvědčit, že taková struktura zástavby dané lokality historicky existovala. S postupem času však bylo sídliště doplňováno o další stavby, které původní princip jednoho bytového domu na jedné ulici nerespektovaly. Zástavba se tím zhustila a charakter území se změnil – lokalita nyní nemá ucelený a jednotný ráz, od něhož by se stavební záměr odchyloval. Za této situace nelze tvrdit, že by umístění stavebního záměru v blízkosti bytového domu žalobců a naproti němu na téže ulici představovalo anomálii, která narušuje stávající urbanistický charakter území. Soud k tomu poukázal na příklady konkrétní stavební činnosti v lokalitě, které „charakter území měnily a stávající zástavbu zahustily [a které] původní pravidlo staveb při jedné straně ulice nerespektují,“ (srov. odst. 172 napadeného rozsudku).

[13] S doplňováním daného území počítá podle městského soudu i územní plán, jehož relevantní obsah citoval v odst. 174 svého rozsudku. Rovněž upozornil, že není zřejmé, jak by se zahuštění území stavebním záměrem mělo negativně nezákonně odrazit na veřejných subjektivních právech žalobců. V reakci na žalobní námitky uvedl, že se stavební záměr neprojeví nezákonným zvýšením hlukové a emisní zátěže, prašnosti, ani odstraněním hodnotné zeleně či zhoršením světelných podmínek. Stejně tak není pravda, že by se stavební záměr nacházel protiprávně blízko bytového domu žalobců. Soud k tomu poukázal na závěr správních orgánů, podle nichž stavební záměr splňuje podmínku odstupových úhlů ve smyslu § 28 PSP. Žalovaný podle soudu uznal, že vzdálenost stavebního záměru od bytového domu je menší než vzdálenosti mezi jinými domy v lokalitě. Taková skutečnost však odpovídá výše uvedené změně urbanistického charakteru lokality. Širší rozestupy mezi některými domy jsou zapříčiněny tím, že mezi ně bylo zapotřebí umisťovat parkovací stání na povrchu. Nyní lze stání umístit do podzemních podlaží, s ohledem na to již není dodržování takových rozestupů potřebné. Ani tato skutečnost nenarušuje urbanistický ráz lokality.

[14] Soud uzavřel, že s ohledem na závěry správních orgánů „stávající zástavba nevyčerpala kapacitu a možnosti zástavby daného místa. V daném místě, i přes plochy zeleně a rozestupy staveb, má dojít k doplnění zástavby, která [stávající odstupy] vždy v určité míře naruší. Pokud by argumentace žalobců charakterem území měla být důvodná, nebylo by i přes regulativy územního plánu možné […] území sídliště doplňovat, resp. dotvářet a území by se tak stalo faktickou stavební uzávěrou. Každá stavba by totiž narušila zelenou, volnou plochu v okolí bytových domů,“ (srov. odst. 175 napadeného rozsudku).

[15] Ve druhém okruhu žalobci namítali, že umístění stavebního záměru není v souladu s územně plánovací dokumentací, neboť daná lokalita představuje stabilizované území, v němž záměr umístit nelze. Žalobci trvali na tom, že lokalita je dokončeným urbanistickým celkem a takový zásah nepředstavuje zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury.

[16] Městský soud uvedl, že stavební záměr byl umístěn do stabilizovaného území, jehož smyslem je povinnost stavební činnost „přizpůsobit okolní zástavbě, nesmí se od ní svým rozsahem, tj. zejména velikostí a dimenzemi, výrazně odchýlit [a vytvářet tak s ohledem na okolní zástavbu stavbu nepatřičných rozměrů či charakteru],“ (srov. odst. 193 jeho rozsudku). Soud doplnil, že je „na místě korigovat názor žalobců, že smyslem stabilizovaného území není přizpůsobení nové stavební činnosti stávající zástavbě, ale zabránění dalšímu intenzivnímu zahušťování, zastavování dokončené a stabilizované urbanistické struktury,“ (srov. tamtéž). Současně uvedl, že vedle toho je smyslem stabilizovaného území posouzení otázky vhodnosti umístění stavby na dané místo v rámci urbanistické struktury. Pokud je taková struktura dokončena, je úkolem stabilizovaného území zabránit jejímu dalšímu zahuštění.

[17] Dále poukázal na závěry závazných stanovisek orgánů územního plánování, podle nichž stavební záměr z hlediska jeho umístění ve stabilizovaném území „neodporuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury […]. Záměr […] odpovídá stávající struktuře, respektuje stávající podlažnost, navazuje na výškovou hladinu, dodržuje hmotovou strukturu a nepřesahuje objem staveb v okolí,“ (srov. odst. 194 napadeného rozsudku). Soud rovněž upozornil na obsah závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „ministerstvo“), které v něm dospělo k závěru, že stavební záměr „neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury, ani se nejedná o rozsáhlou stavební činnost v rámci daného území, proto je jeho umístění do stabilizovaného území přípustné,“ (srov. odst. 196 napadeného rozsudku). Stejně tak ministerstvo hodnotilo, zda záměr narušuje urbanistický ráz a charakter území. Dospělo přitom k negativnímu závěru. Městský soud shrnul, že žalobci své tvrzení o kompozičním a kapacitním dotvoření předmětného stabilizovaného území neprokázali. Stejně tak neprokázali, že by stavební záměr stávající charakter území narušoval.

[18] Městský soud se rovněž věnoval skutečnosti, že žalobci na podporu své argumentace poukazovali na obsah rozhodnutí 2017 a 2018. Uvedl, že podle ministerstva jsou závěry daných rozhodnutí „mylné a vychází z nepochopení regulace stabilizovaného území v ÚP SÚ HMP, přičemž vzhledem k době vydání tohoto rozhodnutí stavebního úřadu v něm nemohla být zohledněna ani aktuální judikatura,“ (srov. odst. 206 napadeného rozsudku). Soud k tomu v odst. 207 svého rozsudku přiblížil, jak se s účinností od 1. 1. 2018 změnila koncepce posuzování souladu záměrů s územně plánovacími dokumenty. Soud dále poznamenal, že ministerstvo námitku vztahující se k předchozím rozhodnutím posoudilo. Doplnil, že „[v]eškeré důvody, pro které stavební úřad původně žádosti s ohledem na soulad s územním plánem zamítal, přitom z hlediska souladu s […] územně plánovací dokumentací v rozhodném znění přezkoumaly orgány územního plánování a uvedly přesvědčivé důvody, pro které nelze setrvat na původní argumentaci stavebního úřadu o nesouladu stavebního záměru s charakterem stabilizovaného území [jde zejména o argumentaci další výstavbou bytových domů v rámci dané lokality po roce 2000 a jejich umisťováním naproti sobě přes ulice, přičemž takové stavby se nepochybně také podílejí na charakteru stabilizovaného území, a argumentaci odstupy staveb v posuzovaném území],“ (srov. odst. 208 napadeného rozsudku).

[19] Ve třetím námitkovém okruhu žalobci poukazovali na to, že stavební záměr byl umístěn do území, které je v územním plánu označeno jako plocha se zvýšenou ochranou zeleně. Při změnách v území je nutné v maximální míře zachovat dřeviny vysokého funkčního, estetického a kompozičního významu, které se v takové ploše nacházejí. Stavební záměr však tento požadavek nerespektuje.

[20] Městský soud vyhodnotil, že uvedený pojem představuje podle správních orgánů informativní prvek, z něhož nelze vyvozovat znemožnění nové výstavby v dané ploše. Cílem této regulace je zohlednit při umisťování stavebních záměrů ochranu stávající zeleně, zejména kvalitních a perspektivních dřevin. Podle ministerstva má „zeleň na zastavitelných pozemcích […] vždy jen doplňkovou funkci, která bude i po realizaci stavebního záměru na jeho pozemcích zachována, proto stavební záměr podle ministerstva neodporuje regulativu v podobě území se zvýšenou ochranou zeleně,“ (srov. odst. 104 napadeného rozsudku). Žalovaný na dané závěry odkázal.

[21] Městský soud uvedl, že správní orgány daný informativní prvek vzaly v potaz a vyložily, že stavební záměr do plochy se zvýšenou ochranou zeleně lze umístit. Soud upozornil, že stavební úřad a žalovaný ochranu dřevin v daném území zajistily povolením ke kácení dřevin za současného uložení náhradní výsadby stromů a křovin, jakož i požadavkem na péči o nově vysazené dřeviny i na ochranu stávajících dřevin. Současně však soud poukázal na judikaturu, podle níž je cílem vymezení území se zvýšenou ochranou zeleně nejen ochrana hodnotných dřevin, ale i ochrana souvislých ploch zeleně. V tomto směru soud uvedl, že podle správních orgánů „zeleň ani u stávajících staveb nepředstavuje dominantní podíl,“ a že „záměr i po realizaci plochu zeleně v místě zachová, [správní orgány] nekonstatovaly […] žádný zásadní úbytek zelené plochy, naopak s odkazem na poměry v území zdůraznily, že není třeba, aby zeleň v místě tvořila dominantní podíl. Implicitně z toho tedy podle názoru soudu vyplývá, že podle správních orgánů je možné stavební záměr […] umístit do lokality se zvýšenou ochranou zachování zeleně, neboť oproti stávajícímu stavu [nepředstavuje] žádnou zásadní změnu či zásah do ochrany zeleně,“ (srov. odst. 108 napadeného rozsudku). S tímto hodnocením se soud ztotožnil.

[22] Čtvrtý okruh námitek spočíval ve tvrzení, že stavební záměr není v souladu s funkčním využitím dané plochy stanoveným územním plánem. Žalobci uvedli, že správní orgány nerespektovaly, že je záměr umisťován do plochy SV – všeobecně smíšené, která je určena pro umístění polyfunkčních staveb. Podle žalobců však je stavební záměr výhradně monofunkční budovou a nepřináší do lokality požadovanou polyfunkčnost.

[23] Městský soud žalobcům ani v tomto směru nepřisvědčil. Územní plán stanoví, že plochy SV jsou „určené především pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby, při zachování polyfunkčnosti území,“ (srov. odst. 215 jeho rozsudku). Danou funkční plochu však lze rovněž podmíněně přípustně využít „pro monofunkční stavby pro bydlení nebo občanské vybavení v souladu s hlavním využitím v odůvodněných případech, s přihlédnutím k charakteru veřejného prostranství a území definovanému v územně analytických podkladech. […] Pro podmíněně přípustné využití platí, že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků,“ (srov. odst. 216 daného rozsudku).

[24] Soud poukázal na závazná stanoviska orgánů územního plánování, podle nichž je stavební záměr podmíněně přípustný, jelikož v jeho přízemí bude umístěn komerční prostor nepřevyšující 8 000 m2, polyfunkčnost území zůstane zachována, neboť se v blízkosti záměru nachází veškerá občanská vybavenost, a současně nedojde ke znehodnocení či ohrožení využitelnosti dotčených pozemků. K témuž závěru dospěl žalovaný na podkladu závazného stanoviska ministerstva. Nadto ministerstvo upozornilo, že stavební záměr může být umístěn ve funkční ploše SV, neboť není třeba, aby byl deficit občanské vybavenosti saturován právě na pozemcích, na nichž bude záměr umístěn.

[25] Městský soud doplnil, že hlavním kritériem pro umístění stavebního záměru v dané ploše je zachování polyfunkčnosti území z objektivního hlediska. V tomto směru souhlasil s názorem ministerstva. Uvedl, že není rozhodné, zda bude polyfunkčnost zajišťována právě záměrem, který je zrovna posuzován, nýbrž že i při jeho umístění zůstane polyfunkčnost území zachována, respektive že nedojde ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků. V opačném případě by podmíněně přípustné využití území fakticky nebylo možné. Soud uzavřel, že ani podle jeho názoru nebude umístěním stavebního záměru polyfunkčnost území ohrožena – naopak, kvůli obchodní části stavebního záměru nejde o čistě monofunkční stavbu, která by jen prohlubovala nedostatek občanské vybavenosti.

[26] Žalobci v pátém okruhu namítali, že stavební záměr nevyhovuje požadavkům právních předpisů s ohledem na dopravní řešení. Konkrétně tvrdili, že v důsledku stavebního záměru (výstavby chodníku a přemístění kontejnerů na odpad) bude komunikace P. zúžena na nedostačujících 3,80 m. Nadto bude do nejužšího místa komunikace umístěno dopravní napojení stavebního záměru, což tamní dopravní situaci ještě zhorší. Takový výsledek je podle nich v rozporu s § 31 odst. 1 PSP. Žalovaný tuto námitku vypořádal nedostatečně, nesplnil tak svou povinnost ve smyslu § 94o odst. 1 písm. a) a písm. b) stavebního zákona. Ani relevantní závazná stanoviska dotčených orgánů se danou námitkou nezabývala.

[27] Žalobci dále namítali, že nebyl splněn požadavek § 33 odst. 7 PSP, podle něhož „[n]ávštěvnická stání musí být veřejně přístupná, lze však stanovit režim jejich užívání.“ Žalobci měli za to, že součástí stavebního záměru je vybudování návštěvnických stání pro účel komerce, která však nejsou přístupná veřejně, nýbrž pouze přes sousední oplocený areál. Doplnili, že veřejnou přístupnost daných stání zajišťovala podmínka č. 15 prvostupňového rozhodnutí, podle níž „[p]arkovací stání pro návštěvníky budou trvale veřejně přístupná.“ Žalovaný však v rámci svého rozhodnutí tuto podmínku vypustil.

[28] K první z námitek městský soud upozornil, že v PSP není přípustná šířka jízdního pruhu výslovně upravena. Podle § 31 odst. 1 věty první PSP se u staveb „podle druhu a potřeby zřizuje kapacitně vyhovující připojení na pozemní komunikaci, která svými parametry tomuto připojení vyhovuje.“ Podle § 16 odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, „[j]souli záměry pozemních komunikací povolovány podle stavebního zákona, posoudí stavební úřad v řízení o povolení záměru také požadavky na plynulost a bezpečnost provozu na pozemní komunikaci.“

[29] Dále městský soud uvedl, že žalovaný – stran vypořádání námitek týkajících se dopravního řešení – odkázal na závazná stanoviska dotčených orgánů (silničních správních úřadů). Ta se zabývala bezpečností a plynulostí provozu na dané komunikaci. Soud zdůraznil, že podle dotčených orgánů „záměrem [připojení] nejsou ohroženy chráněné zájmy, [a] lze tedy konstatovat, že samotné připojení záměru nemá vliv na bezpečnost a plynulost dopravy v místě,“ s čímž se správní orgány ztotožnily (srov. odst. 129 napadeného rozsudku).

[30] Městský soud poté podotkl, že závazná stanoviska důsledně nereflektovala vhodnost šíře komunikace, přestože se s jejich závěry správní orgány i v tomto směru ztotožnily. Podle soudu tedy ze závazných stanovisek výslovně nevyplývá zdůvodnění, proč je šířka komunikace P. vyhovující.

[31] Městský soud však uvedl, že tato vada nemá za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť „odpověď poskytuje obsah správního spisu, zejména projektová dokumentace, z níž vyplývá, že stavbou chodníků a kontejnerovým stáním oproti stávajícímu stavu nedojde ke zúžení komunikace P., v jižní části naopak bude komunikace rozšířena. Realizace stavebního záměru tak v tomto ohledu nebude mít oproti stávajícímu stavu v místě zúžení žádný vliv na bezpečnost a plynulost provozu,“ (srov. odst. 131 jeho rozsudku). V tomto směru soud poukázal na konkrétní výkresy týkající se stavebního záměru (srov. odst. 126 a 127 jeho rozsudku), podle nichž bude komunikace P. v místě napojení (naproti kontejnerovému stání u domu č. 364) široká 3,80 m a v severnější části bude o 10 cm užší. Stávající komunikace P. má šířku 3,80 až 4,00 m. Podle soudu tak umístěním stavebního záměru zjevně nedojde ke zúžení komunikace P. Soud uzavřel, že „[o]bsah správního spisu tak podporuje závěr žalovaného o vyhovující podobě jak komunikace včetně jejích úprav, tak chodníku a, jak soud uvedl již výše, z hlediska napojení záměru v tomto místě žalovaný svůj závěr odůvodnil odkazem na souhlasné závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 15, s nímž se stručně ztotožnil. Z těchto závěrů pak podle soudu nelze mít za to, že by stavební záměr a související stavební úpravy měly být v namítaných parametrech v rozporu s bezpečností a plynulostí provozu,“ (srov. odst. 131 napadeného rozsudku).

[32] Ve vztahu ke druhé námitce tohoto okruhu soud žalobcům přisvědčil, že k vypuštění podmínky č. 15 z prvostupňového rozhodnutí skutečně došlo. K posouzení splnění § 33 odst. 7 PSP je však relevantní, zda stavební záměr s návštěvnickými parkovacími stáními počítá a zda budou přístupná veřejnosti, resp. návštěvníkům komerční části stavebního záměru. Co se týče přístupnosti, případná vrátnice na příjezdové cestě k těmto parkovacím stáním sama o sobě neznamená, že stání nelze považovat za veřejně přístupná. Vrátnici je však třeba používat v takovém režimu, aby byl zachován charakter předmětných stání jako návštěvnických – tím bude podmínka daného ustanovení splněna.

[33] Pokud jde o obsah stavebního záměru, ten podle soudu počítá se 14 návštěvnickými stáními (srov. odst. 141 jeho rozsudku). Rovněž upozornil, že se stavebník v projektové dokumentaci k veřejné přístupnosti těchto stání zavázal a že první podmínka společného povolení vyžaduje, aby byl stavební záměr podle této projektové dokumentace proveden. Konečně podotkl, že splnění této podmínky bude stavebník povinen prokázat při kolaudaci. Nepřisvědčil proto námitce žalobců, že veřejná přístupnost návštěvnických stání není zajištěna.

[34] V šestém námitkovém okruhu žalobci tvrdili, že bylo k umístění stavebního záměru povoleno kácení dřevin v dané lokalitě, přestože pro toto povolení nebyly splněny zákonné podmínky. Konkrétně podle žalobců absentovalo posouzení, zda zájem na kácení dřevin převáží nad zájmem na jejich zachování pro jejich estetický a funkční význam.

[35] Městský soud k této námitce uvedl, že Úřad městské části Praha 15, Odbor životního prostředí jakožto orgán ochrany přírody vydal ke stavebnímu záměru závazné stanovisko, v němž souhlasil s vykácením celkem 25 ks dřevin různých druhů a zapojených porostů dřevin, a to kvůli jejich kolizi s tímto záměrem. V závazném stanovisku vymezil podmínky kácení, uložil stavebníkovi povinnost náhradní výsadby i povinnost péče o nově vysazené dřeviny i ochrany stávajících dřevin. Stavební úřad následně uvedl, že podmínky pro kácení dřevin byly splněny; soud však poznamenal, že orgán ochrany přírody ve svém závazném stanovisku nehodnotil funkční a estetický význam daných dřevin.

[36] Současně však městský soud zdůraznil, že Odbor ochrany životního prostředí žalovaného následně vydal vlastní závazné stanovisko, jímž původní stanovisko Odboru životního prostředí změnil mimo jiné tak, že odstranil uvedené vady odůvodnění (spočívající v absenci posouzení estetického i funkčního významu dřevin). Městský soud předestřel, že podle tohoto závazného stanoviska „důvodnost kácení dřevin je značná a pro potřebu reakce na nedostatek bytových jednotek v Praze převažuje tento zájem nad zájmem na zachováním dřevin, které nejsou esteticky hodnotné a netvoří z ochranářského hlediska významný biotop. Ekologická újma způsobená kácením bude následně sanována novou výsadbou,“ (srov. odst. 233 napadeného rozsudku). Žalovaný pak ve svém rozhodnutí uvedl, že obě závazná stanoviska orgánů ochrany přírody tvoří obsahově jeden celek a že nedostatky původního stanoviska doplnilo druhé. Soud následně zkoumal, zda dotčené orgány náležitě hodnotily zákonné podmínky kácení dřevin a zda své závěry přezkoumatelně odůvodnily. V tomto směru neshledal v postupu dotčených orgánů ani správních orgánů vadu.

[37] Pro úplnost lze poznamenat, že ani námitkám uvedeným v dalších okruzích městský soud nepřisvědčil.

II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a stavebníka a replika žalobců

[38] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Svou kasační stížnost rozdělili do týchž námitkových okruhů jako v žalobě.

[39] V prvním okruhu stěžovatelé trvají na svém názoru, že stavební záměr je umístěn v rozporu s urbanistickým charakterem území a že záměr nerespektuje strukturu stávající zástavby; rovněž byly v jejich případě porušeny zásady předvídatelnosti postupů správních orgánů a legitimního očekávání stěžovatelů.

[40] Stěžovatelé opakují, že správní orgány nerespektovaly rozhodnutí 2017 a 2018, přičemž městský soud „neuvádí nic, co by vyvracelo důvodnost dané žalobní námitky.“ Soud tvrdil, že se správní praxe stavebního úřadu v důsledku rozhodnutí 2023 změnila a že byl stavební úřad dané rozhodnutí povinen respektovat. To však podle stěžovatelů nic nemění na nezákonnosti rozhodnutí 2023, kterou v žalobě namítali. Stejně tak stěžovatelé považují za nerozhodné, že se žalovaný nemohl k právnímu posouzení stavebního úřadu vyjádřit dříve – rozhodnutí 2017 a 2018 jsou pravomocná a závazná pro všechny správní orgány, tj. i pro žalovaného. Stěžovatelé doplňují, že ustálenou správní praxi lze změnit, jeli řádně odůvodněna závažnými okolnostmi – takové okolnosti však v projednávané věci nejsou dány.

[41] Podle napadeného rozsudku se žalovaný zabýval strukturou předmětného místa i zakomponováním stavebního záměru do stávající zástavby – následně dospěl k závěru, že záměr je jejím doplněním. Stěžovatelé však namítají, že z napadeného rozsudku „nijak nevyplývá, že by záměr byl ‚doplněním stávající zástavby, když zástavba bytových domů daného sídliště je již dokončena – stabilizována – a není důvodu ji nějak ‚doplňovat‘.“ Stěžovatelé dále nesouhlasí s tvrzením soudu, že svůj názor na potřebu vymezení okraje sídliště ničím nepodložili, neboť „jasně uvedli, že argumentace žalovaného [o potřebě zvýraznit okraj lokality] je lichá […], neboť okraj sídliště již vymezen je [domem stěžovatelů], navíc nelze okraj zástavby sídliště situovat do funkční plochy dle územního plánu již odlišné [plocha SV].“ Daná argumentace je zcela jasná a soud ji pominul.

[42] Městský soud sice poukázal na příklady stavební činnosti v lokalitě, které charakter území změnily, princip jednoho bytového domu na jedné ulici nerespektovaly a celkově lokalitu zhustily. Tento odkaz však podle stěžovatelů „nic nemění na důvodnosti výše namítaného, [neboť] se v převážné míře jedná o stavby, které byly realizovány před tím, než platily stávající PSP [či stávající územní plán], a tedy na ně nelze aplikovat nynější požadavky na využití území a na výstavbu.“ Dále stěžovatelé namítají, že městským soudem zmiňované příklady neodpovídají některými svými znaky stavebnímu záměru. Dané bytové domy buďto nejsou situovány rovnoběžně k jinému domu, nebo se nenacházejí ve stabilizovaném území, případně přináleží k jinému urbanistickému celku, anebo území nezahušťují v takové míře jako stavební záměr. K odkazu soudu na obsah územního plánu stěžovatelé tvrdí, že dané závěry z obsahu platného územního plánu nevyplývají a že „[u]vedené bylo pravděpodobně převzato z návrhu nového Metropolitního plánu, který však není přijat a není platný.“

[43] Dále stěžovatelé napadají závěry městského soudu uvedené v odst. 175 jeho rozsudku. V prvé řadě městský soud uvedl, že stávající zástavba nevyčerpala kapacitu a možnosti zástavby místa – podle stěžovatelů však není zřejmé, jak k takovému závěru soud dospěl; z územního plánu jej přitom dovodit nelze. Stejně tak podle stěžovatelů není jasné, proč má v předmětném místě „dojít k doplnění zástavby, která [stávající odstupy] vždy v určité míře naruší.“ Rovněž stěžovatelé odmítají, že by případná správnost jejich závěrů měla ústit ve faktickou stavební uzávěru v daném území – to stěžovatelé v žalobě netvrdili. Pouze uvedli, že pokud má v místě probíhat výstavba, musí se tak dít za splnění podmínek územního plánu a PSP, což však stavební záměr nerespektuje.

[44] Stěžovatelé směřují další námitku k závěru soudu, podle něhož je důvodem širokých rozestupů mezi bytovými domy umístění parkovacích stání na povrchu, přičemž nyní není dodržování takových rozestupů potřebné. Stěžovatelé mají za to, že „důvodem rozestupů není pouze zajištění parkovacích stání na povrchu“ – rozestupy mezi domy a zelené plochy vyvažují intenzitu sídlištních bytových domů, konkrétně jejich výšku a délku, která je v daném případě až extrémní. Stěžovatelé opakují, že princip jednoho bytového domu na jedné ulici a výrazných rozestupů bytových domů, tj. 50 m a více „je i přes novější stavební činnost v místě zachován a respektován; takové zahuštění zástavby, jaké je navrhováno, je i nyní v dané lokalitě neobvyklé.“ Konečně stěžovatelé upozorňují na tvrzení městského soudu, že „v určitých situacích může být novou zástavbou charakter prostředí upravován, pokud nová zástavba zvyšuje kvalitu prostředí jako celku,“ (srov. odst. 181 napadeného rozsudku). K tomu namítají, že stavební záměr v žádném případě a v žádném ohledu kvalitu prostředí jako celku nezvyšuje.

[45] Ve druhém námitkovém okruhu stěžovatelé setrvávají na přesvědčení, že umístění stavebního záměru není v souladu s územně plánovací dokumentací z hlediska limitů využití stabilizovaného území.

[46] Stěžovatelé v prvé řadě nesouhlasí s tím, jak soud vypořádal jejich námitky týkající se předcházejících rozhodnutí 2017 a 2018. Soud neuvedl, v čem závěry učiněné v pravomocných zamítavých rozhodnutích stavebního úřadu odporovaly platné územně plánovací dokumentaci či aktuální judikatuře. Dále podle stěžovatelů ani obsah odst. 207 napadeného rozsudku „na důvodnosti dané námitky nic nemění.“ Stěžovatelé městskému soudu vytýkají rovněž jeho tvrzení, že ministerstvo námitky předchozími rozhodnutími vypořádalo, neboť se tak stalo v rozporu se zákonem. Pokud podle městského soudu uvedly správní orgány přesvědčivé důvody, pro něž nelze setrvat na původní argumentaci stavebního úřadu, mají stěžovatelé za to, že „tyto důvody neodpovídají právnímu a skutečnému stavu věci.“ Ke konkrétním důvodům vypočteným v odst. 208 napadeného rozsudku stěžovatelé upozorňují, že ty existovaly již v době vydání rozhodnutí 2017 a 2018 a nelze jimi zdůvodnit, proč daná rozhodnutí nebyla respektována. Nadto tyto aspekty „nijak nevyvrací důvodnost dané námitky stěžovatelů.“

[47] Dále stěžovatelé městskému soudu vytýkají závěr, že je třeba jejich názor na účel stabilizovaného území korigovat. Soud jejich námitku neposoudil správně, neboť v žalobě „netvrdili, že smyslem stabilizovaného území není přizpůsobení nové stavební činnosti stávající zástavbě.“ Stěžovatelé tvrdili, že „primární podmínkou pro umístění stavby do stabilizovaného území je, zda se jedná o ‚zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury‘ [není možná ‚další rozsáhlá stavební činnost‘].“ S ohledem na to soud nemohl námitku posoudit korektně, neboť jím uvedené „posouzení otázky vhodnosti umístění stavby na dané místo v rámci urbanistické struktury“ není sekundárním, nýbrž „primárním předmětem regulace stabilizovaného území.“

[48] Stěžovatelé dále citují odst. 195 napadeného rozsudku a městskému soudu vytýkají, že pouze zopakoval závěry závazného stanoviska ministerstva, „aniž by se vyjádřil k tomu, co k jednotlivým tvrzením uváděli stěžovatelé v žalobě.“ Takový postup není řádným přezkumem žalobní námitky. Městský soud rovněž zdůraznil, že ministerstvo zkoumalo, zda stavební záměr respektuje urbanistický ráz území. Stěžovatelé však mají za to, že „pouhý obecný popis stávající struktury území nemůže nahradit absentující vyhodnocení toho, zda daná konkrétní stavba právě na daném konkrétním místě v rámci dané urbanistické struktury tuto stávající urbanistickou strukturu zachovává, dotváří či rehabilituje.“ Městský soud v odst. 198 svého rozsudku uvedl, že podle orgánů územního plánování nepřestavuje předmětná lokalita z hlediska svého urbanistického a architektonického charakteru výjimečné území. Stěžovatelé však mají za to, že „v určitém ohledu se jedná o ‚výjimečné‘ území, což je dáno jeho urbanistickým konceptem.“

[49] Stěžovatelé odmítají závěr soudu, že své tvrzení o kompozičním a kapacitním dotvoření předmětného stabilizovaného území neprokázali. Opakují k tomu, že území je „dotvořeno = stabilizováno“, což „nemuseli […] prokazovat, neboť to stanovuje územní plán.“ Co se týče navazujícího hodnocení o neunesení důkazního břemene ohledně souladu stavebního záměru s charakterem území, nemůže podle stěžovatelů takový názor obstát. Tento soulad musí prokázat stavebník, což však neučinil. „[N]aopak z dokumentace je zřejmé, že záměr ‚dosavadní koncepci charakteru území‘ nerespektuje.“

[50] Třetí námitkový okruh se vztahuje k tvrzení, že stavební záměr byl umístěn do území, které je v územním plánu označeno jako plocha se zvýšenou ochranou zeleně, aniž by pro tento postup byly splněny podmínky stanovené právními předpisy.

[51] Stěžovatelé v prvé řadě upozorňují, že ochranu dřevin a souvislých ploch zeleně lze těžko zajistit „tím, že bude povoleno kácení dřevin a zástavba dané plochy domem.“ Další námitka směřuje k závěru městského soudu, že zeleň „u stávajících staveb nepředstavuje dominantní podíl.“ Podle stěžovatelů dané tvrzení z rozhodnutí žalovaného nevyplývá. Žalovaný tento závěr rovněž „uvést nemohl, neboť tak tomu není.“ Stejně tak stěžovatelé soudu vytýkají, že nevypořádal jejich žalobní námitku. Ministerstvo bylo toho názoru, že „na vlastních pozemcích bytových domů nemají plochy zeleně nijak dominantní podíl“ a že „nelze po stavebníkovi spravedlivě požadovat, aby plochy zeleně na pozemku v jeho vlastnictví měly dominantní podíl.“ Stěžovatelé k tomu v žalobě uvedli, že „dle požadavků územního plánu se vůbec nejedná o podíl zeleně s ohledem na vlastnictví pozemků, ale […] s ohledem na urbanistickou strukturu a stávající […] zastavěnost daného urbanistického celku.“ Tato námitka zůstala bez reakce městského soudu.

[52] Stěžovatelé soudu rovněž vytýkají, že se ztotožnil se závěry správních orgánů, podle nichž má zeleň na zastavitelných pozemcích vždy jen doplňkovou funkci, která bude i po realizaci stavebního záměru zachována. Stěžovatelé mají za to, že „pouhá obecná konstatování [například, že ‚zeleň na zastavitelných pozemcích má vždy jen doplňkovou funkci‘] nejsou dostatečná a přezkoumatelná.“ Dále poukazují na rozsudky městského soudu ze dne 27. 2. 2023, č. j. 3 A 31/2022  145, a Nejvyššího správního soudu 20. 6. 2025, č. j. 7 As 153/2024  63, jejichž závěry lze na projednávaný případ aplikovat a s nimiž se právní posouzení městského soudu ocitlo v rozporu. Stavební záměr totiž zastavuje stávající zeleň v území se zvýšenou ochranou zeleně, aniž by bylo zdůvodněno, zda je redukce zeleně v souladu s regulativy daného území. Podle daných rozsudků nelze postupovat tak, jako by daný regulativ byl pouze nezávazným informativním prvkem územního plánu, který je pro věc zcela bez významu.

[53] Stěžovatelé dále nesouhlasí s hodnocením soudu, že bude i po realizaci stavebního záměru zachována plocha zeleně v daném místě a že nedojde k jejímu zásadnímu úbytku. I toto tvrzení je jednak obecné a jednak nepravdivé, neboť stavební záměr plochu zeleně nezachová, nýbrž z podstatné části zastaví. Pokud městský soud z těchto nesprávných závěrů vycházel, musel rovněž dospět k nesprávnému právnímu posouzení ve svém rozsudku. Stěžovatelé dále poukazují na obsah odst. 108 napadeného rozsudku, podle něhož „správní orgány shledaly, že záměr i po realizaci plochu zeleně v místě zachová, nekonstatovaly přitom žádný zásadní úbytek zelené plochy, naopak s odkazem na poměry v území zdůraznily, že není třeba, aby zeleň v místě tvořila dominantní podíl.“ K tomu namítají, že správní orgány takový závěr nepředestřely a ani městský soud neozřejmil, z čeho konkrétně tento závěr plyne.

[54] Nakonec stěžovatelé poukazují na obsah odst. 107 napadeného rozsudku, v němž městský soud uvedl, že se „na území […] nyní nachází přibližně ve stejném poměru parkovací stání [na zastavěné ploše] a plochy zeleně [s dřevinami], přičemž tyto plochy jsou oproti navrhovaném stavu pouze jinak rozmístěné.“ Rovněž v navazujícím odstavci doplnil, že „při srovnání projektové dokumentace a fotografií z dendrologického průzkumu nevyplývá žádná zásadní změna poměru plochy zeleně a zastavěné plochy.“ Stěžovatelé mají za to, že městský soud nahradil v daných částech rozsudku úvahy, které byly povinny učinit správní orgány, ačkoli k tomu neměl pravomoc.

[55] Ve čtvrtém okruhu kasačních námitek stěžovatelé trvají na názoru, že stavební záměr není v souladu s funkčním využitím dané plochy stanoveným územním plánem.

[56] Stěžovatelé mají za to, že městský soud zcela pominul obsah jejich žalobních námitek vztahujících se k závazným stanoviskům orgánů územního plánování, načež tyto námitky zopakovali. Dále stěžovatelé poukázali na obsah odst. 222 napadeného rozsudku, v němž soud shrnul, že ministerstvo ve svém závazném stanovisku uvedlo, „že přihlédlo k funkci navazující plochy OB.“ K tomu namítli, že stavební záměr není umisťován do plochy OB – čistě obytné, nýbrž do plochy SV. Ve vztahu k témuž odstavci napadeného rozsudku nesouhlasili s tvrzením, že „by právě na tomto pozemku měl být saturován deficit občanské vybavenosti.“ Stěžovatelé jsou toho názoru, že „regulativy územního plánu pro danou plochu je třeba splnit na všech pozemcích na dané ploše.“

[57] Pátý okruh obsahuje námitky týkající se názoru, že stavební záměr nevyhovuje požadavkům právních předpisů s ohledem na dopravní řešení.

[58] Stěžovatelé primárně upozorňují, že podle městského soudu ze závazných stanovisek silničních správních úřadů výslovně nevyplývá, proč je šířka komunikace P. vyhovující. Tato vada však optikou městského soudu nemá za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelé s tímto hodnocením nesouhlasí: „[T]ak tomu může jen těžko být, když přezkoumatelné a věcné vypořádání dané námitky v rozhodnutí zcela chybí.“ Rovněž městskému soudu vytýkají, že opomenul část jejich žalobních tvrzení. Konkrétně citovali rozhodnutí žalovaného: „Námitkami se stavební úřad zabýval na str. 50 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že se ztotožňuje s výkladem stavebníka. Zda měl svoji úvahu rozvést vlastními slovy, to nechám na posouzení 01.“ Následně k této citaci v žalobě uvedli: „[K]do má uvedené posuzovat a kdo je ‚01‘!?“ Soud na tuto námitku nereagoval. Dále stěžovatelé tvrdí, že „není na soudu, aby doplňoval zcela absentující odůvodnění námitek stěžovatelů ze strany správních orgánů. Úvahy, které činí soud, měly být činěny správními orgány.“

[59] Stěžovatelé odmítají posouzení městského soudu, podle něhož realizace stavebního záměru „nebude mít oproti stávajícímu stavu v místě zúžení žádný vliv na bezpečnost a plynulost provozu,“ (srov. odst. 131 jeho rozsudku). Konkrétně k němu uvádí, že dané tvrzení je „zjevně mylné, když tím, že do daného [nejužšího] místa bude ústit rampa pro garáže v dané stavbě, dojde ke zcela zásadní změně z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu v daném místě.“ Dále stěžovatelé poukazují na závěr soudu, že v důsledku realizace stavebního záměru dojde k přechodnému – nikoli trvalému – přemístění kontejnerového stání (srov. odst. 128 napadeného rozsudku). V tomto směru stěžovatelé soudu vytýkají, že „[n]ení též jasné, proč by dané stání mělo být jen dočasné, naopak toto stání by mělo být trvalé [a nejedná se jen o vyznačení na vozovce, ale i o dlažbu].“

[60] Ke druhé části daného námitkového okruhu stěžovatelé namítají, že soud „žalobu zamítl, ačkoli veřejný přístup k návštěvnickým stáním nebyl v řízení nijak doložen.“ Co se týče závěru soudu, že stavebník bude povinen prokázat splnění podmínky veřejné přístupnosti stání při kolaudaci, stěžovatelé k němu namítají, že takový názor neobstojí, neboť „žádná z podmínek rozhodnutí [ani dokumentace stavby] neukládá doložit průkaz veřejné přístupnosti návštěvnických stání ke kolaudaci stavby, a tedy stavebník není nijak nucen toto dokládat a správní orgán nemůže toto nijak vymáhat.“

[61] V šestém námitkovém okruhu stěžovatelé opakují, že bylo k umístění stavebního záměru povoleno kácení dřevin v dané lokalitě, přestože pro toto povolení nebyly splněny zákonné podmínky.

[62] Stěžovatelé namítají, že městský soud v napadeném rozsudku obsáhle citoval judikaturu vztahující se k povolení kácení dřevin, ale následně se jí neřídil. Dále soud neuvedl, v čem lze spatřovat splnění podmínek pro povolení kácení dřevin. Stěžovatelé rovněž tvrdí, že soud dospěl k nesprávnému závěru, neboť „nedošlo ke splnění zákonných podmínek kácení dřevin […], přičemž správní orgány naplnění podmínky závažného důvodu k povolení kácení zde náležitě neodůvodnily.“ Nakonec stěžovatelé upozorňují na obsah své žaloby, podle níž nelze existenci závažného důvodu pro povolení kácení dřevin odůvodnit pouze tvrzením, že na jejich místě bude umístěn bytový dům. Soud podle nich korespondující obsah žaloby opomenul.

[63] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry napadeného rozsudku a Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl.

[64] I stavebník ve svém vyjádření ke kasační stížnosti souhlasil s právním posouzením městského soudu a navrhl, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl.

[65] Stěžovatelé v replice reagovali na obě vyjádření, přičemž pouze zopakovali části své kasační stížnosti.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[66] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelé jsou v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeni advokátem. Poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

[67] Kasační stížnost není důvodná.

[68] Nejvyšší správní soud na úvod samotného věcného přezkumu připomíná, že stěžovatelé jsou v kasační stížnosti povinni „cíleně reagovat na rozhodnutí krajského soudu a […] zpochybňovat právě jeho argumentaci,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Afs 231/2022  46, odst. [16]). Naopak, úkolem stěžovatelů v kasační stížnosti není napadat „nějaký jiný akt [byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu],“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019  63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS, odst. [5]). Řízení o kasační stížnosti totiž není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Jestliže některá z kasačních námitek nenapadá rozhodnutí krajského soudu, nýbrž jiné akty, nemíří proti rozhodovacím důvodům krajského soudu. Taková námitka je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná (srov. odst. [12] uvedeného rozsudku).

[69] Stejně tak je nutné zdůraznit, že stěžovatelé jsou povinni uvést konkrétní argumentaci kvalifikovaně zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. výše cit. rozsudek č. j. 3 Afs 231/2022  46, odst. [16], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2021, č. j. 7 Afs 318/201928, odst. [8]). Pokud se stěžovatelé omezí na tzv. prostý nesouhlas s názorem krajského soudu, aniž by s ním věcně polemizovali, nedostojí tím své povinnosti „v kasační stížnosti vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení, či závěrů se měl městský soud dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována […]. Obsah kasační stížnosti tak v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost výše uvedené požadavky; v tomto případě se proto nejedná o kasační námitku ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s.,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023, č. j. 3 As 58/2021  40, odst. [16]). Uvedenému odpovídá i skutečnost, že „[n]epostačuje, jeli kasační stížnost pouhým opakováním žalobních námitek. Převzít do kasační stížnosti argumentaci ze žaloby je možné, avšak pouze v rámci cílené polemiky se závěry krajského soudu, případně v rámci poukazu na to, že argumentace v žalobě nebyla krajským soudem vypořádána [a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné]. Účelem kasační stížnosti není ještě jednou, před vyšší instancí, zopakovat vypořádání žalobních bodů, kterými se již zabýval krajský soud, nýbrž polemizovat se závěry samotného krajského soudu, a tím prověřit jejich zákonnost. […] kasační stížnost [její část], která fakticky beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta [§ 104 odst. 4 s. ř. s.],“ (srov. výše cit. rozsudek č. j. 3 Afs 231/2022  46, odst. [16]).

[70] Konečně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah rozhodnutí soudu. Míra precizace kasačních bodů do značné míry ovlivňuje to, jaké soudní ochrany se stěžovatelům dostane. Čím méně je námitka konkrétní, tím obecněji k ní správní soud může přistoupit a posuzovat ji, neboť není naprosto namístě, aby za stěžovatele domýšlel argumenty, které kasační stížnost podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným arbitrem sporu, ale přebíral by funkci advokáta stěžovatelů (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008  78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS).

[71] Touto optikou hodnotil Nejvyšší správní soud jednotlivé kasační námitky v projednávané věci. Zdejší soud na úvod předesílá, že kasační stížnost je s ohledem na podstatu projednávané věci velmi těžce uchopitelná a málo srozumitelná: obsažená argumentace je značně nepřehledná, kostrbatá a vágní; valná část stížnosti sestává z mimoběžných myšlenek ústících do ztracena; individuální námitky se překrývají a cyklí a jednotlivé větné celky nedávají samy o sobě ani v kontextu s jinými dobrý smysl.

[72] Markantní část kasační stížnosti sestává ze zkopírovaných pasáží žaloby – takto uplatněnými námitkami se zdejší soud s ohledem na jejich nepřípustnost (srov. odst. [69] výše) nezabýval. Dále stěžovatelé podstatnou část kasační stížnosti vůbec nesměřují proti napadenému rozsudku, ač k tomu jsou podle výše uvedené judikatury povinni, nýbrž proti rozhodnutím správních orgánů či jiným aktům – ani tyto námitky nejsou ve světle judikatury uvedené v odst. [68] výše přípustné, a zdejší soud je proto blíže nevypořádával. Stěžovatelé rovněž povětšinou zdejšímu soudu nenabízejí kvalifikovanou věcnou polemiku s napadeným rozsudkem – soud proto takto uplatněné námitky nemohl věcně posuzovat s poukazem na judikaturu uvedenou v odst. [69] výše.

[73] Stejně tak podle Nejvyššího správního soudu nelze opomenout, že celkový rozsah kasační stížnosti excesivně překračuje míru reakce, která by byla pro uplatnění kasačních námitek potřebná, což zdejší soud rovněž v rámci vypořádání kasačních bodů zohlednil v souladu se svou judikaturou (srov. rozsudky ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015  48, odst. [34], nebo ze dne 4. 8. 2023, č. j. 10 Afs 12/2021  75, odst. [50]).

III. a) K prvnímu námitkovému okruhu: Stavební záměr je umístěn v rozporu s urbanistickým charakterem území a nerespektuje strukturu stávající zástavby

[74] Úvodní kasační námitky směřují k tvrzení, že správní orgány byly při vydání svých rozhodnutí v projednávané věci povinny respektovat závěry rozhodnutí 2017 a 2018, nikoli rozhodnutí 2023; v něm se žalovaný od původního právního hodnocení stavebního úřadu rovněž protiprávně odchýlil. Městský soud pak podle stěžovatelů v napadeném rozsudku neuvedl nic, co by vyvracelo důvodnost této námitky.

[75] Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením nesouhlasí. Městský soud se danou otázkou zabýval v odst. 152 až 161 svého rozsudku, přičemž podrobně rozebral procesní historii projednávané věci a uvedl několik důvodů, pro něž názoru stěžovatelů nepřisvědčil (srov. odst. [9] výše). Uvedenou otázku tudíž posuzoval.

[76] Pokud jde o polemiku stěžovatelů s těmito důvody, podle kasačního soudu je základem jejich argumentace tvrzení, že správní orgány byly v projednávané věci povinny respektovat závěry rozhodnutí 2017 a 2018 bez ohledu na to, jak předmětnou otázku právně posoudil žalovaný v rozhodnutí 2023. Ani s tímto názorem se kasační soud neztotožňuje. V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatelé v žalobě sice požadovali, aby se městský soud zabýval také zákonností rozhodnutí 2023, to však městský soud odmítl, neboť dané rozhodnutí (mimo jiné) nebylo konečným správním rozhodnutím ve věci, a proto vůči němu žaloba nebyla přípustná. S tímto postupem se zdejší soud ztotožňuje. Stěžovatelé i v kasační stížnosti trvají na názoru, že je rozhodnutí 2023 nezákonné, s odůvodněním napadeného rozsudku však v tomto směru věcně nepolemizují, nýbrž pouze opakují svůj nesouhlas s právním hodnocením městského soudu. Takovým prostým nesouhlasem se však zdejší soud nemohl zabývat s ohledem na judikaturu uvedenou v odst. [69] výše.

[77] Pokud jde o samotné tvrzení, podle něhož byly rozhodnutími 2017 a 2018 vázány i správní orgány v projednávané věci, je namístě vytknout právnímu posouzení městského soudu určitou nepřesnost. Soud uvedl, že se správní orgány korektně odchýlily od právního názoru vysloveného v rozhodnutí 2017 a 2018; tento závěr však zdůvodnil několika nesourodými argumentačními liniemi, aniž by z napadeného rozsudku vyplýval jejich vzájemný vztah či hierarchie (srov. tři separátní důvody v odst. 158 až 160 napadeného rozsudku). Současně opomenul další, podle názoru zdejšího soudu stěžejní důvod, pro který správní orgány nebyly povinny následovat původní právní hodnocení věci.

[78] Podle § 73 odst. 2 věta první správního řádu „[p]ravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány; ustanovení § 76 odst. 3 věty poslední tím není dotčeno.“

[79] Stěžovatelé vystavěli svou argumentaci na tvrzení, že stavební úřad vydal rozhodnutí 2017 a 2018, která následně (aniž by byly podány opravné prostředky) nabyla právní moci; proto jsou závazná pro všechny správní orgány ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu. Daná rozhodnutí tedy musel v dalších řízeních respektovat jak stavební úřad, tak žalovaný. Nejvyšší správní soud podotýká, že dané ustanovení upravuje „tzv. materiální právní moc rozhodnutí, tedy jeho závaznost pro zákonem stanovený okruh osob a orgánů veřejné moci,“ (srov. Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 644). Lze doplnit, že „[h]motněprávní důsledky právní moci spočívají v nezměnitelnosti, nezrušitelnosti a založení překážky věci rozhodnuté [Hendrych 2016, s. 153, stejně Sládeček 2009, s. 115]. To znamená, že o právech a povinnostech již bylo autoritativně rozhodnuto, a z rozhodnutí vyplývají nová [hmotná] práva a povinnosti či je postaveno na jisto, že adresáti již existující práva mají nebo nemají [Vedral 2012, s. 644],“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2023, č. j. 9 Azs 177/2023  25, odst. [36], publ. pod č. 4527/2023 Sb. NSS).

[80] Je nicméně třeba poznamenat, že z daného pravidla existují výjimky – jednou z nich je skutečnost, že „[v] řízení zahajovaném na návrh mohou materiální právní moci nabýt pouze pozitivní správní rozhodnutí, zatímco negativní správní rozhodnutí nabývají pouze formální právní moci. Negativní rozhodnutí tak nebrání správnímu orgánu v provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí v téže věci,“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, č. j. 22 Ca 58/2000  31, publ. pod č. SJS 849/2001). K ustálenosti daného právního názoru lze poukázat na i na novější judikaturu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, č. j. 5 As 112/2013  30, nebo ze dne 30. 10. 2018, č. j. 5 As 122/2016  36, odst. [27] a násl., publ. pod č. 3829/2019 Sb. NSS, dále nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 752/18, odst. 26, publ. pod č. 10/2019 USn., či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3482/24, odst. 12). K témuž závěru dospívá i doktrína (srov. např. Kopecký, M. a kol. Správní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, právní stav k 1. 9. 2022, dostupné v systému ASPI, k § 73, nebo Frumarová, K. a kol. Správní řád: Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, právní stav k 1. 5. 2020, dostupné v systému ASPI, k § 73).

[81] V projednávaném případě není sporu o tom, že rozhodnutí 2017 a 2018 byla negativními správními rozhodnutími, neboť jimi stavební úřad zamítl žádosti společnosti Pollux Trading o umístění stavby. Daná rozhodnutí proto nenabyla materiální právní moci, a nebyla tedy pro správní orgány v projednávané věci nijak závazná. Výše uvedená zásadní námitka stěžovatelů proto není důvodná. S ohledem na to jsou tímto vypořádány i další kasační námitky vztahující se k dané otázce, neboť pro hodnocení věci je stěžejní, že se správní orgány nebyly povinny řídit právním názorem uvedeným v daných rozhodnutích.

[82] Ačkoli se městský soud tímto důvodem nezabýval, podle zdejšího soudu představuje uvedené pouze dílčí nedostatek v odůvodnění napadeného rozsudku a nejedná se o vadu, která by měla vliv na jeho zákonnost. Je tomu tak proto, že přes nedokonalé odůvodnění dospěl městský soud ke správnému závěru o nedůvodnosti předmětné žalobní námitky. Nejvyšší správní soud doplňuje, že je v souladu se zásadou procesní ekonomie oprávněn některé části odůvodnění napadeného rozsudku korigovat a nahradit svým odůvodněním, pakliže shledá, že důvody rozsudku v dostatečné míře obstojí (srov. např. rozsudky NSS ze dne 19. 10. 2023, č. j. 7 As 84/2023  56, odst. [30], či ze dne 15. 11. 2022, č. j. 3 Ads 146/2021  41, odst. [37]). S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že zdejší soud částečně korigoval závěry městského soudu týkající se důvodů, pro které nebyly správní orgány v projednávané věci povinny postupovat v souladu s pravomocnými rozhodnutími 2017 a 2018. Přesto však nosné závěry napadeného rozsudku v tomto směru z hlediska zákonnosti obstojí.

[83] Podle další námitky z napadeného rozsudku nevyplývá, že by stavební záměr doplňoval stávající zástavbu. Stěžovatelé také tvrdí, že zástavba daného sídliště bytovými domy je dokončena a není nutné ji jakkoliv doplňovat. Ani v tomto směru kasační soud s názorem stěžovatelů nesouhlasí. Pokud jde o první z daných tvrzení, lze poukázat na obsah napadeného rozsudku: „stavební záměr novou prostorovou organizaci nevnáší, protože se jedná o lokální doplnění zástavby o jednu stavbu umístěnou podél stávající komunikace,“ (srov. jeho odst. 168); „[stavební záměr] je navržen jako solitér, což odpovídá struktuře sídlištní zástavby. Doplní zástavbou druhou stranu ulice P.,“ (srov. jeho odst. 169); „[žalovaný] došel k závěru, že stavební záměr je doplněním stávající zástavby, která zvýrazní okraj modernistické rozvolněné lokality,“ (srov. jeho odst. 170). Nelze proto tvrdit, že by uvedený závěr městského soudu z napadeného rozsudku nevyplýval.

[84] Druhou z námitek považuje zdejší soud za zavádějící, neboť se snaží deformovat původní právní otázku (vymyká se stavební záměr – s ohledem na své umístění a objem – rázu stávající urbanistické struktury bytových domů tvořících zástavbu daného sídliště?) na spor vedoucí se v rovině dojmů a estetického cítění stěžovatelů. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že městský soud byl povinen hodnotit pouze to, (1) zda stavební záměr zapadá do rámce stávající urbanistické struktury místa a (2) zda se správní orgány touto otázkou dostatečně precizně a přezkoumatelně zabývaly. Na obě otázky odpověděl kladně. Další z podmínek či otázek, které v tomto ohledu stěžovatelé prezentují (např. je nutné zástavbu lokality doplňovat?), pro umístění stavby z právních předpisů nevyplývají, a správní orgány či městský soud je proto nebyly povinny zkoumat. Ani tato námitka proto není důvodná.

[85] Stěžovatelé dále nesouhlasí s tvrzením soudu, že svůj názor na potřebu vymezení okraje sídliště ničím nepodložili. K tomu zdejší soud podotýká, že se stěžovatelé v korespondující žalobní námitce omezili na následující lakonický závěr: „K tvrzení žalovaného, že ‚záměr je navržen na okraj lokality, kde vymezuje ulici P., čímž zároveň vymezuje i okraj sídliště‘, je třeba uvést, že ulice P. je již vymezena bytovým domem č. p. M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, Y, Z.“ Tento názor následně několikrát zopakovali a doplnili jej o další, podobně nicneříkající tvrzení typu: „není žádného důvodu nějak ‚zvýrazňovat‘ okraj sídliště, navíc okraj sídliště není neurčitý, ale je již zcela jasně a určitě vymezen bytovým domem […] se 14 vchody!“; „[n]ení logické, aby zástavba byla soustředěna na ‚okraj sídliště‘ [mělo by tomu být právě naopak]“; „daný ‚okraj‘ ani nemá být pokračováním zástavby sídliště“. Podle Nejvyššího správního soudu nelze za této situace městskému soudu nijak vytýkat, že tato tvrzení stěžovatelů označil za názory, u nichž absentuje smysl, relevance či jakékoli věcné rozvinutí (srov. odst. 170 jeho rozsudku). Nejvyšší správní soud se s daným hodnocením zcela ztotožňuje – stěžovatelé se v tomto směru jen velmi reziduálně pokoušeli vést věcnou polemiku s rozhodnutím žalovaného, aniž by vůči němu předložili skutečnou oponenturu; městský soud s touto argumentací nemohl naložit jinak.

[86] Dále stěžovatelé městskému soudu vytýkají jeho odkazy na příklady stavební činnosti v dané lokalitě, které charakter území změnily. Tyto příklady byly realizovány dříve, „než platily stávající PSP [či stávající územní plán],“ a proto „na ně nelze aplikovat nynější požadavky na využití území a na výstavbu.“ K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí, že mu není zcela zřejmé, co stěžovatelé daným tvrzením sledují. Městský soud totiž netvrdil, že by dané příklady stavební činnosti splnily konkrétní požadavky na výstavbu. Městský soud na půdorysu konkrétních situací poukázal na skutečnost, že „sídliště bylo v průběhu let doplňováno o další stavby, které charakter území měnily a stávající zástavbu zahustily,“ (srov. odst. [12] výše, v podrobnostech odst. 172 napadeného rozsudku). Z těchto důvodů podle městského soudu nelze mít za to, že principy použité při prvotní výstavbě sídliště platí stále, zcela a rigidně. Úvahy týkající se režimu, za něhož byly dané příklady stavební činnosti realizovány, s tímto závěrem městského soudu nijak nekorespondují – jsou proto mimoběžné, a tedy nedůvodné.

[87] Stěžovatelé také zmiňují jednotlivé aspekty, v nichž se stavební záměr s uvedenými příklady stavební činnosti rozchází. K tomu zdejší soud poznamenává, že daná argumentace ostentativně pomíjí, co městský soud výčtem daných příkladů v odst. 172 napadeného rozsudku sledoval: „sídliště bylo v průběhu let doplňováno o další stavby, které charakter území měnily a stávající zástavbu zahustily. […] koncepce sídliště byla postupem času doplňována o další stavby, které původní pravidlo staveb při jedné straně ulice nerespektují. […] Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by umístění bytových domů v těsné blízkosti od sebe vytvářelo v dané lokalitě anomálii.“ Jinými slovy, podle městského soudu se v důsledku dané výstavby změnil urbanistický ráz území. K tomu došlo realizací staveb, které byly umístěny v těsné blízkosti jiných domů, nebo které původní princip jednoho bytového domu na jedné ulici nerespektovaly, případně které naplnily obě kritéria. Z toho vyplývá, že se dané příklady nemusí nutně shodovat se stavebním záměrem ve všech znacích, jak se snaží dovodit stěžovatelé. Zcela postačuje, pokud dané příklady mění původní urbanistický charakter lokality tím, že naplňují některé (či obě) z výše uvedených kritérií.

[88] Nejvyšší správní soud ke konkrétním příkladům uvádí následující:

1) Městský soud poukázal na „zástavbu u křižovatky ulic Na křečku a Hornoměcholupská, kde v bezprostřední blízkosti u sebe prostor ‚zahušťují‘ dva bytové domy“ – zřetelně tedy sledoval naplnění kritéria umístění bytových domů v těsné blízkosti. Stěžovatelé na daný příklad reagovali tvrzením, že domy nezastavují druhou stranu ulice, tj. že příklad nereflektuje první z výše uvedených kritérií. Jejich argumentace je však mimoběžná, neboť nijak nebere v potaz, že postačuje naplnění druhého kritéria.

2) Stejně tak jsou podle městského soudu blízko sebe umístěny domy na ulicích Nad přehradou a Padovská. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že se domy nachází v těsné blízkosti, jelikož jsou od sebe vzdáleny cca 50 m, což je více než vzdálenost stavebního záměru od jejich bytového domu. Podle stěžovatelů stavby danou lokalitu nezahušťují, neboť jejich vzájemné vzdálenosti „jsou dostatečné – 50 m a více“. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že se žalovaný porovnáním jednotlivých odstupů mezi domy v dané lokalitě již zabýval – na str. 30 svého rozhodnutí se ztotožnil s hodnocením ministerstva, podle něhož „nelze […] seznat, že by se záměr z hlediska odstupů staveb nějak zásadně odlišoval či vymykal odstupům bytových domů v dané lokalitě.“ Ministerstvo poznamenalo, že hmotová vzdálenost stavebního záměru a bytového domu stěžovatelů bude cca 37 m; současně poukázalo na domy v lokalitě, které jsou od sebe vzdáleny v rozmezí 38 až 54 m. Kasační soud akceptuje, že odstup bytového domu stěžovatelů od stavebního záměru je menší než 50 m; současně však souhlasí s ministerstvem, že je daný odstup zcela srovnatelný s dalšími odstupy domů v lokalitě. Tyto domy proto zahušťují lokalitu obdobně jako stavební záměr a stejně tak jako městským soudem uvedený příklad stavební činnosti. Již jen z toho důvodu není daná námitka důvodná. Nadto Nejvyšší správní soud podotýká, že nelze přistoupit na arbitrární rozdělení na „přípustnou“ a „nepřípustnou“ vzdálenost, o které se snaží stěžovatelé, neboť není opřeno o žádnou právní normu, judikaturu, nebo jakoukoli věcnou argumentaci.

3) Soud uvedl, že stavby na ulicích Hornoměcholupská a Janovská naplňují kritérium stavby na obou stranách ulice, neboť spolu sousedí přes parkoviště. Totéž se týká staveb na ulici Rezlerova a na Veronském náměstí. Stěžovatelé na uvedené závěry reagují tvrzením, že domy v uvedených lokalitách jsou situovány ve větší vzdálenosti než činí odstup bytového domu stěžovatelů od stavebního záměru. Obdobně jako v prvním výše uvedeném případě stěžovatelé nereflektují, že městský soud spatřuje v uvedených příkladech naplnění prvního z nadepsaných kritérií, nikoli druhého. I tato argumentace je proto mimoběžná.

4) Soud uvedl, že stavby na ulicích Mantovská a Modenská vytváří klasická uliční prostranství. V tomto směru mají stěžovatelé za to, že se domy nenachází ve stabilizovaném území a že jsou součástí zcela jiného urbanistického celku. K první z připomínek kasační soud podotýká, že z tvrzení stěžovatelů nevyplývá jakákoli souvislost aspektu stabilizovaného území s nadepsanými kritérii; ani kasační soud sám ji nespatřuje. Daná úvaha se proto zcela míjí s podstatou předmětného odůvodnění napadeného rozsudku. Co se týče druhé připomínky stěžovatelů, ani v tomto směru stěžovatelé nezdůvodňují, proč se stavby podle nich nachází v jiném urbanistickém celku. S ohledem na to lze plně odkázat na odst. 201 napadeného rozsudku, v němž se městský soud se shodnou námitkou již korektně vypořádal. Ani tato námitka proto není důvodná.

[89] Podle další námitky městský soud v odst. 174 napadeného rozsudku chybně vycházel „pravděpodobně […] z návrhu nového Metropolitního plánu, který však není přijat a není platný.“ Nejvyšší správní soud k tomuto pouze podotýká, že stěžovatelé nijak nekonkretizují, v čem přesně spočívá nezákonný postup městského soudu či jak se tento postup negativně odrazil v jejich veřejných subjektivních právech. Městský soud toliko poukázal na cílový charakter lokality č. 566 Sídliště H. M., které je podle stěžovatelů pravděpodobně součástí Metropolitního plánu – soud následně učinil závěr, že tato charakteristika s další výstavbou v místě počítá. Městský soud ani orgány územního plánování však nehodnotily, zda stavební záměr splňuje podmínky (v dané době) neúčinného Metropolitního plánu; z kasační námitky ostatně ani takový závěr neplyne. Stejně tak z ní není znatelná ani jiná nezákonnost, jíž se městský soud podle stěžovatelů dopustil.

[90] Stěžovatelé dále tvrdí, že není zřejmé, jak městský soud dospěl k závěru, že stávající zástavba lokality nevyčerpala svou kapacitu. S ohledem na obecnost dané námitky kasační soud rovněž pouze obecně podotýká, že hodnocení městského soudu z napadeného rozsudku seznatelné je. Soud poukázal na posouzení správních orgánů, podle nichž stavební záměr pouze lokálně doplňuje stávající zástavbu, konkrétně na druhé straně ulice P.; záměr má obdobné rozměry a „je […] zřejmé, že […] se na danou plochu může smysluplně vejít,“ (srov. odst. 173 napadeného rozsudku). Nad rámec uvedeného lze podotknout, že se městský soud obecně ztotožnil se závěry žalovaného; ten na str. 40 svého rozhodnutí uvedl: „Námitka, že stávající zástavba již vyčerpala kapacitu a možnosti daného místa, není podložena žádným předpisem. Ve stabilizovaném území lze umístit další stavby, pokud vyhoví stavebním předpisům a doplní stávající zástavbu. V řízení bylo prokázáno, že tyto požadavky záměr splní.“

[91] Kasační soud v tomto směru připomíná, že „rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou dílčí námitku. Proto zpravidla postačuje, jsouli vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení. […] Takový postup je vhodný zejména u velmi obsáhlých podání,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2023, č. j. 10 Afs 12/2021  75, odst. [50]). Lze rovněž podotknout, že „není vadou, pokud soud v odůvodnění svého rozhodnutí, osvojíli si hodnocení skutkového a právního stavu věci žalovaným, odkáže pro stručnost na jednotlivé části odůvodnění napadeného správního rozhodnutí,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 Afs 209/2017  44, odst. [26]).

[92] Nejvyšší správní soud v tomto směru uvádí, že městský soud postupoval v souladu s požadavky výše uvedené judikatury – ztotožnil se s právním posouzením provedeným správními orgány, v obecnosti na ně odkázal a sám doplnil, že se stavební záměr může do lokality smysluplně vejít. Nadto lze podotknout, že takový postup je vhodný zejména u obsáhlých podání, jakým žaloba stěžovatelů čítající 55 stran byla.

[93] Stěžovatelé tvrdí, že městský soud nevysvětlil svou úvahu, proč doplnění zástavby vždy nějak naruší stávající odstupy v lokalitě. Nejvyšší správní soud opět pouze obecně uvádí, že mu z námitky není zřejmé, jakou nejasnost stěžovatelé v dané elementární úvaze spatřují. Pokud se do určitého místa, mezi existující domy, umístí stavba, zmenší se původní rozestupy existujících staveb v lokalitě o rozměry nové stavby. Daná úvaha je zcela jednoduchá a nelze tvrdit, že by z napadeného rozsudku nebyl tento myšlenkový pochod zřetelný.

[94] K námitce stavební uzávěry zdejší soud poukazuje na obsah žaloby: „Navrhovanou stavbou by došlo ke zcela nežádoucímu narušení [urbanistického] konceptu, neboť ten má zástavbu bytových domů vyváženu vzájemnými rozestupy a zelenými plochami mezi nimi – zábor této zeleně [zastavování tohoto prostoru] by tak tento koncept nepřípustným způsobem narušil.“ […] “Ačkoli zařazení území jako území se zvýšenou ochranou zeleně samo sobě neznamená nezastavitelnost daného plochy či ‚stavební uzávěru‘ [to ani žalobci netvrdili], neznamená to na druhou stranu, že uvedené bude při rozhodování zcela ignorováno [jak se zde stalo], a bude odsouhlasena a umístěna stavba zcela v rozporu s uvedeným.“ Nejvyšší správní soud shrnuje, že závěr uvedený v odst. 175 napadeného rozsudku z žaloby bezpečně plyne – stěžovatelé sice tvrdí, že formálně o stavební uzávěru nejde a že to ani nikdy netvrdili, současně však prokazatelně uvedli, že zábor zelené plochy automaticky nezákonně narušuje stávající urbanistický koncept sídliště. Jejich námitka není důvodná.

[95] Dále stěžovatelé k posouzení městského soudu v odst. 180 napadeného rozsudku namítají, že „důvodem rozestupů není pouze zajištění parkovacích stání na povrchu,“ nýbrž i vyvážení intenzity zástavby. Nejvyšší správní soud se stěžovateli souhlasí v tom směru, že důvodem dostatečných rozestupů mezi budovami obecně není pouze otázka umístění parkovacích stání na povrchu – to však plyne i z právního posouzení městského soudu. Naopak, soud v napadeném rozsudku netvrdil, že je důvodem rozestupů mezi stávajícími domy v lokalitě výhradně zajištění povrchových parkovacích stání. V odst. 180 napadeného rozsudku, na který stěžovatelé v námitce odkázali, soud toliko uvedl, že rozestupy mezi některými stavbami jsou široké, neboť „v době tvorby sídliště bylo zapotřebí parkovací stání umisťovat na povrchu. S ohledem na zřízení parkovacích stání v podzemních podlažích stavebního záměru již není dodržování takových rozestupů potřebné.“ Stěžovatelé ve své námitce – ať už záměrně, nebo nedopatřením, přesto však zavádějícím způsobem – směšují široké rozestupy na jedné straně a dostatečné rozestupy (které odpovídají požadavkům právních předpisů) na druhé straně.

[96] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl důvod širokých rozestupů, přičemž pro odpadnutí potřeby umístění parkovacích stání na povrchu zanikl tento důvod pro udržování širokých rozestupů i mezi novými stavbami v lokalitě (srov. odst. 180 až 182 napadeného rozsudku). Soud se však současně zabýval i tím, zda mezi stavebním záměrem a bytovým domem stěžovatelů existuje dostatečný rozestup (srov. odst. 176 až 179 napadeného rozsudku). Soud zkoumal otázku splnění odstupových úhlů; rovněž vyhodnotil, že se stavební záměr neprojevuje nezákonně negativně zvýšením hlukové a emisní zátěže či prašnosti, odstraněním a úbytkem hodnotné zeleně a zhoršením světelných podmínek; soud nepominul ani otázku dostatečných zelených ploch (srov. odst. 98 až 110 napadeného rozsudku). Městský soud v tomto směru uzavřel, že stavební záměr splňuje požadavky právních předpisů i v otázce dostatečných rozestupů od již existujících domů, resp. jeho důsledkem není nadměrné zahuštění lokality. Kasační soud se s jeho hodnocením plně ztotožňuje a s ohledem na výše uvedené neshledává tuto zavádějící kasační námitku důvodnou.

[97] Stěžovatelé trvají na tom, že princip jednoho bytového domu na jedné ulici a výrazných rozestupů bytových domů, tj. 50 m a více, je v lokalitě zachován. Současně však neprezentují žádnou relevantní argumentaci konkurující právnímu posouzení městského soudu, podle něhož tyto principy již naopak dány nejsou (srov. odst. 170 a násl. napadeného rozsudku). Z toho důvodu jde o pouhý prostý nesouhlas, jímž se zdejší soud s ohledem na judikaturu citovanou v odst. [69] výše nemůže zabývat.

[98] V poslední námitce tohoto okruhu stěžovatelé tvrdí, že stavební záměr kvalitu prostředí jako celku nezvyšuje. K tomu lze pouze poznamenat, že městský soud sice uvedl, že nová zástavba může upravit charakter prostředí, nijak však dále nedovodil, že k tomu došlo stavebním záměrem v projednávané věci. Konkrétně uvedl, že urbanistický ráz sídliště se již v průběhu času změnil, nikoli že jej mění právě stavební záměr. Ostatně správní orgány několikrát zopakovaly, že se urbanistická struktura sídliště daným záměrem nenaruší a že stavební záměr „s ohledem na své parametry nemá potenciál, aby stávající urbanistickou strukturu nějak transformoval,“ (srov. odst. 169 napadeného rozsudku). K těmto závěrům se městský soud přiklonil (srov. odst. 188 jeho rozsudku). Pokud stěžovatelé nyní tvrdí, že stavební záměr nezvyšuje kvalitu prostředí, míří touto námitkou do odůvodnění, které se sice v napadeném rozsudku nachází, avšak které nepředstavuje jeho nosné důvody – soud tuto myšlenku nijak nerozvíjel, kvalitu nové zástavby nehodnotil, a naopak ve shodě se správními orgány dospěl k opačnému závěru. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že kasační námitku lze efektivně směřovat pouze proti nosným důvodům napadeného rozsudku, tj. proti závěrům, na nichž soud vystavěl své závazné právní posouzení; nikoli proti části rozsudku, na níž nosné důvody rozsudku nespočívají (srov. např. jeho rozsudek ze dne 11. 6. 2026, č. j. 3 As 78/2025  95, odst. [44]). Jelikož kasační námitka nesměřuje proti nosnému důvodu napadeného rozsudku, nemohl se jí kasační soud věcně zabývat.

III. b) Ke druhému námitkovému okruhu: Umístění stavebního záměru není v souladu s územně plánovací dokumentací z hlediska limitů využití stabilizovaného území

[99] Stěžovatelé v prvé řadě soudu vytýkají, že neozřejmil, v čem právní hodnocení provedená v rozhodnutích 2017 a 2018 odporovala územně plánovací dokumentaci či judikatuře. Nejvyšší správní soud v tomto směru poukazuje na závěry, které již ve vztahu k daným rozhodnutím učinil v odst. [78] a násl. výše – tato rozhodnutí nejsou v projednávané věci nijak relevantní a jejich závěry nebyly správní orgány ani městský soud povinny brát v potaz, ani tato rozhodnutí přezkoumávat. S ohledem na to městský soud logicky stěžovateli předestřené úvahy ve svém rozsudku neuvedl. Shodně je třeba vypořádat námitku, podle níž důvody vypočtené v odst. 208 napadeného rozsudku existovaly již v době vydání rozhodnutí 2017 a 2018. Bez ohledu na to nebyla tato rozhodnutí pro správní orgány závazná.

[100] Dále stěžovatelé prezentovali kasační námitky shrnuté v odst. [46] výše – v nich se však vždy omezili na lakonické vyjádření nesouhlasu, aniž by svůj postoj jakkoliv blíže odůvodnili a předložili zdejšímu soudu věcnou polemiku s právním posouzením městského soudu. Nejvyšší správní soud se proto těmito prostými nesouhlasy nemohl zabývat (srov. judikaturu v odst. [69] výše).

[101] Následně stěžovatelé namítají, že soud chybně interpretoval obsah jejich žalobní argumentace. Nejvyšší správní soud v prvé řadě poukazuje na obsah žaloby: „Smyslem stabilizovaného území v ÚP SÚ HMP totiž není rozsah nové stavební činnosti přizpůsobit stávající zástavbě […]. Smyslem stabilizovaného území v ÚP SÚ HMP je zabránit dalšímu intenzivnímu zastavování [zahušťování] již dokončené, stabilizované urbanistické struktury, přičemž navrhovaná stavba je právě v přímém protikladu s tímto požadavkem územního plánu.“

[102] Městský soud k této otázce uvedl následující: „Podstatou tohoto žalobního bodu je posouzení otázky, zda byl společný souhlas ke stavebnímu záměru v souladu s požadavky územního plánu na stavbu ve stabilizovaném území. Žalobci sídliště považují za již dokončený urbanistický celek, který v ploše stavebního záměru neumožňuje realizaci stavby o takových parametrech, které představuje stavební záměr. Nejde tak podle nich o zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury, nýbrž o její ‚přehuštění‘,“ (srov. odst. 189 napadeného rozsudku). Jinými slovy, soud interpretoval žalobní tvrzení tak, že stavební záměr se nachází ve stabilizovaném území, ačkoli podle stěžovatelů záměr nepředstavuje zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury.

[103] Soud následně v rozsudku poukázal na judikaturní východiska týkající se stabilizovaného území a v odst. 193 uvedl: „Je tedy na místě korigovat názor žalobců, že smyslem stabilizovaného území není přizpůsobení nové stavební činnosti stávající zástavbě, [nýbrž] zabránění dalšímu intenzivnímu zahušťování, zastavování dokončené a stabilizované urbanistické struktury. Stavební činnost se má ve skutečnosti přizpůsobit okolní zástavbě, nesmí se od ní svým rozsahem, tj. zejména velikostí a dimenzemi, výrazně odchýlit [a vytvářet tak s ohledem na okolní zástavbu stavbu nepatřičných rozměrů či charakteru]. Soud však připouští, že vedle toho je smyslem stabilizovaného území také [ne však výlučně] posouzení otázky vhodnosti umístění stavby na dané místo v rámci urbanistické struktury [přičemž jeli taková struktura dokončena, má prvek stabilizovaného území zabránit jejímu dalšímu ‚zahuštění‘].“ K přesnému znění kasační námitky zdejší soud odkazuje na odst. [47] výše.

[104] Nejvyšší správní soud nemůže ani ve vztahu k této námitce stěžovatelům přisvědčit. V žalobě výslovně uvedli, že není smyslem stabilizovaného území přizpůsobit rozsah nové stavební činnosti stávající zástavbě. S tímto názorem městský soud následně nesouhlasil, neboť z judikatury kasačního soudu dovodil, že přesně tento účel stabilizované území plní. S tímto hodnocením Nejvyšší správní soud souhlasí a může pouze poukázat na svou rozhodovací praxi citovanou městským soudem v odst. 192 jeho rozsudku. Stěžovatelé rovněž v žalobě explicitně tvrdili, že je (naopak) smyslem stabilizovaného území zabránit dalšímu intenzivnímu zastavování a zahušťování dokončené a stabilizované urbanistické struktury. V tomto směru jim městský soud přisvědčil a uvedl, že regulativ stabilizovaného území má i tento cíl. I tento názor vyplývá z judikatury citované v uvedeném odstavci napadeného rozsudku.

[105] Stěžovatelé se proto mýlí, majíli za to, že městský soud jejich žalobní tvrzení dezinterpretoval. Soud korektně shrnul jejich argumentační pozici a adekvátně na jejich námitku reagoval. Pokud stěžovatelé projevili v žalobě jeden názor, s nímž městský soud nesouhlasil, a nyní v kasační stížnosti tvrdí, že tento názor vlastně nikdy nezastávali, zřetelně si – opět záměrně či nedopatřením – protiřečí. Kasační námitka není důvodná.

[106] Pokud jde o námitku důležitosti účelů regulativu stabilizovaného území, lze pouze podotknout, že ani zde stěžovatelé neuvádí žádné věcné zdůvodnění svého názoru – pouze bez dalšího tvrdí, že jimi prezentovaný účel je primární. Ani touto námitkou se kasační soud nemohl zabývat, neboť jde pouze o nekvalifikovaný prostý nesouhlas (srov. odst. [69] výše).

[107] Podle další námitky městský soud v odst. 195 napadeného rozsudku jen zopakoval závěry závazného stanoviska ministerstva, aniž by se vyjádřil „k tomu, co k jednotlivým tvrzením uváděli stěžovatelé v žalobě.“ S tímto tvrzením zdejší soud nesouhlasí. Stěžovatelé v kasační stížnosti zkopírovali výhrady, které ke stanovisku ministerstva uplatnili v žalobě, avšak z jejich kasační argumentace nijak neplyne, čím konkrétně se městský soud v napadeném rozsudku nezabýval. V jediné výslovné zmínce podle nich soud opomenul, že soulad stavebního záměru s regulativem „stabilizovaného území se nevyčerpává jen mechanickým izolovaným porovnáním jednotlivých parametrů záměru [výšky, objemu] s okolními stavbami, ale je nutno záměr posoudit zejména z toho pohledu, zda dotváří stávající urbanistickou strukturu nebo zda ji naopak narušuje a nadměrně zahušťuje.“ Touto otázkou se však městský soud obsáhle zaobíral v odst. 144 až 188 napadeného rozsudku, jak ostatně Nejvyšší správní soud rozebral v části III. a) tohoto rozsudku. Kasačnímu soudu dále z tvrzení stěžovatelů není zřejmé, jaké konkrétní opomenutí městskému soudu vytýkají. S ohledem na obecnost dané námitky lze rovněž pouze obecně upozornit, že městský soud se důsledně zabýval otázkou, zda stavební záměr vyhovuje regulativům stabilizovaného území (srov. odst. 194 a násl. napadeného rozsudku). Pokud se přitom ztotožnil se závěry správních orgánů, nelze v tomto postupu spatřovat bez dalšího nezákonnost (srov. odst. [91] výše). Tato námitka proto není důvodná.

[108] S poukazem na odst. 197 napadeného rozsudku mají dále stěžovatelé za to, že si při vypořádání žalobní námitky souladu stavebního záměru s urbanistickým rázem území nelze vystačit s obecným popisem stávající struktury lokality. Stěžovateli namítaná skutečnost však podle kasačního soudu z dané části napadeného rozsudku neplyne. Městský soud odkázal na konkrétní části rozhodnutí žalovaného a závazného stanoviska ministerstva, s nimiž se ztotožnil a které operují s konkrétními lokalitami a konkrétními bytovými domy, od nichž se stavební záměr z hlediska urbanistického charakteru území nijak neodlišuje. Ani tato námitka není důvodná.

[109] V další námitce stěžovatelé nesouhlasí s hodnocením, že předmětná lokalita není výjimečným územím co do urbanistického rázu – území je podle jich výjimečné, „což je dáno jeho urbanistickým konceptem.“ Nejvyšší správní soud opětovně pouze podotýká, že stěžovatelé toliko odmítají závěr, k němuž dospěl městský soud, avšak bez jakéhokoli zájmu s ním věcně polemizovat. Daná námitka je ve smyslu judikatury citované v odst. [69] výše nekvalifikovaná a zdejší soud se jí nemůže zabývat.

[110] Ani další námitka nereaguje na věcné hodnocení napadeného rozsudku. Stěžovatelé opomíjí, že jim městský soud vytkl neunesení důkazního břemene stran tvrzení, že je posuzované stabilizované území skutečně „kompozičně a kapacitně dotvořeno,“ (srov. odst. 203 napadeného rozsudku), a to s ohledem na to, že podle správních orgánů lze stavební záměr do území umístit. Skutečnost, že je daná lokalita vymezena jako stabilizované území, tomuto umístění nebrání; pouhé opakování této skutečnosti opět není věcnou polemikou se závěry napadeného rozsudku, a tedy ani kvalifikovanou kasační námitkou (srov. odst. [69] výše).

[111] Ani poslední námitka tohoto okruhu není kvalifikovaná pro věcný přezkum. Stavebník totiž soulad stavebního záměru s charakterem území prokázal, jak je ostatně patrno z rozhodnutí žalovaného. Pouhé opakované tvrzení, že tomu tak nebylo, aniž by přitom stěžovatelé reflektovali posouzení městského soudu, představuje opět toliko prostý nesouhlas.

III. c) Ke třetímu námitkovému okruhu: Stavební záměr byl protiprávně umístěn do území, které je v územním plánu označeno jako plocha se zvýšenou ochranou zeleně

[112] Stěžovatelé v prvé řadě nesouhlasí se závěrem městského soudu, že ochrana dřevin a souvislých ploch zeleně bude zajištěna povolením kácení dřevin a zástavbou dané plochy. K tomu kasační soud poukazuje na odst. 106 napadeného rozsudku. V něm městský soud výslovně odkázal na výrok II. prvostupňového rozhodnutí ve znění změny provedené rozhodnutím žalovaného (v podrobnostech srov. odst. [5] výše). Tvrzení stěžovatelů o kácení dřevin ostentativně opomíjí další části výroku – žalovaný zavázal stavebníka povinností náhradní výsadby a povinností chránit a pečovat o nové a stávající dřeviny, jejichž kácení povoleno nebylo. Městský soud se věnoval i otázce ochrany souvislých ploch zeleně, přičemž uvedl, že stavební záměr nepředstavuje podle správních orgánů žádnou zásadní změnu či zásah do ochrany zeleně. Stěžovatelé s tímto hodnocením opět věcně nepolemizují, pouze s ním nesouhlasí – tato část dané kasační námitky proto opět není kvalifikovaná ve smyslu judikatury uvedené v odst. [69] výše.

[113] V další námitce stěžovatelé odmítají tvrzení městského soudu, že by z rozhodnutí žalovaného plynul závěr, že zeleň „u stávajících staveb nepředstavuje dominantní podíl.“ Kasační soud upozorňuje, že žalovaný na str. 39 svého rozhodnutí odcitoval odůvodnění závazného stanoviska ministerstva, podle něhož „z pouhého náhledu do katastrální mapy s ortofotomapou vyplývá, že v daném území jsou plochy zeleně převážně ve vlastnictví hl. m. Prahy a slouží jako veřejná zeleň, přičemž na vlastních pozemcích bytových domů nemají plochy zeleně nijak dominantní podíl.“ Stěžovatelé tuto pasáž ostatně sami citují v kasační stížnosti. Uvedené tvrzení stěžovatelů se tak nezakládá na pravdě. Stěžovatelé dále tvrdí, že žalovaný tento závěr „uvést nemohl, neboť tak tomu není.“ Tato námitka však nesměřuje proti napadenému rozsudku, a proto není ve smyslu judikatury uvedené v odst. [68] výše přípustná.

[114] Podle poslední kasační námitky uvedené v odst. [51] výše městský soud opomenul vypořádat na daném místě citovanou žalobní námitku. Tomu však Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Zdejší soud je toho názoru, že z napadeného rozsudku nevyplývá, že by orgány veřejné moci hodnotily „podíl zeleně s ohledem na vlastnictví pozemků.“ Naopak lze podle kasačního soudu poukázat na odst. 108 napadeného rozsudku, podle něhož „záměr i po realizaci plochu zeleně v místě zachová, [správní orgány] nekonstatovaly […] žádný zásadní úbytek zelené plochy, naopak s odkazem na poměry v území zdůraznily, že není třeba, aby zeleň v místě tvořila dominantní podíl.“ Nejvyšší správní soud vnímá, že pasáže citované v kasační námitce nemusí působit zcela jednoznačně, avšak v kontextu celkového obsahu daného odstavce nelze o jejich významu pochybovat. Ani tato námitka není důvodná, neboť městský soud na danou žalobní námitku adekvátně reagoval.

[115] Stěžovatelé dále tvrdí, že „pouhá obecná konstatování [například, že ‚zeleň na zastavitelných pozemcích má vždy jen doplňkovou funkci‘] nejsou dostatečná a přezkoumatelná.“ Z dané námitky zdejšímu soudu nicméně nevyplývá, které závěry městského soudu, vyjma uvedeného příkladu, pokládají stěžovatelé za nepřezkoumatelné, ani v jakém konkrétním důvodu stěžovatelé tvrzenou nepřezkoumatelnost spatřují. Stěžovatelé sice tvrdí, že závěry městského soudu jsou obecné a nedostatečné, ale již neuvádí, v čem konkrétně danou nedostatečnost a obecnost shledávají, jakou část odůvodnění napadeného rozsudku postrádají a v čem konkrétně se tvrzené pochybení negativně promítlo do jejich veřejných subjektivních práv. Nejvyšší správní soud proto může k dané námitce přistoupit rovněž toliko obecně. Se stěžovateli lze souhlasit v tom směru, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž je založeno, současně však judikatura připouští, aby se správní soud ztotožnil se závěry správních orgánů a v rozsudku na ně odkázal (srov. odst. [91] výše). Takto postupoval i městský soud v nyní projednávané věci – odkázal na akty správních orgánů (srov. odst. 102 až 105 napadeného rozsudku), následně je blíže rozebral a zdůvodnil, proč se k jejich závěrům přiklonil (srov. odst. 106 až 109 daného rozsudku). Nejvyšší správní soud tak nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů o obecných, nedostatečných a nepřezkoumatelných závěrech městského soudu, jelikož soud konkrétně odkázal na akty správních orgánů, s jejichž závěry se s ohledem na znění žalobní námitky ztotožnil.

[116] Pokud jde o část námitky vztahující se k doplňkové funkci zeleně na zastavitelných plochách, lze opět odkázat na závěry rozhodnutí žalovaného, k nímž se městský soud přiklonil (srov. str. 59 a násl. daného rozhodnutí). Žalovaný např. uvedl, že podle shromážděných podkladů „s ohledem na charakter zamýšleného záměru a na prostorové možnosti daného pozemku, předmětné dřeviny není možné zachovat, neboť jsou v kolizi se zamýšlenou stavbou. Jak vyplývá z výše uvedeného popisu a vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin, nejedná se o dřeviny natolik cenné, aby byly nenahraditelné. Funkční význam dřevin navržených ke kácení spočívá zejména v tom, že jsou součástí sídlištní zeleně [doplňková funkce k funkci hlavní, tj. k bydlení] a spolupodílejí se na plnění funkcí mimolesní zeleně. Tuto funkci bude též plnit nová výsadba u bytového domu,“ (srov. tamtéž). Ani v tomto směru proto nelze stěžovatelům přisvědčit, že odůvodnění napadeného rozsudku není dostatečné. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že „nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2025, č. j. 10 Azs 131/2025  30, odst. [24]). Z výše uvedeného však je zřejmé, jak o dané otázce městský soud uvážil a jaké důvody jej k jeho závěru vedly. Námitka proto není důvodná.

[117] Podle další námitky městský soud nerespektoval závěry rozhodovací praxe správních soudů, na něž stěžovatelé poukázali. Nejvyšší správní soud však upozorňuje, že báze dané námitky spočívá v tvrzení, že správní orgány nevzaly skutečnost, že je stavební záměr umisťován v území se zvýšenou ochranou zeleně, vůbec v potaz a že tento regulativ pro ně představoval pouze nezávazný informativní prvek. Taková však realita není, což městský soud výslovně uvedl: „Orgány územního plánování, stavební úřad a žalovaný tento informativní prvek tedy v potaz vzaly a vyložily, že záměr do území se zvýšenou ochranou zeleně lze umístit,“ (srov. odst. 106 napadeného rozsudku). Městský soud uvedl, že se správní orgány zabývaly ochranou dřevin i ochranou souvislých ploch zeleně. Následně i soud sám vyhodnotil, že prvek ochrany dřevin je zachován (srov. odst. [112] výše). Stejně tak bude zajištěna i ochrana souvislých ploch zeleně, neboť stavební záměr nepřináší v plochách zeleně žádnou zásadní změnu. Se stěžovateli tak nelze souhlasit, že by jejich námitka byla opomenuta a že by městský soud nereflektoval závěry dané judikatury.

[118] Dále stěžovatelé nesouhlasí s posouzením městského soudu, že bude plocha zeleně zachována i po realizaci stavebního záměru – tento závěr mají za obecný a nepravdivý. Pokud jde o námitku obecnosti, lze na ni plně vztáhnout posouzení zdejšího soudu uvedené v odst. [115] a [116] výše. Městský soud se otázkou zabýval v odst. 104, 105, 107 a 108 napadeného rozsudku a v podrobnostech se ztotožnil se závěry aktů správních orgánů, na něž konkrétně odkázal. Tvrzené nepřezkoumatelnosti z důvodu obecnosti odůvodnění proto nelze přisvědčit. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelů se zjištěným skutkovým stavem, v něm opět neprezentují relevantní konkurující věcnou polemiku, nýbrž setrvávají pouze na prostém nesouhlasu – taková námitka není kvalifikovaná ve smyslu judikatury uvedené v odst. [69] výše, a proto ji zdejší soud nemohl věcně posoudit. S ohledem na tyto závěry není důvodná ani navazující obecná námitka nesprávného právního posouzení městského soudu, neboť vychází z výše vyvrácené premisy.

[119] Konečně mají stěžovatelé za to, že městský soud domýšlel argumenty a dotvářel úvahy správních orgánů, ačkoli k tomu neměl pravomoc; v tomto směru poukazuje na odst. 107 napadeného rozsudku. Ani s tímto tvrzením však Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit, neboť z napadeného rozsudku není zřejmé, že by k uvedené skutečnosti došlo. Podle kasačního soudu bylo pro hodnocení důvodnosti dané žalobní námitky stěžejní odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se městský soud ztotožnil se závěry správních orgánů, odkázal na ně a doplnil je vlastní úvahou vztahující se k jejich obsahu. Pokud soud doplnil tuto argumentaci obiter dictum vlastním pohledem na míru zastavění vycházející z projektové dokumentace ke stavebnímu záměru a ze správního spisu, nelze v tomto postupu spatřovat vadu, která by mohla jakkoli dopadat na zákonnost napadeného rozsudku.

III. d) Ke čtvrtému námitkovému okruhu: Stavební záměr není v souladu s funkčním využitím dané plochy stanoveným územním plánem

[120] Stěžovatelé tvrdí, že soud pominul jejich žalobní námitky vztahující se k závazným stanoviskům orgánů územního plánování. Kasační soud se však s tímto tvrzením neztotožňuje. Opětovně lze poukázat na judikaturu uvedenou v odst. [91] výše. Rovněž lze doplnit, že „[městský] soud nemusí vždy nutně volit cestu detailního vypořádání se s každým dílčím argumentem uplatněným v žalobě, ale naopak může postupovat tak, že proti žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. […] Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře [a vyvracení] jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 4 As 113/2015  34, odst. [13]). Městský soud proto nebyl povinen vypořádat každou dílčí námitku, pokud proti nim vystavěl vlastní logickou argumentaci, s níž tyto námitky nemohou být v souladu.

[121] Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud založil své odůvodnění ve vztahu ke korespondující žalobní námitce na závěru, že hlavním kritériem pro umístění stavby v ploše SV je zachování polyfunkčnosti území z objektivního hlediska. Není rozhodné, zda bude polyfunkčnost zajišťována právě tím stavebním záměrem, který je zrovna z hlediska umístění posuzován; zásadní je, že i při umístění stavby zůstane polyfunkčnost území zachována, respektive že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků (srov. odst. 223 napadeného rozsudku). V tomto směru se přiklonil k právnímu posouzení správních orgánů. Báze korespondující kasační námitky přitom spočívala právě v nesouhlasu s tímto hodnocením (srov. odst. [22] výše). Stěžovatelé například opakovaně tvrdili, že je stavební záměr v zásadě monofunkční stavbou, že odpovídající polyfunkčnost musí být zajištěna právě v ploše SV, nikoli v „docházkové vzdálenosti“, čí že není v této vzdálenosti veškerá občanská vybavenost. Všechny tyto námitky však městský soud v napadeném rozsudku reflektoval (srov. zejm. odst. 223 a násl. daného rozsudku). Stěžovatelům proto nelze přisvědčit, že by obsah jejich žalobních námitek zůstal opomenut.

[122] Pokud jde o zbývající námitky tohoto okruhu, Nejvyšší správní soud podotýká, že směřují proti odůvodnění uvedenému v odst. 222 napadeného rozsudku – v této části však městský soud pouze rekapituloval právní posouzení ministerstva, a naopak nijak neprezentoval vlastní nosné důvody rozhodnutí (těm věnoval teprve navazující odstavce). Stěžovatelé tak svými námitkami nemíří proti nosným důvodům napadeného rozsudku – takové námitky jsou s odkazem na judikaturu uvedenou v odst. [98] výše nepřípustné, a kasační soud se jimi proto nemohl zabývat.

III. e) K pátému námitkovému okruhu: Stavební záměr nevyhovuje požadavkům právních předpisů s ohledem na dopravní řešení

[123] K první námitce tohoto okruhu uvedené v odst. [58] výše lze opět jen upozornit, že stěžovatelé s právním hodnocením městského soudu nepolemizují, ale pouze s ním nesouhlasí. Bez relevantní věcné argumentace nelze danou námitku považovat za kvalifikovanou k věcnému přezkumu, proto se zdejší soud s odkazem na judikaturu uvedenou v odst. [69] výše danou námitkou nemohl zabývat.

[124] Stěžovatelé mají dále za to, že městský soud chybně opomenul jejich žalobní námitku. Ani tomuto tvrzení však nelze přisvědčit, neboť uvedenou citaci nelze považovat za projednatelnou žalobní námitku – stěžovatelé nenamítají nezákonnost rozhodnutí žalovaného, nýbrž pouze kladou řečnickou otázku, aniž by bylo zřejmé, co jí sledují a čeho se domáhají. Městský soud se proto daným tvrzením korektně nezabýval.

[125] Rovněž stěžovatelé namítají, že „není na soudu, aby doplňoval zcela absentující odůvodnění námitek stěžovatelů ze strany správních orgánů. Úvahy, které činí soud, měly být činěny správními orgány.“ Nejvyšší správní soud v tomto ohledu upozorňuje, že stěžovatelé opět neprezentují věcnou polemiku s právním názorem městského soudu, nýbrž pouze tvrdí, že městský soud nesmí nahrazovat chybějící odůvodnění napadeného rozsudku. Kasační soud na tomto místě poukazuje na svou judikaturu, podle níž „nedostatečné odůvodnění správního rozhodnutí není důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí, pokud jsou skutkové údaje, z nichž správní orgán vycházel, obsahem správního spisu, a skutkové a právní úvahy správního orgánu, které vedly k vydání rozhodnutí, jsou ze spisu alespoň v základních rysech bez pochyb rekonstruovatelné. Účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí totiž není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy. Klíčové tedy je, že soud může učinit úvahu o tom, zda je rozhodnutí správního orgánu po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem,“ (srov. rozsudek ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 As 229/2014  48, odst. [18], obdobně rozsudky ze dne 12. 5. 2010, č. j. 8 As 60/2009  73, či ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 As 111/2015  22, dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996, č. j. 6 A 825/95  7, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2024, č. j. 3 Ads 304/2023  18, odst. [10]).

[126] S ohledem na tyto závěry nelze s právním názorem stěžovatelů souhlasit – judikatura zdejšího soudu s podkladem ve výše uvedeném rozsudku Vrchního soudu v Praze akceptovala, že v určitých situacích „správní soud může výjimečně slevit z nároků na dodržení požadavků § 68 odst. 3 správního řádu, nalezneli ve správním spise dostatečnou oporu pro úvahu, že rozhodnutí správního orgánu je po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem,“ (srov. výše cit. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 304/2023  18). Městský soud přitom dovodil, že relevantní skutkové okolnosti jsou prima vista patrné ze správního spisu, a proto ne zcela perfektní odůvodnění rozhodnutí žalovaného nepředstavuje vadu, která by měla vliv na jeho zákonnost. Nadto je nutné zdůraznit, že se námitky stěžovatelů omezují pouze na tvrzení, že městský soud nesměl odůvodnění rozhodnutí žalovaného doplnit – taková však skutečnost s ohledem na výše uvedené závěry judikatury není. Ani tato námitka není důvodná.

[127] Stěžovatelé také nesouhlasí s hodnocením městského soudu, že stavební záměr nebude mít oproti stávajícímu stavu v místě zúžení žádný vliv na bezpečnost a plynulost provozu – do místa totiž bude ústit nájezd do garáží umístěných uvnitř stavebního záměru. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že uvedenou argumentaci již stěžovatelé předestřeli v žalobě a nyní ji pouze opakují, aniž by reflektovali korespondující odůvodnění napadeného rozsudku (srov. odst. [31] výše). Taková námitka je opět pouze prostým nesouhlasem, který Nejvyšší správní soud nemůže věcně posuzovat (srov. odst. [69] výše).

[128] Další námitka směřuje proti závěru městského soudu, že dojde k přechodnému přemístění kontejnerového stání. Podle stěžovatelů není jasné, proč by mělo být stání přechodné, a nikoli trvalé. K tomu zdejší soud uvádí, že městský soud tento závěr odůvodnil: „Navíc nejde o trvalé, ale jen přechodné kontejnerové stání – z výkresů vyplývá, že jde o stání vyznačené na vozovce vodorovným značením a za tímto stáním se totiž nachází několik projektovaných parkovacích stání č. 4045, která zjevně musí [být] přístupná a budou spíše a dlouhodoběji využitelná než kontejnerové stání,“ (srov. odst. 128 napadeného rozsudku). Soud tak zřetelně poukázal zejména na skutečnost, že se za kontejnerovým stáním nachází několik parkovacích stání, která by za trvalého umístění kontejnerů nebylo možno využívat. Z této úvahy je zcela zřejmý důvod, který městský soud primárně vedl k uvedenému závěru. Umístění blíže nespecifikované dlažby na tom nic nemění. Ani tato námitka proto není důvodná.

[129] Pokud stěžovatelé dále soudu vytýkají, že veřejný přístup k návštěvnickým stáním nebyl nijak doložen, zřetelně tím opomíjí odůvodnění městského soudu, který se korespondující žalobní námitce věnoval v odst. 142 a 143 napadeného rozsudku. Uvedené tvrzení opětovně nepředstavuje věcnou polemiku s těmito závěry, nýbrž nekvalifikovaný prostý nesouhlas (srov. odst. [69] výše). Shodně je třeba vypořádat poslední z tvrzení zahrnutých do tohoto okruhu. Městský soud uvedl, že „k veřejné přístupnosti těchto stání se zavázal stavebník v projektové dokumentaci a současně právě podmínka 1. společného povolení vyžaduje, aby stavba byla provedena podle této projektové dokumentace,“ (srov. odst. 142 napadeného rozsudku). Stěžovatelé tuto okolnost zcela pomíjejí a setrvávají u prostého nesouhlasu s právním posouzením městského soudu. Ani tímto tvrzením se nelze věcně zabývat.

III. f) K šestému námitkovému okruhu: K umístění stavebního záměru bylo povoleno kácení dřevin, přestože pro toto povolení nebyly splněny zákonné podmínky

[130] V posledním námitkovém okruhu stěžovatelé městskému soudu vytýkají, že nerespektoval judikaturu, kterou sám v rozsudku citoval. S ohledem na obecnost námitky lze taktéž pouze obecně podotknout, že kasačnímu soudu není zřejmé, v jakém směru se městský soud podle stěžovatelů danou judikaturou neřídil. Zdejší soud je naopak toho názoru, že městský soud v odst. 229 a násl. napadeného rozsudku důsledně předestřel relevantní rozhodovací praxi kasačního soudu a následně ji v odst. 232 a násl. korektně aplikoval (srov. odst. [35] a [36] výše). Tato námitka není důvodná.

[131] Dále podle stěžovatelů městský soud neozřejmil, proč byly v projednávané věci splněny podmínky pro povolení kácení dřevin. Ani s tímto názorem nelze souhlasit – městský soud výslovně uvedl, že „důvodnost kácení dřevin je značná a pro potřebu reakce na nedostatek bytových jednotek v Praze převažuje tento zájem nad zájmem na zachováním dřevin, které nejsou esteticky hodnotné a netvoří z ochranářského hlediska významný biotop. Ekologická újma způsobená kácením bude následně sanována novou výsadbou,“ (srov. odst. 233 napadeného rozsudku; v podrobnostech srov. odst. [36] výše).

[132] V související námitce stěžovatelé trvají na svém přesvědčení, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení kácení dřevin. Nijak však svůj nesouhlas s právním názorem městského soudu nekonkretizují a nezdůvodňují. Tato námitka proto opět není kvalifikovaná ve smyslu judikatury uvedené v odst. [69] výše. Pokud jde o tvrzení, že správní orgány neozřejmily důvody pro povolení kácení dřevin, nesměřuje daná námitka proti napadenému rozsudku, a proto není s ohledem na judikaturu uvedenou v odst. [68] přípustná.

[133] V poslední kasační námitce stěžovatelé tvrdí, že městský soud opomenul část jejich žalobní námitky; tak tomu ovšem není. Důvod pro povolení kácení dřevin nespočívá v tom, že bude na jejich místě umístěn stavební záměr, nýbrž v tom, že veřejný zájem na realizaci záměru převáží nad zachováním daných dřevin (srov. odst. [131] výše). Ani tato námitka není důvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

[134] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.

[135] O nákladech řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelé neměli v řízení úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, kasační soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

[136] Osoba zúčastněná na řízení má v řízení o kasační stížnosti právo jen na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (§ 60 odst. 5 s. ř. s.); takové náklady však žádné z osob zúčastněných na řízení nevznikly, proto (za použití § 120 s. ř. s.) nemají právo na jejich náhradu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 15. října 2026

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu