Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radima Kadlčáka v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem [adresa] Praha, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2026,
č. j. OAM-504/BA-BA01-K01-ZZC-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2026, č. j. 33 Az 24/2026-26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Tomáše Verčimáka, se určuje částkou ve výši 15 609 Kč. Tato částka mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalobce je ukrajinským státním občanem. Poté, co došlo k jeho zadržení a umístění do zařízení pro zajištění cizinců pro účely správního vyhoštění, požádal dne 27. 4. 2026 o udělení mezinárodní ochrany. Jde o jeho první žádost. K žádosti uvedl, že dne 15. 6. 2021 vycestoval z Ukrajiny za prací, konkrétně do Polska, kde pobýval půl roku, z toho čtvrt roku nelegálně. V ČR je od prosince 2021, přičemž v roce 2023 mu byla udělena dočasná ochrana, která byla prodloužena do roku 2025. Od té doby se nachází na území ČR nelegálně. O další prodloužení dočasné ochrany nemohl požádat, neboť se ocitl na ulici, byl mu ukraden mobilní telefon a finanční prostředky. Je svobodný, bezdětný a na území ČR nemá žádnou rodinu. O udělení mezinárodní ochrany požádal proto, že by byl při návratu na Ukrajinu odveden do armády. V ČR chce zůstat, aby zde získal vízum, práci a bydlení a aby mohl zaplatit uložené pokuty. V rámci seznámení se s podklady rozhodnutí doložil mimo jiné svou vojenskou knížku a potvrzení o účasti v bojových akcích.
[2] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný rozhodl, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13 a § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neuděluje. Žalovaný neshledal, že by žalobce byl vystaven pronásledování, nebo že by mu při jeho návratu do vlasti pronásledování hrozilo. Za pronásledování ve smyslu zákona o azylu není možné označit povolání k výkonu vojenské služby. Žalobce podle něj rovněž nesplnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany z důvodu ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Nelze jej totiž považovat za civilistu. Žalobce je aktuálně vojákem v záloze, který se z důvodu svého pobytu v zahraničí dosud nezařadil k příslušnému útvaru ozbrojených sil, avšak podléhá povolání k výkonu mimořádné vojenské služby za válečného stavu v rámci již vyhlášené mobilizace.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. Žalovaný podle něj zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro posouzení věci a vypořádal se se všemi podstatnými skutečnostmi. Řádně odůvodnil svůj závěr, že probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině sám o sobě nezakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany a nepředstavuje hrozbu individuálně směřující vůči žalobci. Takovým důvodem není ani branná povinnost, povinnost vykonat vojenskou službu, či hrozící postihy za vyhýbání se vojenské službě a dezerci. Žalobce netvrdil, že by měl být případný výkon vojenské služby vůči němu uplatňován diskriminačně a nic tomu ani nenasvědčuje. Ve vztahu k udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu krajský soud poukázal na skutkový závěr žalovaného, že důvodem obav žalobce je možnost povolání k výkonu vojenské služby a že jej s ohledem na status vojáka v záloze nelze považovat za civilistu. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2026, č. j. 7 Azs 66/2026-68, podle kterého „je postavení civilisty jednou z nezbytných podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu a službu v armádě při mobilizaci nelze považovat za ohrožení svévolným násilím vyplývajícím z ozbrojeného konfliktu“. Krajský soud dodal, že tvrzení o osobním a morálním přesvědčení bránícím účasti na vojenských operacích žalobce vznesl až v žalobě. Naopak v řízení o žádosti sám uvedl, že v minulosti absolvoval základní vojenský výcvik a před vycestováním do Polska sloužil přibližně rok a půl v armádě. Za těchto okolností nelze žalovanému vytýkat, že otázku výhrady svědomí neposuzoval podrobněji.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost je podle něj přijatelná, neboť se krajský soud nedostatečně zabýval výkladem pojmu „civilista“ v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, tato otázka má širší dopad do rozhodovací praxe a nebyla doposud řešena na úrovni Nejvyššího správního soudu. Dále se krajský soud nijak nevypořádal s návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce.
