Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

3 As 96/2026

Téma · generováno AIPoskytování neexistujících informací o členství soudců

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 12. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KADLČÁK RadimECLI:CZ:NSS:2026:3.As.96.2026.53
Další údaje
Předmět řízení: Právo na informace

Shrnutí · generováno AI

Žadatelka požadovala informace o členství ústavních soudců ve svobodném zednářství. Ústavní soud tyto údaje neevidoval a žádný právní předpis mu neukládal je zjišťovat či shromažďovat. Nejvyšší správní soud proto potvrdil, že částečné odmítnutí žádosti bylo zákonné, a kasační stížnost zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 2 odst. 4, § 3 odst. 3 a § 11b zákona č. 106/1999 Sb. může povinný subjekt odmítnout žádost, pokud požadovanou informaci nemá, zákon mu neukládá jí disponovat a nelze ji jednoduše získat z jiných dostupných informací. Povinnost vytvořit informaci vzniká jen tehdy, má-li ji povinný subjekt ze zákona mít. Informační řízení neslouží jako preventivní přezkum nestrannosti soudců.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (1)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Pro poskytnutí požadovaných informací je tedy klíčové, zda povinný subjekt takové informace má; pokud ne, zda je povinen je mít; a pokud povinen není, zda je může jednoduše získat z jiných informací, které má.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lenky Krupičkové a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Ing. L. M., zast. Mgr. Filipem Hajným, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem [adresa] ze dne 9. 7. 2025, č. j. UOOU-02291/25-4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2026, č. j. 8 A 124/2025 - 86,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně dne 10. 3. 2025 požádala Ústavní soud jako povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), o informace o tom, zda jsou soudci Ústavního soudu JUDr. Josef Baxa, prof. JUDr. Josef Fiala, CSc., doc. JUDr. Milan Hulmák, Ph.D., a prof. JUDr. Z. K., Ph.D., LL.M., S.J.D., členy společenství svobodných zednářů. Žalobkyně k tomu doplnila, že tyto informace žádá v souvislosti s projednáním její ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 3523/24.

[2] Generální sekretář Ústavního soudu (dále „generální sekretář“) v návaznosti na předmětnou žádost žalobkyně oslovil výše jmenované soudce stran možnosti vyjádřit se k jejímu obsahu. Na to sdělili soudci JUDr. Josef Baxa a prof. JUDr. Josef Fiala, CSc., že nejsou členy společenství svobodných zednářů. Soudci doc. JUDr. Milan Hulmák, Ph.D., a prof. JUDr. Z. K., Ph.D., LL.M., S.J.D., nijak nereagovali. U personálního odboru Ústavního soudu a u jeho generálního sekretáře bylo současně ověřeno, že Ústavní soud neeviduje informace o členství těchto soudců ve společenství svobodných zednářů.

[3] Ústavní soud jako povinný subjekt poté dne 25. 3. 2025 rozhodl o odmítnutí žádosti žalobkyně podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 11b, § 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 téhož zákona, konkrétně v části týkající se soudců doc. JUDr. Milana Hulmáka, Ph.D., a prof. JUDr. Z. K., Ph.D., LL.M., S.J.D. Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že požadované informace k těmto soudcům u něj nejsou zaznamenány a jako povinný subjekt nemá ani zákonnou povinnost jimi disponovat či je vytvářet. K soudcům JUDr. Josefu Baxovi a prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., bylo žalobkyni sděleno, že nejsou členy společenství svobodných zednářů.

[4] Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl.

[5] Následně žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadla správní žalobou, kterou městský soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2026, č. j. 8 A 124/2025 - 86, zamítl. Městský soud se v řešeném případě nejprve zabýval námitkou podjatosti předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka, kterou žalobkyně vznesla při jednání. V tomto ohledu uvedl, že žalobkyně byla o složení senátu vyrozuměna přípisem ze dne 17. 9. 2025, který jí byl doručen dne 18. 9. 2025. Fakt, že ve věci jedná JUDr. Slavomír Novák, byl patrný rovněž z předvolání k jednání doručených žalobkyni dne 14. 1. 2026, 11. 3. 2026 a 2. 4. 2026. Žalobkyně přitom neuvedla žádnou okolnost, která by jí bránila vznést námitku podjatosti v zákonné lhůtě, přestože seznam soudců, kteří byli členy KSČ, je veřejně dostupný. Městský soud proto tuto námitku vyhodnotil jako opožděnou.

[6] Nadto městský soud doplnil, že žalobkyně neupřesnila, zda se o tvrzeném důvodu podjatosti dozvěděla až v průběhu jednání, ani neuvedla jiné konkrétní okolnosti, pro které by měl být předseda senátu vyloučen. Ten se k dané námitce vyjádřil tak, že k projednávané věci ani k účastníkům řízení nemá žádný vztah a necítí se být podjatý. Soud proto pokračoval v jednání, aniž by věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o této námitce.

[7] Městský soud dále žalobkyni poučil, že napadené rozhodnutí přezkoumává v mezích žalobních bodů a že ve správním soudnictví poskytuje ochranu konkrétním veřejným subjektivním právům. Městský soud tak mohl přezkoumat pouze konkrétní rozhodnutí o neposkytnutí informací, nemohl však vydávat jakékoli obecné deklarace o fungování justice ani potvrzovat abstraktní principy. Městský soud rovněž nevyhověl návrhu žalobkyně, aby jí bylo umožněno pořizovat obrazový záznam z jednání s tím, že se v zásadě jedná o opatření předsedy senátu, jímž se upravuje vedení řízení.

[8] Podstatu samotného sporu poté městský soud vymezil otázkou, zda má Ústavní soud zákonnou povinnost evidovat a poskytovat informace o členství soudců v určité organizaci, jestliže takové informace nemá zaznamenány. Zdůraznil, že se řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím týká pouze povahy požadované informace, rozsahu informační povinnosti veřejné instituce a existence zákonných překážek jejího poskytnutí. V takovém řízení se neposuzují právní ani faktické důsledky požadované informace pro jiné řízení, důvody podjatosti soudce ani jeho osobní či profesní integrita. Předmětem soudního přezkumu tudíž nebyl postup Ústavního soudu v žalobkyní odkazovaném řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3523/24 ani případné vyloučení některého z ústavních soudců pro podjatost. Rozhodné bylo pouze to, zda odmítnutím požadovaných informací bylo zasaženo do práva žalobkyně na informace.