[5] Konkrétně namítá, že jej krajský soud vyloučil z doplňkové ochrany na základě samotného označení jeho vojenské evidence (voják v záloze), aniž by vysvětlil, co toto postavení obnáší a jak jej definují ukrajinské předpisy. S ohledem na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“) však nelze tento pojem ztotožnit s kategoriemi vojenské evidence země původu, ale je třeba respektovat účel doplňkové ochrany a individuální posouzení postavení žadatele. Je třeba posoudit ukončení služby, povahu rezervního statusu a skutečné zapojení do ozbrojených sil. Samotná možnost budoucího povolání neprokazuje, že je stěžovatel příslušníkem ozbrojených sil. K tomu odkazuje na metodické materiály EASO a EUAA, podle nichž může být za civilistu považován i bývalý voják nebo bojovník, který vojenskou činnost skutečně a trvale ukončil. Krajský soud současné vojenské postavení stěžovatele neobjasnil, toliko odkázal na absolvovaný vojenský výcvik a službu v armádě před odjezdem ze země. Pravidlo, že voják v záloze automaticky není civilistou, neplyne ani z usnesení č. j. 7 Azs 66/2026-68 či navazujícího usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2026, sp. zn. III. ÚS 1807/26. Dále stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval hrozbou vážné újmy při jeho návratu do oblasti původu, která je pod faktickou kontrolou ozbrojených sil Ruské federace, a nepřípustně námitky redukoval na otázku odmítání vojenské služby. Jeho závěr, že konflikt sám o sobě nepředstavuje hrozbu individuálně směřující vůči stěžovateli, je pak v rozporu s rozsudkem Soudního dvora EU ve věci Elgafaji, podle něhož žadatel nemusí prokázat, že násilí je zaměřeno konkrétně na něj. Krajský soud měl vysvětlit, jak byla vyhodnocena intenzita a povaha násilí v relevantní oblasti, osobní expozice stěžovatele a možnost bezpečné vnitřní ochrany. Odkaz na podklady o zemi původu shromážděné žalovaným a na samostatné řízení o navrácení je nedostačující.
[6] Krajský soud se podle stěžovatele dopustil zásadního pochybení dále tím, že zcela pominul jeho žádost o ustanovení zástupce, která byla na úvodní straně žaloby. Pokud měl za to, že je žádost nedostatečně formulovaná, měl stěžovatele vyzvat k jejímu doplnění. Že se jednalo o návrh podle § 35 odst. 10 s. ř. s., je zřejmé již z toho, že stěžovatel byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Na tento postup nelze rezignovat jen proto, že žaloba byla projednatelná. Tato skutečnost sama o sobě neřeší potřebu odborné pomoci v dalším průběhu řízení, zvláště u zajištěného cizince, který má omezenou možnost právní pomoci. Ustanovený zástupce mohl žalobní body rozšířit, ostatně v žalobě ani nebyla rozvedena námitka týkající se výkladu pojmu „civilista“. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a aby kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí, podklady k němu a vyjádření k žalobě. Zdůraznil, že stěžovatel vyjádřil obavu z povolání k výkonu vojenské služby, jejíž důvodnost řádně posoudil. Při posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu pak vycházel ze sdělení stěžovatele, že je voják v záloze, sloužil v ozbrojených silách, je si vědom trvající mobilizace týkající se i navracejících se mužů v odvodovém věku a bude odveden, jakmile vstoupí na území Ukrajiny. Nebylo proto namístě zabývat se existencí skutečného nebezpečí vážné újmy, eventuálně možností vnitřního přesídlení. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, eventuálně zamítl.
[8] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[9] Na nyní projednávanou věc se totiž užije § 104a odst. 1 s. ř. s.: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Plyne z něj, že kasační stížnost lze přijmout k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu, jež mohlo mít významný dopad do hmotněprávního postavení některého z účastníků.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal (sám, ani v kontextu kasačních námitek), že by posuzovaná věc svým významem podstatně (či jakkoliv) přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Krajský soud neřešil žádnou zásadní právní otázku, k níž by neexistovala judikatura kasačního soudu a stávající judikaturu respektoval. Tím méně je dán prostor pro jakékoliv úvahy o tzv. judikaturním odklonu. Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadený rozsudek trpěl takovými vadami, které by zakládaly přijatelnost kasační stížnosti.
[11] Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[12] S ohledem na argumentaci stěžovatele je třeba připomenout základní východisko řízení o udělení mezinárodní ochrany, jak je shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86: „zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Žalovaný nemá povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel neuplatnil a posléze k těmto důvodům z vlastní iniciativy vyhledávat a opatřovat důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch žadatele. Povinnost zjistit skutečný stav věci a vypořádat relevantní okolnosti má žalovaný pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Klíčovým zdrojem informací je tak vždy azylový příběh vylíčený žadatelem. Pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu (rozsudky kasačního soudu ze dne 20. 7. 2006, č. j. 2 Azs 306/2005-55, ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016-32, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 109/2019-74, ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024-31, nebo usnesení ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014-48, ze dne 19. 1. 2017, č. j. 2 Azs 272/2016-47, a ze dne 16. 1. 2019, č. j. 8 Azs 239/2018-39).
[13] Stěžovatel jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl obavu, že po návratu bude odveden do armády, neboť byl rok a půl na vojně a je vojákem v záloze. Při pohovoru pak dodal, že by chtěl zůstat v ČR kvůli získání víza a vydělání peněz prací. Následně předložil mimo jiné vojenskou knížku a potvrzení o účasti v bojových akcích.
[14] Situace stěžovatele tak odpovídá té, kterou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/2015-24: „Stěžovatel odvozuje namítané osobní riziko od nasazení na frontě jako voják ukrajinské armády. Netvrdí tedy vlastní ohrožení na životě jako civilisty, nýbrž jako tzv. kombatanta, na něhož se ochrana poskytovaná čl. 15 kvalifikační směrnice nevztahuje.“ K rozlišení civilisty a kombatanta lze poukázat na rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že: „civilistou je každá osoba, která není členem ozbrojených sil strany konfliktu“. Dodal, že pojem „kombatant“ lze vnímat v užším i širším slova smyslu, avšak „neurčitost definice kombatanta nemá z hlediska čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice žádné důsledky, neboť ten se vztahuje pouze na civilisty.“ Při jiné interpretaci než respektující znění kvalifikační směrnice by totiž „Česká republika (…) musela udělit doplňkovou ochranu každému kombatantovi, neboť kombatanti se z povahy věci účastní bojových akcí a nasazují svůj život, a tudíž jim hrozí ‚vážné ohrožení života‘. Tato skutečnost, jakkoliv je válka obecně považována za velké zlo s obrovským dopadem na život jak civilistů, tak osob aktivně bojujících (tj. kombatantů), je však inherentní každému ozbrojenému konfliktu. Tím spíše tato skutečnost vytane na povrch, pokud výraz ‚svévolné násilí‘ nahradíme spojením ‚nerozlišující násilí‘, které více odpovídá anglickému a francouzskému znění kvalifikační směrnice (…) jež explicitně vychází ze zásady rozlišování mezi civilisty a kombatanty.“
[15] Odvíjel-li tedy stěžovatel své obavy z návratu do země původu právě z toho, že podléhá jako voják v záloze, který sloužil před svým odchodem do ciziny v armádě, probíhající mobilizaci, tedy spojoval své obavy o život s nasazením na frontě, postupoval krajský soud plně v souladu s citovanou judikaturou, pokud uzavřel, že se na situaci stěžovatele § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nevztahuje. Jeho obavy totiž zřetelně nepramenily z toho, že by se jako civilista vracel do města I. v Charkovské oblasti. Odkaz krajského soudu na usnesení č. j. 7 Azs 66/2026-68 je proto zcela případný, neboť shrnuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle citovaného ustanovení, navíc se týkal srovnatelné situace (obava z nucené mobilizace do války probíhající na Ukrajině).
[16] K odkazu stěžovatele na rozsudek ve věci Elgafaji a povinnost prokazovat cílenou hrozbu, lze připomenout, že tato povinnost neplatí pouze v situaci tzv. „totálního konfliktu“. V takovém případě totiž „hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) azylového zákona v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity“ (rozsudek č. j. 5 Azs 28/2008-68). V případě konfliktu nedosahujícího intenzity totálního konfliktu naopak žadatel o mezinárodní ochranu musí prokázat dostatečnou míru individualizace, tj. důvody pro udělení mezinárodní ochrany se musí týkat jeho vlastního postavení a musí tedy odrážet jemu hrozící nebezpečí či újmu (dále viz např. rozsudky ze dne 13. 10. 2022, č. j. 9 Azs 144/2022-38, nebo ze dne 19. 6. 2023, č. j. 4 Azs 155/2023-30). Podle aktuální judikatury ozbrojený konflikt na Ukrajině v současnosti stále nemá charakter „totálního konfliktu“ (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2024, č. j. 9 Azs 176/2024-48, či ze dne 16. 7. 2026, č. j. 6 Azs 99/2026-23). Obavy stěžovatele, vyplývající pro něj z plnění branné povinnosti, pak nepředstavují individualizované nebezpečí. Jedná se o legitimní povinnost občana vůči domovskému státu, akceptovanou i v mezinárodním měřítku: „samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud případné odpírání výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí není trestáno nepřiměřenými sankcemi.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS).
[17] Lze proto uzavřít, že stěžovatelem vyjádřené obavy nejsou relevantní z hlediska možného udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Tou pak samozřejmě není ani snaha o legalizaci pobytu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, č. 397/2004 Sb. NSS, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94, nebo ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81).
[18] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost přijatelnou ani z důvodu tvrzené procesní vady spočívající v nevypořádání návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce. Jednak je třeba uvést, že tento návrh spočíval v prostém nadpise „Žádost o ustanovení zástupce“ uvedeném pod nadpisem „Žaloba proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany“, přičemž se zjevně jedná o jakýsi předvyplněný „formulář“ žaloby, který je individualizován teprve na následujících stranách (aniž by pak již vlastní text žaloby obsahoval jakýkoliv skutečný požadavek na ustanovení zástupce s vysvětlením důvodů, či navržením konkrétní osoby, jak stěžovatel učinil v kasační stížnosti). Pochybení krajského soudu tak mohlo teoreticky spočívat toliko v tom, že stěžovatele nevyzval ke sdělení, zda se jedná o vážně míněnou žádost a k jejímu eventuálnímu doplnění. Aby taková procesní vada dosáhla intenzity požadované z hlediska § 104a odst. 1 s. ř. s., muselo by se jednat o zásadní pochybení, jež mohlo mít významný dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Takovou intenzitu Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal. Žaloba obsahovala všechny náležitosti včetně projednatelných žalobních bodů, přičemž se jednalo o věcnou argumentaci připravenou osobou orientující se v oblasti azylového práva. Dovozuje-li stěžovatel v kasační stížnosti, že ustanovený zástupce mohl uplatnit či blíže rozvést námitku týkající se pojmu „civilista“, nejedná se s ohledem na výše uvedené o skutečnost, která by byla z hlediska postavení stěžovatele relevantní.
[19] Lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti, proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl. Při tom nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení nezbytných procesních úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019-32).
[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., protože neshledal důvod k jinému postupu ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, věty II., č. 4219/2021 Sb. NSS, které na základě usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část III. 4., připouští možnost přiznat náhradu nákladů řízení „úspěšnému“ účastníkovi. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti ani nevznikly.
[21] Nejvyšší správní soud stěžovateli ustanovil zástupce Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 140 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s § 7 odst. 5, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. b), d) a § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v řízení o kasační stížnosti odměna za dva úkony právní služby, tj. poradu s klientem přesahující jednu hodinu a písemné podání soudu, v celkové výši 9 240 Kč, odměna ve výši jedné poloviny za sepis návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 2 310 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 1 350 Kč za celkově tři úkony právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 2 709 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem tedy přísluší zástupci stěžovatele za jeho zastupování v řízení o kasační stížnosti částka 15 609 Kč, která mu bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady zastoupení žalobce nese podle § 60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. listopadu 2026
Mgr. Lenka Krupičková
předsedkyně senátu