[9] Městský soud vyšel z § 2 odst. 4, § 3 odst. 3 a § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím. Shledal, že Ústavní soud jako povinný subjekt musí poskytnout informaci, kterou má, a případně vyvinout úsilí k jejímu vyhledání. Pokud však požadovanou informací nedisponuje a zákon mu neukládá povinnost ji mít, nebyl povinen ji nově vytvářet. Povinnost informaci vytvořit přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže ji povinný subjekt nemá, ačkoli je ze zákona povinen informací disponovat. Z úředního záznamu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2025 podle městského soudu vyplynulo, že generální sekretář a personální odbor Ústavního soudu ověřili, že Ústavní soud neeviduje ani jinak nezaznamenává informace o tom, zda jsou soudci členy společenství svobodných zednářů. Ústavnímu soudu současně žádný právní předpis neukládá povinnost takové údaje shromažďovat. Povinný subjekt proto nebyl povinen požadované informace pro účely vyřízení dané žádosti vytvořit, přičemž tak byly splněny podmínky pro částečné odmítnutí žádosti podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím.

[10] Zároveň městský soud nepřisvědčil požadavku žalobkyně, aby bylo s informacemi o členství soudců ve společenství svobodných zednářů nakládáno obdobně jako s údaji o jejich členství v KSČ. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, podle něj vycházel z jedinečného historického a společenského kontextu komunistického režimu. KSČ totiž představovala ústavně zakotvený mocenský monopol, který řídil chod státních orgánů a zasahoval do práv občanů, přičemž KSČ byla označena za organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Údaj o členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 proto nelze stavět na roveň členství v soukromém spolku.

[11] Městský soud se zabýval také obecným tvrzením žalobkyně, že členství ve společenství svobodných zednářů představuje hrozbu pro demokratický systém, což má vyplývat z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“). Žalobkyně však neoznačila žádné konkrétní rozhodnutí, které by takový závěr podporovalo. Městský soud poté uvedl, že z rozsudku ze dne 2. 8. 2001, ve věci Grande Oriente d’Italia di Palazzo Giustiniani proti Itálii, stížnost č. 35972/97, naopak vyplývá, že zákaz členství veřejných činitelů v zednářské lóži bez konkrétního odůvodnění může představovat nepřiměřený zásah do svobody sdružování. Systematické zveřejňování údajů o členství soudců ve spolcích by mohlo mít odrazující účinek na výkon této svobody. Ani z rozhodnutí ze dne 15. 6. 2000, ve věci Salaman proti Spojenému království, stížnost č. 43505/98, podle městského soudu neplyne, že by členství soudce ve svobodném zednářství zakládalo objektivně odůvodněnou pochybnost o jeho nestrannosti. Taková pochybnost musí vycházet z konkrétních a objektivně zjistitelných okolností, nikoli pouze ze subjektivního přesvědčení účastníka nebo z obecné společenské domněnky. Judikatura ESLP tedy neposkytovala oporu pro tvrzení žalobkyně, že členství ve společenství svobodných zednářů odůvodňuje intenzivnější zásah do soukromí.

[12] V projednávané věci městský soud provedl důkaz stanovami Lóže, které žalobkyně předložila. Ostatní důkazní návrhy zamítl, neboť se týkaly pravidel a činnosti společenství svobodných zednářů, osobních a majetkových vazeb jednotlivých osob, činnosti konkrétních lóží a okolností opatrovnického sporu dcery žalobkyně. Tyto skutečnosti však nebyly významné pro posouzení toho, zda Ústavní soud jako povinný subjekt požadovanými informacemi disponoval a zda měl zákonnou povinnost je evidovat nebo vytvářet.

[13] Dále městský soud konstatoval, že tvrzení žalobkyně o vlivu společenství svobodných zednářů nemají oporu v ověřitelném skutkovém stavu, jelikož jsou založena toliko na představě skrytého mocenského působení. Řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím není nástrojem preventivního přezkumu nestrannosti veřejných funkcionářů ani prostředkem k ověřování hypotéz o možném vlivu soukromých organizací. Městský soud tak uzavřel, že veřejná kontrola soudní moci nezakládá bez dalšího právo na informace o soukromoprávních vazbách soudců, které by mohly hypoteticky ovlivnit jejich nestrannost. Účelem zákona o svobodném přístupu k informacím není vytvořit obecný mechanismus kontroly nestrannosti soudců, ale zajistit přístup k informacím existujícím v institucionální sféře povinného subjektu. Jelikož Ústavní soud jako povinný subjekt požadovanými údaji nedisponoval a právní řád mu neukládal povinnost tyto údaje shromažďovat, zjišťovat ani rekonstruovat, nebyl povinen je pro účely vyřízení žádosti žalobkyně vytvořit. Odmítnutím žádosti podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím proto nebylo zasaženo do práva žalobkyně na informace.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[14] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou se domáhala jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Uvedla, že podstata sporu spočívá v právu veřejnosti získat informace potřebné ke kontrole, zda soudci Ústavního soudu nejsou při rozhodování vázáni loajalitou k organizaci, jejímž členem je také osoba zainteresovaná na výsledku jím rozhodované věci. Ústavní soud stěžovatelce neposkytl informace, zda jsou dva jí označení soudci členy společenství svobodných zednářů, přičemž městský soud tento postup aproboval. Žádost o dané informace dle stěžovatelky souvisela s řízením o její ústavní stížnosti, v němž na druhé straně vystupovala osoba, jejíž členství ve společenství svobodných zednářů bylo doloženo. Městský soud ve věci provedl důkaz stanovami Lóže a připustil, že z nich nepřímo vyplývá princip loajality mezi jejími členy. Informace o případném členství soudců Ústavního soudu v takové organizaci proto podle stěžovatelky nejsou pouhými údaji ze soukromého života, ale skutečnostmi objektivně souvisejícími s výkonem soudcovské funkce.

[15] Stěžovatelka poté uvedla, že se nedomáhala vyslovení podjatosti konkrétních soudců, ale zjištění skutečností, které by následně mohly být hodnoceny ve smyslu zákonného testu nestrannosti soudce. Právo na informace má podle stěžovatelky umožňovat demokratickou kontrolu soudní moci, včetně zjištění vazeb schopných vyvolat konflikt mezi povinností soudce rozhodovat nezávisle a jiným zdrojem loajality nebo skupinového vlivu. Z čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 81 a 82 Ústavy stěžovatelka dovozuje pozitivní závazek státu vytvořit účinné mechanismy, kterými lze takové vztahy zjistit a přezkoumat. U soudců Ústavního soudu má být tento závazek vzhledem k jejich postavení podle čl. 83 a čl. 88 odst. 2 Ústavy zvlášť intenzivní.

[16] Výklad městského soudu dle stěžovatelky vytváří „uzavřený kruh netransparentnosti“. Účastník řízení totiž může vztah soudce k osobě zainteresované na výsledku řízení namítnout pouze tehdy, má-li o něm konkrétní informace. Povinný subjekt však podle městského soudu nemusí takovou informaci zjišťovat a může její poskytnutí odmítnout proto, že jí nedisponuje. Účastník řízení tak nemůže získat informaci potřebnou pro kvalifikovanou námitku podjatosti. Ustanovení § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím tudíž nelze vykládat způsobem, aby orgán veřejné moci mohl vlastní informační pasivitu použít jako důvod neposkytnutí údaje významného pro kontrolu soudcovské nezávislosti.

[17] Stěžovatelka dále namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro jeho vnitřní rozpornost. Městský soud podle ní připustil existenci principu loajality mezi členy společenství svobodných zednářů, avšak současně popřel význam informace, zda je konkrétní soudce členem takové organizace. Na jedné straně uvedl, že informační řízení neslouží k posuzování podjatosti soudců, na straně druhé odmítl význam požadované informace právě proto, že samotné členství podjatost neprokazuje. Další rozpor stěžovatelka spatřovala v tom, že po ní městský soud fakticky požadoval prokázání okolností svědčících o podjatosti ústavních soudců, ačkoli požadované informace měly existenci konkrétní vazby mezi těmito soudci a účastníkem řízení teprve umožnit ověřit. Za rozporné považovala stěžovatelka rovněž to, že městský soud princip loajality ve společenství svobodných zednářů dovodil z provedeného důkazu stanovami Lóže, avšak argumentaci stěžovatelky v tomto ohledu následně označil za skutkově nepodloženou konspirační konstrukci. Městský soud navíc neprovedl další důkazy týkající se povahy vztahů uvnitř odkazované organizace, loajality, vzájemné pomoci, mlčenlivosti a konkrétních osobních vazeb,ačkoli v neprospěch stěžovatelky uzavřel, že reálný vliv dané organizace ani skutečný veřejný zájem nebyly prokázány. Pokud tyto otázky nebyly pro rozhodnutí významné, nemohl městský soud nedostatek skutkového podkladu použít proti stěžovatelce; pokud významné byly, měl se navrženými důkazy zabývat.

[18] Stěžovatelka též namítla, že městský soud nesprávně vyložil judikaturu ESLP, neboť z rozhodnutí ze dne 1. 6. 1999, ve věci Kiiskinen a Kovalainen proti Finsku, stížnost č. 26323/95, z rozhodnutí ve věci Salaman proti Spojenému království a z rozsudku ze dne 8. 7. 2021, ve věci Maestri proti Itálii, stížnost č. 39748/98, podle ní neplyne bezvýznamnost členství soudce ve společenství svobodných zednářů. Tato rozhodnutí naopak zohledňují existenci konkrétní vazby mezi soudcem a další osobou spojenou s projednávanou věcí, jejíž případnou existenci se stěžovatelka v řešeném případě snažila ověřit.

[19] Nesprávně měl městský soud vyložit také nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10, který podle stěžovatelky neobsahuje pouze historickou výjimku vztahující se ke členství soudců v KSČ, ale obecné pravidlo, podle něhož do veřejné sféry náleží aspekty osobnosti soudce objektivně související s výkonem jeho funkce.

[20] Stěžovatelka označila za nezákonné také vypořádání jí vznesené námitky podjatosti vůči předsedovi rozhodujícího senátu městského soudu. K tomu uvedla, že se o jeho někdejším členství v KSČ dozvěděla teprve den před jednáním soudu a námitku vznesla na jeho počátku. Pro běh lhůty podle § 8 odst. 5 s. ř. s. je dle jejího názoru rozhodná znalost konkrétního důvodu podjatosti, nikoli pouze jméno soudce nebo složení senátu. Při jednání městský soud podle stěžovatelky tuto námitku neodmítl jako opožděnou, ale věcně ji posoudil s tím, že předseda senátu nemá vztah k věci ani k účastníkům řízení. V napadeném rozsudku však městský soud dovodil opožděnost námitky podjatosti, a to v kontextu dřívějšího doručení vyrozumění o složení senátu. Stěžovatelka dále namítla, že soud nevypořádal jí uplatněný důvod podjatosti a tuto námitku nepředložil Nejvyššímu správnímu soudu.

[21] Za další vadu řízení před městským soudem stěžovatelka označila neumožnění pořízení obrazového záznamu z jednání. Městský soud podle ní daný zákaz řádně neodůvodnil ani neposoudil jeho přiměřenost. Tuto vadu bylo podle stěžovatelky třeba hodnotit společně s namítanými rozpory v napadeném rozsudku a způsobem řešení námitky podjatosti předsedy rozhodujícího senátu.

[22] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Zdůraznil, že stěžovatelka nijak nezpochybnila pravdivost tvrzení Ústavního soudu jako povinného subjektu, že požadovanými informacemi nedisponuje. Žalovaný se tak ve věci plně ztotožnil se závěry městského soudu. Podle jeho názoru nelze členství ve společenství svobodných zednářů srovnávat s členstvím soudců v KSČ. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 reagoval na výjimečný historický kontext, pročež připustil zásah do soukromí soudců. Údaj o členství ve společenství svobodných zednářů podle žalovaného srovnatelný význam nemá, a neodůvodňuje proto prolomení ochrany soukromí. Z rozhodnutí ESLP odkazovaných stěžovatelkou pak nevyplývá, že by členství v zednářské lóži samo o sobě představovalo reálnou hrozbu pro demokratický systém. Žalovaný dále poukázal na to, že žádost o informace i argumentace stěžovatelky v řešeném případě souvisí s jejím nesouhlasem se způsobem vyřízení ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3523/24.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[23] Kasační stížnost není důvodná.

[24] Nejvyšší správní soud s ohledem na charakter kasační argumentace úvodem konstatuje, že kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah výsledného rozhodnutí ve věci (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 1 As 132/2021 - 30, ze dne 12. 10. 2021, č. j. 1 Afs 163/2021 - 52, nebo ze dne 5. 12. 2025, č. j. 5 Afs 99/2025 - 62). Možno k tomu citovat i recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2026, č. j. 2 Afs 17/2026 - 30, že „míra precizace žalobních či stížních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se účastníku řízení u soudu dostane. Čím je žalobní či stížní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není namístě, aby soud za účastníka řízení spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu nebo kasační stížnost podporují. Takovým způsobem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta“. Také Ústavní soud už dříve zdůraznil, že není úkolem správních soudů nahrazovat činnost účastníků řízení při formulaci námitek a tyto námitky vlastní iniciativou dotvářet (nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, nebo ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98).

[25] Zároveň Nejvyšší správní soud připomíná, že předmětem kasačního řízení ve věci byl přezkum pravomocného rozhodnutí městského soudu o žalobě proti konkrétnímu rozhodnutí žalovaného, jak už bylo výše rekapitulováno. Vzhledem ke značné rozbíhavosti tvrzení uplatněných v podané kasační stížnosti je tedy třeba upozornit, že Nejvyšší správní soud nebyl povinen reagovat na každý dílčí argument a ten vyvracet, neboť bylo jeho úkolem vypořádat se s obsahem a smyslem kasačních námitek směřujících právě k předmětu řízení o kasační stížnosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19, ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 As 358/2021 - 38, nebo ze dne 2. 2. 2026, č. j. 5 As 111/2025 - 31).

[26] Samotné meritum nyní projednávaného případu představuje otázka, zda má Ústavní soud jako povinný subjekt ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím zákonnou povinnost zjišťovat, evidovat a poskytovat informace o členství ústavních soudců ve společenství svobodných zednářů, pokud takovými informacemi nedisponuje.

[27] V logice uspořádání jednotlivých kasačních bodů se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, kterou stěžovatelka spatřovala obecně v tom, že mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením neexistovala vnitřně konzistentní a přezkoumatelná argumentační vazba.

[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může být podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. založena jeho nesrozumitelností či pro nedostatek důvodů. Za nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nesrozumitelnost lze považovat zejména to, které postrádá základní zákonné náležitosti; nelze z něj seznat, o jaké věci bylo rozhodnuto; zkoumá správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek); jehož výrok je v rozporu s odůvodněním; neobsahuje vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 127/2002-28, a ze dne 30. 10. 2026, č. j. 1 Afs 92/2025 - 45). Pro nedostatek důvodů lze pak za nepřezkoumatelné považovat pouze takové soudní rozhodnutí, z něhož nelze zjistit, jakými úvahami byl soud při posouzení rozhodných skutečností veden nebo proč nepovažoval argumentaci účastníka řízení za důvodnou (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44).

[29] Přiléhavým je zmínit i závěr plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, že „není nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí.“

[30] Nejvyšší správní soud též dodává, že napadený rozsudek je nutno vnímat komplexně, resp. řádně reflektovat jeho úplný obsah, a nikoli bez dalšího vytrhávat z kontextu jednotlivé skutečnosti v něm uvedené a tyto následně vykládat (účelově) izolovaně.

[31] Napadený rozsudek městského soudu nadepsané požadavky přezkoumatelnosti splňuje. Důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou totiž z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé. Městský soud v něm popsal konkrétní skutkové okolnosti, z nichž vycházel, a to s přímou vazbou na obsah spisové dokumentace, dále uvedl úvahy, kterými se řídil, a odpovídajícím způsobem konstatoval skutkové i právní závěry, k nimž ve věci dospěl. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by městský soud opomenul některou z relevantních žalobních námitek.

[32] K tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že městský soud zcela srozumitelným způsobem vyložil, že v rámci řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím je rozhodováno pouze o povaze požadovaných informací, o rozsahu zákonné informační povinnosti veřejné instituce a o existenci či absenci zákonných překážek pro jejich zpřístupnění. Městský soud uvážil argumenty stěžovatelky stran veřejného zájmu a významu transparentnosti informací souvisejících s výkonem soudní moci, avšak současně konstatoval i výslovná omezení plynoucí ze zákona o svobodném přístupu k informacím (§ 2 odst. 4), definici pojmu „informace“ (§ 3 odst. 3) a podmínky pro odmítnutí žádosti o informace (§ 11b). S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu následně popsal, že povinný subjekt je primárně povinen požadovanou informaci, jíž disponuje, poskytnout; nemá-li ji ihned k dispozici, pak ji vyhledat, a nelze-li ji vyhledat, potom ji vytvořit, pokud je tedy dle zákona povinen ji mít. Podle městského soudu, vzhledem ke konkrétním skutečnostem podávajícím se z obsahu správního spisu, Ústavní soud jako povinný subjekt v řešené věci postupoval plně v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím i s relevantní judikaturou. Městský soud také zdůraznil, že předmětem řízení nebyl a nemohl být přezkum postupu a rozhodnutí Ústavního soudu ve stěžovatelkou poukazované věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3523/24, ani přezkum důvodů případného vyloučení ústavních soudců v uvedeném případě.

[33] Městský soud též jasně uvedl, že úvaha týkající se poskytování informací o členství soudců v určitých organizacích vyžadovala rozlišení mezi historicky doloženou mocenskou realitou a konspirační projekcí vlivu. Na rozdíl od spolků existujících převážně v rovině určitého „společenského elitářství“, byla KSČ zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, výslovně označena za organizaci zločinnou a zavrženíhodnou, jejíž činnost nebyla předmětem toliko spekulativního vlivu, ale konkrétní mocenské realizace. Dle městského soudu tak není možno členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 vykládat analogicky ke členství v jiných společenských uskupeních, neboť se jedná o kvalitativně odlišný vztah k politickému režimu. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 reflektoval zcela unikátní historicko-společenský kontext komunistického režimu, jehož prosazování bylo spojeno se systematickým porušováním základních lidských práv a zneužíváním státní moci. Zdůraznil, že členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 nebylo pouhým projevem politického přesvědčení, ale představovalo aspekt profesní a hodnotové minulosti, která může mít přímý vliv na vnímání jeho nestrannosti a nezávislosti.

[34] Dále městský soud uvedl, že z citovaných rozhodnutí ESLP vyplývá, že samotné členství ve společenství svobodných zednářů nepředstavuje objektivní důvod pochybností o nestrannosti soudce, nejsou-li dány konkrétní okolnosti naznačující reálné riziko podjatosti.

[35] Závěrem městský soud v napadeném rozsudku shrnul, že řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím není nástrojem preventivního přezkumu nestrannosti veřejného funkcionáře ani řízením disciplinárním, ale prostředkem k zajištění transparentnosti výkonu veřejné správy. Musí v něm být tudíž zachována ochrana soukromí (§ 8a zákona o svobodném přístupu k informacím), není-li dán skutečný veřejný zájem na zveřejnění informací.

[36] Nejvyšší správní soud tak v rámci komplexního hodnocení obsahu odůvodnění napadeného rozsudku neshledal stěžovatelkou izolovaně a značně účelově namítané rozpory, které měly znamenat jeho nepřezkoumatelnost. Nepřisvědčil tudíž kasačním tvrzením stěžovatelky, která seznatelně dezinterpretovala úvahy městského soudu vycházející z relevantní právní úpravy zákona o svobodném přístupu k informacím, judikatury ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.

[37] V zásadě mimoběžnými s vlastním odůvodněním napadeného rozsudku tak byly námitky stěžovatelky, že městský soud popřel význam informace, zda je konkrétní soudce členem společenství svobodných zednářů a že odmítl význam požadovaných informací s tím, že takové členství podjatost neprokazuje. Tato konstatování totiž neodpovídají úvahám městského soudu vysloveným v napadeném rozsudku. V tomto ohledu je třeba opětovně zdůraznit, jak ostatně zřejmým způsobem učinil už městský soud, že předmětem nyní posuzované věci byl přezkum řízení dle zákona o svobodném přístupu k informacím, jehož výstupem je „toliko“ rozhodnutí, zda požadované informace poskytnout, či nikoli. Povinný subjekt, žalovaný a městský soud se proto v rámci svých rozhodnutí stran částečného neposkytnutí stěžovatelkou požadovaných informací nijak nezabývali postupem a rozhodnutím Ústavního soudu ve stěžovatelkou odkazované věci, resp. jí spekulativně zmiňovanými důvody podjatosti ústavních soudců. Městský soud vyložil, že Ústavní soud jako povinný subjekt stěžovatelkou požadovanými údaji nedisponoval a právní řád mu ani neukládal povinnost tyto údaje shromažďovat (popř. rekonstruovat). Uzavřel také, že informační režim podle zákona o svobodném přístupu k informacím nelze konstruovat jako nástroj preventivního přezkumu nestrannosti soudců, neboť je jeho funkcí zajištění transparentnosti v rámci existujících informačních povinností; ochrana soukromí přitom představuje limit tohoto režimu. Nejvyšší správní soud pak nevyhodnotil důvodným ani tvrzení stěžovatelky, že po ní městský soud fakticky požadoval prokázání okolností nasvědčujících podjatosti ústavních soudců. Nic takového nelze ze závěrů městského soudu dovozovat. Zjevně účelově zkresleným je i tvrzení stěžovatelky, že městský soud sice dovodil princip loajality ve společenství svobodných zednářů, avšak argumentaci stěžovatelky v této části označil za skutkově nepodloženou konspirační konstrukci. Z odůvodnění rozsudku městského soudu opět nic takového nevyplývá, neboť ten jasně a zcela logicky popsal potřebu rozlišovat historicky doloženou mocenskou realitu (tj. zločinný komunistický režim) a pouze konspirační projekci vlivu určitého spolku na moc ve státě.

[38] Městský soud poté odpovídajícím způsobem odůvodnil i neprovedení stěžovatelkou v soudním řízení navržených důkazů k vnitřnímu fungování společenství svobodných zednářů a principu loajality s tím, že směřovaly k prokazování skutečností, které nebyly pro posouzení projednávané věci relevantní. Znovu přitom poukázal na předmět daného řízení a dodal, že v řešeném případě nešlo o objasňování okolností konkrétního rozhodování Ústavního soudu, ani o prověřování hypotetických vazeb mezi jednotlivými osobami či o dokazování vlivu určitých spolků na výkon soudní moci. Navržené důkazy tedy nesměřovaly k objasnění právní otázky, zda byl Ústavní soud jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím povinen stěžovatelkou požadované informace poskytnout.

[39] Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze dovodit ani to, že by městský soud v neprospěch stěžovatelky uzavřel, že reálný vliv společenství svobodných zednářů ani skutečný veřejný zájem nebyly prokázány. Tyto okolnosti totiž dle městského soudu překračovaly rámec řízení dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

[40] Vycházeje z výše popsaného se Nejvyšší správní soud dále zabýval samotným jádrem kasační stížnosti.

[41] K tomu je třeba předně uvést, že právo na informace je ústavně zaručeným právem (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, a to za podmínek stanovených zákonem (čl. 17 odst. 5 Listiny). Zákonem, který takové podmínky stanovuje, je právě zákon o svobodném přístupu k informacím.

[42] Podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

[43] Dle § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím se informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.

[44] Podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí.

[45] K posledně citovanému ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2026, č. j. 2 As 88/2025 - 33, komplexně shrnul, že důvody pro odmítnutí poskytnutí informací jsou jak zákonné, tak i faktické (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 - 41, nebo ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 359/2018 - 30). Jedním z důvodů pro faktické odmítnutí žádosti o informace je neexistence požadované informace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 2 As 71/2007 - 56). Než však může povinný subjekt odmítnout žádost o informace s ohledem na jejich neexistenci, musí vyvinout jistou míru úsilí, aby požadovanou informaci nalezl. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o některou z výluk dle § 7 až 11 zákona o svobodném přístupu k informacím. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat, je relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 136/2014 - 41, či ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 170/2019 - 30). V této souvislosti lze též připomenout, že pokud má povinný subjekt požadovanými informacemi dle zákona disponovat, a tyto fakticky nemá, musí je opět vytvořit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 - 67).

[46] Pro poskytnutí požadovaných informací je tedy klíčové, zda povinný subjekt takové informace má; pokud ne, zda je povinen je mít; a pokud povinen není, zda je může jednoduše získat z jiných informací, které má. Pokud ani jedno z toho neplatí – tj. požadované informace neexistují, existovat ze zákona nemusí a jejich existenci nelze jednoduše zajistit – lze informace neposkytnout podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím proto, že ji povinný subjekt nemá (byť byl žadatel přesvědčen o opaku), nebo podle § 2 odst. 4 téhož zákona proto, že žadatel po povinném subjektu chtěl vytvoření nové informace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2026, č. j. 10 As 227/2025 - 38).

[47] Ze správního spisu vedeného v projednávané věci Nejvyšší správní soud ověřil, že generální sekretář Ústavního soudu jako povinného subjektu ke stěžovatelkou podané žádosti o informace oslovil jí označené soudce stran možnosti vyjádřit se k dané žádosti. Na tento úkon generálního sekretáře reagovali soudci JUDr. Josef Baxa a prof. JUDr. Josef Fiala, CSc., kteří sdělili, že nejsou členy společenství svobodných zednářů. Soudci doc. JUDr. Milan Hulmák, Ph.D., a prof. JUDr. Z. K., Ph.D., LL.M., S.J.D., nereagovali. U personálního odboru Ústavního soudu a u generálního sekretáře bylo zároveň ověřeno, že Ústavní soud neeviduje informace o členství těchto soudců ve společenství svobodných zednářů (viz úřední záznam ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. SPR. ÚS 237/25 INF).

[48] Je tedy zřejmé, že stěžovatelkou požadovanými informacemi – tj. o členství označených soudců Ústavního soudu ve společenství svobodných zednářů – Ústavní soud jako povinný subjekt nedisponoval (resp. v části, ve které se tito soudci k otázce svého případného členství sami nevyjádřili). Tuto skutečnost ostatně stěžovatelka ani nijak (relevantně) nerozporovala, když svoji argumentaci vystavěla povšechně na tom, že je zde veřejný zájem, aby Ústavní soud jako povinný subjekt takové informace zjišťoval (opatřil). Současně je však nutno konstatovat, že zde není žádný právní předpis, který by existenci takových informací u Ústavního soudu jako povinného subjektu vynucoval.

[49] Již žalovaný a městský soud pak stěžovatelce srozumitelně a přehledně vysvětlili, že v případě, že povinný subjekt informacemi požadovanými v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím nedisponuje a ani není povinen jimi disponovat, je oprávněn žádost o takové informace odmítnout (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2025, č. j. 4 As 138/2024 - 30). Povinnost informace vytvořit se vztahuje pouze na situace, kdy povinný subjekt požadované informace nemá, ačkoli je dle zákona povinen je mít (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2024, č. j. 6 As 65/2024 - 39). Stěžovatelkou namítané částečné neposkytnutí požadovaných informací proto bylo dle Nejvyššího správního soudu v řešené věci zákonné.

[50] Městský soud se zároveň nedopustil stěžovatelkou obecně tvrzené „deformace“ judikatury Ústavního soudu a ESLP. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10, na který stěžovatelka výslovně poukázala, jednoznačně vyplývá, že profesionální sféra a informace o ní (včetně profesní minulosti) osob působících ve veřejném životě náleží do sféry veřejné. Ústavní soud uzavřel, že údaj o členství soudce v KSČ se týká právě sféry veřejné. Tento závěr Ústavní soud vystavěl zejména na tom, že členství v KSČ může souviset se způsobem soudcovského rozhodování, neboť hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Ústavní soud tak konstatoval, že informace o členství soudců v KSČ spadá do sféry diskuze o více důležitých veřejných zájmech, subjektem údajů je osoba veřejně činná (soudce) a informace se nedotýká výlučně detailů soukromého života subjektu údajů. V této souvislosti připomněl, že sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem může být skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejné funkce, kterou jednotlivec zastává; to platí tím spíše o tak významné funkci, jakou je právě funkce soudcovská. Údaj o členství v KSČ současně označil za informaci, kterou lze považovat za subotázku „vypořádání se s minulostí“. KSČ totiž nebyla běžnou politickou stranou, ale páteří totalitního režimu, který soustavně flagrantně porušoval základní lidská práva a svobody, jakož i své vlastní zákony (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 170/2019 - 30).

[51] Dle názoru Nejvyššího správního soudu je z napadeného rozsudku seznatelné, že městský soud ve věci zcela odpovídajícím způsobem vyložil závěry plynoucí z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, přičemž na jeho základě vyhodnotil, že je třeba důsledně rozlišovat mezi historicky doloženou mocenskou realitou – totalitním režimem KSČ jako zločinné organizace, a toliko konspirační projekcí vlivu (legálního) spolku. V tomto kontextu tedy městský soud nadepsaný nález Ústavního soudu nijak „nedeformoval“.

[52] Na tomto posouzení zároveň nic nemění ani stěžovatelkou poukazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 12/2015 - 46, z něhož se podává, že údaje o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy náleží z hlediska zákona o svobodném přístupu k informacím do veřejné sféry. Takové informace se totiž logicky týkají profesní sféry osob působících ve veřejném životě. Ani ve světle tohoto judikátu nicméně nelze dovodit, že by se informace o členství určité veřejně činné osoby v soukromé organizaci (sportovní, kulturní, zájmové, myšlenkové apod.), bez jakékoli mocenské funkce, týkalo její profesní sféry (věc Salaman proti Spojenému království).

[53] Nejvyšší správní soud tak ani v této části neshledal v posouzení městského soudu žádné pochybení; naopak stěžovatelka v kasační stížnosti interpretovala shora poukazovanou judikaturu značně účelově, přičemž své závěry vystavěla na neúplných citacích a jejich nepřiléhavě izolovaném výkladu.

[54] Stejně tak lze uzavřít i ve vztahu ke stěžovatelkou povšechně odkazované judikatuře ESLP. Ve věci Salaman proti Spojenému království totiž ESLP konkrétně uvedl, že „není přesvědčen, že by v projednávané věci existoval jakýkoli aspekt, který by činil členství soudce ve svobodném zednářství relevantním ve vztahu k rozhodovaným otázkám. Za těchto okolností zde nebyl přítomen žádný objektivní prvek, který by mohl vyvolávat zdání rizika podjatosti. Soud nepovažuje za dostačující, že bylo známo, že zůstavitel byl svobodným zednářem nebo že někteří svědci byli označeni za svobodné zednáře. Tyto skutečnosti samy o sobě nevytvářely střet zájmů, který by soudce měl vést k oznámení vlastního členství nebo k vyloučení z projednávání věci. Soud dále konstatuje, že stěžovatel nesouhlasí s názorem, že svobodné zednářství představuje neškodný společenský vliv, a odkazuje na rozšířené obavy veřejnosti, podle nichž má svobodné zednářství tajnůstkářský, všudypřítomný a korumpující charakter neslučitelný se soudcovskou funkcí. S ohledem na stanovisko Ministerstva lorda kancléře a závěry výboru Dolní sněmovny pro vnitřní záležitosti, který se danou problematikou zabýval, však Soud nepovažuje za prokázané, že samotné členství soudce ve svobodném zednářství ve Spojeném království zakládá pochybnosti o jeho nestrannosti v situaci, kdy je svobodným zednářem rovněž účastník řízení nebo svědek. Soud zejména nemá důvod pochybovat o tom, že soudce považuje přísahu složenou při nástupu do soudcovské funkce za nadřazenou jakýmkoli jiným společenským závazkům či povinnostem. Zda by mohl vzniknout problém například v důsledku osobního přátelství soudce s jiným svobodným zednářem nebo v případě, kdy by předmětem řízení byly zájmy konkrétní zednářské instituce, by vždy záviselo na okolnostech konkrétního případu. Nic nenasvědčuje tomu, že požadavek vnitrostátního práva, aby se soudce vyloučil z projednávání věci, má-li majetkový či finanční zájem na jejím výsledku nebo pokud jiné okolnosti svědčí o ‚skutečném nebezpečí podjatosti ve vztahu k některému účastníkovi nebo k otázce projednávané ve věci‘, neodpovídá požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy na nestrannost soudu rozhodujícího o občanských právech a závazcích.“

[55] Co se týče věci Kiiskinen a Kovalainen proti Finsku, ESLP vyslovil, že „v judikatuře orgánů Úmluvy je ustáleno, že požadavek nestrannosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má dvě složky. Zaprvé musí být soud subjektivně nestranný, tedy žádný jeho člen nesmí být veden osobní podjatostí či předsudkem. Osobní nestrannost se presumuje, není-li prokázán opak. Zadruhé musí být soud nestranný i z objektivního hlediska, tedy musí poskytovat dostatečné záruky vylučující jakékoli legitimní pochybnosti v tomto směru (viz mimo jiné rozsudek Fey proti Rakousku ze dne 24. února 1993, Série A č. 255, s. 12, § 28). Pokud jde o subjektivní nestrannost, nebylo prokázáno, že by soudce T. byl vůči stěžovateli podjatý z důvodu svého členství ve svobodném zednářství nebo z jakéhokoli jiného důvodu. Pokud jde o objektivní nestrannost, není sporu o tom, že soudce T. je svobodným zednářem. Posuzováno z objektivního hlediska však tato skutečnost sama o sobě nemůže bránit výkonu soudcovské funkce. (…) Soudu nepřísluší vyjadřovat se k tomu, zda by abstraktně vzato samotná vazba mezi soudcem a účastníkem řízení založená na společném členství ve svobodném zednářství vedla k vyloučení soudce z projednávání věci.“

[56] Ve věci Maestri proti Itálii pak ESLP uvedl, že „stěžovatel namítal, že rozhodnutí Nejvyšší rady soudnictví, potvrzené Nejvyšším kasačním soudem, kterým mu byla za členství ve svobodném zednářství uložena kárná sankce ve formě důtky, porušilo jeho právo na svobodu shromažďování a sdružování. Soud má za to, že došlo k zásahu do práva stěžovatele na svobodu sdružování zaručeného článkem 11 Úmluvy. (…) Z celkového posouzení této debaty je tudíž zřejmé, že Nejvyšší rada soudnictví si kladla otázku, zda je vhodné, aby soudce byl svobodným zednářem, nic však nenasvědčovalo tomu, že by členství ve svobodném zednářství mohlo v každém případě představovat kárné provinění.“

[57] Výše citovaná rozhodnutí ESLP, na která v kasační stížnosti poukázala sama stěžovatelka, tedy ve svém důsledku zřejmým způsobem podporují závěr učiněný ve věci již městským soudem – tj. že nebylo možno analogicky aplikovat informační režim plynoucí z nadepsané judikatury Ústavního soudu stran členství soudců v KSČ na prima facie zásadně odlišné členství soudce v soukromém spolku – konkrétně společenství svobodných zednářů. V tomto ohledu je proto třeba odmítnout jako zcela mimoběžnou úvahu stěžovatelky, že žalovaný i městský soud v řešeném případě vytvořili „uzavřený kruh netransparentnosti“, jelikož tato toliko spekulativní konstrukce stěžovatelky nemá oporu v relevantní právní úpravě ani v judikatuře ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, jak se podává už z dříve popsaného.

[58] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval kasační argumentací o nezákonném vypořádání námitky podjatosti předsedy rozhodujícího senátu městského soudu, kterou stěžovatelka uplatnila při jednání.

[59] V této souvislosti je stěžovatelce možné přisvědčit v tom, že podle § 8 odst. 5 s. ř. s. týdenní lhůta pro uplatnění námitky podjatosti počíná běžet ode dne, kdy se jako účastník řízení dozvěděla o okolnostech, v nichž spatřovala podjatost předsedy senátu. Doručení vyrozumění o složení senátu proto není samo o sobě rozhodným okamžikem, neznala-li stěžovatelka současně také okolnost, na níž následně danou námitku založila (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2019, č. j. Nao 169/2019-67). Z pouhého doručení vyrozumění o složení senátu ani z obecné dostupnosti seznamu soudců, kteří byli členy KSČ, proto nešlo bez dalšího dovodit, kdy se stěžovatelka o namítané okolnosti skutečně dozvěděla. Zjistila-li ji teprve den před jednáním městského soudu a námitku vznesla na jeho počátku, byla taková námitka uplatněna včas. Pro další posouzení daného kasačního bodu tak Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že námitku podjatosti stěžovatelka vznesla včas (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. 9 As 146/2016 - 366).

[60] Podle poslední věty § 8 odst. 5 s. ř. s. rozhoduje o vyloučení soudce po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud. Z tohoto pravidla však judikatura Nejvyššího správního soudu připouští výjimku za přiměřeného použití § 15b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. Správní soud nemusí předložit námitku podjatosti uplatněnou bezprostředně před rozhodujícím jednáním nebo v jeho průběhu Nejvyššímu správnímu soudu, považuje-li ji za nedůvodnou a při tomto jednání věc rozhodne, případně jednání odročí pouze za účelem vyhlášení rozsudku (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 146/2016 - 366, a ze dne 13. 12. 2024, č. j. 4 As 248/2023 - 50).

[61] Použití uvedené výjimky nicméně nezbavuje správní soud povinnosti vysvětlit, proč námitku nepovažuje za důvodnou a proč ji nepředkládá Nejvyššímu správnímu soudu. Samotný rozdíl mezi věcným posouzením námitky podjatosti při jednání a jejím následným označením za opožděnou tedy nemusí vést ke zrušení napadeného rozsudku, jestliže je v jeho odůvodnění obsaženo také přezkoumatelné posouzení její nedůvodnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 146/2016 - 366).

[62] V nyní projednávaném případě městský soud námitku podjatosti vůči předsedovi senátu nevypořádal pouze odkazem na její opožděnost. Při jednání a rovněž v odůvodnění napadeného rozsudku se totiž městský soud zabýval i obecnou a spekulativní námitkou stěžovatelky, že má předseda senátu vzhledem ke svému dřívějšímu členství v KSČ vztah k posuzované věci, jenž mu brání nestranně a nezaujatě posoudit otázku případného členství ústavních soudců ve společenství svobodných zednářů. Tento spolek je dle stěžovatelky také v rozporu s hodnotami právního státu a zvýhodňuje své členy. Městský soud však podjatost předsedy senátu neshledal, neboť zde nebyl dán žádný relevantní vztah k projednávané věci ani k účastníkům řízení. Městský soud tak přezkoumatelně vyjádřil i samostatný závěr o nedůvodnosti předmětné námitky. Za těchto okolností tudíž byly naplněny předpoklady postupu podle § 15b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., a nepředložení dané námitky Nejvyššímu správnímu soudu proto nebylo nezákonné.

[63] Pro úplnost v této souvislosti Nejvyšší správní soud dodává, že jde-li o namítaný důvod podjatosti – někdejší členství soudce v KSČ, pak tato skutečnost sama o sobě soudce nevylučuje z projednávání a rozhodnutí věci. Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09, uvedl, že „prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu“, přičemž zdůraznil požadavek na posouzení jedinečných okolností konkrétního případu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. Nao 102/2010-129, a ze dne 8. 8. 2012, č. j. Nao 46/2012-232). Prostý fakt, že projednávaná věc vyžadovala výklad nálezu Ústavního soudu I. ÚS 517/10 přitom nevytvářel osobní zájem předsedy senátu městského soudu na výsledku řízení.

[64] V této části tedy Nejvyšší správní soud pouze korigoval úvahu městského soudu o opožděnosti námitky podjatosti uplatněné stěžovatelkou při jednání, avšak neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku – tedy vadu v postupu městského soudu mající vliv na jeho zákonnost.

[65] Závěrem přistoupil Nejvyšší správní soud k hodnocení kasační námitky o neodůvodněném a nepřiměřeném nepovolení pořizování obrazového záznamu stěžovatelkou z jednání městského soudu.

[66] Nejvyšší správní soud v daném kontextu uvádí, že možnost pořizování obrazových záznamů je upravena v § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Podle tohoto ustanovení lze obrazový záznam uskutečnit jen s předchozím souhlasem předsedy senátu či samosoudce – je tedy výslovně podmíněn získáním souhlasu. Obecně pak jistě platí, že přítomnost veřejnosti, ať už osobní či zprostředkovanou obrazovým či zvukovým přenosem nebo záznamem, nelze jednoduše či automaticky odmítat či vylučovat bez toho, že by k tomu existoval relevantní důvod (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07). „V případě obrazových záznamů ale tuto možnost vyloučil sám zákonodárce tím, že sám nalezl legitimní důvod. Absence možnosti pořizování přenosu či obrazového záznamu se proto bezprostředně požadavku veřejnosti jednání nedotýká“, jak vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1746/2024. Vycházeje z posledně odkazovaného usnesení Ústavního soudu tak Nejvyšší správní soud konstatuje, že k naplnění požadavku veřejnosti jednání v jeho kontrolní funkci v rámci posuzované věci jistě postačoval, vedle osobní přítomnosti účastníků, popř. jejich zástupců, zvukový záznam pořízený dle § 49 odst. 11 s. ř. s. Ten průběh jednání městského soudu v úplnosti zachycuje, aniž by zde vyvstaly jakékoli specifické okolnosti. Pokud se dále jedná o samotnou formu a odůvodnění nesouhlasu s pořizováním obrazového záznamu dle § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích – který není procesním předpisem (usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2025, č. j. II. ÚS 581/25) – je nutno upozornit, že jde toliko o opatření upravující průběh řízení sui generis. Nejvyšší správní soud tudíž ve věci neshledal, že by nesouhlasem předsedy senátu s pořizováním obrazového záznamu z jednání za daných okolností došlo k porušení práv stěžovatelky či zhoršení jejího procesního postavení.

IV. Závěr a náklady řízení

[67] Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

[68] Výrok o náhradě nákladů řízení se poté opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2026

Mgr. Lenka Krupičková předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací